30. květen
Svátek má Ferdinand.
1989 – zemřela Zinka Milanov, operní pěvkyně – sopranistka původem z Chorvatska (narodila se 17. května 1906). Dlouhá léta působila na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Debutovala 29. října 1927 v roli Leonory ve Verdiho Trubadúrovi ve slovinské Lublani. Její mezinárodní debut byl ve stejné roli v Drážďanech 5. listopadu 1928. Poté byla šest let sólistkou Nového německého divadla v Praze. V té době vystoupila pohostinsky i dvakrát v Národním divadle, 4. prosince 1934 jako Elsa z Brabantu ve Wagnerově Lohengrinovi a 19. června 1937 jako Lenora ve Verdiho Trubadúrovi. Těsně před druhou světovou válkou odešla do Spojených států amerických a 17. prosince 1937 poprvé vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku. Přijala umělecké příjmení Milanov podle uměleckého pseudonymu svého druhého manžela. V Met vytvořila řadu rolí především v operách Verdiho, Ponchielliho a Pucciniho. Její zpěv je zaznamenán na řadě gramofonových nahrávek. V roce 1950 vystoupila na scéně Teatro alla Scala v Miláně jako Tosca ve stejnojmenné opeře Giacoma Pucciniho. Brzy poté se na pozvání nového generální ředitele Rudolfa Binga vrátila na scénu MET. Naposledy tam vystoupila při posledním představení, které se konalo ve staré budově Met v roce 1966. Je pohřbena na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.
1971 – zemřel Marcel Dupré, francouzský varhaník, klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 3. května 1886). Jeho otec byl varhaníkem a přítelem varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, který v jejich rodinném domě postavil varhany. Od malička byl považován za zázračné dítě. Na pařížské konzervatoři byli jeho učiteli mj. Louis Vierne (varhany) a Charles-Marie Widor (kontrapunkt a skladba). Uskutečnil více než dva tisíce varhanních koncertů v Evropě, Spojených státech, Kanadě i Austrálii. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá provedení úplného varhanního díla Johanna Sebastiana Bacha, které uskutečnil na deseti koncertech v roce 1920 v sále Pařížské konzervatoře a zopakoval o rok později v Palais du Trocadéro. Všechny koncerty hrál zpaměti. V roce 1934 vystřídal Charlese-Mariu Widora ve funkci titulárního varhaníka chrámu sv. Sulpicia v Paříži, kde působil až do své smrti. Kromě toho byl ředitelem tzv. Americké konzervatoře, která sídlila na královském zámku ve Fontainebleau, a Pařížské konzervatoře. Zkomponoval skoro sedm desítek skladeb, varhanní se vyznačovaly mimořádnou obtížností a některé z nich byl schopen zahrát pouze on sám. Jako pedagog vychoval dvě generace znamenitých varhaníků, byli jimi např. Jehan Alain, Marie-Claire Alain, Jean-Marie Beaudet nebo Olivier Messiaen. Kromě vlastních skladeb připravoval i studijní edice varhanních skladeb Bacha, Händela, Mozarta, Liszta, Mendelssohna-Bartholdyho, Schumanna, Francka a Glazunova. Také publikoval několik učebnic. Je pohřben v Meudonu nedaleko Paříže.
1962 – premiéru mělo Válečné rekviem (War Requiem) Benjamina Brittena. Zaznělo při otevření nově dostavěné anglikánské katedrály v Coventry. Ta původní, gotická, byla zničena s velkou částí města za druhé světové války, v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 při bombardování německou Luftwaffe. Hned po válce se uvažovalo o postavení nového chrámu. Měl symbolizovat smíření a bylo stanoveno, že vyroste vedle zbytků starého. Základní kámen nového kostela byl položen roku 1956. Katedrála byla v roce 1962 za přítomnosti panovnice. Z ruiny byla ponechána věž a obvodové zdi, které tvoří vstup do nového prostoru. Působivá stavba patří mezi přední díla architektury 20. století… Válečné rekviem psal Britten pro konkrétní umělce: sopránový part pro Rusku Galinu Višněvskou, ženu violoncellisty Mstislava Rostropoviče, která však nakonec premiéru v roce 1962 nezpívala, sovětské úřady ji nepustily ze země. Nahradila ji Heather Harper. Tenorový part jako obvykle koncipoval pro svého přítele Petera Pearse a barytonový pro Němce Dietricha Fischera-Dieskaua. Premiéru, na které se podílel City of Birmingham Symphony Orchestra, společně s Meredithem Daviesem skladatel sám dirigoval. Ohlas byl jednoznačný – jde o mistrovské dílo naší současnosti, psalo se v britském tisku.
1958 – posmrtnou premiéru měl Houslový koncert č. 1 od Bély Bartóka. Vznikl v letech 1907–1908, ale vydán až v roce 1956, 11 let po skladatelově smrti. Byl věnován houslistce Stefi Geyerové, do které byl Bartók zamilovaný. Ta jeho city neopětovala a koncert odmítla. Kopie rukopisu odkázala k provedení dirigentu Paulu Sacherovi. Premiéra se konala v Basileji, sólistou byl švýcarský houslista Hansheinz Schneeberger. Koncert později prosazoval David Oistrach.
1957 – narodil se Tomáš Víšek, český klavírista. Jeho obsáhlý repertoár, neustále obohacovaný hledáním nových podnětů, mu umožňoval sestavovat programy jak ze slavných děl světové hudby, tak i z neprávem zapomenutých autorů a skladeb. Je mnohonásobným laureátem tuzemských i zahraničních soutěží. Soutěžil i ve zralém věku – první ceny získal na soutěžích Concours Musical de France Paříž 2013, Music Without Limits v Druskininkai 2015, Grand Prize Virtuoso 2015, IMCMT ve Varšavě 2016, Golden Classical Music Awards 2021 a Grand Prize Virtuoso 2022. Za album Franz Liszt and Czech Music, které vyšlo v listopadu 2023 u ArcoDiva, získal 1. cenu na mezinárodní soutěži World’s Best Musicians Competition. V sedmdesátých letech vystupoval také s jazzovými hudebníky a stále se věnoval jazzově inspirovaným skladbám vážné hudby. Na Pražské konzervatoři a potom na AMU byl postupně žákem Valentiny Kameníkové, Zdeňka Kožiny, Josefa Páleníčka a Zdeňka Jílka. Celoživotní vzdělávání avršil získáním titulu Ph.D. na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2017.
1952 – narodil se Zoltán Kocsis, maďarský klavírista a dirigent (zemřel 6. listopadu 2016). Mezinárodní debut měl jako pianista v roce 1970, v následujících 25 letech hrál s mnoha slavnými orchestry, jako byly Chicago Symphony Orchestra, Sächsische Staatskapelle Dresden, San Francisco Symphony, New York Philharmonic Orchestra, londýnský orchestr Philharmonia či Berlínští a Vídeňští filharmonikové. V posledních letech často pracoval jako dirigent, a to zejména s Budapešťským festivalovým orchestrem a s Maďarskou národní filharmonií, jejímž byl hudebním ředitelem. Kocsis má přirozený cit pro Bacha, ale je také skvělým představitelem soudobé hudby, psalo se o něm. A byl prvním, kdo uváděl Kurtágova díla.
1944 – zemřel Bruno Granichstaedten, rakouský skladatel (narodil se 1. září 1879). Po prvních divadelních angažmá byl v roce 1900 povolán do Mnichova jako šéfdirigent tamní Dvorní opery. Inklinoval ale spíš k lehčím žánrům a tak založil spolu s Frankem Wedekindem kabaret Die Elf Scharfrichter, což vedlo k jeho propuštění z opery. Zkomponoval šestnáct operet a singspielů, k části napsal i sám libreta, také hudbu ke třem zvukovým filmům a několik písní a šansonů.
1943 – zemřel Ferdinand Sládek, sběratel lidových písní a skladatel (narodil se 19. května 1872). Čtyřicet let života strávil sběrem jihočeských písní, navštívil více než sedmdesát vesnic, vyslechl a zaznamenal přes sto sedmdesát zpěváků a zpěvaček. Jeho sbírka obsahuje na tři tisíce písní. Upravoval je a vydával v početných sbírkách, čímž se velice zasloužil o popularizaci lidové písně. Byl autorem řady školních zpěvníků a na podkladě lidových písní komponoval instruktivní skladby pro výuku klavíru a houslí.
1928 – narodil se Gustav Leonhardt, nizozemský varhaník, cembalista a dirigent (zemřel 16. ledna 2012), přední osobnost historicky poučené interpretace starší hudby na dobových nástrojích. V roce 1950 debutoval jako cembalista ve Vídni, kde studoval muzikologii. V letech 1952 až 1955 byl profesorem hry na cembalo na Hudební akademii a od roku 1954 na Amsterdamské konzervatoři. Působil také jako chrámový varhaník. Ústředním bodem jeho umělecké kariéry byla Bachova hudba. V letech 1971 až 1990 nahrával komplet Bachových kantát, o kerý se podělil s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem. Šlo o první cyklus natočený na dobových nástrojích. Kromě toho nahrál Matoušovy pašije, Mši h moll, Magnificat a komplet světských kantát, cembalové koncerty, Braniborské koncerty a většinu Bachovy klávesové hudby. V letech 1974 až 1990 působil jako redaktor vydávání děl Jana Pieterszoona Sweelincka. V letech 1965 až 2010 působil jako člen poroty Mezinárodní soutěže cembala v rámci festivalu Musica Antiqua Bruges. Poslední veřejné vystoupení měl 12. prosince 2011 v pařížském Théâtre des Bouffes du Nord. Poté oznámil odchod do důchodu z důvodu nemoci a zrušil všechna svá angažmá v roce 2012.
1927 – premiéra, první koncertní provedení, opery-oratoria Oedipus rex, díla Igora Stravinského, a to v Théâtre Sarah Bernhardt v Paříži pod autorovou taktovkou. Po osobitém a výrazném „ruském“ období, ve zvuku marnotratném, bylo nejdelší Stravinského tvůrčí periodou návazné období neoklasické, klidnější, ale z hlediska metrorytmiky, instrumentace a faktury skladeb neméně inovativní a důležité. Jeho hudba ovšem dostala komornější, diferencovanější, úspornější, až asketičtější podobu, často se obracející do minulosti, ale novými prostředky. Na začátku tohoto období figuruje oratorium Oedipus Rex, zhudebněné přehlednými, uměřenými výrazovými prostředky a formami inspirovanými starou hudbou a připomínajícími velké barokní oratorium. Král Oidipus ve vznešeném tónu a s důstojným výrazem vypráví podle proslulé Sofoklovy tragédie příběh zaslepené pýchy a neodvratnosti toho, co je člověku souzeno. Klasicizující styl je podpořen i volbou jazyka: mluvené pasáže mohou být překládány, ale zpěvní text musí zaznívat v originální latině. Stravinskij si přál, aby bylo dílo inscenováno s minimálními pohyby a aby zpěváci měli masky. Latinu jako velkou výhodu zvolil, protože mu podle jeho slov „…dala médium ne mrtvé, ale zkamenělé a natolik monumentalizované, že se stalo imunním vůči veškerému riziku vulgarizace…“. Ústředním bodem díla je vypravěč, který popisuje události ještě předtím, než jsou uvedeny na jevišti. První scénické provedení se uskutečnilo ve Vídeňské státní opeře 23. února 1928.
1909 – narodil se Benny Goodman, americký jazzový klarinetista a kapelník, známý jako „král swingu“ (zemřel 13. června 1986). Vystupoval až do konce svého života a zároveň se zajímal o klasickou hudbu. Premiéroval mimo jiné Kontrasty od Bély Bartóka, Klarinetový koncert č. 2 Malcolma Arnolda, Sonátu pro klarinet a klavír od Francise Poulenca, Klarinetový koncert od Aarona Coplanda, Preludium, fugu a riffy od Leonarda Bernsteina a Ebony Concerto Igora Stravinského. Natočil Mozartův Klarinetový kvintet s Bostonským symfonickým smyčcovým kvartetem a Mozartův Klarinetový koncert s Bostonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Charlese Muncha. Nahrál také Weberovy klarinetové koncerty. V Americe napomáhal rasové integraci.
1887 – narodil se Gino Tagliapietra, italský klavírista a skladatel (zemřel 8. srpna 1954), dědic transcendentálního symfonického pianismu lisztovského stylu. Sestavil pro milánské nakladatelství Ricordi osmnáctisvazkovou antologii klávesové hudby Antologia di musica antica e moderna per pianoforte. Byl berlínským žákem Ferruccia Busoniho a působil na fakultě Liceo Benedetto Marcello v Benátkách.
1866 – premiéru měla Prodaná nevěsta, komická opera Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Uskutečnila se v pražském Prozatímním divadle. Opera vznikala v letech 1863–1866, netypicky z hlediska dobových zvyklostí byla jako první hotova předehra, a to v úpravě pro klavír na čtyři ruce. Tužkovou skicu dokončil Smetana v říjnu 1865, partituru dopsal 15. března 1866. Původně byla opera rozdělena pouze do dvou aktů, řada populárních čísel a výstupů v ní původně nefigurovala a byla psána jako singspiel, to znamená, že místo zpívaných recitativů obsahovala mluvenou prózu… 29. ledna 1869 byla uvedena v nové Smetanově úpravě. V další autorské úpravě se na scéně objevila 1. června 1869. Definitivní verze vznikla v roce 1870 díky zájmu o uvedení díla v Petrohradu, kde byl tehdy dirigentem Čech Eduard Nápravník. Hudební čísla byla seřazena do dnes známého pořadí a zásadní změnou bylo nahrazení mluvené prózy zpívanými recitativy. Tato verze měla prémiéru v Praze 25. září 1870 a v Petrohradu 11. listopadu 1871… Zásluhou Emmy Destinnové byla Prodaná nevěsta uvedena také v Metropolitní opeře v New Yorku, kde premiéru 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. V anglickém překladu tam měla zásluhou Jarmily Novotné premiéru 28. února 1941, uvedení dirigoval Bruno Walter.
1833 – zemřel Josef Slavík, houslista a skladatel nazývaný český Paganini (narodil se 26. března 1806), mezinárodně proslulý sólista. Od roku 1825 působil ve Vídni. Franz Schubert pro něj a pro klavíristu Carla Mariu von Bockleta složil nedlouho před smrtí dvě náročné skladby – Rondo (D 895) a Fantazii (D 934)… Slavík byl zázračným dítětem – v devíti letech už zastával v Hořovicích pozici primária v kvartetu hraběte Rudolfa Jana z Vrbna. Ten se stal jeho mecenášem: zavezl ho do Prahy k řediteli konzervatoře Bedřichu Diviši Weberovi, který chlapce svěřil učiteli B. V. Pixisovi. Hrabě hradil náklady na studium… V roce 1833 Slavík plánoval velké koncertní turné, jehož osou měla být Pešť, Ostřihom, Lvov a další města. V Pešti však zemřel… Hlavní složkou Slavíkova koncertního repertoáru byl jeho vlastní Koncert fis moll, se kterým absolvoval konzervatoř. Z původně třívěté absolventské skladby se dochovala jen první věta. Z pozdějšího Koncert a moll pro housle a orchestr se zachoval pouze houslový part první věty.
1815 – narodil se August Jakub Rott, podnikatel, výrobce hudebních nástrojů (zemřel 30. června 1868). V roce 1839 spolu s bratrem otevřeli v Praze dílnu na žesťové nástroje, značka Gebrüder Rott. Dílnu v roce 1841 převzal na vlastní jméno August Jindřich Rott, resp. August Heinrich Rott. V roce 1844 založil filiálku ve Vídni, později prodejní sklady v Benátkách a v Neapoli. Pracoval pro vojenské hudby, zejména rakouské armády. Firmu pak převzal firmu jeho syn. Společnost V. F. Červený & synové v Hradci Králové vyrábí, jako část skupiny Amati-Denak žesťové nástroje i pod značkou Rott, inspirovanou firmou Augusta Jakuba a syna.