Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má. 

Dvě století české opery, to nejsou jen Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů a případně někteří po nich, ale také ti před nimi. Nevadí, že jsou doma pozapomenuti, že se jejich díla hrají zřídkakdy a že o nich svět netuší. Nebýt jich, průkopníků, nebylo by na co navazovat, nebylo by s čím srovnávat. Není tu řeč o barokních operách, jako byla ta z roku 1730 zkomponovaná Františkem Antonínem Václavem Míčou pro zámeckou kapelu hraběte Jana Adama z Questenberka a hraná tam pod názvem O původu Jaroměřic na Moravě. Je sice historicky první dochovanou operou provozovanou v českém jazyce, ale ve skutečnosti šlo o překlad italského libreta L’origine di Jaromeritz in Moravia… Opravdoví průkopníci, Smetanovi předchůdci i současníci, to byli autoři rozvíjející v 19. století ideály národního obrození. 

I když se Bedřich Smetana dostal v šedesátých a sedmdesátých letech umělecky dál než oni, není potřeba jejich tvorbu bagatelizovat. V Prozatímním a Národním divadle se během několika desetiletí hrály opery Husitská nevěsta, Drahomíra, Zmařená svatba, Templáři na Moravě a Blanka od Karla Šebora, Zakletý princ od Vojtěcha Hřímalého, Svatojanské proudy, Černé jezero, Mikuláš, Stoja, Satanela, Krakonoš a Záviš z Falkenštejna od Josefa Richarda Rozkošného, Lejla, Starý ženich, Černohorci, Karel Škréta, Dítě Tábora, Břetislav a Matka Míla od Karla Bendla, opery Vladimír, Bohův zvolenec, Rektor a generál a Lora od Františka Zdeňka Skuherského, Marie Potocká od Leopolda Eugena Měchury, Švédové v Praze z pera Jana Nepomuka Škroupa a Mořský geus Františka Škroupa. A právě od něj, od posledně jmenovaného, figurovala v repertoáru na úplném začátku i vůbec první kompletně česká opera – Dráteník. Pětadvacetiletý autor jí přiřadil opusové číslo 1. Jde samozřejmě o jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, na pódiích operních domů či hudebních sálů se přesto už dlouho neobjevuje. Olomoucké nastudování v roce 2022 bylo v poslední době vzácnou novodobou výjimkou.  

Lásce neporučíš. Růžena a Vojtěch se do sebe tajně zamilovali, ale jejich otcové, obchodní partneři, mají jiné plány. Děti se mají zasnoubit – ale s někým, koho neznají. Naštěstí se v závěru vysvětlí, že shodou okolností či snad řízením osudu záměry otců nejsou s láskou Růženy a Vojtěcha v rozporu, naopak – jsou to právě oni dva, kdo se mají zasnoubit… A Dráteník? Půjčil předtím své šaty Vojtěchovi, aby se tajně dostal do domu, a dostane teď takovou odměnu, že se ihned může zabezpečen vydat zpátky na Slovensko za svou milou. 

Škroup si dal za cíl vytvořit dílo v žánru lyrické měšťanské zpěvohry, a to podle vzorů francouzské opéra-comique s dějem vyprávěným v próze, v dialozích, jen málokdy v podobě recitativů. Citové momenty a úvahy postav jsou naopak příležitostí pro zpěvní čísla písňového charakteru, blížící se německému romantickému singspielu.

České vlastence vedly k touze po vlastní opeře, po opeře s původním českým libretem, vzory ze současného divadelního repertoáru. První česky hranou operou se stal v roce 1823 singspiel „Rodina švejcarská“ (v originále Die Schweizer Familie) rakouského skladatele Josepha Weigla, s libretem přeloženým do češtiny Simeonem Karlem Macháčkem. Weigl dílo uvedl ve Vídni v roce 1809. Stalo se po Mozartově Kouzelné flétně – než přišel v roce 1820 Carl Maria von Weber s Čarostřelcem – nejoblíbenějším německy zpívaným kusem. Opery v češtině měly v souladu s ideály národního obrození potvrdit, že i tak prestižní žánr, jakým byla a je opera, lze začlenit do projektu budoucí české kultury, a tedy demonstrovat, že čeština je jazyk pro operní zpěv vhodný jako každý jiný. Takové povědomí nebylo v té době ještě vůbec samozřejmostí. Stejně jako nebylo například samozřejmostí přesvědčení, že český jazyk může být plnohodnotně využit pro komunikaci vědeckých poznatků. 

Švýcarskou rodinu shodou okolností nastudoval ve Stavovském divadle právě František Škroup, mladičký student práv, ale současně nadšený muzikant, začínající dirigent, skladatel a zpěvák. A tak není divu, že to byl on, kdo na takovém úkolu – na stylově obdobné, ale ryze české opeře – začal pracovat. Jako libretista byl pro tu příležitost osloven básník, soudce, historik, spisovatel, kritik a vydavatel vlasteneckých almanachů Josef Krasoslav Chmelenský, který už překládal cizí operní předlohy do českého jazyka. Společnou práci dokončili v závěru roku 1825.

První představení Dráteníka se uskutečnilo v pražském Stavovském divadle ve čtvrtek 2. února 1826 ve čtyři hodiny odpoledne. Škroup, běžně už předtím vystupující v barytonových rolích, ztvárnil titulní úlohu. Účinkoval i Chmelenský. Dirigentem byl nejspíše kapelník Josef Triebensee, po Carlu Marii von Weberovi ředitel opery Stavovského divadla v letech 1816 až 1846. V tisku měla opera, provázená mimořádným očekáváním, velký ohlas. Nezůstalo u jednoho provedení – a převzala ji i další divadla. 

Při představeních tehdy účinkovali společně profesionálové a ochotníci, amatéři. Někteří prostřednictvím Weiglova singspielu odstartovali budoucí uměleckou kariéru. Patřil k nim i Škroup, který operu nacvičil se sólisty a sborem a zazpíval si jednu z rolí. Najít česky mluvící zpěváky schopné dostát nárokům operních rolí nebylo v Praze v té době ještě snadné. Když se objevila šestnáctiletá zpěvačka Katharine Comet, která profilu odpovídala, stala se rázem primadonou, nepostradatelnou pro to, aby „česká“ opera získala ve srovnání s „německou“ všechny potřebné, plnohodnotné umělecké a společenské funkce… I František Škroup díky Švýcarské rodině začal spolupracovat se Stavovským divadlem soustavněji. A po úspěchu Dráteníka se dokonce rozhodl zanechat studia práv a věnovat se plně hudbě. 

Narodil se 3. června 1801 v Osicích u Pardubic, do Prahy se dostal v jedenácti jako chlapecký soprán zpívající v Týnském chrámu a v loretánském kostele. V letech 1814 až 1819 studoval v Hradci Králové, poté v Praze filozofii a práva, ale kvůli hudbě a divadlu se mu studium nepodařilo dokončit. Pěveckou kariéru však v roce 1828 ukončil, protože se čím dál víc chtěl a musel věnovat dirigentské činnosti. A také komponování.

Ve Stavovském divadle byla uvedena 21. prosince 1834 hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka z pera Josefa Kajetána Tyla. Název jarní slavnosti pražských ševců byl odvozen od nástroje používaného k hlazení kůže, tedy k jejímu fidlování. Slavnost se konala každý rok první středu po Velikonocích v Nuselském údolí u Botiče, tam, co je dnes Divadlo Na Fidlovačce… Slepý houslista Mareš ve hře zpívá píseň Kde domov můj, která se později stala českou hymnou. Hudba je dílem Františka Škroupa, který má tedy v tuzemských hudebních dějinách dva zásadní ´zářezy´.

V roce 1827 byl Škroup jmenován asistentem dirigenta Stavovského divadla a od začátku roku 1837 pak po dvě desetiletí šéfdirigentem. Měl na starosti vedení německého souboru, zatímco český soubor řídil jeho bratr… Jméno Jana Nepomuka Škroupa, o deset let mladšího sourozence Františka Škroupa, už zde padlo. V Praze byl od roku 1838 sbormistrem u křižovníků, asistentem dirigenta a pak druhým kapelníkem Stavovského divadla, ředitelem Žofínské akademie… a v roce 1845 se stal ředitelem kůru v katedrále svatého Víta. Ve čtyřicátých letech zkomponoval operu Švédové v Praze. Posloužila mu k demonstraci lásky k vlasti i ke zpracování milostného příběhu. Historický námět jinak připomíná hrdinný odporu obyvatel Prahy, zejména studentů a jejich legendárního vůdce Jiřího Plachého, při obléhání města Švédy roku 1648. Švédové v Praze byli i dvě desetiletí po Dráteníkovi ještě stále teprve jednou z prvních oper komponovaných na české libreto. 

František Škroup, autor pozdější české hymny a první české opery, mohl z postu prvního kapelníka Stavovského divadla vybírat a určovat repertoár a působit na zájmy a vkus obecenstva. Uvedl například v polovině padesátých let tři poměrně čerstvá díla Richarda Wagnera – Tannhäusera, Lohengrina a Bludného Holanďana. Kvůli neshodám s ředitelem a zřejmě i v důsledku konkurenčních bojů nakonec roku 1857 z divadla odešel.

Vykonal toho však v Praze během let mnohem víc. Po smrti ředitele Friedricha Dionyse Webera vedl studentský orchestr Pražské konzervatoře, devět let byl varhaníkem v reformované synagoze v Dušní ulici a po roce 1850 sbormistrem v benediktinském klášteře v Břevnově. Dva roky provozoval vlastní hudební školu a v roce 1860 se stal ředitelem Žofínské akademie. O rok později ale odešel z Prahy, aby přijal místo dirigenta nově vzniklé německé opery v Rotterdamu… A tak jsou mezi Škroupovými operami, nesoucími názvy Oldřich a Božena, Libušin sňatek (ke které napsal libreto také básník Chmelenský) a Drahomíra, rovněž opery vybočující z okruhu českých témat: Kolumbus a Mořský geus, ostatně komponované na německé texty. Druhá z nich je vůbec první operou s tématem z nizozemských národních dějin… První sezónu absolvoval Škroup v dalekém přístavním městě s úspěchem, na další přijel znovu, ale 7. února 1862 v Rotterdamu nečekaně zemřel.

Napsal za svůj život 45 číslovaných opusů, ve skutečnosti nicméně složil možná až třikrát víc děl: písně, a to převážně s německými texty, dvě mše a několik příležitostných kantát, tři smyčcová tria a tři smyčcové kvartety… Na svou dobu napsal relativně malý počet sborových kompozic. 

Dráteník jednoznačně pomohl emancipačním snahám obrozenců a úspěšně se hrál i po Škroupově smrti. Dnes je možná už jen historickým datem z cesty české operní tvorby směřující ke kýženému cíli v podobě mnohem moderněji, ambiciózněji a náročněji koncipovaných děl Bedřicha Smetany. V době vzniku Prodané nevěsty se čtyři desetiletí stará zpěvohra mohla zdát zastaralou, ale z našeho odstupu je zřejmé, že má přinejmenším melodické bohatství, lehkost a osobitý půvab. Jak se ukázalo, není to přesto dost pro to, aby Škroupova hudba, a to jakákoli, k dvoustému jubileu někde pořádně zazněla… A tak alespoň České muzeum hudby od 21. ledna do 16. března 2026 pořádá ve své stálé expozici krátkodobou výstavku s názvem Dráteník – 200 let od premiéry první zpěvohry na původní český text.

***

Věděli jste, že…

…v prosinci roku 1828 měl ve Stavovském divadle šest koncertů houslový virtuos Paganini?

…20. dubna 1849 na Žofíně dirigoval František Škroup Slavnostní předehru D dur Bedřicha Smetany?

….otevření Prozatímního divadla 18. listopadu 1862 se František Škroup nedožil?

…do repertoáru Prozatímního divadla byl Dráteník zařazen už 8. prosince 1862?

… při uvádění Dráteníka v Prozatímním divadle vznikla tradice vkládat do tohoto díla Škroupovu píseň Kde domov můj?

…Dráteníka uvedlo Národní divadlo ve Stavovském divadle i ke stému výročí jeho premiéry v únoru 1926? A že inscenaci tehdy připravili ti nejlepší možní – dirigent Otakar Ostrčil, režisér Ferdinand Pujman a scénograf František Kysela?

…naposledy uvedlo Národní divadlo Dráteníka v roce 1964?

…Jihočeské divadlo nastudovalo Dráteníka v roce 1998? 

Národní muzeum, Olomoucké barokní slavnosti, Národní divadlo, Jihočeské divadlo, Creative Commons CC BY-SA 4.0

Facebook X E-mail WhatsApp