PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má.

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!

„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.

„Johann Strauss mladší začínal jako devatenáctiletý s vlastním orchestrem jako mladičký konkurent zavedeného otcova tělesa.“

„Pověst operety jako pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není úplně spravedlivá.“

„Největší úspěchy vždy sklízel jeho ikonický valčík Na krásném modrém Dunaji z roku 1867, neoficiální rakouská národní hymna.“

Světový den opery se připomíná 25. října, v den, na který připadají dvoje hudební narozeniny – v roce 1838 se v Paříži narodil Georges Bizet a v roce 1825 v Sankt Ulrich, dnes součásti Vídně, Johann Strauss syn. Zatímco první z nich je autorem Carmen, jednoho ze tří nejhranějších operních děl, druhý se stal králem nejen valčíku, ale i operety. V zábavním žánru, jedinečně rozkročeném mezi komickou operou a činoherní komedií, patří jeho Netopýr, spolu s Nocí v Benátkách a Cikánským baronem, k těm nejoblíbenějším.

„Webernova věrnost Schönbergovým doktrínám neústí v prachobyčejné epigonství, nýbrž v důsledné překonání a konečné popření schönbergovské estetiky.“

„Igor Stravinskij, celoživotní nepřítel německého romantismu, nacházel ve Webernových partiturách uspokojení, jež nemohl nalézt ve wagnerovsky smýšlejícím Schönbergovi.“

„Webern je ryzí konstruktér notové osnovy, jeho skladby jsou atematické, vynášejí do popředí fenomén samotné organizace a formové souvislosti.“

„Umění není pro každého, a pokud ano, přestává být uměním.“ Touto větou Arnold Schönberg shrnuje základ estetického programu své tvorby, jež nemá jít po srsti vkusu většinového publika, ale s pomocí nových hudebních technik sloužit budoucímu rozměru hudebního umění a nekompromisně čelit konzervativní potřebě nahrazovat vše nové starým a věčně platným. S ještě větší jistotou by šlo Schönbergův kontroverzní výrok aplikovat na dílo Antona Weberna, od jehož smrti dnes uplynulo osmdesát let…

„Pro Hostinského znamená nástup wagnerovského kánonu jednoznačný pokrok, s nímž musí hudebníci již nadobro počítat, nemají-li zastydnout v osvědčených technických šablonách a schématech.“

„Smetana nekriticky nerouboval Wagnerovy myšlenky na českou hudbu, nýbrž využíval pouze ty prvky, které mu vyhovovaly v rozvoji vlastních originálních uměleckých představ.“

„Hudební dějiny, praví Hanslick, nesmějí kráčet wagnerovskou cestou, nechtějí-li ztratit svou hudební opravdovost a slohovou čistotu.“

Včera, 11. září 2025, tomu bylo na den přesně, co se před dvěma sty let v Praze narodil velikán hudební kritiky Eduard Hanslick, rakouský estetik a kritik však spojil svou kariéru s Vídní. Jeho vliv na tehdejší hudební obec se ale neomezil pouze na vídeňské kuloáry a výrazně zasáhl i do ryze českého prostředí. Z pražských autorů, kteří se s Hanslickovým odkazem soustavně vypořádávali, to byl zejména Otakar Hostinský, významný hudební vědec, jenž spojil svůj život s dílem Bedřicha Smetany. Připomeňme si tak u hanslickovského výročí alespoň to nejpodstatnější z myšlenkového odkazu tohoto korifeje české hudební kritiky a estetiky.

„Skladba Credo, otevřeně svým titulem odkazující ke křesťanství, byla v roce 1968 dalším skandálem, který definitivně vedl k zákazu uvádění jeho děl.“

„Jeho hudba je jedinečně ukotvena mezi zvuky a tichem, je jasně rozpoznatelná od vší jiné – září v ní trojzvuky a působí zvláštním způsobem krystalicky čistě, projasněně a mysticky.“    

„Během posledních dvou desetiletí Pärt upravil nejméně tři desítky svých dřívějších děl a také složil několik nových skladeb, vesměs drobnějších.“

Žije už několik desetiletí na Západě. Patří však i evropskému Východu. Jeho převážně spirituální a vizionářská hudba, ve struktuře zjednodušená a ve výrazu neutrální, díky tomu mysteriózně hluboká a velmi působivá, je inspirována jak západoevropskou středověkou kulturou, tak kulturou a zbožností pravoslavnou. Arvo Pärt, mezinárodně proslulý umělec estonského původu, několik let po sobě celosvětově nejhranější současný autor, se 11. září 2025 dožívá devadesáti.

„Do styku s varhanami přišel Albert už ve třech letech, kdy ho otec začal brát do kostela na mše.“

„Schweitzerovi bylo třicet, když mu náhle vstoupil do života nečekaný impuls.“

„I za varhanami se Albert Schweitzer projevoval jako ‚filozof úcty k životu‘.“

Minulé století naštěstí nebylo jen dobou Hitlera, Stalina, Pol Pota a podobných kreatur. Zrodilo i hrstku velikánů, mezi nimiž zastává čelné místo muž, kterého letos připomínají dvě kulatá výročí. Narodil se před sto padesáti lety, zemřel na den přesně před šedesáti. Alsasan Albert Schweitzer byl lékařem a misionářem, teologem a filozofem, zakladatelem nemocnice Lambaréné a držitelem Nobelovy ceny míru. Také však znamenitým varhaníkem, zaměřeným na díla Johanna Sebastiana Bacha. Proto se mu sluší vzdát hold i zde, na portálu zaměřeném na klasickou hudbu.

„Stejně jako Ostrčil, i Ferdinand Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie.“

„Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga.“

„Za patnáct let, kdy stál v čele opery ND, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění.“ 

Byl popisován jako zodpovědný dirigent nenávidějící lajdáctví, šmíru a fixlování. A vnímán jako operní skladatel, který pokračuje ve smetanovské linii, ale zároveň je exponentem takzvané nové věcnosti. Otakar Ostrčil se do dějin české hudby zapsal především coby meziválečný šéf operního souboru pražského Národního divadla, jeho kompoziční odkaz je prakticky pozapomenut. Je spravedlivé, že česká první scéna bude mít od 16. října na repertoáru Ostrčilovu operu Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě odehrávající se v prostředí starověkého Irska.

„Honeggerův Král David, jeho klíčové dílo, je strhujícím hudebním dramatem o moci, vášni, vině a smíření.“

„Monumentální sborové scény se střídají s lyrickými pasážemi a s hluboce spirituálními žalmy.“

„V historii Pražského filharmonického sboru patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo na výjimečných koncertech a na stejně ojedinělých nahrávkách.“

Vznešené a sváteční, strohé, přesto plné emocí a hudebních krás a posluchačsky mimořádně sdělné – takové je oratorium Král David švýcarsko-francouzského skladatele Arthura Honeggera, od jehož úmrtí letos uplyne sedmdesát let. Dílo, zkomponované před stoletím, existuje ve dvou verzích – ve starší, komornější a úspornější, a v novější symfonické. A právě ta zazní v neděli 15. června za řízení Lukáše Vasilka na festivalu Smetanova Litomyšl.

„V několika novelách a románech zanechal jedinečná hudební líčení.“

„Emigroval s československým pasem, protože ten německý mu už nesměl být prodloužen.“

„Je tu Mannem často připomínané téma smrti, ale – nesmí nás to klamat – na pozadí smrti vždycky Mann kreslí velikou lásku k životu ve všech jeho podobách.“

Malý příspěvek ke 150. výročí narození velkého německého spisovatele. Velké téma, ve kterém se spojuje jedinečné literární mistrovství i kus dějin, filozofie a estetiky 20. století. Thomas Mann, držitel Nobelovy ceny, je jedním z největších německých a světových spisovatelů a také pravděpodobně největším hudebním znalcem mezi literáty.

„Svou vášnivou, hudebně chytlavou operou Carmen se zařadil mezi nejúspěšnější skladatele.“

„Symfonie C dur je mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené…“

„Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou.“

Georges Bizet se dožil pouhých sedmatřiceti. Proslavil se především operou Carmen, odehrávající se v Seville kolem roku 1830 a hudebně těžící z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí, která se připomíná 3. června.

„Vivaldi měl prokazatelné obchodní a umělecké kontakty s českými zeměmi.“

„Jeho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy.“

„Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety.“

V muzikantské hantýrce Čtveráci. Jinak Čtvero ročních dob. Vivaldiho čtyři programní houslové koncerty zaznívají v české metropoli už po léta málem denně na komerčních koncertech pro turisty. Ať už je důvod jakýkoli, pravdou však je, že do Prahy patří. Tištěnou sbírku vlastních skladeb obsahující mimo jiné i Le quattro stagioni věnoval totiž autor v roce 1725 hraběti Václavu z Morzinu, jehož palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany.

„Johannes Brahms je dobrým příkladem autora, jehož tvorba je uvězněna v žaláři mýtického vyprávění.“

„Díky Brahmsovi získávají stoupenci hudebního akademismu zdánlivě mocnou zbraň obracející se proti wagnerovským a lisztovským požadavkům na sepětí hudby s dramatem.“

„Brahms se podílí na proměně hudebního vyjadřování, jež má svůj počátek u Beethovena a konec u Schönberga, Berga a Weberna.“

V roce 2033 uplyne sedmý květnový den dvě stě let od narození Johannesa Brahmse. Jubileum určitě bude podnětem pro intenzivní poslouchání jeho hudby i pro opětovné promýšlení jeho odkazu. A tam se naskýtá zásadní otázka. Není náhodou přetrvávající obraz konzervativního tradicionalisty bezmyšlenkovitým klišé, pohodlným mýtem, zakrývajícím to podstatnější, totiž inovativní stránku Brahmsova díla, která ovšem není halasnou revolucí, ale neméně vlivnou tichou revoltou…?

„Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře. I díky tomu ve čtyřiadvaceti získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě.“

 „Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Ale neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu žili v kooperativním vztahu.“

„Jako nejzajímavější představitelé klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou.“

O velikonočních svátcích se v severoitalském městě Legnago rozezněly tóny oratoria La passione di Gesù Cristo. Koncert orchestru a sboru z nedaleké Verony v místním divadle připomněl, že před dvěma sty lety, 7. května 1825, zemřel tvůrce díla, tamní slavný rodák Antonio Salieri. Autor duchovních děl, instrumentální hudby a čtyř desítek oper, proslulý vídeňský pedagog a císařský dvorní kapelník. Italský hudebník, teprve v roce 1997 soudem v Milánu oficiálně a definitivně očištěný od podezření a legend, že otrávil Mozarta.

„Nahrazení juliánského kalendáře gregoriánským se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700.“

„Bach byl geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící.“

„Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam zhudebněný německý text se všemi svými teologickými obsahy a souvislostmi.“

Tři sta čtyřicet let od narození Johanna Sebastiana Bacha se i letos připomíná dvakrát. V durynském Eisenachu se v roce 1685 narodil 21. března, ale my jeho narozeniny slavíme hlavně 31. března. Divné? Ani ne. Tam, kde žil, byl juliánský kalendář nahrazen gregoriánským až v roce 1700. A tak máme dvě možnosti, kdy jeho odkaz s poukazem na jubileum zvýraznit. První datum je podle starého kalendáře. Někdo ho používá. Druhé, podle kalendáře platného dnes, je nicméně obvyklejší a častější.

„Vystudoval hru na klarinet na brněnské konzervatoři ve třídě Antonína Doležala.“

„Uskutečnil se pod hlavičkou Svazu bojovníků za svobodu a byl to první basklarinetový recitál v dějinách.“

„Prvních pět skladeb ze sedmi jsou kompozice určené původně pro jiný sólový nástroj, Horák je pro basklarinet adaptoval.“

24. březen 2025 je dnem sedmdesátého výročí od prvního samostatného basklarinetového koncertu v dějinách. Prvním koncertujícím basklarinetistou byl Josef Horák (1931–2005).

„S Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou, spolužáky a nejlepšími přáteli, si říkali Tři mušketýři.“

„Jeho život v Rusku v letech 1914 až 1920 se podobal dobrodružnému románu.“

„Za nepředstavitelných podmínek v pankrácké věznici, kde strávil sedm set dní, na malých kouscích toaletního papíru vytvořil pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.“

Před osmi desetiletími, 6. března 1945, se v Terezíně v nedožitých pětašedesáti letech uzavřel život posledního žáka Antonína Dvořáka – hudebníka, legionáře, demokrata a vlastence Rudolfa Karla, politického vězně nacistů, in memoriam nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka. Karel je autorem oper i klavírních, komorních a symfonických děl, z nichž některá vznikala ve vězení. Současný hudební život mu nadále zůstává mnohé dlužen.

„O Ravelovi napsal Martinů, že se jeho hudba dostává k hranici rafinovanosti, ale že má vybroušenou formu a že jde vždy o čistý, jasný a přesný projev.“

„Pětkrát se za studií pokusil získat Římskou cenu, stipendium, které by pro něj bylo zajímavé po hmotné stránce, ale také by posílilo jeho skladatelské renomé.“

„Instrumentoval pro orchestr Musorgského Obrázky z výstavy – a řadu dalších upravovatelů stejného klavírního cyklu v celosvětové symfonické koncertní praxi v pomyslné soutěži zcela převálcoval.“

Před sto padesáti lety se narodil Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, virtuózní skladatel komponující hudbu blízkou impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu. Když v roce 1918 zemřel Claude Debussy, začal být považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. Právem.

„Nikdy si nějak zvlášť dobře nerozuměli a setkávali se jen příležitostně. I umělecky byl každý jiný.“

„Prokofjev, očekávající pozici ´celebrity´, byl ochoten k velkým ústupkům. Jeho návrat do Moskvy se kryje s dobou, kdy v deníku Pravda vyšel článek Chaos místo hudby.“

„S Prokofjevem a Šostakovičem je to možná podobné jako se vztahem mezi Mahlerem a Straussem.“

Před osmdesáti lety, v lednu 1945, měla premiéru Pátá symfonie Sergeje Prokofjeva. V něčem se podobá Páté Šostakovičově z roku 1937. Obě díla, virtuózní a závažná, rozhodně spíše optimistická než tragická, odrážejí nutnost vyrovnat se s požadavky vládnoucí propagandy, ale zároveň tvůrčí snahu politickému diktátu nepodlehnout. Prokofjev a o patnáct let mladší Šostakovič měli společného protihráče, ztělesněného Stalinem, avšak současně vykazují i mnoho rozdílného. Hudebně i lidsky. A byli vůbec přátelé?

„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

„Stal se klíčovou postavou vrcholné renesance díky tomu, že dokázal spojit hudební myšlení populární v Římě s nizozemskou polyfonní hudební školou.“

„Je skutečným králem duchovní hudby a věčným otcem italské hudby, prohlásil prý Verdi.“

„V 19. století jeho styl jako vzor a inspiraci objevili ti, kdo se v katolické církvi snažili duchovní hudbu zbavit operních a dalších světských znaků.“

Styl nejuctívanějšího z renesančních autorů, papežského hudebníka šestnáctého století Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, byl ještě po staletích pro mnohé vzorem ideální katolické chrámové hudby. Napsal stovky duchovních skladeb, které na první poslech zaujmou klidnou krásou a vyvážeností i srozumitelností zhudebněných textů. Zemřel 2. února 1594 ani ne v sedmdesáti. Na svět přišel s určitou pravděpodobností 3. února 1525. Tedy před pěti sty lety.

„Foerster byl přesvědčen, že nejvyšším cílem umění je zušlechtění srdcí a duší. I proto jeho hudba není explicitně poutavá, ale naopak vědomě nenápadná.“

„Praha Foerstera po první světové válce nepřijala zcela jednomyslně. Byl dokonce zpochybňován národní charakter jeho hudby.“   

„Teprve dnem jeho úmrtí se definitivně uzavřela epocha českého hudebního romantismu.“

Byl svědkem kladení základního kamene k Národnímu divadlu i dvou světových válek, zažil císaře, první republiku i nástup komunistů k moci. V dětství potkával Palackého, v létě v Osenicích v Českém ráji u dědečka, vesnického kantora, běhával bos. Roky ovšem později žil i ve velkoměstech, v Hamburku a ve Vídni. A po osmdesátce jezdil v Praze domů do Strašnic tramvají… Josef Bohuslav Foerster zemřel 29. května 1951 v Novém Vestci u Staré Boleslavi, když mu bylo dvaadevadesát. Narodil se jako Josef Caspar Franz Förster v Praze před 165 lety – 30. prosince 1859.

„V recitativech a áriích se vánoční evangelium, novozákonní ´dobrá zpráva´ o narození Spasitele, velmi osobně prohlubuje a komentuje slovy poezie.“

„Pověřil libretistu, aby přepsal texty árií tak, aby hudba mohla být použita beze změny; nakonec však stejně neodolal pokušení přistoupit k částečnému přepsání původní hudby.“

„Všech jeho šest částí propojuje nefalšovaná radost z narození Krista.“

Šest půlhodinových duchovních kantát napsaných Johannem Sebastianem Bachem pro jednotlivé sváteční dny vánočního období vnímáme dnes jako celek. V seznamu jeho děl má číslo BWV 248 a je nazýván Vánočním oratoriem. Od prvního rozeznění této hudby na přelomu roku 1734 a 1735 při evangelických bohoslužbách ve dvou hlavních kostelích v Lipsku, Nikolaikirche a Thomaskirche, nás letos dělí 290 let.

„Z rodné Boloni se do Říma přestěhoval v roce 1913. A představivost v něm tehdy povzbuzovaly podle jeho vlastních slov především úžasné fontány a borovice objevující se v každé části horizontu.“

„V ohromujícím crescendu, v postupné gradaci vyjadřující nepředstavitelnou sílu vojenských šiků, dospěje orchestr v nejvyšší možné dynamice k až extatickému výrazu.“

„Už při premiéře 14. prosince 1924 v římském Teatro Augusteo byly poslední takty skladby podle dobového svědectví utopeny frenetickým potleskem.“

Výrazně impresionistické, ale přesto velmi konkrétně a hustě barvitě instrumentované dílo, dovedené expresivně do impozantního finále, to jsou Římské pinie Ottorina Respighiho. Symfonická báseň, strhující skladba plná zvukové fantazie i vitality, je právě stoletá. Pini di Roma zazněly poprvé v Teatro Augusteo v Římě v podání Orchestra dell’Augusteo, který řídil Bernardino Molinari, a to 14. prosince 1924.

„Koncertní síň postavili na ploše devíti parcel jako jednu z posledních velkých staveb ve městě ještě bez použití ocelové konstrukce, z cihel a pískovce.“

„Antonín Dvořák byl jedním z těch, kteří napomohli vytvoření věhlasu nové síně. S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu díla je první tamní uvedení New World Symphony asi nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

„Zahrát si právě zde je snem každého hudebníka. Je však rozdíl, jestli umělec vystoupil v programu Carnegie Hall, nebo v programu, pro který si jiný organizátor sál jen pronajal.“

Na samém začátku prosince, v závěru Roku české hudby 2024, patří newyorská koncertní síň Carnegie Hall, respektive její hlavní sál Isaac Stern Auditorium, po tři dny České filharmonii. Jedno z nejslavnějších míst, kde se ve světě hraje klasická hudba, bylo svědkem mnoha světových premiér, mezi nimiž jako mimořádně památné zůstává první provedení Dvořákovy Novosvětské symfonie. Ani se nechce věřit, že v šedesátých letech nechybělo moc k tomu, aby byla historická budova jako údajně nadbytečná stržena.