Zostra začne na prahu června 76. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, nově pořádaný Janáčkovou filharmonií Ostrava. Hned po zahajovacím koncertu se 3. června publiku představí hvězdný Jerusalem Quartet. Přijíždí s repertoárem od Haydna po Ravela, mezi něž se ústrojně vměstná rodák z Hukvald. Nejen o tomto večeru, který po právu vzbuzuje velká očekávání, vzniklo interview se spoluzakladatelem souboru a uznávaným violoncellistou, jakým je rodák z Minsku, žijící nyní v Lisabonu, osmačtyřicetiletým Kyrilem Zlotnikovem.

Sezóna, která začala loni v září a končí letošním červnem, je pro Jerusalem Quartet zdánlivě jednou z mnoha, ale zároveň výjimečná. Slavíte výročí…

Máte pravdu. Hrajeme spolu, tedy konkrétně tři z nás, rovných třicet let. Přesněji řečeno, máme za sebou tři dekády společného vystupování na pódiích. Ale nápad vytvořit komorní soubor vznikl ještě o tři roky dřív. 

Tenkrát jste byl nadaný student, nic netušící, že se jednou zúčastní tak privilegovaných mistrovských kurzů, jako byly ty, které vedli Boris Perhamenščikov, Yo-Yo Ma a další veličiny…

To souhlasí. Ale už tehdy jsem směřoval k tomu, že sice budu vystupovat i sólově, s orchestry za zády, ale v první řadě se zaměřím na komorní hru. Ve dvou, tedy s klavírem, případně ve třech, když přibereme housle. Ovšem ideálně ve smyčcovém kvartetu. Protože to je královská disciplína. Zároveň ale umělecky i lidsky náročná.

Povídejte.

Víte, všichni pořád dokola mluví o tom, na jak vysoké interpretační úrovní se členové kvarteta musí nacházet, aby jim to v sebemenších detailech do sebe báječně zapadalo. Takže se vlastně jedná o seskupení čtyř sólistů, z nichž každý ovládá svůj nástroj co nejmistrněji. 

To je snad pravda, ne?

Zajisté. Ale stejně důležité je to, s jakou vstřícností jste schopni naslouchat jeden druhému. Což je koneckonců také  známá věc. Jenže já bych k ní dodal ještě něco navíc. Musíme spolu lidsky tak dobře vycházet, abychom hráli doslova jeden pro druhého. Mít radost z toho, jak nám to šlape, protože kolegové jsou buď stejně dobří jako já anebo dokonce o chloupek lepší. Z toho pak plyne maximální potěšení, které jsme schopni přenést z pódia do hlediště. Na diváky.

Snadno se to říká, ale vydržet spolu desítky let a uchovat si tento vztah vzájemné úcty a sympatií není nic snadného. Jde přece o jistý druh profesního manželství. A co když hrozí rozvody?

I to se stává. Přestože by nemělo.

Vzpomínám si na jedno světově proslulé smyčcové kvarteto z československé éry, jehož členové měli po určitou dobu jeden druhého natolik plné zuby, že prý spolu mluvili pouze přes své právníky…

Ale, jestli to chápu dobře, přesto spolu vydrželi. A já vám řeknu proč. Protože to zjevně byli výsostní profesionálové. Dobře věděli, jak cenné je to, co spolu vybudovali, a jak zhůvěřilé by bylo to hodit do koše. A taky si  byli vědomi toho, že při vší úctě k vysokému umění je to pro ně práce, obživa, způsob jak se postarat sám o sebe a zajistit rodinu. Takže umravnili ego ve prospěch celku, aby to v konečném výsledku klapalo.

Jak na to týden po týdnu, rok po roce jdete vy v Jerusalem Quartetu?

Stručně řečeno, nehrajeme si na profesní manželství, které jste zmínil, protože tam hrozí přetlak emocí. Spíš jsme jako sourozenci, bráškové, kteří se spojili ke společnému dílu, ale to neznamená, že jinak nebudou žít po svém, každý jinak, aniž by to jejich muzikantské soužití ohrožovalo. Průběžně záleží na mnoha detailech. Například jsou už dávno pryč doby, kdy jsme byli pořád spolu jako skautíci na táboře. Každý máme i jiné povinnosti než hrát v našem kvartetu, přestože je středem, kolem kterého se vše další obtáčí. Takže se třeba často stává, že na společné turné nebo i na jednotlivé koncerty cestujeme každý zvlášť a v místě konání i odlišně bydlíme. Jeden přiletí na poslední chvíli a chce ubytování blízko letiště nebo nádraží. Druhý má čas nasát atmosféru koncertní síně, budovy a jejího okolí, takže si naopak vyjedná ubytování za rohem. A pokud někdo z nás nevyhlásí přes mobil poplach, víme, že všechno funguje a že se přesně v dohodnutý čas setkáme v zákulisí. Prostě si dopřáváme klid jeden od druhého, nelezeme si na nervy.

Zvláštní shodou náhod jste za tři dekády vyměnili dvakrát obsazení jednoho konkrétního nástroje – violy. Zhruba v polovině zmíněné doby od vás odešel Amihai Grosz na výsostné místo vedoucího violové sekce Berlínských filharmoniků. A loni v říjnu vás po dalších bezmála patnácti letech opustila jediná žena v historii Jerusalem Quartetu, violistka Ori Kam. Prý jste poté vyzkoušeli hned dva adepty. Který z nich přijede do Ostravy a proč?

Ne že bychom nevěděli, co chceme, nebo byli dokonce vrtošiví. Důvody byly praktické. Na čas, de facto do konce sezóny, se kvůli svým jiným koncertním povinnostem střídali dva, ale od počátku bylo jasno, že tím, kdo s námi zůstane nastálo, bude Alexander Gordon. Vynikající hráč i pedagog a pohodový člověk. Právě on s nám vystoupí také v Ostravě.

Program vašeho koncertu je, myslím, pěkně vystavěný. Úvodem zazní Haydnův Smyčcový kvartet B dur „Svítání“, po něm vzdáte hold Janáčkovi provedením jeho skvostné Kreuzerovy sonáty. A vše vyvrcholí mistrovským Smyčcovým kvartetem F dur Maurice Ravela, kterého si tak považoval Claude Debussy…

… zatímco Gabriel Fauré, kterému ho Ravel coby svému učiteli věnoval, zase tak nadšený nebyl. Každopádně je každá ze skladeb, na kterých jsme se s vedením Janáčkova festivalu dohodli, naprostým skvostem. Haydn svým rozkošným vrstvením tónů, které postupně narůstají jako paprsky světla po ránu. Janáček svojí příznačnou, někdy až přízračnou dramatičností. Úžasnými, i když náročnými střihy v tempu, rytmu a výrazu. Trochu podobně vytvořil své dílo i Ravel, ale v jiném duchu, s báječným vhledem do barevnosti tónů, jejich palety připomínající impresionismus. Bude to, věřím, krásný večer.

Na jaký nástroj budete hrát? A pokud s vámi přicestuje ten, který mám na mysli, opravdu vám jeho zapůjčení zprostředkoval Daniel Barenboim?

Ne, to je mýtus, který se kdovíproč vytvořil. Ale jedno po druhém. Ano, budu v Ostravě hrát na úžasné violoncello Amati z roku 1610, které během staletí fantasticky vyzrálo. Že jej přede mnou mistrovsky ovládala Jacqueline du Pré je pravda, ale na předání nástroje do mých rukou neměl Daniel vliv. Snad dojem vznikl tím, že jsem v minulosti vedl jedenáct let cellovou sekci v jeho West–Eastern Divan Orchestra.

Na závěr dovolte, Mistře, osobní otázku. Proč už nežijete v Jeruzalémě, ale v Lisabonu? Je teď v Izraeli tak nebezpečno?

To si pište, že je. Ale můj přesun do Lisabonu je delšího data, mám toto město rád, doslova mi vrostlo pod kůži. Kromě jiného tu chodím na fotbal, napřed jsem fandil Benfice, ale teď držím palce Sportingu. A pokud jste během našeho telefonátu slyšel různé hluky, tak se omlouvám. Právě rekonstruujeme byt…

Facebook X E-mail WhatsApp