30. květen
Svátek má Ferdinand.
1989 – zemřela Zinka Milanov, operní pěvkyně – sopranistka původem z Chorvatska (narodila se 17. května 1906). Dlouhá léta působila na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Debutovala 29. října 1927 v roli Leonory ve Verdiho Trubadúrovi ve slovinské Lublani. Její mezinárodní debut byl ve stejné roli v Drážďanech 5. listopadu 1928. Poté byla šest let sólistkou Nového německého divadla v Praze. V té době vystoupila pohostinsky i dvakrát v Národním divadle, 4. prosince 1934 jako Elsa z Brabantu ve Wagnerově Lohengrinovi a 19. června 1937 jako Lenora ve Verdiho Trubadúrovi. Těsně před druhou světovou válkou odešla do Spojených států amerických a 17. prosince 1937 poprvé vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku. Přijala umělecké příjmení Milanov podle uměleckého pseudonymu svého druhého manžela. V Met vytvořila řadu rolí především v operách Verdiho, Ponchielliho a Pucciniho. Její zpěv je zaznamenán na řadě gramofonových nahrávek. V roce 1950 vystoupila na scéně Teatro alla Scala v Miláně jako Tosca ve stejnojmenné opeře Giacoma Pucciniho. Brzy poté se na pozvání nového generální ředitele Rudolfa Binga vrátila na scénu MET. Naposledy tam vystoupila při posledním představení, které se konalo ve staré budově Met v roce 1966. Je pohřbena na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.
1971 – zemřel Marcel Dupré, francouzský varhaník, klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 3. května 1886). Jeho otec byl varhaníkem a přítelem varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, který v jejich rodinném domě postavil varhany. Od malička byl považován za zázračné dítě. Na pařížské konzervatoři byli jeho učiteli mj. Louis Vierne (varhany) a Charles-Marie Widor (kontrapunkt a skladba). Uskutečnil více než dva tisíce varhanních koncertů v Evropě, Spojených státech, Kanadě i Austrálii. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá provedení úplného varhanního díla Johanna Sebastiana Bacha, které uskutečnil na deseti koncertech v roce 1920 v sále Pařížské konzervatoře a zopakoval o rok později v Palais du Trocadéro. Všechny koncerty hrál zpaměti. V roce 1934 vystřídal Charlese-Mariu Widora ve funkci titulárního varhaníka chrámu sv. Sulpicia v Paříži, kde působil až do své smrti. Kromě toho byl ředitelem tzv. Americké konzervatoře, která sídlila na královském zámku ve Fontainebleau, a Pařížské konzervatoře. Zkomponoval skoro sedm desítek skladeb, varhanní se vyznačovaly mimořádnou obtížností a některé z nich byl schopen zahrát pouze on sám. Jako pedagog vychoval dvě generace znamenitých varhaníků, byli jimi např. Jehan Alain, Marie-Claire Alain, Jean-Marie Beaudet nebo Olivier Messiaen. Kromě vlastních skladeb připravoval i studijní edice varhanních skladeb Bacha, Händela, Mozarta, Liszta, Mendelssohna-Bartholdyho, Schumanna, Francka a Glazunova. Také publikoval několik učebnic. Je pohřben v Meudonu nedaleko Paříže.
1962 – premiéru mělo Válečné rekviem (War Requiem) Benjamina Brittena. Zaznělo při otevření nově dostavěné anglikánské katedrály v Coventry. Ta původní, gotická, byla zničena s velkou částí města za druhé světové války, v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 při bombardování německou Luftwaffe. Hned po válce se uvažovalo o postavení nového chrámu. Měl symbolizovat smíření a bylo stanoveno, že vyroste vedle zbytků starého. Základní kámen nového kostela byl položen roku 1956. Katedrála byla v roce 1962 za přítomnosti panovnice. Z ruiny byla ponechána věž a obvodové zdi, které tvoří vstup do nového prostoru. Působivá stavba patří mezi přední díla architektury 20. století… Válečné rekviem psal Britten pro konkrétní umělce: sopránový part pro Rusku Galinu Višněvskou, ženu violoncellisty Mstislava Rostropoviče, která však nakonec premiéru v roce 1962 nezpívala, sovětské úřady ji nepustily ze země. Nahradila ji Heather Harper. Tenorový part jako obvykle koncipoval pro svého přítele Petera Pearse a barytonový pro Němce Dietricha Fischera-Dieskaua. Premiéru, na které se podílel City of Birmingham Symphony Orchestra, společně s Meredithem Daviesem skladatel sám dirigoval. Ohlas byl jednoznačný – jde o mistrovské dílo naší současnosti, psalo se v britském tisku.
1958 – posmrtnou premiéru měl Houslový koncert č. 1 od Bély Bartóka. Vznikl v letech 1907–1908, ale vydán až v roce 1956, 11 let po skladatelově smrti. Byl věnován houslistce Stefi Geyerové, do které byl Bartók zamilovaný. Ta jeho city neopětovala a koncert odmítla. Kopie rukopisu odkázala k provedení dirigentu Paulu Sacherovi. Premiéra se konala v Basileji, sólistou byl švýcarský houslista Hansheinz Schneeberger. Koncert později prosazoval David Oistrach.
1952 – narodil se Zoltán Kocsis, maďarský klavírista a dirigent (zemřel 6. listopadu 2016). Mezinárodní debut měl jako pianista v roce 1970, v následujících 25 letech hrál s mnoha slavnými orchestry, jako byly Chicago Symphony Orchestra, Sächsische Staatskapelle Dresden, San Francisco Symphony, New York Philharmonic Orchestra, londýnský orchestr Philharmonia či Berlínští a Vídeňští filharmonikové. V posledních letech často pracoval jako dirigent, a to zejména s Budapešťskýim festivalovým orchestrem a s Maďarskou národní filharmonií, jejímž byl hudebním ředitelem. Kocsis má přirozený cit pro Bacha, ale je také skvělým představitelem soudobé hudby, psalo se o něm. A byl prvním, kdo uváděl Kurtágova díla.
1943 – zemřel Ferdinand Sládek, sběratel lidových písní a skladatel (narodil se 19. května 1872). Čtyřicet let života strávil sběrem jihočeských písní, navštívil více než sedmdesát vesnic, vyslechl a zaznamenal přes sto sedmdesát zpěváků a zpěvaček. Jeho sbírka obsahuje na tři tisíce písní. Upravoval je a vydával v početných sbírkách, čímž se velice zasloužil o popularizaci lidové písně. Byl autorem řady školních zpěvníků a na podkladě lidových písní komponoval instruktivní skladby pro výuku klavíru a houslí.
1927 – premiéra, první koncertní provedení, opery-oratoria Oedipus rex, díla Igora Stravinského, a to v Théâtre Sarah Bernhardt v Paříži pod autorovou taktovkou. Po osobitém a výrazném „ruském“ období, ve zvuku marnotratném, bylo nejdelší Stravinského tvůrčí periodou návazné období neoklasické, klidnější, ale z hlediska metrorytmiky, instrumentace a faktury skladeb neméně inovativní a důležité. Jeho hudba ovšem dostala komornější, diferencovanější, úspornější, až asketičtější podobu, často se obracející do minulosti, ale novými prostředky. Na začátku tohoto období figuruje oratorium Oedipus Rex, zhudebněné přehlednými, uměřenými výrazovými prostředky a formami inspirovanými starou hudbou a připomínajícími velké barokní oratorium. Král Oidipus ve vznešeném tónu a s důstojným výrazem vypráví podle proslulé Sofoklovy tragédie příběh zaslepené pýchy a neodvratnosti toho, co je člověku souzeno. Klasicizující styl je podpořen i volbou jazyka: mluvené pasáže mohou být překládány, ale zpěvní text musí zaznívat v originální latině. Stravinskij si přál, aby bylo dílo inscenováno s minimálními pohyby a aby zpěváci měli masky. Latinu jako velkou výhodu zvolil, protože mu podle jeho slov „…dala médium ne mrtvé, ale zkamenělé a natolik monumentalizované, že se stalo imunním vůči veškerému riziku vulgarizace…“. Ústředním bodem díla je vypravěč, který popisuje události ještě předtím, než jsou uvedeny na jevišti. První scénické provedení se uskutečnilo ve Vídeňské státní opeře 23. února 1928.
1866 – premiéru měla Prodaná nevěsta, komická opera Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Uskutečnila se v pražském Prozatímním divadle. Opera vzníkala v letech 1863–1866, netypicky z hlediska dobových zvyklostí byla jako první hotova předehra, a to v úpravě pro klavír na čtyři ruce. Tužkovou skicu dokončil Smetana v říjnu 1865, partituru dopsal 15. března 1866. Původně byla opera rozdělena pouze do dvou aktů, řada populárních čísel a výstupů v ní původně nefigurovala a byla psána jako singspiel, to znamená, že místo zpívaných recitativů obsahovala mluvenou prózu… 29. ledna 1869 byla uvedena v nové Smetanově úpravě. V další autorské úpravě se na scéně objevila 1. června 1869. Definitivní verze vznikla v roce 1870 díky zájmu o uvedení díla v Petrohradu, kde byl tehdy dirigentem Čech Eduard Nápravník. Hudební čísla byla seřazena do dnes známého pořadí a zásadní změnou bylo nahrazení mluvené prózy zpívanými recitativy. Tato verze měla prémiéru v Praze 25. září 1870 a v Petrohradu 11. listopadu 1871… Zásluhou Emmy Destinnové byla Prodaná nevěsta uvedena také v Metropolitní opeře v New Yorku, kde premiéru 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. V anglickém překladu tam měla zásluhou Jarmily Novotné premiéru 28. února 1941, uvedení dirigoval Bruno Walter.