„Soustředěná atmosféra skladby jakoby kombinuje obřad s poezií a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem.“

„Vznikla monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století.“

„Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není dílo jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec.“

Osmdesátiminutový monument, burcující i útěšný, často překvapivě ztišený, evokující nadčasové naléhavé humanistické uvažování o válce, životu a smrti. Takové je Válečné rekviem Benjamina Brittena, které poprvé zaznělo 30. května 1962, přesně před šedesáti lety, při otevření nově dostavěné anglikánské katedrály v Coventry. Nahrávka Johna Eliota Gardinera, živě pořízená v Marienkirche v Lübecku při Šlesvicko-holštýnském festivalu v létě roku 1992, zachycuje všechno potřebné. Má atmosféru, má pečeť mistrovské dirigentské ruky.

Brittenova skladba, v originále War Requiem, je koncipována jako koláž. Používá sóla a velký a malý orchestr, varhany, dětský sbor a smíšené sbory… Podmaňuje od tichých vstupních tónů svými klidnými sóly a duety, při andělských zpěvech zaznívajících odkudsi shora z kůru, ale třeba i při ohromujícím sborovém Dies irae, které nezapře inspiraci snad až někde u Verdiho. Soustředěná atmosféra skladby jakoby kombinuje obřad s poezií a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem.

Je nesporné, že Britten plně patří mezi skutečné klasiky hudby 20. století. Podobně jako Prokofjev, Šostakovič, Bartók, Stravinskij, Honegger, Hindemith či z našich Janáček nebo Martinů. Byl novátorem, ale nepatřil do okruhu těch, kteří užívali racionální a uměle konstruované kompoziční principy. Působí svou hudbou proto převážně pozitivně. Aniž by byl eklektikem, nalezl vlastní syntézu nového a tradičního, moderního a srozumitelného; nerezignoval na soudobé postupy, ale nevyhýbal se melodii a příjemným harmoniím, jeho hudba vyjadřuje a vzbuzuje bohaté emoce, je v ní spontaneita a jedinečná invence. Byl mistrem vokální linky a hudební poezie. A jeho opery – a napsal jich víc než deset – ani trochu nepostrádají vysoce přesvědčivý dramatismus.

Podepsáním příměří s Německem skončila 11. listopadu 1918 první světová válka, v níž zahynulo na deset milionů vojáků. Byl mezi nimi i důstojník britské pěchoty Wilfred Owen, který v tom roce padl ve Francii. A právě jeho niterné a poetické i silně znepokojující anglické texty, psané přímo v zákopech, použil Benjamin Britten ve svém Válečném rekviem, skvělé a výjimečné partituře, vynikající jedinečným způsobem ve všem tom, co patří do hudby 20. století. Owenovy verše, z nichž některé realisticky líčí děsivé zkušenosti z bojišť, vložil skladatel do latinského liturgického textu mše za zemřelé. Jako bytostný pacifista napsal Britten protiválečné dílo a věnoval ho památce čtyř přátel, kteří zahynuli ve druhé světové válce.

Benjamina Brittena vnímáme jako syntetika moderny a tradic, výrazného melodika a umělce s velkou zvukovou představivostí, dotýkajícího se velkých témat a přesvědčeného o tom, že umění musí být užitečné. V době kompozice Válečného rekviem, na prahu padesátky, patnáct let po válce, už byl plně respektovaným současným tvůrcem. Na nové hudební dílo dostal objednávku v souvislosti s chystaným vysvěcením nové katedrály v Coventry. Vznikla monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století.

Město Coventry, ležící východně od Birminghamu, bylo jako významné centrum těžkého průmyslu v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 bombardováno německou Luftwaffe. Více než čtyři stovky bombardérů zničily jeho značnou část, včetně krásné středověké sakrální stavby, anglikánské katedrály sv. Michaela. Hned po válce se uvažovalo o postavení nové. Měla symbolizovat smíření a bylo stanoveno, že vyroste vedle zbytků starého chrámu. Základní kámen nového kostela byl položen roku 1956. Katedrála se stavěla šest let. V roce 1962, tedy dvaadvacet let po hrůzném náletu, byla vysvěcena, a to za přítomnosti panovnice. Z ruiny byla ponechána věž a obvodové zdi, které tvoří vstup do nového prostoru. Působivá katedrála patří mezi přední díla architektury 20. století.

Válečné rekviem psal Britten pro konkrétní umělce: sopránový part pro Rusku Galinu Višněvskou, ženu violoncellisty Mstislava Rostropoviče, která však z politických důvodů nakonec premiéru v roce 1962 nezpívala, sovětské úřady ji nepustily. Nahradila ji Heather Harper. Tenorový part jako obvykle koncipoval pro svého přítele a spolupracovníka Petera Pearse a barytonový pro Němce Dietricha Fischera-Dieskaua. Premiéru, na které se podílel City of Birmingham Symphony Orchestra, společně s Meredithem Daviesem skladatel sám dirigoval. Ohlas byl jednoznačný – jde o mistrovské dílo naší současnosti, psalo se v britském tisku.

Kompozice reagující na druhou světovou válku, ale využívající texty z té předchozí, by se měla spíše jmenovat „Protiválečné rekviem“. Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec. Téměř hodinu a půl trvající dílo je koláží textů i hudebních ploch zpívaných třemi sólisty a smíšeným a chlapeckým sborem a hraných velkým a komorním orchestrem. Brittenovi se podařilo vytvořit fresku s očistným vyzněním.

Na Šlesvicko-holštýnském festivalu v roce 1992 zaznělo War Requiem spojenými silami Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu, smíšeného sboru The Monteverdi Choir, chlapeckého sboru Tölzer Knabenchor a tří sólistů, jimiž byli Slovenka Luba Orgonasova, nádherně zpívající britský tenorista Anthony Rolfe Johnson a dánský barytonista Boje Skovhus. Z nahrávky dýchá chrámová akustika i mimořádnost okamžiku. Tvrdit, že na co sáhne, to John Eliot Gardiner posvětí, je samozřejmě smělé, ale je pravda, že z jeho diskografie můžeme vzít jak Bachovu Mši h moll a Monteverdiho Mariánské nešpory, tak třeba Beethovenovy symfonie… cokoli…, a nemůžeme být zklamáni. Naopak, u zmíněných barokních veleděl jde o jednoznačně ikonické, legendární a referenční nahrávky. V případě Brittenovy duchovní skladby není třeba uvažovat jinak. Pochopení pro architekturu díla a pro jeho poselství je u tři desetiletí starého snímku – tehdy devětačtyřicetletého dirigenta – slyšitelné a nadále vzrušující.

Foto: Wikipedia ( volná díla, Photo by DAVID ILIFF. License: CC BY-SA 3.0), Youtube, Deutche Grammphon, archiv KlasikyPlus