Nový svět a nové příležitosti u zahájení festivalu Dvořákova Olomouc otevře ukrajinsko-nizozemská klavíristka Anna Fedorova ve své interpretaci Rachmaninovy Rapsodie na Paganiniho téma; 7. května umělkyně vystoupí v Redutě za doprovodu Moravské filharmonie Olomouc. Mimo své intenzivní koncertní činnosti je společně se svým manželem, kontrabasistou Nicholasem Schwartzem zakladatelkou Davidsbündler Academy v Haagu či iniciátorkou charitativních koncertů na pomoc Ukrajině. Nejenom o její akademii a rodné vlasti, ale i o trémě, koncertních přípravách či o banánech je dnešní mile uvolněný rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Čeká vás další z koncertů vaší náročné sezóny. Jak vypadá váš den před večerním vystoupením? 

Je to pokaždé jiné, občas musíte v ten den ještě cestovat, někdy můžete opravdu jen odpočívat. Poslední dobou je to ale náročné, opravdový maratón. Cestuju v den koncertu, nespím dostatečně, ale nějak se to musí zvládnout. Není jiná možnost.

Obecně ale ta nejdůležitější věc je se vyhnout přílišnému cvičení. Člověk musí šetřit energii. Cvičím pomalu, třeba jen dvě hodiny. Pak se snažím mentálně a emocionálně připravit na samotný koncert. Ráda chodím na krátké procházky.

Pokud si vybavíte videa cellisty Nicholase Canellakise, kde natáčí vtipnou cestou koncertní soustředění, tak to mohu jen potvrdit. Samozřejmě je to trochu přehnané, ale není to daleko od pravdy. (smích) Máte cvičit, nemáte cvičit, jíst banány a podobně. Je těžké najít ideální způsob.

Jíte banány před koncertem?

Pokud tam jsou, tak ano, ale snažím se na nich nebýt tolik závislá. 

Tak myslím, že mám titulek pro dnešní interview: Snažím se nebýt závislá na banánech.

Jsem ráda, když tam jsou, ale pokud ne, tak se to dá přežít.

Jak se vypořádáváte s trémou? Mění se to podle obsazení? 

Samozřejmě. Sólový recitál je takový hudební maratón, kde musíte i svým způsobem rozmístit svou energii po celé dvě hodiny. Je to opravdu dlouhé, energii během koncertů s orchestrem rozkládáte většinou jen na půlhodinovou plochu.

Mám opravdu ráda hraní s orchestrem, je to podobné jako komorní hra. Nejste na to sama. Zároveň se ale musíte domluvit s ostatními na interpretaci a té se držet. Někdy se rychle shodnete, občas se ale musí hledat určité kompromisy. Aspoň mám ale různé verze svých interpretací podle toho, s kým jsem hrála. Je dobré zůstat otevřený novým přístupům.

Na druhou stranu během sólového recitálu jste kompletně svobodná, jak v přípravě, tak i v momentu určité improvizace či inspirace, ale veškerá pozornost i tlak je upřený na vás. Neřekla bych, že bych během jednoho byla více nervózní než během druhého. Je to jednoduše jiný způsob vystupování. Pro mě jsou ale sólové recitály celkem náročné.

Nestěžuju si, ráda hraju všechno. Komorně taky, hlavně pokud jsou ostatní hráči zároveň mí přátelé. To je pro mě takový dvojitý bonus, protože takových lidí, kteří jsou skvělí hudebníci, znám hodně. Je to vlastně taková dovolená, když hraju „komořiny“; taková konverzace skrze hudbu. Když máte sólové turné, cítíte se trochu osamělá. S dalšími lidmi je to automaticky větší zábava. Můžeme spolu trávit čas i mimo pódium a objevovat města. Je to také inspirující, navzájem se občas i překvapíte… Ráda si na komorní hru udělám čas, většinou přichází až ke konci sezóny, ale hodně se jí věnujeme i během akademie. 

K Davidsbündler Academy se ještě dostaneme… Za několik dní vás čeká koncert v Olomouci, kde představíte českému publiku svou interpretaci Rapsodie na Paganiniho téma od Sergeje Rachmaninova. Pokud se nemýlím, nahrála jste všechny jeho klavírní koncerty i právě Rapsodii. Jaký k ní máte vztah?

Překvapivě jsem zrovna Rapsodii tak často nehrála, ačkoliv jsem byla v kontaktu s touto skladbou od svého útlého dětství. Můj otec Boris Fedorov, který je také klavírista, ji často cvičil u nás doma. Samozřejmě jsem ji slyšela i na koncertech, ale doma neustále. Je to něco úplně jiného. Když jsem ji pak začala sama studovat, byla jsem okamžitě ve vzpomínkách na své dětství. Naučila jsem se ji teprve nedávno, asi před osmi lety. Měla jsem s ní pak koncertní turné. Nahrávka z Concertgebouw je zveřejněna na YouTube – to bylo poprvé, kdy jsem ji veřejně hrála. Po krátké pauze jsme ji pak natočili. Od té doby jsem ji pak až do března nehrála.

I když ale něco dlouho nehrajete, pořád se vaše interpretace podvědomě dotvořuje. Pak když se k ní opravdu vrátíte, objevíte něco nového. Rapsodii si moc užívám. Není zas tak moc krátká, ale vždycky mám pocit, že je to na takový pomyslný jeden nádech, jednu frázi. Některé části jsou přímo démonické, jiné, jako například osmnáctá variace, je přímo nadpozemská. Miluju ji! Je jednoduše nádherná, otevírá vám srdce a nechává ho létat. Osmnáctá variace zněla dokonce na mojí svatbě, když jsem šla k oltáři. Pak jsme ji později hráli i na svatbě jednoho mého přítele.

Byla jste někdy už v České republice?

Ano! Ale myslím, že jsem tu ještě nehrála. Jednou jsem byla v Praze na krátkém výletě.

A setkala jste se s repertoárem českých skladatelů?

Vzpomínám si, že jsem během svého studia v Kyjevě hrála cyklus V mlhách Leoše Janáčka. Opravdu jsem si ho zamilovala; je krásný. 

Máte nějakého skladatele, se kterým se cítíte ve zvláštním propojení v aktuální životní fázi?

S hudbou Sergeje Rachmaninova a Fryderyka Chopina jsem propojena po celý život. Vždycky když Chopina hraju, cítím se doma. Teď se ale více nořím i do hudby Johannesa Brahmse, jeho taky miluju. Hrála jsem hodně z jeho komorní hudby, ale k sólu nebo k jeho klavírním koncertům jsem se zatím moc nedostala. Teď ale cítím velkou potřebu. Zrovna jsem nahrála jeho opusy 117 a 118 a 119, které vyjdou příští podzim. Na programu na příští sezónu mám jeho Druhý klavírní koncert. Teď mám v plánu se ho naučit, ještě jsem nezačala. (smích)

Často dostávám otázku, koho mám nejraději. Ale nedokážu na ni odpovědět. Vždycky hraju ráda, ať se děje a hraje cokoliv. Ráda také objevuju nové skladatele, nedávno jsem například potkala finského klavíristu a skladatele Olliho Mustonena. Je to opravdu jedinečná a zajímavá osobnost. Můj otec také komponuje, je vždycky napínavé čekat, s čím přijde. Jeho hudba je inspirující a plná humoru. Zatím ale pro klavír nic nenapsal, píše jen komorní hudbu.

A jakého ukrajinského skladatele ráda hrajete?

Moc si užívám hudbu Valentyna Sylvestrova. Hlavně z jeho pozdějšího období; když byl mladší, psal v avantgardnějším stylu. Je tam méně not a více ticha. Nedávno jsem také hrála Viktora Kosenka. Jeho hudba je také velice citová a krásná. Řekla bych, že je spíše ve směru Alexandra Skrjabina. Strávil ale také nějakou dobu ve Varšavě, má v sobě proto i vliv Chopina a Szymanowského. Musím zmínit i Boryse Lyatoshynského. V dnešní skladatelské generaci jsou ale také zajímavá jména, jako třeba Victoria Polyova, Hanna Havrylets. Ta bohužel nedávno zemřela, její tvorba vychází z ukrajinské lidové tradice. A pak je tu samozřejmě Myroslav Skoryk, který napsal slavnou melodii, která je pro Ukrajinu jako druhá hymna. Často se hraje na koncertech věnovaných pomoci Ukrajině. Je to emotivní skladba, která okamžitě posílí; jde přímo k srdci.

Na začátku ruské agrese proti Ukrajině jste zorganizovala charitativní koncerty v Nizozemsku na pomoc své vlasti. Pokračujete v této činnosti?

Asi týden po začátku invaze jsem zorganizovala první koncerty na podporu Ukrajiny. Jeden byl v Haagu a druhý v Amsterdamu, kde jsme vybrali celkem 150.000 euro. Pak jsem byla zvaná na další koncerty. Teď je to méně časté než během prvního roku, ale vždycky když se příležitost objeví, ráda se jí ujmu. Na Davidsbündler Academy také podporujeme ukrajinské studenty skrz různá stipendia nebo sbírky. Jsem také v neustálém kontaktu s organizací Protect Ukraine, Ukrajinským institutem a Ambasádou. Pořád hledáme cesty jak přispět. 

Zmínila jste Davidsbündler Academy, kterou jste založila společně s Nicholasem Santangelem Schwartzem. Mohla byste nám ji představit?

Je určena jak pro stálé, tak i pro part-time studenty. Nabízíme na míru to, co konkrétní student potřebuje. Akademie přináší různé možnosti pro nadějné mladé studenty, kteří jsou na vysoké úrovni. Mí rodiče, oba vynikající klavíristé a bývalí profesoři Kyjevské konzervatoře, jsou hlavními profesory akademie. Nyní máme kolem čtyřiceti studentů klavíru. Někteří z nich se chtějí stát koncertními klavíristy, chodit na soutěže… pak mají opravdu velký program. Proto mají celkem sto dvacet hodin klavíru ročně. Někteří pak studují už třeba na jiných univerzitách a akademii berou jako doplněk ke svému běžnému studiu nebo se chtějí připravit na konkrétní akci. Mají hodinu třeba jednou týdně nebo přijedou na dva týdny naplněné intenzivními hodinami a masterclassy, které se u nás konají pravidelně. Na začátku června přijede například moje bývalá profesorka z Anglie Norma Fischer.

Je to opravdu flexibilní systém vycházející z přání našich studentů. Máme ale i různé programy pro smyčcové nástroje. Vyučuje například David Cohen nebo Steven Isserlis. Také pořádáme koncertní sérii se dvěma koncerty měsíčně, na konci sezony se pak koná festival. Navíc hledáme různé koncertní možnosti pro naše studenty v jiných sálech, se kterými spolupracujeme. Snažíme se jim dát takový první impuls jejich kariéry. A právě slavíme první velký úspěch. Jeden náš student získal ve svých sedmnácti letech prvního manažera a natáčí první CD. Čeká ho i debut s orchestrem v nizozemské Concertgebouw.

Učíte i vy sama?

Ano! Na akademii máme každoroční masterclass zvaný „Piano Storm“, kam jsem zvaná, někdy pak i během roku… nebo se spontánně připojím ke svým rodičům.

Co se studentům snažíte předat?

Myslím, že je důležité opravdu milovat to, co děláte, a být k tomu upřímný. Upřímnost a pravda jsou klíčové. V dnešním světě je vyvíjen velký tlak na vlastní PR, člověk se musí často prodávat. To vás ale často může špatně nasměrovat. I dnes musíte zůstat pravdiví a upřímní. A snažit se pochopit samotného skladatele, jaký byl a čím si procházel. Taky je důležité zůstat zvídavý. Nedělat to kvůli rodičům nebo kvůli velké kariéře. Často toho nejlepšího výsledku během koncertů stejně dosáhnete tím, že se kompletně oddáte hudbě a zapomenete na své ego.

Udělala byste něco jinak ve své kariéře?

To opravdu nevím. Každá cesta je individuální. Já osobně jsem neprošla příliš mnoha soutěžemi, svého prvního manažera jsem získala vcelku brzy. Bylo mi kolem šestnácti let. Pak jsem měla čím dál více koncertů. Byla jsem jednoduše zaneprázdněná koncerty a na soutěže jsem neměla čas.

Jsem šťastná, koneckonců na soutěže chodíte, abyste pak hrála na koncertech. Samozřejmě, že soutěže vám můžou pomoci, ale nejsou jediným receptem. Spousta lidí vyhrává soutěže. Je tedy souhra náhod a štěstí, s kým se zrovna potkáte či kde se objevíte. Jsem moc vděčná za to, jak to mám.

Máte nějaké téma, o kterém v poslední době často přemýšlíte?

Nedávno jsme se s manželem ponořili do tématu vesmíru; hlavně jak startovala a následně letěla kolem měsíce raketa Artemis. Teď chystáme projekt ve vesmírném muzeu s vesmírným programem. Je to neuvěřitelné si z takové perspektivy uvědomit, jak je náš svět křehký. Přemýšlím o tom, jak se můžeme spojit jako lidé, jak nezůstávat v tom šílenství kolem. Vždycky se něco děje; díky hudbě zůstáváme příčetní.

Na co se nejvíce těšíte v nadcházejících měsících?

S manželem se snažíme si každý rok v létě vyčlenit dva týdny dovolené. Letos jedeme plachtit. Asi už pátý rok jezdíme s našimi přáteli a rodinou. Můj manžel má licenci na kapitána, tak může řídit loď.

Pak se samozřejmě těším na festival Davidsbündler Academy na konci května. V červnu hraju pak Rachmaninovu Rapsodii ve Španělsku. A na podzim mám sérii sólových recitálů ve svých oblíbených sálech, například v Palau de la Musica v Barceloně.

Foto: archiv Anny Fedorovy, Marco Borggreve, Nicholas Santangelo Schwartz

Facebook X E-mail WhatsApp