Opery Leoše Janáčka se stále častěji uvádějí na světových operních scénách. Marně si našinec láme hlavu, proč tomu tak není i u nás! Vždyť Janáčkovy opery mají ideální délku pro diváka 21. století (cca devadesát minut), strhující děj končící oslavnou apoteózou, i hudbu, která by měla být přístupná všem dnešním posluchačům… bohužel za Janáčka na našich operních scénách musíme stále bojovat. Ne tak v Berlíně, kde se mu věnují soustavně. Nově tam byla s přispěním barytonisty Svatopluka Sema a pod taktovkou Simona Rattla uvedena opera Příběhy lišky Bystroušky, kdy režii si vzal na starosti Ted Huffman. Přinášená reflexe se rovněž vrací k berlínské inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek.

Berlínská Státní opera Pod lipami uvedla postupně celý cyklus Janáčkových oper, který tam nastudoval velký znalec a milovník Janáčkovy hudby sir Simon Rattle. Vše začalo v roce 2007, kdy tehdejší šéf opery Daniel Barenboim vyzval Simona Rattla, aby postupně nastudoval v Berlíně všechny Janáčkovy opery. A Rattle souhlasil, protože se jednalo o jeho srdeční záležitost. Nejprve byla nastudována inscenace Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu v režii Patrice Chéreaua, která byla uvedena na předních evropských i zámořských scénách a která je zaznamenaná i na DVD. V roce 2014 pak byla uvedena opera Káťa Kabanová, nastudovaná v koprodukci s bruselským Théâtre de la Monnaie. v roce 2021 následovala Její pastorkyňa v režii Damiana Michieletta, následujícího roku byla uvedena Věc Makropulos v režii Clause Gutha, v roce 2025 pak Výlety páně Broučkovy (v koprodukci s Národním divadlem v Brně a Teatro Real v Madridě v režii Roberta Carsena). Celý cyklus (bez prvních oper a Osudu) byl letos završen inscenací opery Příhody lišky Bystroušky v režii amerického režiséra Teda Huffmana. Byla to vůbec první inscenace této opery v berlínské Státní opeře – v Berlíně byla v roce 1956 uvedena slavná inscenace této opery Waltera Felsensteina v Komické opeře a ještě v roce 2000 byla opera nastudována Katharinou Thalbach v Deutsche Oper Berlín.

Inscenaci Příhod lišky Bystroušky nastudoval v Berlíně debutující americký režisér Ted Huffman, kterému scénu k opeře vytvořila Nadja Sofie Eller a kostýmy Astrid Klein. Celá inscenace opery se odehrává v bílé krychli, která byla doplňována některými dalšími prvky, např. kupou hlíny v lesních scénách nebo secesním nábytkem v myslivně. Scéna není příliš inspirující a atmosféru lesa rozhodně nevytvořila. Režii se ani nepodařilo v inscenaci zobrazit velkou filozofii díla o věčném koloběhu života v přírodě, ani oslavu flóry a fauny. Samozřejmě se opera dnes nedá inscenovat tak, jak ji známe od Waltera Felsensteina nebo Otto Schenka. Opera rozhodně není určena dětským divákům jako představení o zvířátkách. Právě ona filozofie a zobrazení koloběhu života v přírodě by mělo být pro každou dnešní inscenaci určující. Vždyť v závěru opery, když Revírník vidí Skokánka, který mu zpívá, že to není on, ale že to byl jeho dědeček, který mu před lety skočil přes obličej, si uvědomuje, že každý tvor žije jinou délku života (to se ostatně výborně podařilo režisérovi Jürgenu Rosemu v Mnichově v roce 2002). Režie vůbec působila nevyrovnaně, např. z Haraštovy pušky se mnohokrát střílelo a zastřelení Bystroušky pak bylo jen symbolické. Jednotlivé obrazy byly odděleny zelenou revuálkou, jejíž použití rovněž rozbíjelo plynulost děje, neboť přestavby se dají vyřešit při otevřené scéně. Nicméně režisér Huffman na revuálku promítal fiktivní dopisy Terynce od zamilovaných pánů. Naprosto nesmyslný byl dopis Harašty, ve kterém píše, že už má auto a že si ho tedy Terynka může vzít. V opeře byl také mnohokrát užit balet – akrobaté, jejichž vystoupení se stávalo stále stereotypnějším. Nicméně i Huffmanovi se podařilo připravit režijně několik velice působivých míst, např. když Revírník uváže Bystroušku – z jejich pohledů vidíme, že tak učinil nerad. I scéna námluv Bystroušky a Zlatohřbítka byla velice poetická. 

Hudebně operu nastudoval sir Simon Rattle, který tím dokončil cyklus Janáčkových oper ve Státní opeře Pod lipami. A jeho nastudování bylo rozhodně největší devízou celé inscenace. Volil spíš volnější tempa, při nichž vynikla především lyrická místa v opeře. Pod jeho vedením orchestr Staatskapelle Berlin hrál přímo fantasticky. Rattle operu zná od svých začátků a přiznává, že právě tato opera přispěla k jeho rozhodnutí stát se dirigentem. Setkal se s ní poprvé jako 17letý student Royal Academy of Music v Londýně, kde hrál na celestu, dirigoval sbor a dirigoval za scénou. Později operu nastudoval v Glyndebourne a v londýnské opeře Covent Garden. V roce 1990 ji také nahrál pro firmu EMI (v angličtině).

Obsazení hlavních rolí v Berlíně bylo vynikající. Na prvním místě bych jmenoval sólistu opery Národního divadla v Praze Svatopluka Sema, který byl přímo vynikajícím Revírníkem. Jeho nosný a správně posazený baryton se nesl celým hledištěm Státní opery. Je radost sledovat, jak tento skromný umělec od malých rolí v Českých Budějovicích dospěl k prvnímu oboru na našich předních operních scénách a nyní i v zahraničí. Nevím, zda si všichni plně uvědomujeme, že v Národním divadle v Praze zpívá zpěvák opravdu evropské úrovně. Vynikající ovšem byla i Bystrouška Very-Lotte Boecker, která v Berlíně již s úspěchem zpívala Straussovu Daphne. Její Bystrouška byla přirozeně rozehraná a se zpěvem jejího partu neměla pražádné problémy. Vynikající byla i její čeština, což se musí přiznat i všem účinkujícím, neboť zvládnutí tohoto těžkého jazyka bývá často velkým problémem inscenací Janáčkových oper ve světě, kde se dnes jeho opery uvádějí většinou v českém originále. Spolehlivým partnerem Very-Lotte Boecker byl Lišák v podání Magdaleny Kožené, která byla více než přesvědčivým představitelem této obtížné role. Z ostatních, již spíše menších rolí, je třeba vyzdvihnout ještě Haraštu Carlese Pachona, když ostatní role již tak přesvědčivě zazpívány nebyly.

Každopádně se jedná o dramaturgický počin berlínské Státní opery, která svým divákům přinesla v posledních letech všechny významné opery Leoše Janáčka (takto by např. mělo pražské Národní divadlo uvést nejvýznamnější opery Richarda Strausse). 

O inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek, které měly v Berlíně premiéru 16. listopadu 2025, psala na KlasicePlus.cz již Kateřina Viktorová (ZDE). Inscenace se 5. března opět vrátila do repertoáru, byť ve zcela jiném obsazení. A proto se v závěru o tomto novém obsazení zmíním (v zahraničí bývá běžné, že se opera nastuduje v jednom obsazení a v jednom bloku pak odehraje, další obsazení se pak objeví v dalších blocích). 5. března byla tedy opera uvedena v obnoveném nastudování (v této sérii bude uvedena celkem devětkrát). Z nového obsazení musím na prvním místě vyzdvihnout francouzského tenoristu Benjamina Bernheima, který podal přímo fantastický výkon a prokázal, že je důstojným nástupcem španělského tenoristy Alfreda Krause. Jeho správně zazpívaná pianissima zněla v celém hledišti Státní opery a samozřejmě i plná forte, která nikdy nebyla forzírovaná. Benjamin Bernheim je jeden z nejlepších tenoristů dnešních dnů. Jeho protivníkem byl ve čtyřech záporných postavách rovněž báječný Alex Esposito a vynikající byla i Samantha Hankey v dvojroli Múzy a Nicklausse. V jejich stínu pak zpívali Regina Koncz (Olympia), Siobhan Stagg (Antonia), Sandra Laagus (Giulietta), Andrés Moreno Garcia v roli čtyř buffo tenoristů i všichni ostatní. Obsazení menších rolí zde bylo daleko vyrovnanější než v Příhodách lišky Bystroušky. Operu spolehlivě dirigoval Pierre Dumoussaud, i když zejména ansámbly nebyly vždy zcela pohromadě. Opět je nutno ocenit Staatskapelle Berlin, která dokázala tuto francouzskou operu hrát zcela jiným zvukem než Janáčka. To je také velké umění a vizitka práce dirigentů, kteří v Berlíně působí.

Foto: Monika Rittershaus, archiv berlínské Státní opery

Facebook X E-mail WhatsApp