Mikulovský kytarový festival letos píše svůj 38. ročník – uskuteční se v rozmezí 5. a 11. července. Akce, která začínala skromně jako experimentální kurz, se za téměř čtyři dekády vyvinula v jednu z nejrespektovanějších evropských kytarových událostí. Významná česká kytaristka a pedagožka Petra Poláčková, která působí na Královské akademii v Dánsku a na univerzitě ve Výmaru, se na jeho organizaci a dramaturgii podílí již šestnáct let. V otevřeném rozhovoru se ohlíží za proměnami festivalu, zamýšlí se nad limity současného hudebního školství, mentalitou evropských studentů i nad tím, proč se péče o tělo a prevence zranění stávají pro muzikanty v 21. století naprostou nezbytností.

Mikulovský festival letos píše svůj 38. ročník. V kytarových kruzích se traduje historka, že v roce 1987 začínal jako experiment s rozpočtem pouhých 273 Kč. Netušíte, zdali je pravdivá? 

Ne tak docela. S rozpočtem 273 Kčs festival skutečně nezačínal. Částka 273 Kčs ale není smyšlená – byl to účastnický poplatek, který tehdy zahrnoval kurzovné, ubytování a obědy. Dokládají to původní materiály dochované v archivu festivalu. Oficiální název prvního setkání zněl „1. experimentální ročník interpretačního kytarového kurzu“ a údajně jej navštívilo sedmadvacet účastníků.

Jak se z takto skromných začátků podaří vybudovat prestižní evropskou událost?

Především díky lidem. Díky nadšení zakladatelů, obětavosti organizátorů, podpoře města Mikulova, Regionálního muzea v Mikulově, partnerů a dobrovolníků i důvěře stovek lektorů a tisíců účastníků z celého světa.

Myslím ale, že tím nejdůležitějším byla výjimečná atmosféra, kterou vytvořili tři zakladatelé festivalu – Martin Mysliveček, Olga Dvorská a Stanislav Juřica. Jejich vzájemný respekt, přátelství a radost ze společné práce se přenesly na všechny kolem. Věřím, že právě touto pohodou „nakazili“ celé generace účastníků i umělců, kteří se do Mikulova rádi vracejí.

Velkou roli sehrálo také to, že festival nikdy nebyl soutěžní. Místo soupeření od samého začátku nabízel prostor pro setkávání, spolupráci, vzájemnou inspiraci a sdílení zkušeností. Díky této filozofii si postupně vybudoval pověst respektované evropské události, která spojuje špičkovou uměleckou úroveň s přátelskou a otevřenou atmosférou.

Vy sama se na organizaci podílíte od roku 2010. Jak se za těch šestnáct let proměnila vaše role? Změnil se festival samotný?

Začínala jsem jako pomocník, postupně se stala členkou organizačního týmu, později i spolku. Dnes se věnuji především dramaturgii festivalu, sestavování programu a koordinaci, respektive supervizi všech aktivit spojených s festivalem.

Samotný festival se ve své podstatě příliš nezměnil. Jeho základní pilíře – dopolední mistrovské kurzy, večerní koncerty a kytarový orchestr „Mikulovská filharmonie“ – zůstávají stejné všech třicet osm ročníků.

Největší proměnou prošel odpolední program. Vedle koncertů se postupně objevily workshopy, přednášky a semináře zaměřené na další vzdělávání pedagogů či fyzioterapii. Díky tomu se proměnilo i složení účastníků. Zatímco dříve tvořili většinu účastníků studenti konzervatoří a vysokých škol, dnes se v Mikulově potkávají pedagogové, žáci základních uměleckých škol, studenti všech stupňů, hobby kytaristé i profesionální hudebníci.

Naším cílem bylo otevřít festival co nejširšímu spektru zájemců o kytaru a vytvořit místo, kde se mohou potkávat různé generace i úrovně zkušeností. Myslím, že právě tato pestrost je dnes jednou z jeho největších předností.

Často se mluví o mikulovském „geniu loci“. V čem je spojení zámku, města, vinic a klasické kytary tak specifické, že se sem lidé z celé Evropy tak rádi vracejí?

Myslím, že se to nedá vysvětlit jednou větou. Mikulov má své jedinečné kouzlo – historii, architekturu, okolní krajinu i neopakovatelnou atmosféru. Když k tomu přidáte týden plný hudby, inspirativních setkání a letních večerů na nádvoří zámku nebo ve vinných sklípcích, vznikne něco, co se jen těžko popisuje.

Velkou roli ale hrají také lidé. Mnoho účastníků i lektorů se po letech stalo přáteli a festival je pro ně místem každoročních setkání. Nevracejí se jen kvůli koncertům nebo kurzům, ale kvůli atmosféře, kterou společně vytvářejí. A myslím, že právě v tom spočívá ono mikulovské „genius loci“ – v propojení krásného místa s lidmi, kteří sdílejí stejnou vášeň pro hudbu.

Při pohledu na letošní program a workshopy je patrný silný důraz na historicky poučenou interpretaci, baroko a 19. století na klasické kytarové scéně. Odráží se v této dramaturgii vaše osobní umělecká vášeň pro starou hudbu?

Může se to tak na první pohled zdát, ale letos jde spíše o šťastnou souhru okolností než o cílenou dramaturgickou linii. Program vždy vzniká především kolem osobností, které do Mikulova zveme, a projektů, s nimiž přijíždějí – často takových, které u nás ještě nepředstavili.

Loutnový koncert Petera Crotona a Iva Hauna je například spojen se 400. výročím úmrtí Johna Dowlanda, což byl jeden z hlavních dramaturgických impulsů letošního ročníku. Peter Croton navíc není jen vynikající loutnista, ale také autor významných publikací o basso continuo a renesanční či barokní interpretační praxi. Mnozí jej znají jako interpreta, méně už jako respektovaného pedagoga a badatele. Jejich koncert navíc nezůstane jen u Dowlanda – zazní také písně Beatles nebo Peterovy vlastní skladby, takže se posluchači mohou těšit na velmi pestrý program.

Stejně tak mě oslovilo duo Marca Ramelliho a Enricy Savigni. Fascinuje mě jejich propojení historických nástrojů s mimořádnou muzikálností, která přirozeně překračuje hranice jednotlivých stylových období – od romantismu až po současnou hudbu. Oba se věnují také vědecké činnosti a například v oblasti romantického rubata je považuji za světovou špičku.

A aby letošní dramaturgie nebyla jen ve znamení staré hudby, připomeneme si také 150. výročí narození Manuela de Fally. Pestrost je pro mě hlavním bodem dramaturgie, ale i to, že každý kytarista by měl znát co nejvíce stylů a interpretů. Samozřejmě tam bude i něco málo ega a osobní záliba, na tomto poli se ale neustále něco nového děje.

Letos nabízíte kurzy improvizace v historických stylech – basso continuo, ornamentace… Myslíte si, že dnešním klasickým kytaristům chybí odvaha improvizovat, která byla v baroku zcela běžná?

To bohužel nedokážu jednoznačně posoudit. Obecně ale vnímám, že dnešnímu (nejen) hudebnímu vzdělávání často chybí větší prostor pro kreativitu, odvahu experimentovat a hledat vlastní cestu či vyjádřit svůj názor. Studenti bývají výborně připraveni technicky, ale mnohdy se bojí vystoupit z notového zápisu nebo už jej ani neumí číst.

Na druhou stranu je potřeba říct, že basso continuo, ornamentace nebo improvizace se na mnoha hudebních institucích vůbec nevyučují. Je to vždy do značné míry otázka pedagogického zázemí – pokud se těmto oblastem někdo aktivně věnuje, předává je dál. Pokud ne, studenti se s nimi často ani nesetkají.

Myslím, že člověk má přirozeně strach z toho, co nezná. Jakmile ale pochopí principy historické improvizace, zjistí, že nejde o žádnou magii ani o výsadu několika výjimečných talentů. Naopak – je to dovednost, kterou lze rozvíjet a která může interpretovi otevřít úplně nový pohled na hudbu.

Vedle historické hudby přivážíte i Joscho Stephan Trio, což je špičkový gypsy jazz. Jak důležité je pro vás otevírat festivalové brány i jiným žánrům, než je čistá klasika?

Pestrost je pro mě jedním z hlavních dramaturgických principů festivalu. Vždy se snažíme, aby se během týdne potkávaly různé hudební světy a aby si účastníci mohli na chvíli odpočinout od čistě klasického repertoáru. Proto je součástí programu každý rok alespoň jeden koncert, který překračuje hranice klasické kytary.

Zároveň jsou to koncerty, které přitahují i širší publikum. Často se kvůli nim do Mikulova sjíždějí posluchači z celé České republiky, a právě to pomáhá festival otevírat lidem, kteří by třeba na čistě klasický program nepřišli. I to považuji za důležitou součást poslání festivalu.

Festival vedle masterclass tradičně klade velký důraz na zdraví muzikantů – zařadili jste Alexandrovu techniku s Michaelem Parkinsonem a sérii fyzioterapeutických videocviků. Proč se z péče o tělo stává v kytarovém světě tak velké téma?

Myslím, že se dnes celosvětově stále více ukazuje, jak moc jsme se odpojili od vlastního těla. Často nevnímáme, co nám bolest, nemoc nebo únava říká, a místo abychom hledali příčinu, snažíme se jen potlačit její projevy. U hudebníků je to ale zásadní problém. Pokud člověk nezná a neovládá vlastní tělo, jen těžko může skutečně ovládnout svůj nástroj.

Paradoxní je, že vrcholový sportovec má kolem sebe fyzioterapeuty, trenéry, maséry nebo psychology, kteří mu pomáhají dostat se do nejlepší možné formy. V hudebním světě je podobná péče stále spíše výjimkou, přestože i my podáváme vrcholové výkony a často trávíme hodiny denně v jednostranné zátěži.

Výzkumy ukazují, že během své kariéry se s obtížemi souvisejícími s hraním setká přibližně sedmdesát až osmdesát procent hudebníků, některé studie uvádějí dokonce více než devadesát. Přesto se o prevenci v hudebním vzdělávání stále mluví mnohem méně než ve vrcholovém sportu.

Navíc se změnil celý životní styl. Sedíme dlouhé hodiny u nástroje, počítače, mobilu nebo tabletu. Orchestrální hráči zkoušejí celé hodiny bez přestávky, často na úkor spánku, pohybu i kvalitního jídla. Není divu, že přibývá bolestí, přetížení a zranění.

Proto považuji péči o tělo za stejně důležitou jako samotné cvičení na nástroj. Alexandrova technika, fyzioterapie nebo další přístupy nejsou žádným luxusem ani módním trendem, ale součástí hudebního vzdělávání 21. století. Na festivalu bychom toho v této oblasti rádi nabízeli ještě mnohem více. Časové možnosti jsou ale omezené, a tak se alespoň snažíme účastníkům otevřít dveře k lepšímu poznání vlastního těla. Jsem přesvědčená, že právě ono je tím nejdůležitějším nástrojem, který každý hudebník má.

Dlouhé hodiny cvičení dávají tělu zabrat; vy sama koncertujete po celém světě a učíte na několika prestižních akademiích. Jak vy osobně kompenzujete jednostrannou zátěž při hře na kytaru?

Během školního roku bohužel na kompenzaci nezbývá tolik času, kolik bych si přála, takže často spíš tiše trpím a snažím se tělo udržet alespoň v základním provozu. O prázdninách to ale doháním – pravidelně se účastním masážních kurzů, lekcí thai yogy, meditací a různých forem práce s tělem, které mi pomáhají znovu nabrat síly.

A paradoxně mi hodně pomáhá i úplně obyčejný fyzický pohyb mimo hudbu – třeba práce kolem domu a jeho renovace.

V současnosti vyučujete na Královské akademii v Dánsku a na univerzitě ve Výmaru, dříve jste působila v Rakousku. Když srovnáte dánské, německé a české studenty kytary, v čem vidíte rozdíly v jejich přístupu k hudbě a studiu?

Rozdíly jsou podle mě hlavně v mentalitě. Češi jsou často velmi ctižádostiví a snaží se dotáhnout věci na maximum, bohužel si ale někdy málo věří. Rakušané to podle mé zkušenosti mívají spíše naopak.

U Němců to zatím nedokážu přesně posoudit, protože ve Výmaru máme studenty z celého světa. U dánských studentů vnímám silné logické a kritické myšlení. Obecně v Dánsku velmi dobře fungují systémy a organizace a myslím, že se od nich máme v mnohém co učit.

Ve všech zemích ale vnímám jednu společnou věc: studenti často čekají na příležitosti, místo aby je sami aktivně vytvářeli. Ráda v té souvislosti zmiňuji Japončíky Samo-Sato a Sorryjako – s nadsázkou řečeno pořád na něco čekáme, jedno v jaké oblasti. Přitom právě schopnost převzít iniciativu, hledat vlastní cestu a nenechat svůj vývoj záviset jen na tom, kdo nám co nabídne, je podle mě jedním z největších úkolů mladé generace umělců.

O České republice si ale stále myslím, že „co Čech, to muzikant“. Systém ZUŠ a konzervatoří je mimořádný a v mnoha ohledech velmi dobře nastavený. Rakousko ani Německo nic podobného v této podobě většinou nemají, navíc se velice liší organizace hudebního školství v jednotlivých spolkových zemích. Na mnoha základních školách se navíc hudba už téměř neučí, často jednoduše proto, že chybí pedagogové.

Mikulov je známý i tím, že bourá bariéry mezi světovými mistry a studenty. Co je podle vás pro mladého kytaristu cennější – individuální lekce s virtuosem, nebo možnost hrát v kytarovém orchestru pod vedením Josuého Gutiérreze?

Podle mého názoru je nejcennější právě komunita a setkání. Někdy nejde ani tolik o samotnou lekci s velkým umělcem, ale spíše o možnost nahlédnout do jeho hudebního myšlení, slyšet ho pracovat s ostatními a být součástí společného prostoru.

Komunita, kterou Josué Gutiérrez vytváří a podporuje na školách, kde působí, a také Martin Schwarz, který je dalším oficiálním dirigentem kytarového souboru, jsou pro mě už téměř dvacet let velkou inspirací. Je to způsob uvažování blízký principům „El Sistema“ – tedy že i ten zdánlivě „nejslabší“ článek ve společnosti je důležitý, že se učíme od mladších i starších a že zásadní roli hraje vzájemná podpora a konstruktivní zpětná vazba.

Proto si myslím, že pro mladého kytaristu může být společná práce v orchestru a sdílení komunity stejně cenné, někdy možná i cennější než individuální hodina s virtuosem, zvlášť v dnešní době, kdy je náročné budovat komunitu, která drží při sobě a zároveň zůstává kreativní.

V dubnu 2025 vám vyšlo skvělé album věnované Johannu Kasparu Mertzovi u amerického vydavatelství Bridge Records. Jak s odstupem jednoho roku vnímáte jeho přijetí a jak moc vás tato romantická estetika aktuálně naplňuje?

Musím se přiznat, že nemám moc času sledovat, jak je CD přijímáno nebo posloucháno. Na koncertech se ale prodává, což mě samozřejmě velmi těší.

Romantická estetika mě stále naplňuje i proto, že u Mertze neustále objevuji nové souvislosti v notaci i interpretaci. Zároveň mě trochu překvapuje, jak vzdálená nám dnes romantická estetika může připadat. Žijeme přitom v době, kdy by člověk skoro čekal, že budeme znovu toužit po velkých hrdinech, silných rytířích, snech a ideálech – možná právě jako po úniku z reality, o které se nám často nechce nic slyšet.

Na koncertech střídáte několik fascinujících nástrojů: historické kytary, nástroje od Martina Šuka a devítistrunnou romantickou kytaru od Jana Tuláčka. Jak těžké je pro interpreta neustále „přelaďovat“ své myšlení, ladění i techniku mezi takto odlišnými světy?

Každá z těch kytar mě inspiruje k něčemu jinému. Každý nástroj má svůj vlastní hlas, charakter i způsob, jakým reaguje, a díky tomu se mi neustále mění perspektiva na hudbu i na interpretaci. Je to vlastně nekončící dialog s nástrojem.

Pro mě je ale vždy hlavním vodítkem zvuk, respektive tón. Když člověk ví, jaký zvuk hledá, nemusí tolik přemýšlet nad technikou nebo nad tím, že právě vzal do ruky jinou kytaru. Musí především pochopit, jak daný nástroj rezonuje, jaké potřebuje ladění, jak reaguje na dotek a co od interpreta vyžaduje. Pak už nejdete za technikou, ale za zvukem.

Hned po mikulovském festivalu vás v červenci čekají další koncerty. Zbývá vám vůbec v tomto letním kolotoči čas užít si Mikulov jen tak, jako běžná posluchačka se sklenkou moravského vína?

Přiznám se, že spíš ne. Nejsem příznivcem alkoholu, večírků ani small talků. V posledních letech mi navíc hlučné prostředí příliš nevyhovuje. Mnohem víc mě naplňuje samotná hudba, klid a okamžiky, kdy se člověk může opravdu soustředit na to (pro mě) podstatné. S nadsázkou ale říkám, že festival má díky tomu vždy alespoň jednoho střízlivého řidiče pro všechny případy.

Jsou však chvíle, na které se těším každý rok. Třeba když po roce znovu vstoupím do areálu mikulovského zámku. Nebo večerní koncerty, kdy si po celém dlouhém dni konečně všichni sedneme a můžeme jen poslouchat. A občas přijde okamžik, kdy nás některý z umělců doslova pohladí po duši a zahřeje u srdce – právě kvůli takovým chvílím to všechno stojí za to.

A mám ráda i zdánlivě obyčejné momenty, třeba když večer zamykám zámecké brány. Po celý týden mám totiž trochu pocit, že jsem zámeckou paní. (smích) A to má své neopakovatelné kouzlo…

Foto: Theresa Pewal

Facebook X E-mail WhatsApp