Kroměříž je hrdá na svoji historii a její obyvatelé dokáží účelně propojit krásy zahrad i zámku, které se pyšní ochranou UNESCO, s krásou hudby. Ve středu 8. července zněly ve Skleníku Květné zahrady árie z opery La traviata Giuseppa Verdiho v podání Terezy Mátlové, Daniela Matouška a Jiřího Brücklera za doprovodu Filharmonie Bohuslava Martinů. Celý večer dirigoval José Maria Moreno. Byl to večer nabitý emocemi a plný výjimečných zážitků.

Festival Hudba v zahradách a zámku Kroměříž má letos již 27. ročník a těší se stále velké popularitě. Skleník v Květné zahradě se stal reprezentativním místem, kde se potkává nobilita města s hudebními nadšenci a s umělci, kteří patří ke špičkám ve svém oboru. Vyprodaný sál je vždy pobídkou k vrcholovým výkonům a bylo tomu tak i večer ve středu 8. července. Na pódium usedli hudebníci Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína a do jejich čela se postavil dirigent José Mária Moreno. Španělský dirigent, pocházející z Malorky, studovaný na konzervatoři v Petrohradě, zaujal energičností a pohybovou kulturou, která akcentovala srozumitelnost jeho rozmáchlých, tanečních gest. Podle programu prosazuje aplikaci Tai Chi Chuan do dirigentského umění a zdá se, že na tom skutečně něco je. 

Večer byl věnován průřezu operou Giuseppa Verdiho La traviata. Zazněly zásadní árie a duety i s hereckým ztvárněním renomovaných operních sólistů. Postavu Violetty Valéry zpívala Tereza Mátlová, jejího milence Alfréda Daniel Matoušek a otce Germonta Jiří Bückler. Všem se postupně dařilo oprostit se od koncertního provedení a vžít se do postav tak, že vtáhli publikum přesvědčivě do děje.

První vstup patřil samozřejmě orchestru a předehře, kterou orchestr podal s dynamickými nuancemi a barevností smyčců, vedených koncertním mistrem Pavlem Mikeskou, i dechových nástrojů. Přestože obrovský sál Skleníku zvuk málo vracel, pro posluchače byl zvuk kompaktní. Dále se odvíjel děj opery bez přestávky, v jednom tahu, což podpořilo napětí a dramatičnost, ale pro účinkující to muselo být velmi náročné. Naštěstí nebylo horko a v sále bylo vcelku snesitelné.

Po jímavé předehře zaznělo populární Brindisi – Libiamo ne‘ lieti calici v podání Violetty a Alfréda, což uvolnilo atmosféru a nabudilo publikum i zpěváky. Pokračoval duet Un di, felice, eterea a po recitativu Follie, follie stretta Sempre libero, ve které se Tereza Mátlová konečně vžila do role Violetty a představovala ji plným, barevným hlasem, schopným jak mohutné kantilény, tak i jímavých pian. 

Druhé jednání zahájil Daniel Matoušek árií De miei bollenti spiriti s následnou strettou Oh mio rimorso a dal Alfrédovi pevný tenor s žesťovým témbrem a mladický, až dojímavý výraz. Emoce se začaly měnit nástupem Alfrédova otce Germonta, kterého ztělesňoval Jiří Brückler. Překvapil, že nastoupil s partem a občas, informativně, ho sledoval. „Já tu roli nikdy na jevišti nezpíval, byla to dnes v podstatě moje premiéra. Nechtěl jsem to kolegům pokazit, a tak jsem si pro svůj jistější pocit vzal sebou part. Snad to nerušilo…“  vyznal se po koncertě barytonista.  Opravdu to nerušilo, naopak jeho vstup přinesl do koncertu dramatické napětí, které strhlo oba kolegy k opravdovému a procítěnému projevu. Duet Violetty a Germonta Madamigella Valeri a Pura siccome un angelo pokračoval procítěným Non sapete quale affetto, dále Un di, quando le veneri a poté ještě Ah! Dite alla glovine. Démoničnost a hutnost hlasového i hereckého projevu Jiřího Brücknera byly strhující. V posledním jednání zazněly nejprve duety Violetty a Alfréda Teneste la promesa… Attendo, attendo… Addio del passato, následovala scéna Signora… Che t‘accente a duet Parigi, o cara a poté se potkali všichni tři protagonisté, jejichž projev byl dokonale vyvážený jak po stránce hlasové barevností, tak i výrazové přesvědčivosti. Finale Ah. Violetta! Voi, signore?  a Prendi, quest‘e l‘immagine bylo dojemným a přesvědčivým závěrem. V neposlední řadě překvapila vynikající dikce a srozumitelnost italštiny všech interpretů, zdálo se, že jí rozumí i ten, kdo italštině vlastně nerozumí. To způsobil přesvědčivý výraz a prožitek interpretů.

Nadšené ovace byly zcela namístě a atmosféra se natolik uvolnila, že přišel přídavek. Samozřejmě teď už rozverné a energické Libiamo, do kterého se pěvecky zapojil dokonce i rozzářený dirigent. Tahle melodie ještě dlouho zněla účastníkům v uších a málokomu se chtělo opustit prostory nádherné Květné zahrady, zvláště, když byl nádherný západ slunce. Byl to letní večer, jak má být, vlahý a přitom osvěžující a společensky jiskřivý. Takový, jaký si Kroměříž zaslouží.

Foto: František Macek

Facebook X E-mail WhatsApp