Faustovo prokletí je podobně jako Fantastická symfonie trestí hudebního romantismu, extravagantním výsledkem tvůrčí výjimečnosti Hectora Berlioze. Rozsáhlé dílo žánrově označil jako dramatickou legendu, ale klidně by se dalo hovořit o koncertní opeře. Na festivalu Pražské jaro zazněla exaltovaná skladba o Faustovi, Mefistovi a Markétce v pondělí právě takto – lyricky i hrůzostrašně, rouhačsky, epicky, barvitě. Dirigent Tomáš Netopil do ní s velkým aparátem účinkujících dal vše, co lze.

Has! Has! Těmito výkřiky vítají a vzývají démoni Mefista jako Satana. Přidávají k nim ve vrcholně dramatické scéně Berliozova Faustova prokletí spoustu dalších slov v pekelném jazyce. „Trudinxé burrudixé! Diff! Diff! Belzebub! Irimiru Karabrao!“ Skladateli, který se podílel na libretu, evidentně tenhle výjev konvenoval. Opatřil ho v ohromujícím zvuku orchestru a sboru hudbou, která se v roce premiéry 1846 zdá stejně neuvěřitelná, jako byl o šestnáct let dřív v jeho Fantastické symfonii na svou dobu moderní a vizionářský Sabat čarodějnic, psychedelický sen o vlastním pohřbu nešťastně zamilovaného umělce. Oč divočejší je z hlediska vrcholícího účinku klíčová scéna Faustova věčného zatracení – scéna, jakou by asi tehdy nedokázal napsat nikdo jiný, ani Charles Gounod do své pozdější faustovské opery – o to nebeštější je pak kontrast s nanebevzetím Markétky. Tam už Berlioz jakoby podlehl konvencím a hlavně Goethově předloze. Nebeské zpěvy působí sice jako katarze, ale ještě víc jako přidaný epilog. Kdyby byl skladatel opravdu důsledný a tak bezbožný, jak se jeví, klidně by mohl skladbu završit a ukončit už pekelnou jízdou…

Provedení „légende dramatique“ na festivalu Pražské jaro v Obecním domě bylo 25. května, paradoxní shodou okolností na Svatodušní pondělí, hudební událostí. Takové partitury se většinou rozeznívají jen v řádu několika desetiletí. Šéfdirigent Tomáš Netopil potvrdil, že je v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK od loňského podzimu na svém místě. Těleso mu hrálo impozantně, ať už šlo dynamické kontrasty, o expozice žesťů, o výraznou úlohu violové skupiny nebo o sólo anglického rohu. Skvěle se rozsáhlým a mnohotvárným partem zapojil Pražský filharmonický sbor. Zpěváky zde skladatel využívá vesměs velmi exponovaně, často jde o proměnlivé, rychlé i jinak vypjaté pasáže, které měly vše – přesnost i výraz a mimořádnou práci s dynamikou. Před závěrem se přidal i Kühnův dětský sbor, především na empoře u varhan, ale k tomu i malou samostatnou skupinkou ozývající se v nelehké hudební struktuře z primátorské lóže. 

Nezbytnou a naštěstí silnou stránkou provedení bylo obsazení sólových partů. Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, dál a dál krásně zrající, poskytla roli Markéty kultivovaný, podmanivý a klidný hlas, její sólová „zamilovaná“ scéna, vlastně nádherná árie podbarvovaná anglickým rohem, zůstane dlouho v paměti. Fausta přijel do Prahy jako ideální představitel ztvárnit americký tenorista Paul Appleby, sólista Metropolitní opery, pěvec s lyrickým hlasem schopným dostatečně pokrýt i potřebu dramatičtějších pasáží. Jeho monology o znuděnosti životem i dialogy se svůdcem byly během večera čím dál víc hlasově lahodnější, naléhavější a přesvědčivější. Skvělý byl basbarytonista Alexander Vinogradov jako Mefisto, svůj part s přesnou charakteristikou v hlase zpívající, ale i ve výstižných náznacích hrající. V jednom výstupu tuto trojici doplnil Pavel Švingr. 

La Damnation de Faust, Faustovo prokletí, možná ještě lépe zavržení či věčné zatracení, je jedinečné dílo co do formy, obsahu i vyznění. Orchestrální části jako Uherský pochod nebo Menuet bludiček, známé i ze samostatného uvádění, připomínají, že je to dílo výrazně symfonické, ve kterém není orchestr jen doprovodem a sbor jen interpretem refrénů. Jde o komplexní romantickou fresku, tvarovanou jak podle koncertních zvyklostí, tedy na řadě míst i symfonicky básnivě, tak podle operních zákonitostí, ve kterých je obvyklé střídání intimnějších scén s davovými výstupy, sólových monologů s žánrovými obrazy a výjevy. Obě polohy Tomáš Netopil vystihoval po celý večer s velkou představivostí i cílevědomostí. Pochod s Pražskými symfoniky tempově skvěle gradoval, v menuetu podtrhl bizarnost, v malování přírodních scenérií nacházel líbeznost, v pijáckých písních rozvernost a uvolněnost a v démonických scénách napětí. Cval do propasti zkázy byl skutečně děsivý.

Berliozova hudba, básnivá a emotivní, vyprofilovaná do zřetelných nálad a charakterů, dodává ději barvité a emocionálně intenzivní odstíny, do té doby neslýchané. Na výjimečném koncertě se je podařilo víc než dobře zrealizovat. Je pozoruhodné, co všechno díky své umělecké umanutosti přinesl tento francouzský hudební excentrik do evropské hudby.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp