Večer 30. dubna v pražské Betlémské kapli nesoucí název Robert Jindra uvádí byl dramaturgicky vystavěn jako oblouk mezi francouzskou modernou, italsko-německým přelomem století a pozdním romantismem. Program, v němž zazněli skladatelé André Jolivet, Ferruccio Busoni, Luigi Cherubini a Richard Strauss, nabídl neobvyklý, avšak promyšlený dialog dechových nástrojů s komorním orchestrem složeným z hráčů Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Robert Jindra zde potvrdil svou schopnost dramaturgického myšlení i cit pro detail, který je ostatně vlastní jeho operní zkušenosti. Sóla hráli fagotista Jan Hudeček a klarinetista Johannes Schittler.

Již úvodní Koncert pro fagot a komorní orchestr Andrého Joliveta naznačil, že půjde o večer hledání barev, struktur a napětí v rámci relativně komorního aparátu. Jolivet, žák Edgarda Varèse a autor, jenž usiloval o návrat hudby k archaickým a rituálním kořenům, zde přetváří fagot z orchestrálního nástroje v médium téměř mystického projevu. Sólista Jan Hudeček tuto ambivalenci vystihl s pozoruhodnou jistotou. Jeho tón byl pevný, avšak nikoli tvrdý, a ve vyšších polohách dokázal dosáhnout téměř vokální kantilény. Orchestr pod vedením Roberta Jindry reagoval pružně, s důrazem na rytmickou přesnost i jemné dynamické odstíny, čímž umožnil vyniknout kontrastům mezi eruptivními a meditativními úseky. Zvláště úvodní Recitativo vneslo do koncertního večera ještě dlouho trvající napětí a neklid – pocit, který se během večera díky dramaturgii průběžně připomínal.

Concertino pro klarinet Feruccia Busoniho představilo jiný svět – svět intelektuálního klasicismu na prahu moderny. Busoni, stojící mezi lisztovským pojetím a novou estetikou 20. století, zde pracuje s formou sice kompaktní, avšak plnou vnitřních proměn. Johannes Schittler se v roli sólisty pohyboval s elegancí a nadhledem. Jeho frázování bylo přirozené, a přesto dostatečně plastické, aby vystihlo jemné harmonické posuny. Zvláště v dlouhých pasážích, kde nebyl čas pro nádech, dosáhl Schittler i tak naprosto plynulého zvuku a dlouze vázané fráze. Jindra zde ukázal smysl pro transparentnost – orchestr nikdy nepřehlušil sólový nástroj, spíše jej obklopoval jako jemná síť, v níž se klarinet mohl volně pohybovat.

Koncertní předehra G dur Luigiho Cherubiniho přinesla do programu potřebný dramatický kontrast a zároveň zvukové odlehčení před závěrečným duetem sólistů. Cherubini, obdivovaný Ludwigem van Beethovenem pro kontrapunktickou přísnost a dramatickou energii, zde ukazuje schopnost budovat napětí z relativně jednoduchých motivů. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod Jindrovým vedením tuto logiku respektoval: fráze byly jasně artikulovány, dynamika pečlivě odstupňována a celek působil kompaktně, bez zbytečných efektů. Právě zde se ukázala výhoda komorního obsazení – každá hlasová linie byla čitelná, každý vstup měl svůj význam.

Závěrečné Duett-concertino Richarda Strausse pak večer uzavřelo v duchu hravé, téměř pastorální poetiky. Toto pozdní Straussovo dílo, zkomponované po druhé světové válce, bývá často interpretováno jako nostalgický návrat k jednodušším formám a k idylickému světu, který již neexistuje. Dialog mezi klarinetem a fagotem zde nabývá téměř scénického charakteru – někdy připomíná konverzaci dvou postav, jindy jemný milostný duet. Hudeček a Schittler vytvořili skutečně partnerský dialog, založený na vzájemném naslouchání a komplexní interpretační výstavbě. Nutno podtrhnout naprostou intonační přesnost obou sólistů a suverénní ovládání instrumentů, přičemž tuto schopnost podtrhli ruku v ruce s vysoce uměleckou interpretací. Jindra orchestr vedl s lehkostí, v níž však bylo stále cítit napětí a vědomí historického kontextu.

Celý večer tak působil jako promyšlený celek, v němž jednotlivé skladby nebyly pouhými čísly programu, ale součástí dramaturgického záměru. Od Jolivetovy archaické moderny přes Busoniho intelektuální syntézu, Cherubiniho klasickou dramatičnost až po Straussovu pozdní lyriku se zde rozprostírá jakási mapa evropské hudby posledních dvou století – mapa, kterou Jindra dokázal číst s porozuměním i osobním vkladem. Jeho dirigentský projev, formovaný operní praxí a zkušeností s velkými dramatickými formami, se zde přetavil do komornější, avšak neméně přesvědčivé podoby. Posluchači v Betlémské kapli, jež se ukázala pro takový koncert ideálním místem, slyšeli práci s detailem, s dechem fráze, s jemnými nuancemi tempa a dynamiky. V tomto smyslu byl večer nejen přehlídkou kvalitních výkonů, ale i ukázkou dirigentské kultury.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp