Který ze světových orchestrů je nejlepší? Věčná otázka, která má jediné šalamounské řešení: vyjmenování „top“ těles. Jedné nebo dvou desítek… A který je nejlepší z těch evropských? Jsou to Vídeňští, nebo Berlínští filharmonikové? Ti první, existující od roku 1842, fascinují stylem i jedinečnou strukturou a historií. Ti druzí, působící od roku 1882, mají ve vínku interpretační dokonalost, velkoměstské zázemí metropole a kontinentální ambice jdoucí ruku v ruce s úlohami, které hrálo a hraje Německo. Patří k tomu i každoroční Evropský koncert, připomínající 1. května narozeniny orchestru. Ten první se konal ve znovusjednocené a svobodné Evropě před pětatřiceti lety, první květnový den roku 1991. Kupodivu v Praze.   

Otázka, proč tradice Evropských koncertů Berlínských filharmoniků začala zrovna v tuzemsku, nemá až tak překvapivou odpověď. Spojení Mozarta a Prahy je všeobecně známé, přinejmenším díky tamní světové premiéře opery Don Giovanni. A tak si v nově uspořádané Evropě orchestr ze znovusjednoceného Berlína českou metropoli v roce dvoustého výročí skladatelova úmrtí vybral vcelku logicky a případně. Matiné z Mozartových skladeb se uskutečnilo 1. května 1991 ve Smetanově síni. Dirigentem byl Claudio Abbado, sólisty mladá americká sopranistka Cheryl Studer a klavírista Bruno Canino.

Na programu byly Recitativ a Rondo, respektive koncertní árie Ch’io mi scordi di te, pro soprán, klavír a orchestr, vídeňské dílo z roku 1786, plné emocí a vzdechů, dále recitativ a árie Dony Anny z 2. dějství Dona Giovanniho a předehra k této opeře a k tomu dvě symfonie – č. 29 A dur a č. 35 D dur zvaná Haffnerova. Motem koncertu se stala nejen Mozartova hudba, ale k ní i společné tradice a také – tehdy, rok a půl po sametové revoluci intenzivně prožívané – nové kulturní a politické perspektivy kontinentu. 

Mozartovský byl i druhý Evropský koncert konaný v Praze. To bylo roku 2006, když ve Stavovském divadle řídil filharmoniky na stupínku i od klavíru Daniel Barenboim; sólistou byl hornista Radek Baborák. „Berlínští filharmonikové jsou to nejlepší, co v mém oboru existuje,“ říkal tehdy mladý český umělec, který byl na mimořádně prestižním postu sólohornisty orchestru přítomen v letech 2002 až 2011. Potřetí měli Berliner Philharmoniker svůj Europakonzert v Praze v roce 2013, kdy je ve Španělském sále na Hradě řídil Simon Rattle. Ten už nebyl mozartovský. Zněla hudba Ralpha Vaughana Williamse, Ludwiga van Beethovena a Antonína Dvořáka, sólistkou Biblických písní byla Magdalena Kožená.

Berlínští filharmonikové považují za počátek své existence 1. květen 1882. Na jaře toho roku se čtyřiapadesát hráčů rozhodlo osamostatnit od kapelníka Benjamina Bilseho. Bilsesche Kapelle, se kterou Bilse přišel do Berlína z města Liegnitz, uspokojovala jak intelektuální, tak lidový vkus. Koncerty se v zimní sezóně konaly v Konzerthausu na Leipziger Strasse téměř denně. Orchestr uváděl díla velkých mistrů, populární skladby i tvorbu mladších a neznámých skladatelů. Po patnácti letech však přišla krize. Bilseho opustili kvůli jeho údajně autoritativnímu přístupu a zcela konkrétně také kvůli tomu, že měl snad v plánu dopravit hráče na koncert do Varšavy vlakem ve čtvrté třídě… Odchod pěti desítek členů vnímal Bilse jako profesní neúspěch. Ačkoli se mu podařilo dát dohromady nové těleso, o tři roky později Berlín nakonec opustil a vrátil se do svého rodného města…

Nejprve to byla Frühere Bilsesche Kapelle, tedy Bývalá Bilseho kapela. Pod jménem Berliner Philharmonisches Orchestr začalo nové těleso působit od roku 1887. Tehdy se finančního vedení ekonomicky dosud strádajícího souboru, uvažujícího o ukončení činnosti, ujal schopný manažer Hermann Wolff. Záhy přivedl prvního šéfdirigenta. Byl jím Hans von Bülow, který položil základy budoucí slávy filharmoniků. První společný koncert měli 21. října. Než Bülowa po jeho smrti nahradil roku 1895 Arthur Nikisch, jehož první koncert nese datum 14. října 1895, vystřídala se před orchestrem s taktovkou řada osobností: vedle Hanse Richtera či Felixe Mottla rovněž skladatelé Johannes Brahms, Edward Grieg, Gustav Mahler nebo Richard Strauss… V Nikischově sedmadvacetileté éře tam působil od roku 1903 několik let jako první houslista a koncertní mistr budoucí významný český dirigent Václav Talich.

Proslulost orchestru po vedením Bülowa a zejména Nikische rostla, hráči měli stejnou reputaci jako sólisté. Nový mladý šéfdirigent Wilhelm Furtwängler, který přišel roku 1922, rozšířil repertoár výrazně dál, vedle tradičních klasicistních a romantických mistrů o soudobé skladatele. Zahraniční turné a první gramofonové nahrávky proslavily filharmoniky i v mezinárodním měřítku.

Když k moci přišli nacisté, do osudu tělesa zasáhla mezinárodní izolace, prorežimní vystoupení i rasová ideologie. Filharmonici hráli na sjezdech nacistické strany, na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 či k narozeninám Adolfa Hitlera. Orchestr se sice úplnou výkladní skříní nacistů nestal, přesto po konci války byla jeho existence téměř v troskách a Furtwängler musel v roce 1945 odejít – od amerických okupačních úřadů dostal zákaz dirigování. I když nebyl členem nacistické strany, mluvilo se o něm jako o kolaborujícím, Hitlerem vydržované maestrovi. Brzy však vyšlo najevo, že se mnohokrát zasadil o své hudebníky i o díla nežádoucích skladatelů. Na přímluvu Paula Hindemitha, Yehudiho Menuhina a především své židovské sekretářky Berty Geissmarové byl v roce 1947 osvobozen.

Po kratičkém intermezzu s Leem Borchardem přišla překvapivá, ale jak se později ukázalo správná volba nového šéfa: sedm let s původně neznámým Rumunem Sergiem Celibidachem vyvedlo Berlínské filharmoniky z poválečné izolace a vyburcovalo je ke skvělým výkonům na pódiu i ve studiu.

Nejvýznamnější období orchestru je spojeno se jménem Herberta von Karajana v letech 1954 až 1989. Díky jeho práci se dokonalé výkony staly samozřejmostí, o čemž svědčí rovněž bezpočet ceněných nahrávek. Po Karajanově smrti se ujal vedení orchestru Ital Claudio Abbado a po něm pak od sezony 2002/2003 Simon Rattle. Berlínští se definitivně stali ztělesněním hudební dokonalosti. Právě Sir Simon je charakterizoval jako „těžké víno“. Ze všech orchestrů, s nimiž jsem kdy pracoval, je tenhle jediný, kde nemusíte nikoho povzbuzovat, aby přišel do práce, nechal se kdysi slyšet. Je to svým způsobem divoká skupina hudebníků. Lidé, které tenhle orchestr přitahuje, patří ke zvláštnímu typu. O členství se prostě nemohou ucházet žádné nenápadné osobnosti…

Jestli jsou Berlínští lepší než Vídeňští filharmonikové, se pochopitelně nedá změřit. Ti by neexistovali bez Vídeňské státní opery. Jen z jejího orchestru se rekrutují filharmonikové.  Tato symbióza je nicméně samozřejmě výhodná pro obě instituce. A značně obohacuje hudební život rakouského hlavního města, které si svého času vcelku právem – za Haydna, Mozarta a Beethovena, za Schuberta a Brahmse, za Brucknera a Mahlera, za Johanna Strausse a Franze Lehára, za Schönberga a dalších modernistů… – přivlastňovalo renomé hudební metropole přinejmenším střední Evropy.

Berlín má jinou historii, jiný charakter, tamní filharmonici nejsou spojení s operou. Jsou současnější, jak současnější je i Berlín oproti nadále starosvětštější Vídni. Po válce jejich historické sídlo zůstalo v troskách a koncerty se odehrávaly v provizorních prostorách až do dokončení nové moderní budovy Filharmonie v šedesátých letech… Angažují se i mimo hudební sféru. Vyslovují se pro mírové soužití, v minulosti se otevřeně zapojili například do kampaní proti xenofobii a antisemitismu a pod vedením Simona Rattlea, který tvrdil, že „hudba není luxus, ale potřeba, jako vzduch, který dýcháme a voda, kterou pijeme“, se začali výrazněji věnovat i propagaci vážné hudby mezi mládeží. Chtějí být a jsou vnímání jako hudební „globální hráč“: neustále se rozšiřují jejich koncertní turné a stejně tak rostou i jejich mediální aktivity, které prezentují vystoupení mezinárodnímu publiku na nejvyšší možné technické úrovni. Po léta už mají svou Digital Concert Hall…

Dodnes si také uchovali nebývalou míru vnitřní demokracie a samosprávy: členové orchestru mají velké slovo při rozhodování o programu i obsazování volných míst a svého dirigenta vybírají při uzavřené proceduře, která bývá žertovně přirovnávána k volbě papeže.

Evropský koncert Berlínských filharmoniků se po roce 1991 okamžitě stal novou tradicí. Pokaždé se koná na jiném místě: v některé metropoli, na některém z kulturně a historicky pozoruhodných míst. Takto praktikovaná evropská identita dokonce nekončí ani přesně na hranicích Evropské unie. Je to pomyslná mapa táhnoucí se od Lisabonu na západě po Moskvu na východě, od Rørosu v Norsku na severu po Pafos na Kypru na jihu. Občas filharmonici vystupují 1. května i doma v Berlíně. Letos byli a koncert vysílali z „Haydnova“ města Eisenstadt na jihovýchodě Rakouska.

foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp