V sedmnácti letech patří Viktor Stocker k nejvýraznějším talentům české akordeonové scény. Laureát mezinárodní soutěže Concertino Praga, držitel řady domácích i zahraničních ocenění a student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě na sebe upozorňuje nejen mimořádnou technickou vyspělostí, ale i neobvykle širokým repertoárem sahajícím od baroka po současnou hudbu. 28. června jej čeká vystoupení na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Hukvaldech, kde se představí po boku dalších mladých laureátů prestižních soutěží. O jeho dosavadních úspěších, vztahu k akordeonu i plánech do budoucna jsme hovořili krátce před sérií letních koncertů a festivalových vystoupení.

Akordeon si stále mnoho posluchačů spojuje spíše s folklorem, tangem nebo populární hudbou. Máte pocit, že je dnes už plnohodnotně širším publikem přijímán i jako koncertní nástroj klasické hudby?

V minulosti byl akordeon úzce spojován s folklórem. Tuto spojitost se akordeonisté snažili bořit interpretováním publiku přístupného programu, který z velké části tvoří argentinské tango. Na jednu stranu se díky tomuto repertoáru koncertní akordeon dostal do širšího povědomí klasičtějšího publika, na druhou stranu se tím bohužel vytvořilo jiné stigma, a sice, že se na akordeon hraje Piazzolla. Celkově je ale české publikum stále otevřenější také klasické akordeonové literatuře.

Když se podíváte na vývoj za posledních dvaceti let, v čem se podle vás nejvíce změnilo postavení akordeonu na evropských koncertních pódiích?

V posledních letech akordeon mnohem častěji vídáme na renomovaných festivalech nebo na velkých evropských podiích po boku orchestru. Velkou zásluhu na tom má i zařazení akordeonu na některé prestižní soutěže, kde akordeonisté opakovaně potvrzují, že se mohou srovnávat s nejlepšími interprety hrajícími na tradiční nástroje. Ty největší soutěže však stále akordeon v nabídce nemají, takže možností pro další posun je ještě celá řada.

Myslíte si, že akordeon dnes prožívá jakousi „renesanci“, podobně jako v minulosti například cembalo nebo zobcová flétna?

Myslím si, že v případě akordeonu nemůžeme hovořit přímo o renesanci, jelikož nemáme zdaleka tak bohatou historii, na kterou bychom mohli navázat. Spíše jde o pokračování vývoje z období padesátých a šedesátých let minulého století, které můžeme popsat jako kořeny prvotního rozmachu koncertního akordeonu.

Akordeon je tedy ve světě klasické hudby relativně mladým nástrojem. Kde podle vás leží těžiště jeho repertoáru?

Těžiště akordeonového repertoáru spatřuji jednoznačně v soudobé hudbě, která také zpravidla tvoří základ programů na nejvýznamnějších akordeonových soutěžích, zatímco stará hudba a transkripce představují jen zlomek soutěžní literatury. Pokud ale sledujeme poměr soudobé literatury a transkripcí v případě koncertních programů, situace je spíše opačná. 

Jaký význam mají pro dnešní akordeonisty transkripce starší hudby ve srovnání s původní literaturou 20. a 21. století?

Transkripce považuji za velké obohacení koncertního repertoáru. Svou přístupností pomáhají interpretovi oslovit publikum a také ukázat jeho technické schopnosti. Přesto se však domnívám, že stěžejní částí každého koncertního programu by měla být originální tvorba 20. a 21. století.

Existují skladatelé, kteří podle vás dokázali možnosti akordeonu vystihnout natolik zásadně, že se stali jakýmisi „klasiky“ tohoto nástroje?

Za klasiky akordeonové literatury jsou považováni především autoři, kteří přišli s novým přístupem, nástroj zásadně posunuli a zároveň jsou jejich kompozice relevantní ještě dnes. V historii české literatury se za nejstaršího „klasika“ obecně považuje Václav Trojan, autor, který je na rozdíl od svých současníků stále uváděn. Významných autorů je však celá řada a je těžké vybrat ty nejzásadnější. Osobně mi je blízký například Vladislav Zolotaryov, který vytvořil z lidového nástroje koncertní akordeon, a položil tak základy ruské akordeonové školy, či dánský skladatel Ole Schmidt.  

Která období hudebních dějin se podle vás překvapivě dobře přenášejí na akordeon a která naopak odolávají?

Nepostradatelnou součást akordeonového repertoáru tvoří barokní hudba. Myslím, že už pro mnoho posluchačů není překvapením, že mohou Bachova preludia a fugy, sonáty Domenica Scarlattiho či kompozice francouzských autorů vyznít krásně právě i na akordeon. Nová a zajímavá však pro publikum může být interpretace klavírních děl impresionismu nebo například některých klasicistních sonát. Naopak odolávají klavírní díla romantiků, která se zřídka interpretují kvůli hluboce zakořeněné klavírní tradici.

Akordeon bývá označován za „orchestr v jednom nástroji“. V čem je toto přirovnání oprávněné a kde naopak pokulhává?

Akordeon evokuje orchestr nejvíce svou bohatou barvou v částech, které připomínají orchestrální tutti. Tomuto tvrzení také napomáhají rozsáhlé dynamické a registrační možnosti. Na druhou stranu akordeonu chybí schopnost dokonalého rozlišení orchestrálních sól, která dokáže vystihnout jen do určité míry.

Kde dnes vidíte hranice technických a zvukových možností nástroje? Existují ještě neprobádané oblasti či směr nový směr vývoje?

Technické možnosti akordeonu za posledních třicet let zásadně pokročily. Například došlo ke znatelnému posunu kvality mechaniky a hlásků, ale také k několika inovacím. V uplynulých letech se kromě toho začíná uplatňovat automatizace některých výrobních kroků, například prvotního ladění hlásků, což zvyšuje preciznost. Od budoucího vývoje lze očekávat další zdokonalování mechaniky, zvukových možností hlásků a také výraznější snížení hmotnosti nástroje.

Jaké nové techniky nebo zvukové efekty se v posledních letech v soudobé akordeonové literatuře objevují?

V posledních letech vyšlo několik publikací věnovaných rozšířeným technikám hry na akordeon. Tyto techniky se však v kompoziční praxi vyskytují zřídka. V soudobé literatuře najdeme spíše detailně promyšlené využití již dříve známých prostředků, mezi které řadíme například měchové techniky, glissanda (tak zvané přefukované tóny) či různé techniky vibrata často v kombinaci s perkusivními elementy. 

Na jakou značku nástroje hrajete? Čím vás právě tento nástroj oslovil a jaké vlastnosti jsou pro vás při výběru koncertního akordeonu nejdůležitější?

Od loňského roku hraji na akordeon Sirius Millenium italské značky Pigini, která se vyznačuje mimořádnou kvalitou zpracování. Můj nástroj mě oslovil velkou citlivostí při rozeznění hlásků, ale zároveň jejich silnými zvukovými možnostmi. Nejdůležitější jsou pro mě právě tyto kvality hlásků, ale také úhoz, který preferuji tvrdší, neboť mi umožňuje volnější hru.

Koncertní akordeony bývají pro laickou veřejnost poměrně neznámým světem. V čem se špičkový koncertní nástroj liší od akordeonu, který si většina lidí představí pod tímto názvem?

Koncertní akordeon se liší především detailním a odpovědným zpracováním každé jednotlivé součástky nebo kvalitou využitých dílů, což se projevuje jak na zvuku nástroje, tak nízké závadnosti. Tyto rozdíly jsou znatelné i mezi různými značkami kvalitních koncertních nástrojů. Koncertní akordeon je také vždy vybaven v basové části tak zvaným konvertorem.

Dlouholetá česká značka Delicia patří mezi tradiční evropské výrobce akordeonů. Jak vnímáte její postavení v mezinárodní konkurenci a existuje něco, čím se podle vás česká tradice odlišuje od italské, francouzské či německé školy?

I přes bohatou tradici se značka Delicia bohužel nemůže se špičkovou italskou konkurencí porovnávat. Toto platí pro všechny světové výrobce, které na kvalitu italských nástrojů nedosáhnou. Město Castelfidardo je srdcem italské výroby akordeonů. Sídlí zde na třicet výrobců tohoto nástroje a pocházejí odtud i ty nejkvalitnější. Firma Delicia však nabízí dobrý poměr kvality a ceny pro žáky ZUŠ. Vyzdvihl bych, že na rozdíl od dříve srovnatelných německých značek se firmě Delicia podařilo zachovat výrobu u nás.

Za poslední dva roky jste nasbíral řadu vítězství na mezinárodních soutěžích a stal se laureátem Concertino Praga. Jak na tuto událost vzpomínáte?

Úspěchu ze soutěže Concertino Praga si vážím nesmírně. Zahrát si v Rudolfinu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu byla obrovská čest a splnil jsem si tím svůj dlouholetý sen. Po finálovém večeru s úžasnou atmosférou následoval velmi inspirující festival plný zážitků, který jsem strávil se spoustou skvělých hudebníků.

Na konci června účinkujete na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Hukvaldech po boku dalších mimořádně talentovaných mladých hudebníků. Jaký program jste pro tuto příležitost zvolil a čím je vám blízký?

Na tento koncert jsem zvolil repertoár, který osloví rozmanité publikum, ale zároveň nebude cizí akordeonové literatuře. Zazní Bachovo preludium a fuga, z originální literatury jsem zvolil překvapivě dramatický Dyad žijícího polského autora Mikołaje Majkusiaka, který údajně napsal v době, kdy očekával narození dvojčat. Svůj program završím virtuózními Variacemi na Paganiniho téma akordeonisty Veliho Kujaly.

Kam byste posluchače na závěr pozval, kde se mohou těšit, že vás také uslyší?

V červenci vystoupím za doprovodu Sinfonieorchester Wuppertal s druhým akordeonovým koncertem Efrema Podgaitse a na neděli 6. září bych rád posluchače pozval na závěrečný galakoncert festivalu Zlatá Pecka, kde zahraji za doprovodu Komorní filharmonie Pardubice Symfonickou fantazii a Allegro od Ole Schmidta. Kromě toho mě čeká několik sólových recitálů, například v rámci Kutnohorského týdne akordeonu nebo v řadě Kruh přátel hudby Plzeňské filharmonie.

Foto: archiv Viktora Stockera

Facebook X E-mail WhatsApp