V červenci se Soběslav již poosmnácté na deset dní promění v centrum hudby, setkávání a vzdělávání. Festival komorní hudby a interpretačních kurzů Setkání s hudbou v Soběslavi přivítá špičkové české interprety, pedagogy i mladé talentované hudebníky. Program nabídne koncerty klasické hudby, jazzu i crossoverové projekty, přičemž zahajovací koncert bude 3. července v režii Českého kytarového orchestru. Při této příležitosti jsme se na problematiku kytarových orchestrů podívali podrobněji s dirigentem zmíněného tělesa Vladimírem Novotným.

Obávám se, že většina čtenářů KlasikyPlus.cz má o fungování kytarového orchestru jen mlhavou představu. Mohli bychom proto takové těleso nejprve představit.

Kytarové orchestry sice většina posluchačů nikdy neslyšela, ale rozhodně nejde o novinku posledních let. Navazují na tradici kytarovo-mandolínových orchestrů, které po celém světě fungují už více než sto padesát let. Nejstarší tělesa tohoto typu vznikala například v Bostonu a v západní Evropě už v sedmdesátých letech 19. století – v roce 1881 byl v Itálii založen orchestr Reale circolo mandolinistico Regina Margherita. U nás navazujeme na dva hlavní proudy: na mandolínové orchestry z dob první republiky a okrajově také na tamburašské orchestry, které původně vznikly na Balkáně. Samostatnou kapitolou a velkou studnicí informací je japonský Niiboriho orchestr a jeho akademie.

Jak vlastně funguje hudební organismus kytarového orchestru? Zastávají jednotlivé nástroje obdobnou roli jako první housle, violy nebo kontrabasy v symfonickém orchestru, nebo je princip fungování zcela odlišný?

Co se týče samotného fungování, má kytarový orchestr svou vnitřní hierarchii stavěnou podobně jako symfonický. Prim, tedy první kytary, nese nejčastěji melodii – obdobně jako první housle. Druhé kytary plní roli středních hlasů a harmonie. Spodní rejstřík a basovou linku obstarávají kontrakytary, případně kontrabas či basová kytara. Princip je tedy v jádru podobný jako u smyčcového orchestru, jen pracujeme s jedním nástrojovým „rodem“. Používáme klasické kytary, oktávové kytary a také basové kytary, což rozšiřuje naše zvukové možnosti, podobně jako u smyčcového orchestru. Jen některé skladby máme ve čtyřhlasé faktuře a některé v desetihlasé.

Jak se liší práce dirigenta kytarového orchestru od práce se symfonickým orchestrem?

Práce je v zásadě podobná, jen timing je trochu jiný. V symfonickém orchestru je to o něco složitější – než po dirigentově gestu dorazí zvuk tuby, uplyne zhruba desetina vteřiny. U kytar je naprosto zásadní souhra a to, aby všichni „brnkli“ přesně ve stejný čas. Proto jsme i my strávili spoustu času cvičeními zaměřenými na rytmus a vnímání společného tempa.

Co je při vedení kytarového orchestru nejobtížnější – uhlídat rytmus, zvukovou vyváženost, barvu tónu, nebo něco úplně jiného?

Z mého pohledu je nejtěžší najít dostatečně zajímavý repertoár, který bude bavit hudebníky i dirigenta. Skladeb pro kytarové orchestry zatím není mnoho, ale s rostoucím zájmem se situace rychle zlepšuje. Hodně závisíme na kvalitních aranžích – i tady se to ale vyvíjí dobrým směrem. Vůbec nejdůležitější je podle mě motivace. A pak samozřejmě, podobně jako v pěveckých sborech či jiných orchestrech, řešíme odchody členů a obsazování jejich partů novými hráči. Z čistě hudebního hlediska je pak nejnáročnější rytmická souhra a zvuková vyváženost – aby desítky kytar zněly jako jeden nástroj.

Akustická kytara má poměrně krátký dozvuk. Ovlivňuje to způsob, jakým pracujete s frází a celkovou stavbou skladby?

Ano. Vybíráme proto vhodné skladby, kde krátký dozvuk tolik nevadí, případně sáhneme po jiné technice pravé ruky než po prstové hře – třeba po trsátku.

Co vás přivedlo právě k dirigování kytarového orchestru?

Vystudoval jsem hru na kytaru na konzervatoři v Pardubicích a každé léto jsem jezdil na festival do Mikulova, jehož součástí byl závěrečný koncert „Mikulovské filharmonie“ – orchestru složeného z účastníků. Později jsem prohluboval své studium jednak na Univerzitě Hradec Králové a později při Bund Deutscher Zupfmusiker, což je jakási německá asociace, která zaštiťuje „drnkací“ orchestry. Ještě v Hradci jsem napsal diplomovou práci o kytarových orchestrech, na niž navázal doktorát na UJEP zaměřený na didaktické hry a metodiku práce s kytarovými orchestry. Ty mě provázejí celou hudební cestu. V letech 2009 až 2023 jsem působil jako dirigent festivalového orchestru kytarového festivalu v Brně.

Existuje dnes dostatek původních skladeb pro kytarový orchestr, nebo převažují aranže?

Velkou část repertoáru zatím tvoří aranže. Důležité je, že kvalitních aranží i originálních děl rychle přibývá, jak zájem o kytarové orchestry roste.

Píšou pro váš orchestr skladatelé nová díla přímo na objednávku?

Ano a docela často. Přímo pro nás vznikla například skladba Nostalgia Urbana skladatele Omara Rojase, což je mexický autor nyní žijící v Ostravě. Tu uvedeme i na zahajovacím koncertu festivalu.

V zemích jako Německo, Japonsko nebo Španělsko jsou kytarové orchestry poměrně běžné. Čím si vysvětlujete, že u nás nemají srovnatelnou tradici?

I u nás podobné orchestry existovaly – například ve Vršovicích nebo orchestr Moravan z Brna. Komunistický režim ale utlumil spolkovou činnost a to je podle mě hlavní důvod, proč u nás mají kytarové orchestry tradici zhruba třicet let, zatímco na západě sto padesát.

Zastavme se ještě na chvíli u Českého kytarového orchestru (CZEGO). Jak dlouhá je jeho historie a na které projekty či koncerty jste obzvlášť hrdý?

CZEGO tehdy ještě pod názvem PKKO (Pražský komorní kytarový orchestr), vznikl v roce 1999. Mám-li být upřímný, hrdý jsem především na to, že orchestr přes různé krize stále funguje. Na začátku nás bylo asi devět, zatímco dnes je nás přes třicet hudebníků a hudebnic.

Z milníků bych zmínil první zahraniční cesty v roce 2008 do Německa a Francie, které nám ukázaly, že obstojíme v mezinárodním srovnání – a zároveň že je pořád co zlepšovat. Poté přišel nábor nových členů a cesty do Asie. Na cestách s Českým kytarovým orchestrem po Evropě či Asii nacházíme inspiraci i přátele a občas vedu masterclassy i pro jiná tělesa. Vrcholem byly cesty do Asie – v roce 2016 Hongkong a Singapur a v roce 2024 workshopy na univerzitě Mahidol v Thajsku.

Co zazní na zahajovacím koncertu osmnáctého ročníku festivalu Setkání s hudbou a na co byste posluchače zvlášť pozval?

Rádi ukazujeme, co všechno jde na kytaru a v kytarovém orchestru zahrát. Nejvíc se těším asi na Bachův Braniborský koncert č. 3 – bude to vlastně naše derniéra – a na skladbu Nostalgia Urbana, která je napsaná přímo pro CZEGO. Určitě ale zazní i méně závažné skladby; rádi předvádíme svoje zvukové i interpretační možnosti.

Podílíte se na festivalu i jako pedagog nebo lektor interpretačních kurzů?

Sám se na výuce nepodílím, ale členka našeho orchestru Táňa Klánská tam lektoruje a vyučuje.

V čem je podle vás festival Setkání s hudbou výjimečný? Čím se odlišuje od ostatních letních hudebních festivalů?

Zatímco velké letní festivaly často trpí časovým presem a fluktuací interpretů, Setkání s hudbou sází na hluboký osobní kontakt a soustředěnou, komorní atmosféru. Polovina festivalových koncertů navíc patří samotným studentům soběslavských kurzů – diváci tak mají jedinečnou možnost sledovat pokrok mladých interpretů z celého světa, kteří v Soběslavi tvoří pod vedením renomovaných lektorů.

Pokud vím, tak jste se mimo hudby věnoval i judu. Jak vás tento sport a filozofie ovlivňuje jako hudebníka a jak se projevuje dirigent ve vás při zápasech?

V mém věku je judo už spíš jen koníček. Společné pro hudbu a judo je ale nejspíš „flow“: stav, kdy necháte techniku pracovat za vás a jen si to užíváte.

Kdybyste mohl vyvrátit jeden předsudek o kytarových orchestrech, jaký by to byl?

Že nejde o pouhý doprovod písniček ve stylu trampské hudby – proti které ovšem vůbec nic nemám.

Kdybyste měl někoho přesvědčit, aby přišel vůbec poprvé na koncert kytarového orchestru, co byste mu řekl?

Že hudba je krásná, ať je zahraná na jakýkoli nástroj. A úkolem interpreta – v mém případě dirigenta – je krásu ukázat a nechat ji proudit.

Foto: archiv KlasikyPlus, czego.cz

Facebook X E-mail WhatsApp