Narozen v Rumunsku. Původem Žid. Osudem Evropan. Občanstvím Čechoslovák. Směle ho lze považovat nejen za krajana, ale také za střípek v mozaice novodobé české hudby. Protože Rafael Schächter přišel na svět sice na území vzdáleném od nás přes tisíc kilometrů, ale zvolil si život v meziválečném Československu. Vážil si všeho, co zprvu obnášel, aniž by tušil, jak krutý konec mu připraví.

Nedaleko Černého moře, v místech, kde se Dunaj po své pouti dlouhé tři tisíce kilometrů rozlévá do rozmáchlé delty, leží město Brăila. Tři státy se tam dnes stýkají: Moldávie, Rumunsko, Ukrajina. Kdo ví, co odtamtud chlapce, narozeného 27. května 1905 v židovské rodině, táhlo do Československa. Nejspíš vize hudebního vzdělání, která ho přivábila do Brna a poté do Prahy. Každopádně se mladík se zjevným nadáním k hudbě u nás zdržoval téměř nepřetržitě od roku 1923, kdy mu bylo pouhých osmnáct, aby o osm let později, v jednatřicátém, požádal o povolení k trvalému pobytu.

Hudbu Rafael Schächter studoval nejprve v místě svého prvního bydliště. Brno ho přijalo na konzervatoř, kde měl poprvé, ale nikoli naposled v životě štěstí na prvotřídní pedagogy. Hru na klavír studoval u Viléma Kurze, skladbu u Jaroslava Kvapila. Přesto roku 1928 odchází jako třiadvacetiletý ještě na Pražskou konzervatoř, kde si vybírá obor dirigování. Talentovaného adepta taktovky se ujímá jeden z jejích zdejších mistrů. Dirigent, sbormistr, skladatel a pedagog Pavel Dědeček, ročník 1885, jehož rukama prošly jak na konzervatoři, tak na HAMU takové budoucí kapacity, jaké se vyklubaly z Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla, Jaroslava Krombholce anebo třeba Milivoje Uzelace. Navíc Schächter docházel na mistrovské kurzy v oborech klavír a kompozice ke Karlu Hoffmeisterovi. Dnes polozapomenuté osobnosti, jež se podílela na výuce Josefa Páleníčka či Jaroslava Weinbergera. Stojí za zmínku, že jeho synovcem byl jeden z významných Čechoslováků 20. století. Spoluzakladatel Devětsilu, malíř či karikaturista, ale také spisovatel, scénograf, diplomat a pedagog Adolf Hoffmeister.

Psal se rok 1934, když Rafael Schächter přijal zaměstnání v Divadle Emila Františka Buriana jako klavírista, vynikající v umění improvizace. Plně jej uplatnil při avantgardně laděné inscenaci Mistr Pleticha, ve které anonymní autor z 15. století vystihl povahu lstivého advokáta tak věrně, že hra nabyla na nadčasovosti. Tou dobou už měl Schächter ve svém pražském bytě s adresou Na Výtoni 5 uložen doklad o státní zkoušce, kterou na Pražské konzervatoři složil v roce 1933. A jakkoli byla pro něj spolupráce s EFB poučná i cenná, směroval k založení vlastního souboru. Vznikl v roce 1937, Schächter ho pojmenoval Komorní opera a nastudoval v něm dvě barokní díla Františka Xavera Brixiho. Přirozeně též řadu komorních skladeb barokem počínaje a soudobou hudbou konče. Ke koncertování byl soubor pozván i do Švýcarska.

Sedmatřicátý byl pro pilného Rafaela významný ještě z jednoho důvodu. Úspěšně bylo završeno jeho třináctileté úsilí o získání československého občanství. Mělo pro něj být zárukou příslušnosti k vysoce kulturnímu národu, který obdivoval, i spolehlivým přístavem ve světě, který čím dál tím víc připomínal rozbouřené moře. Vždyť jeho rodné Rumunsko se poté, co Francie s Anglií nebyly nadále schopny zaručit jeho územní celistvost, neuváženě obrátilo s žádostí o svoji ochranu na Německo. Jenže přišel rok 1939 a s ním podpis smlouvy Molotov-Ribbentrop, která přiznala nárok na rumunské území Sovětskému svazu… Schächter to vše z Prahy pečlivě sledoval a navzdory jiné proradnosti, tentokrát mnichovské na úkor Československa, si svůj zdejší azyl pochvaloval. Jak naivní byla jeho víra ve vlastní bezpečí, se ale mělo ukázat během několika následujících let.

Stejný rok 1939 mu totiž po vpádu nacistů a vzniku Protektorátu Čechy a Morava odebral coby „občanu židovské rasy“ právo vystupovat na veřejnosti. Rafael měl ale pro strach uděláno. Svůj další pražský byt, tentokrát v Bělehradské ulici čp. 61, upravil tak, aby se v něm mohly konat bytové koncerty. Proběhlo zde mnoho ilegálních večerů, které jistě nemohly uniknout bdělé pozornosti některých sousedů. Navíc se ukázalo, že Schächter pomáhá v útulcích a domovech pro židovské děti. To už bylo pro vládnoucí moc přespříliš. Byl předvolán na holešovické nádraží a odtud jen s ranečkem nejnutnějších předmětů osobní potřeby deportován 30. listopadu 1941 do Terezína.

Tady jako by se v něm ještě silněji ozvaly geny po předcích, kteří se museli vyrovnávat s osudem společensky méněcenných obyvatel nuzného Balkánu. Místo aby propadl beznaději, okamžitě se ujal organizování hudebního života v ghettu, který nacisté nechávali alespoň do jisté míry vychytrale plynout. Začal nácvikem lidových písní s ostatními vězni. Když se ukázalo, že řada z nich bude schopna sborového zpěvu, na jehož zjednodušených úpravách se podílel skladatel Gideon Klein, odhodlal se Schächter k objemnějšímu počinu. Nastudoval se svým souborem, místo do krojů oděným ve vězeňských mundurech, Smetanovu Prodanou nevěstu. Premiéra se v terezínském ghettu uskutečnila 25. listopadu 1942. A zážitek, jaký v divácích zanechala, se zachoval v deníčku tehdy třináctiletého židovského chlapce, který si své dojmy ještě téhož večera poznamenal: „Viděl jsem Prodanou nevěstu už předtím třikrát v Praze. Ale žádná nebyla tak krásná jako ta, jakou zde vykouzlil pan dirigent Schächter. Na pár hodin jsem zapomněl na hlad, špínu a dřinu a v polospánku mi hlavou znělo Věrné milování…“

Povzbuzen úspěchem „Prodanky“, která se v ghettu dočkala pětatřiceti repríz, pustil se Rafael do dalšího nacvičování. Zaujal ho Krásův Brundibár, také Kouzelná flétna či Figarova svatba. Na řadu přišla též další Smetanova opera Hubička. O tom, jaká panovala na zkouškách atmosféra, vyprávěl po válce jeden z přeživších pěvců Bedřich Borges: „Schächer do lidí pumpoval odhodlání. Pozoroval jsem jeho práci se sborem a přišlo mi, že se dívám na Johanna Sebastiana Bacha. Hudba jako by Rafaela svlékla z hadrů a oblékla do vznešeného šatu…“

Absurdně vyznělo nastudování Verdiho díla, které v knize, vydané roku 1963 pod názvem Terezínské rekviem, popsal Josef Bor. Nácvik díla přikázalo Schächterovi vedení ghetta, které roku 1944 očekávalo inspekci Mezinárodního červeného kříže. A hodlalo se komisi pochlubit tím, jak vypadá život „ve městě, které Hitler daroval Židům“. Než k představení došlo, musel ovšem dirigent třikrát měnit obsazení, protože stejní nacisté mu mezitím odeslali mnoho účinkujících do plynu. Když pak přece jen Verdiho Rekviem zaznělo, nejeden ze zkoprnělých členů komise si nejspíš nemohl neuvědomit, jaká je jeho alegorie. Tváří v tvář své vlastní destrukci Židé vyzpívali nacistům příběh o tom, k čemu budou pachatelé zla jednou odsouzeni.

Tato událost byla Schächterovou labutí písní. 16. října 1944 byl zařazen do transportu, jenž mířil do Osvětimi. Zda zemřel přímo tam či při pochodu smrti, není úplně jasné. Ať tak či onak, jeho poselství ožilo o jednašedesát let později. Americký dirigent Murry Sidlin totiž vytvořil představení s názvem Vzpurné Rekviem: Verdi v Terezíně. Vzniklo pod dojmem jeho rozhovorů s jedním z účastníků někdejšího provedení v ghettu. Eduardem Krásou, ročník 1924. Tomu se podařilo přežít, roku 1950 uniknout z komunistického Československa do Izraele a odtamtud se v šedesátých letech přesunout do Ameriky, kde začínal jako kuchař a vypracoval se v majitele restaurace. Nyní, roku 2005, kdy měl před sebou ještě dalších dvanáct let života, si v Sidlinově představení znovu zazpíval.

Schächterův odkaz ale žije i u nás. Podle Borovy knihy natočil pro Československý rozhlas roku 1964 režisér Jiří Roll hru s Václavem Voskou v roli vypravěče. A v roce 2016 jej vydal Radioservis.

Foto: archiv KlasikyPlus, radioteka.cz, Wikimedia Commons, Wikipedie

Facebook X E-mail WhatsApp