Barytonista Svatopluk Sem patří ke stálicím české operní scény. Absolvent českobudějovické konzervatoře je od roku 2022 sólistou Národního divadla v Praze, kde ztvárnil desítky zásadních rolí od Dona Giovanniho po Germonta či Escamilla, jeho hlas zní ale i daleko za hranicemi, nedávno například na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall. V poslední době je pěvce stále častěji slyšet v janáčkovských rolích, ostatně 3. března ho čeká další Revírník, tentokrát v Berlínské státní opeře Pod lipami. Nejen o této roli je rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Dokázal byste spočítat, v kolika produkcích jste ztvárnil Revírníka? Zavzpomínejte na některé z nich. Které vás nejvíce oslovily a které jste naopak považoval za slabší? 

Předem bych rád poděkoval za vaši iniciativu k rozhovoru a pozdravil čtenáře portálu KlasikaPlus.cz… Vím to celkem přesně, jelikož na tuto otázku jsem byl nedávno dotazován kolegy v Berlíně. Toto provedení bude mojí šestou Bystrouškou v řadě. Každého provedení Lišky a v každé inscenaci jsem si našel místa, která jsem měl rád. Nemusel jsem vždy s jejím konceptem souhlasit, ale ta hudba vám prostě nedovolí si roli Revírníka neužít. Na druhou stranu jsem měl možná štěstí, že mě zatím potkaly ty správné režijní počiny.

Když se ale ptáte, která ve mně zanechala hlubokou vzpomínku, tak je to asi Liška bratislavská z roku 2024. Bylo odehráno pouhých pět představení a z politických důvodů byla inscenace z programu stáhnuta. Sešla se tam tenkrát skvělá parta nadšených umělců v čele s režisérkou Slávou Daubnerovou. I když představení bylo skvělé, muselo divadlo na žádost z ministerstva tuto operu zrušit. Tenkrát jsem nechápal, že se to děje a byl jsem šťastný, že to v Čechách nezažíváme. V tento divný politický čas se však bojím, aby podobné situace nenastaly i u nás.

Co postava Revírníka potřebuje, aby správně vynikla? 

Revírník je role, do které musí zpěvák dozrát. Ne že bych byl při prvním provedení této opery už na tuto roli zralý, ale časem jsem pochopil smysl a hloubku textu. Je v ní obsažena životní zkušenost, vnitřní klid a já v ní cítím jakési duševno, které se projeví v závěru opery. S každým novým nastudováním tohoto díla mám pocit, že objevuju další, neprozkoumaný svět. Režisér musí mít toto nadčasové dílo dokonale nastudované, jinak do příběhu nemůže vepsat jeho skrytou sílu.

Pojďme něco říct o samotné postavě. Jak ji vnímáte? Jakou hudbu pro ni Janáček napsal a jak se vám zpívá? 

K tomu, co jsem řekl, můžu dodat jen to, že je to velký dar tuto roli zpívat. Janáček napsal dle mého Bystroušku tajuplnou a plnou otázek, které si v určitých pasážích opery kladu dodnes. Jsou v ní ukryté i taje jeho života, o kterém všechno nevíme a můžeme se jen domnívat, jak to myslel. Vždy najdu něco nového, což mě na tom baví. Jako je tomu u všech oper od Janáčka – tato není výjimkou –, jeho hudba může být pro diváka někdy náročná na poslech. Uvědomil jsem si ale, že na Janáčkova díla nesmíme pohlížet jako na čistou hudbu; musíme poznat jejich hloubku. V tom spočívá síla jeho skladeb i to, čím se liší od jiných. 

Který dirigent Příhody lišky Bystroušky tak zvaně „nejlépe cítí“?

V tom smyslu je mi momentálně nejblíže právě sir Simon Rattle, jelikož jsem měl tu možnost s ním pracovat na dvou operách od Janáčka v posledních dvou měsících. Sledoval jsem jeho práci a vidím mu do tváře, když diriguje. Nedá se to popsat slovy. Vyzařuje z něj neskutečné propojení, které prožívá celým svým tělem. Nikdy jsem se s takovým nadšením u nikoho nesetkal. Je požehnání, že mě spolupráce se Simonem Rattlem potkala.

V posledních letech jste slyšet i v dalších janáčkovských rolích, jako je Baron Prus ve Věci Makropulos nebo Stárek v Její pastorkyni. Je podle vás něco, co mají všechny Janáčkovy mužské role společné, ať už hudebně nebo svým charakterem?

Nemám pocit, že by v odlišných rolích Janáčkových oper byla nějaká spojitost. Někdy slyšíme podobné intonační postupy nebo i motivy, které se mohou velmi podobat vzoru z jiných Janáčkových děl, ale každá jeho opera je originální skvost. Mimo jmenovaných oper jsem zpíval také roli Svatopluka ve Výletech páně Broučkových a říkám to jen proto, že zde se part oproti jiným barytonovým rolím jeho oper celkem liší. 

Vraťme se ještě k Revírníkovi. Ten vás nyní čeká v Berlíně se sirem Simorem Rattlem. Opera Pod lipami je známá svými neotřelými režijními přístupy, na druhou stranu – a v tom se shodneme – je Rattle jedním z největších aktivních odborníků na Janáčka. Jak si sedli s režisérem Tedem Huffmanem? 

Revírník v Berlínské státní opeře je mým tamním debutem a mám obrovské štěstí, že se mohu na tomto projektu podílet. Po boku skvělého Simona Rattla můžu zažívat vzácné okamžiky. Moje první setkání se Simonem bylo začátkem tohoto roku v Londýně, kde jsme uvedli koncertní provedení Věci Makropulos. Měl jsem velký respekt a velká očekávání, která se naplnila. Simon Rattle je úžasný člověk se srdcem na pravém místě. Jeho trpělivost a velká pokora ke všem umělcům je nevídaná. Janáček v jeho pojetí mě prostě baví. Liška Bystrouška je pro Simona jednou z nejoblíbenějších Janáčkových oper – na tom se shodneme.

Stejné superlativy patří Tedu Huffmanovi, který k Janáčkovi přistupuje velmi citlivě a s respektem. Má okolo sebe úžasný tým, se kterým vytváří klasický příběh Lišky Bystroušky. Mohu prozradit, že pojetí bude vcelku tradiční a jde po smyslu. Všichni spolu tvoří dokonalý tým a já vážně nemám co vytknout. Myslím si, že obecenstvu se představení bude určitě líbit.

S Magdalenou Koženou v roli Lišáka Zlatohřbítka jste jediní Češi v celém týmu. Je nějaký rozdíl mezi tím, jak tuto operu vnímají zahraničí, a tím, jak u nás? Nebo jak ji vnímáte konkrétně vy?

Většina týmu je složena z ansámblu Berlínské státní opery. Všichni jsou z různých koutů světa a je samozřejmostí, že největším problémem je český jazyk, a to ještě s moravským dialektem. Takže největšími odborníky na text jsme Magdalena a já, jelikož jsme se oba narodili v Brně. (úsměv) 

Teď vážně… Celý cast má k této opeře profesionální přístup a velkou snahu, aby bylo všemu dobře rozumět. Mám pocit, že si hledají cestu k náročné hudbě i textu. Je vidět, že je práce baví a nikdo si na nic nestěžuje. Odlišné vnímání tam určitě je a když slyší autentickou češtinu od nás Čechů, říkají, že jim to zní hezky. Dokonce je přeložený text i hudba dojímá!

Pojďme se zastavit ještě u jedné vaší parádní role a tou je Germont v Traviatě. Ten má překrásný duet s Violettou, podle mě jeden z nejhezčích, jaké Verdi napsal. Jak ho vnímáte vy? Jakým jazykem k vám promlouvá jako k umělci i jako k otci tří synů?

Teď, kdy už jsem ve věku otce dospělých synů, je to jiné než před dvaceti lety, kdy jsem tuto roli zpíval poprvé. Jako nezralému mladíkovi mi tato role spíše dávala zabrat, než abych vnímal sílu textu. Dnes mi dá sice taky zabrat, ale už jsem schopen vnímat pocity staršího otce Germonta, který pracuje s emocemi. V závěru opery, kdy Violetta umírá, je rozpolcenost citů Germonta pro mě zásadní a někdy mi bývá reálně strašně smutno. Vybaví se mi vzpomínky na mou mámu, kterou už nemám; v tento moment si na ni vždy vzpomenu. Je to smutné, ale pravdivé.

Kam teď směřuje váš hlas? Jaké další role byste si rád v budoucnu zazpíval? Bude přibývat více Wagnera a Verdiho, nebo toužíte zůstat u Janáčka?

Nemám pocit, že bych chtěl jít nějakým směrem. Mým cílem je udržet hlas pokud možno ve zdravé kondici a s rozmyslem přijímat role, které mi neuškodí. Je obtížné vyhnout se komplikovaným rozhodnutím, ale zatím jdu asi správnou cestou. Jsou skladatelé a opery, ke kterým mám velký respekt, a moje rozhodování bývají často velmi těžká. Vysněné role se mi už splnily a co přijde teď, bude jenom milé překvapení. Možná nepatřím k těm pěvcům, kteří si v životě touží zazpívat vysněné role. Mám jen přání, abych publiku předal poselství role, kterou jsem v dané opeře ztvárnil. Budu samozřejmě rád, když Janáček bude v mojí blízkosti i nadále…

Kdo je váš barytonový vzor? 

Pro mě byl a stále je velkým vzorem pan Ivan Kusnjer, jehož nahrávky jsem poslouchal už na studiích. Je to inspirativní muž; často jsem snil o tom, že jednou budu jeho žákem, ale nikdy se to nestalo. Podobně Jaroslav Souček, s nimž jsem měl tu čest se několikrát potkat. Byl to úžasný člověk. Je mnoho skvělých zpěváků, kteří stojí za zmínku, ale vzor v nich nevidím. Rád si poslechnu nahrávky a často žasnu nad neskutečnými výkony. 

Jakým způsobem relaxujete? Co vám pomáhá se uzemnit, vrátit se z operních výšin zpět na zem?

Záleží na tom, kde se zrovna nacházím. Když jsem na cestách, mimo domov a bez rodiny, tak rád navštěvuju galerie, výstavy a atrakce daného města. Plánuju si také výlety v čase volna mezi zkouškami. Většinou se snažím vyplnit čas nějakou aktivitou. V Berlíně v poslední době není moc příznivé počasí na venkovní aktivity, tak se snažím relaxovat a také se připravuju na další pracovní závazky. Když jsem doma, tak rád trávím čas s rodinou. Máme rádi zahradničení, a tak od jara do podzimu, když je čas, jsme na zahradě. Mým koníčkem je také vaření. Pocházím z Velkých Bílovic na Jižní Moravě, což je jak známo vinařská oblast. Mám tam sklípek, který jsem zdědil po svém otci. V tomto kraji mám své kamarády z dětství a rodinné vazby, takže je mi tam moc dobře; tam čerpám potřebnou energii.

Kdybyste mohl pozvat do svého sklípku nějakou postavu z operní literatury, kdo by to byl a o čem byste se chtěl bavit? 

To je vtipná otázka, která vede k zamyšlení. Takových postav je hodně, s mnohými bych chtěl posedět u sklenky vína. Poznat jejich povahové rysy a charakter, protože by mi to napomohlo k vytvoření postav na jevišti. V každém procesu zkoušení se snažím najít tu správnou cestu k pojetí postav… Spíš než postavy bych rád poznal některé skladatele, kteří už nejsou mezi námi. Leoše Janáčka bych toužil poznat ze všech nejvíce. 

Foto: archiv Svatopluka Sema

Facebook X E-mail WhatsApp