„Rád také vzpomínám na Japonsko a jeho krásné koncertní sály.“

„Svou poslední skladbu Jiráček dirigoval v listopadu 1966, bohužel těsně před tím neštěstím.”

„Violoncellista Jiří Hanousek vstal, přečetl prohlášení České filharmonie a řekl, že se k němu orchestr připojuje. Obrovský aplaus, načež se lidé na znamení podpory zvedli a odešli. Hráli jsme před prázdným sálem a naštvanými soudruhy.“

Je nejstarším a nejdéle sloužícím filharmonickým archivářem u nás. V Janáčkově filharmonii působí od roku 1959 a zažil snad všechny významné dirigenty a umělce, kteří v Ostravě působili. I po šestašedesáti odsloužených létech však Vladislav Klíma srší energií a s mladistvým elánem vzpomíná na různé kapitoly ze života orchestru. Je to vyprávění nejen vzrušující a nesmírně zajímavé, ale také poučné, protože ani v uměleckém světě není všechno zalito sluncem.

Jaká byla vaše cesta k hudbě a práci archiváře?

Studoval jsem hru na bicí nástroje na brněnské konzervatoři, kterou jsem ukončil v roce 1959. Tehdy se v Ostravě uvolnilo místo v tamějším Ostravském symfonickém orchestru. Zkusil jsem konkurz, to se podařilo a téhož roku jsem nastoupil. Tehdy orchestr vedl Jiří Waldhans, to byl výborný šéf. Po roce jsem musel odejít na základní vojenskou službu zpátky do Brna, ale nikoli k hudbě, jako všichni kolegové, dostal jsem se na brněnské letiště. Měl jsem nádhernou vojnu, protože jsem byl pořád u letadel, což byl můj velký koníček. Po dvou letech jsem se vrátil a od té doby jsem nepřetržitě až do dneška členem filharmonie. 

Jaké zkušenosti jste si přivezl z Brna? 

Školní orchestr brněnské konzervatoře tehdy řídil Jiří Pinkas, mladičký dirigent, který měl politický škraloup, a tak mu alespoň na konzervatoři dovolili řídit školní orchestr. Vzpomínám si, že Pinkas s námi nastudoval předehru Můj domov od Antonína Dvořáka. Rozdíl byl v tom, že v Ostravě se zkoušel týden co týden jiný program, zatímco na škole jsme tentýž hráli třebas půl roku. 

A jaké byly počátky v ostravském orchestru? Na co nikdy nezapomenete? 

V Ostravě jsem přišel jako nejmladší mezi zkušené borce. Na první zkoušce jsme hráli První symfonii Svatopluka Havelky a ztratil jsem se během patnácti taktů! To byl můj začátek v Ostravě. Nezapomenu na pana dirigenta Václava Jiráčka, který po Waldhansovi nastoupil na podzim roku 1962, když jsem se vrátil z vojny. Bylo nám dopřáno hrát čtyři roky pod jeho vedením. Nelze zapomenout také na klavíristu a našeho sólistu Ilju Hurníka a našeho dlouholetého ředitele režimem pronásledovaného dr. Ivo Stolaříka.

Jiráček je legendou dnes již opředenou mýty. Jaký byl? 

Už nás je poměrně málo naživu, kteří zažili jeho éru, ale kdo ho pamatuje, tak vzpomíná, že to byl skvělý dirigent i člověk. Měl praxi už z pražského rozhlasu, kde roky působil. Měl obrovský přehled a laskavé vystupování. Koncerty s ním, to byla radost. Dokonce i zkoušky vedl v duchu takové pohody. Nezkoušel zbytečně a jako žák Václava Talicha zbožňoval díla Josefa Suka. Během čtyř let svého působení v Ostravě nastudoval všechny Sukovy velké orchestrální skladby Asrael, Pohádka léta, Zrání, a dokonce i Epilog. Včetně Pragy a Fantazie pro housle a orchestr. Svou poslední Sukovu skladbu – byl to Asrael – Jiráček dirigoval v listopadu 1966 bohužel těsně před tím neštěstím. Jel na zájezd k bulharskému orchestru a jeho letadlo u Bratislavy havarovalo. Nikdo nepřežil. To byla pro nás strašná rána. 

Pod kterým dirigentem jste v ostravské filharmonii hrál nejdelší dobu? 

Nejvíc času jsem strávil pod taktovkou doktora Otakara Trhlíka, který byl po Jiráčkově tragickém odchodu vybrán odbornou komisí. V jejím čele tehdy byl dirigent České filharmonie Karel Šejna. Do té doby Trhlík působil jako šéf bratislavského rozhlasu. V Ostravě to neměl vůbec jednoduché. Musel proplout tou strašnou dobou normalizace, kdy jsme měli neskutečně amatérského, ale straně oddaného ředitele, který mu dělal peklo. Už třeba obyčejná Rybova vánoční mše „Hej, mistře“ byla problém, protože to byl kostel. Strašná doba. 

Pocítil jste spáry totalitního režimu i vy osobně jako člen orchestru? 

Pocítil jsem je nejen já, ale my všichni. Například v roce 1973, kdy se s Trhlíkem a pražskými sólisty připravovalo velkolepé provedení skvělého oratoria Král David od Arthura Honeggera. Jenže soudruzi v den koncertu vyprodaný koncert zakázali. A udělali to tak nešikovně a pozdě, že už nešlo zabránit příchodu publika do sálu. Vzpomínám si na narvaný vestibul plný lidí a najednou přišla informace, že doktor Trhlík, který měl koncert dirigovat, je nemocen. Byla to samozřejmě pustá lež, nic z toho nebyla pravda. Všichni naštvaně museli domů. Otakar Trhlík byl nucen – ačkoli byl zdráv – jet na noc do nemocnice, aby to měli tehdejší mocipáni jištěné. To byl velký podvod. Skandální praktiky hned za pár dní na to zveřejnilo rádio Svobodná Evropa, takovou ostudu s tím tehdy měli. Kdyby to nechali tak, nic by se nestalo. Tento nepodařený podnik získal obrovskou reklamu. 

Jaké byly následující roky, kdy přišel listopad 1989 a sametová revoluce?

Na konci této éry během listopadových dnů Česká filharmonie vydala prohlášení, ke kterému jsme se přidali i my na koncertě, který se konal těsně po 17. listopadu. Před jeho začátkem náš violoncellista Jiří Hanousek vstal, přečetl prohlášení České filharmonie a řekl, že se k němu orchestr připojuje. Obrovský aplaus, načež se lidé na znamení podpory zvedli a odešli. Hráli jsme před prázdným sálem a naštvanými soudruhy, kteří seděli na balkoně a sledovali to. Zahraniční klavírista byl vykulený, nevěděl, co se děje. Nastoupil na pódium a nikde nikdo. Jen hasič, co měl ten den službu. Hráli jsme tehdy s Tomášem Koutníkem Šeherezádu Nikolaje Rimského-Korsakova. Byl z toho strašný malér, nicméně listopad proběhl a nebylo cesty zpět. Následovala série koncertů s Mou vlastí, to byly takové manifestační koncerty, na které moc rád vzpomínám.

Kdybyste měl zmínit několik zásadních dirigentů, které jste zažil, kteří by to byli? 

Těch byla celá řada. Karel Ančerl, Václav Neumann, Václav Smetáček a taky Zdeněk Košler, který s námi spolupracoval už tehdy, kdy vyhrál slavnou dirigentskou soutěž v Americe. Pod Košlerovým vedením jsme hráli třeba Koncert pro orchestr od Bély Bartóka. Nejčastěji dirigoval zpaměti, to bylo nezapomenutelné. Můj milý kolega, hornista Karel Bria, jednou vzpomínal, jak za ním po provedení Wagnerovy opery v divadle Košler přišel a povídá: „Pane Brio, v tom taktu je des, ne d.“ Další význačnou osobností, kterou jsem měl čest považovat za svého vzácného dlouholetého přítele, byl dirigent Libor Pešek. 

To byl skvělý dirigent a velký propagátor české hudby v zahraničí. Jaký byl? 

Byl to senzační člověk a výjimečná osobnost. S ním se hrálo nádherně, protože on nechal orchestr hrát a přitom tam bylo všechno. A jeho noblesní vystupování! Věnoval mi dokonce celý komplet Mahlerovských symfonií, který natočil v Praze. S Janáčkovou filharmonií provedl Sukovu Pohádku léta. Po generálce, což nebývá zvykem, jednou řekl: „Pánové, i kdyby to večer nevyšlo jako teď, tak jsme udělali kus práce a byl to pro nás svátek. Doufám, že ten svátek bude i večer.“ A za obrovského ťukání odcházel od dirigentského pultu. To byl mimořádný a nestandardní okamžik. Být s ním a hrát s ním bylo potěšení. 

Zažil jste jako aktivní hráč filharmonie také nějaké zájezdy? 

Samozřejmě. Dirigent Dennis Burkh zorganizoval naše první turné do Jižní Koreje, kde jsme strávili měsíc se symfonickým a operním programem a senzačními zahraničními sólisty. To byl velký zážitek. Tehdy s námi byl i slovenský pěvecký sbor Lúčnica. Burkh zorganizoval také turné do Ameriky. To byl krásný zájezd. Program vytvořil sám a projeli jsme s ním západním pobřeží od Seattlu až po San Diego. Malé přejezdy byly snesitelné, na rozdíl od našich šílených zájezdů po Itálii, kde jsme jezdili z Milána na Sicílii nahoru a dolů i přes noc, abychom stihli další koncert. Tehdy nebyly dálnice jako dnes, museli jsme cestovat přes hory a kolem pobřeží. 

Kam jste se s orchestrem ještě podíval? 

Hodně jsme jezdívali i do Německa a Španělska. Tam nám „proklestil“ cestu houslista Zdeněk Dejmek s Janáčkovým komorním orchestrem. Velmi často jsme jezdili do Itálie. Krátce potom, v roce 1967, co jsme hráli v Benátkách, tak slavné divadlo La Fenice vyhořelo. S Veselkovým Českým pěveckým sborem jsme tehdy absolvovali Beethovenovu Missu Solemnis, Verdiho Requiem a Alexandra Něvského. To bylo ještě s dirigenty Václavem Smetáčkem, Jiřím Pinkasem a Josefem Danielem. Bylo to velmi náročné, ale byl to obrovský zážitek. Velká města, krásné sály narvané lidmi. Bylo to bezvadné. Rád také vzpomínám na Japonsko a jeho krásné koncertní sály.

Líbí se mi, s jakou radostí na svou aktivní muzikantskou éru vzpomínáte. A co vaše profese archiváře Janáčkovy filharmonie? Kdy se vlastně zrodil nápad zapisovat si detaily jednotlivých koncertů? 

Už jako kluk jsem si vedl zápisníček, co kdy se stalo a tak. Když jsem přišel do Ostravy, psal jsem si programy, kdy který koncert byl, kdo na něm hrál a kdo dirigoval. Ty staré kalendáříčky mi přišly velice vhod. Jsou psány tužkou, to byla největší práce to napsat. Dodnes si ty koncerty díky tomu pamatuju. Tak jsem to psal rok za rokem od mého příchodu v roce 1959 až zhruba do roku 1999. O další evidenci v novém tisíciletí se postarali kolegové z marketingového oddělení. 

Kdy jste se oficiálně začal starat o filharmonický archiv?

Já jsem ho převzal v roce 1986 a souběžně s hrou v orchestru jsem se o něj staral až do roku 2018. Před velkou rekonstrukcí Domu kultury jsem dělal archiv pořád ještě sám. Pak, když jsme se rozdělili na dvě adresy, to po mně převzaly dvě mladé kolegyně Katka Bendová a Jana Chomoucká. Teď mám na starosti spíš takové věci z minulosti, nazval bych to rolí kronikáře. Archivních materiálů je ohromné množství. Existuje spousta programů, katalogů, fotek, už ale nikdo neví, kdo na těch fotkách je. Podle možností a ještě v konfrontaci se zápisy z kronik sleduju kdy, kde a kdo tady hostoval a zapíšu to. 

To je velmi záslužná práce, umím si představit, že vás to muselo skutečně bavit. Dala vám práce filharmonického archiváře ještě něco navíc? 

Díky práci v archivu filharmonie jsem se seznámil osobně se spoustou dirigentů a sólistů. Archiv mi neskutečně rozšířil obzory. Dodnes se přátelím s houslisty Ivanem Ženatým a Václavem Hudečkem. Už od dob Pražského jara k nám jezdili světoví dirigenti a umělci, kteří si takříkajíc odskočili z Prahy do Ostravy. Byli to vynikající sólisté, v podstatě celá slavná éra klavíristů, houslistů a dalších interpretů. Všechno mám zapsáno v našich kronikách. Teď už se to tak nevede, protože přišel digitální svět a není na to takzvaně čas. 

Mohli bychom si povídat ještě dlouhé hodiny, ale nechci vás dále zdržovat. Snad se jen na závěr zeptám: Jaké je vaše přání? Rád bych se ještě dožil toho, až bude stát v Ostravě nová koncertní síň. Nezapomenu, jak náš slavný dirigent Karel Ančerl kdysi po jednom koncertě napsal do naší kroniky upřímné politování, že je „ostravská filharmonie nucena koncertovat v akusticky tak mizerně vybaveném prostředí“. Těch vzkazů je moře. Doufám, že se to podaří a že se toho dožiju. Janáčkova filharmonie i její publikum si to bezesporu zaslouží.

Foto: archiv Janáčkovy filharmonie Ostrava

Facebook X E-mail WhatsApp