„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

Jan Dismas Zelenka, rodák z Louňovic pod Blanikem, odchovanec pražského jezuitského školství a vídeňský žák Johanna Josefa Fuxe, byl v Drážďanech pověřen komponováním chrámové hudby podle potřeb a praxe římskokatolické liturgie, hrál v královské kapele a byl jejím zastupujícím kapelníkem. Hrál na violon, tehdy největší a nejhlouběji laděný smyčcový nástroj, patřící do třídy viola da gamba a odpovídající dnešnímu kontrabasu. Působení u dvora a významné úkoly, které plnil, podnítily mimořádné rozvinutí jeho talentu. Stal se originálním tvůrcem, jehož instrumentální a duchovní hudba je v naší době definitivně doceňována, studována a nahrávána – a řazena až na úroveň hudby Bachovy, s níž ji spojuje velký kontrapunktický um a výrazová závažnost.

Zelenka bývá někdy dokonce zmiňován jako „český Bach“. To ale není úplně přesné. Byli sice současníky, oba působili v Německu, respektive v Sasku, ale přesto je mnohé odlišuje. Především kulturní a náboženské zázemí, v té době zásadní. Johann Sebastian Bach byl luterán a psal duchovní hudbu pro potřeby své církve, v duchu reformace vesměs na německé texty. Zelenka přišel z Čech v době, kdy Drážďany sice nadále zůstávaly evangelické, stejně jako kurfiřtova manželka, ale panovnický dvůr se nábožensky i kulturně, tedy v liturgii i v souvisejícím hudebním provozu, musel obrátit ke katolické tradici. A ta byla jazykově latinská a hudebně silně italská.

Bohatství Bachovy hudební invence a mnohost námětů a formových i obsahových řešení jeho kantát a pašijí jsou téměř nekonečné; jsou hodně dané i librety – neliturgickými německými texty s biblickým zakotvením a pietistickou poetikou, inspirovanými k dramatičnosti, obraznosti, radosti i pokoře a sdělujícími z věcí víry podstatné a osobní věci. Dřívější liturgicky závazná latinská zvolání byla v reformační tradici oslabena ve prospěch osobnějšího, civilnějšího a jazykově přístupnějšího rozhovoru s Hospodinem.

Jan Dismas Zelenka je tak v latině a v předepsaných okruzích mnohem víc svázán do užšího a zároveň univerzálně použitelného vyjadřování. Jeho hudba je přesto dodnes vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích a dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace. A expresivní, silná ve výrazu emocí, ke kterým v barokní kultuře, a v té italské o to víc, patří působivé hudební obraty, dané a typické. Jako jedinečnost jeho hudby bývají zmiňovány překvapivé, možná až neobvyklé či svérázné postupy, rytmy a náhlé proměny. V takzvaném smíšeném chrámovém stylu nechal prolínat starší postupy s trendy vrcholného baroka i s prvky galantního stylu a raného klasicismu, rozsáhlé fugy s áriemi či koncertantními úseky ovlivněnými nejnovějšími italskými podněty. Dosahoval tak velkolepého dramatického účinku a prokazoval mimořádný cit pro vyjádření významu textu.

Je pochopitelné, že si k Zelenkovi vzhledem k jeho původu udržují Češi nadstandardní vztah. Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty, s italskými a dalšími autory, o jejichž skladbách se vcelku právem lze domnívat, že se v univerzálním dobovém hudebním jazyce mnohem více podobají jedna druhé…

Základy hudebního vzdělání získal od svého otce Jiříka Zelenky Bavorovského, louňovického kantora a varhaníka. Vyššího hudebního vzdělání nabyl potom v Praze, byl zřejmě odchovancem koleje sv. Klimenta na Starém Městě pražském, vedené řádem jezuitů. Právě v souvislosti s nimi jsou od roku 1704 doloženy počátky jeho kompoziční činnosti. Hudba k latinskému školskému dramatu Via lauretana, považovanému za jeho první skladbu, se však nedochovala.

V Praze pobýval mladý Zelenka u svých podporovatelů, svobodných pánů Hartigů, hrál v jejich kapele. Přesné důvody a okolnosti jeho odchodu do Saska nejsou známé a často se o nich spekuluje i v tajemných souvislostech. Není ale vyloučeno, že za povoláním Zelenky do Drážďan stál právě Ludvík Josef z Hartigu, český šlechtic, rakouský diplomat, později přísedící zemského soudu a císařský místodržící Českého království, vlivný a hudebně vzdělaný člověk.

V roce 1715, po prvních pěti letech, obdržel Zelenka od drážďanského panovníka spolu s několika dalšími členy kapely finanční podporu na studium v Itálii. Není však doloženo, že by skutečně v Itálii nějakou dobu pobýval, prokázat tedy nelze ani tradované setkání s Antoniem Vivaldim. V letech 1716 až 1719 však studoval ve Vídni.

Kolem roku 1720, brzy poté, co se vrátil z vídeňského studijního pobytu, kam jel studovat kontrapunkt u věhlasného císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe a opisovat noty pro potřeby svého zaměstnavatele, zkomponoval v Drážďanech šest instrumentálních sonát. Předchozí úspěch čtyř capriccií zřejmě podnítil Zelenkovu ctižádostivost vyniknout ještě víc i na poli instrumentální hudby. Zatím se neví, proč či pro koho sonáty psal a proč je jejich rukopisná partitura tak bohatě zdobena. Mohlo nejspíš jít o záměr dedikovat cyklus šesti vážně koncipovaných skladeb nějaké důležité osobě. Tiskem však sonáty nevyšly a nejsou ani doklady o tom, že by za autorova života byly provedeny. Evidentní podle charakteru hudby ovšem je, že sonáty Zelenka psal pro vynikající instrumentalisty, kteří tehdy v Drážďanech působili.

Skladby vykazují poučenost benátským stylem i vžité polyfonní postupy, stejně jako určité obraty charakteristické pro českou lidovou hudbu, to vše je nicméně zpracováno samostatně, promyšleně, s novými podněty. V některých sonátách je part fagotu totožný s basovou linkou continua, jde tedy o triové sonáty; v některých je však melodicky veden samostatně, sonáty jsou tedy čtyřhlasé. Rozvrh částí zachovává čtyřvěté schéma barokních chrámových sonát s větou pomalou, rychlou, pomalou a v závěru opět rychlou, které nesledují odlehčené taneční inspirace, jako je tomu v dobových suitách, ale přinášejí opravdu závažné, možná až niterné polohy, které mohou asociovat přísnost a etickou svrchovanost. Například první ze sonát je kompozičně příkladem soustředěné tematické práce a důsledného formování tvaru. V druhé větě obsahuje rozsáhlou fugu, ve větě poslední rytmické momenty odkazující k lidové hudbě. Pátá naopak klade především velké nároky na koncertantní prvky a na virtuositu.

Zelenka však především napsal řadu mší a dalších děl na latinské liturgické texty. Patří k nim i Responsoria pro hebdomada sancta, tedy pro Svatý týden, pro předvelikonoční období, zhudebňující starozákonní i novozákonní texty vztahující se nějak k ukřižování Ježíše Krista. A patří k nim i Lamentace čili Nářky proroka Jeremiáše, uvedené v Drážďanech na Zelený čtvrtek roku 1722. Mají kající texty plné barvitých obrazů, žalu, ale také naděje a hlavně výzev k obrácení.

Také Missa Corporis Domini C dur, mešní kompozice ke svátku Božího těla z roku 1719, vznikla patrně nedlouho poté, co se Zelenka vrátil z Vídně. Mše není kompletní: neobsahuje část Gloria. Při novodobém uvedení Collegiem 1704 se Václav Luks rozhodl doplnit ji zhudebněním tohoto textu z pera Francesca Bartolomea Contiho z jeho mše Missa Sancti Pauli z roku 1715, jejíž kopii si Zelenka pořídil ve Vídni a v Drážďanech ji potom podrobil vlastní úpravě.

Vedle povinností hráče na violon a povinností skladatelských Zelenka podporoval při vedení královské kapely dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena. Po jeho smrti v roce 1729 dokonce vedení převzal, ale kapelníkem se oficiálně nestal. O pár let později jmenoval nový saský kurfiřt a polský král August III., nástupce Augusta Silného, královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasseho. Zelenkovy snahy o získání kapelnické pozice vedly v roce 1735 pouze k získání titulu Kirchen-Compositeur, skladatel chrámové hudby.

Ačkoli i Zelenka byl do určité míry samozřejmě ovlivněn italskými operami, Hasse jako autor oper módního italského stylu podporu tohoto žánru hrotil. Značně se proto v umělecké orientaci rozcházeli. Jde nicméně o období, kdy se Zelenkovi uvolnily ruce pro vlastní, poměrně svobodnou tvorbu.

A tak například Missa Sanctissimae Trinitatis (Mše k Nejsvětější Trojici) není ani trochu konvenční. Je naopak značně jedinečná. Častokrát v ní zaznívají, na několika místech velmi zřetelně, až excentricky vyhrocené a nápadně vyčnívající doplňkové a doprovodné figurace, podobné expresivní nárazy se objevují i v melodice a v souzvucích. Skladba překvapuje drásavě naléhavými zvuky, exaltovanými hudebními tématy, změnami temp, vzrušenými úseky, náhlými proměnami a významnými zámlkami. Zelenkův styl je v této první z jeho zralých a vrcholných mší z roku 1736 už opravdu osobitě vyhraněný. Rozsah a závažnost skladby ostatně napovídají, že podle všeho vznikala spíše z osobních tvůrčích pohnutek a nevyplynula nutně jen z potřeb liturgického provozu zámeckého kostela na katolickém drážďanském dvoře; možná z nich dokonce nevyplynula vůbec.

Celkově je Zelenka autorem rozsáhlého díla jedinečných kvalit, zejména v repertoáru spojeném s církevním prostředím – dvou desítek převážně slavnostních mší a dalších kompozic k bohoslužbám v zámeckém kostele. Mnohé jsou z jeho nejproduktivnějšího období, kterým byla dvacátá léta. Ve třicátých letech vzniklo už méně děl, ale Zelenkův kompoziční styl dozrál. Missa sanctissimae Trinitatis, Missa votiva a zejména soubor posledních mešních kompozic Missae ultimae – Missa Dei Patris, Missa Dei Filii a Missa Omnium Sanctorum ze zamýšleného šestidílného cyklu – ty všechny důstojně korunují jeho odkaz. Lze je řadit k vrcholům katolické hudby. Několikrát zhudebnil také text Requiem, zkomponoval tři oratoria – Il Serpente del bronzo, Gesù al Calvario a I penitenti al Sepolchro del Redentore – a několikeré lamentace pro sólový hlas s instrumentálním doprovodem. 

Skladba zhudebňující češtinu je od něj známa jediná – jde o moteto Chvalte Boha silného pro bas s doprovodem na text 150. žalmu. Skutečnost, že předlohou byla poměrně překvapivě Bible kralická, vzácný plod nekatolické kultury, se vysvětluje tím, že šlo zřejmě o kompozici pro protestantské krajany.

Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka, bylo uloženo do archivních skříní drážďanského chóru a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak v důsledku na více než sto let zapomenuto. Jako výjimka je uváděn Bachův syn Wilhelm Friedemann, který pro svého otce opsal Zelenkovo Magnificat. A pak až Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863 uvedl jednu ze Zelenkových orchestrálních suit. Zelenkovskou renesanci to však tehdy nerozpoutalo. Ta přišla až s obecně vzrůstajícím zájmem o historickou hudbu po druhé světové válce. Spojeneckému bombardování Drážďan v únoru 1945 nicméně padly za oběť i některé jeho rukopisy…  

Zájem o Zelenkovu tvorbu vzrůstal zejména od konce padesátých let dvacátého století. Jednak na základě průkopnických edic jeho instrumentálních děl připravovaných muzikologem Camillo Schoenbaumem, jednak díky ohlasu na nahrávku jeho šesti triových sonát švýcarským hobojistou Heinzem Holligerem a souborem Camerata nova Bern. Začalo se ukazovat, že jde o stejného mistra polyfonie, jakým byl Bach… Nemalý význam mělo v této souvislosti i první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva. V šedesátých letech nahráli souborně Šest triových sonát, Sinfoniu concertante a se sólisty Karlem Bermanem, Neddou Casei a Theo Altmeyerem také Lamentationes Jeremiae prophetae.

Významnou zásluhu o definitivní znovuobjevování a mezinárodní oceňování Zelenkovy hudby mají setrvale od devadesátých let české soubory s dobovými nástroji, specializované na historicky poučenou interpretaci: Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Musica Florea Marka Štryncla, Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, Capella Regia Musicalis s Robertem Hugem či Collegium Marianum Jany Semerádové. V jejich podání se v hudebním životě i na trhu s nahrávkami objevila řada novodobých premiér Zelenkových děl.

Není známo, zda Zelenka v dobách drážďanského působení navštívil vícekrát Čechy. Doložen je jediný pobyt. Do vlasti se vrátil, když pro velkolepou slavnost korunovace habsburského císaře Karla VI. českým králem na podzim 1723 napsal a v pražském Klementinu provedl rozsáhlou skladbu Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi Regia Bohemiae Corona (česky Pod olivou míru a palmou ctnosti ve světě proslulá česká královská koruna) k latinské alegorické hře o životě svatého Václava. Zazněly tehdy zřejmě i jeho nejvýznamnější orchestrální skladby – Concerto a 8 concertanti, Hipocondrie a 7 concertanti, Ouverture a 7 concertanti a Sinfonia a 8 concertanti. Současně se jako kontrabasista podílel v Praze na provedení Fuxovy korunovační opery Costanza e fortezza.

Jan Lukáš Ignatius Zelenka byl pokřtěn 16. října 1679 v Louňovicích pod Blaníkem. Dismas – podle katolické tradice jeden ze dvou zločinců ukřižovaných spolu s Ježíšem na Golgotě, v Bibli v Lukášově evangeliu zmiňovaných ovšem bez jmen – se jako součást Zelenkova jména objevuje od roku 1704. Mělo to zřejmě připomínat motiv nejhlubší kajícnosti, kterým je pak prolnuta veškerá jeho tvorba… Jeho život se uzavřel v noci z 22. na 23. prosinec 1745. Jeho hrob na Starém katolickém hřbitově se v Drážďanech nedochoval.

———

Věděli jste, že…

…Missa Sanctae Caeciliae, poprvé uvedena v katolickém dvorním kostele v Drážďanech krátce po jeho otevření 22. listopadu 1711, je Zelenkovou nejstarší mší?

…za života získal Zelenka obdiv svých současníků, včetně ohlasu od Bacha a Telemanna?

…pravděpodobně jediným blízkým přítelem mu byl Johann Georg Pisendel, houslista a po jistou dobu kapelník drážďanského dvorního orchestru?

…kromě kompoziční práce se věnoval i pedagogické činnosti a vychoval řadu později význačných skladatelských osobností, například Johanna Joachima Quantze?

…po celý život opisoval notové materiály a vytvářel archiv dvorního katolického kostela?

…podoba Jana Dismase Zelenky není známa? Existují dvě podobizny – jedna by ho případně mohla znázorňovat, ale není to s jistotou potvrzeno. A druhá ve skutečnosti zachycuje skladatele Johanna Josepha Fuxe.

…kompletní seznam Zelenkových děl, Zelenkas Werk-Verzeichnis, ZWV, vytvořil německý hudební vědec Wolfgang Reich?

Foto: Wikipedia, Archiv KlasikaPlus, Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp