„Místy zní Loeweho výrazně melodická a nepříliš složitá hudba idylicky a líbezně, místy závažněji, vystihuje prostředí a nálady, spoluvytváří v až operním slova smyslu charakteristické obrazy a situace.“

„Skladatel Loewe, působící po větší část života jako varhaník a pedagog v tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou podává způsobem bez jakýchkoli pochybností pozitivním.“

„Loewe žije v hudebním dění především písněmi, ale toto osmdesátiminutové oratorium dává jasně najevo, že i jeho zapomenutá duchovní tvorba stojí za poslech.“

Německý skladatel první poloviny devatenáctého století Carl Loewe, proslulý zejména svými baladami a písněmi, je také autorem několika velkých vokálně-instrumentálních kompozic, duchovních skladeb, v současném koncertním provozu však vlastně zcela neznámých. Mezi taková díla patří i devadesátiminutové oratorium Jan Hus, jehož libreto zpracovává romantickým způsobem reformní odkaz českého kněze, nařčeného z kacířství a v roce 1415 na církevním koncilu v Kostnici 6. července upáleného.

S libretistou Augustem Zeunem vytvořil Carl Loewe, vzdělaný nejen v hudbě, ale také v luterské teologii, kolem roku 1840 přejný, poučený, ovšem typicky romantický příběh o Husově cestě z Čech do Kostnice. Evangelický kazatel Jan Karafiát, autor Broučků, v roce 1922 napsal, že celým Husovým životem, celou jeho povahou a duší se táhnou jako barevné nitky dva pojmy. Pokud jim nerozumíme, zůstane pro nás jeho život pohádkou. Těmi pojmy jsou víra a Písmo. Přes veškerou romantickou idyličnost i Loeweho oratorium ukazuje českého reformátora právě v tomto ohledu docela jasně.

Jednou z mála nahrávek raritního díla je snímek z koncertu ve Švýcarsku v roce 2009. Collegium Musicum St. Gallen a komorní sbor Oberthurgau řídí Mario Schwarz. Jana Husa zpívá tenorista Simon Witzig.

Simon Witzig

Do děje, do tématu, vstupuje skladatel prologem, který shrnuje skutečnost, že „…roku patnáctého – bylo to čtrnáct století poté, co přišel na svět Spasitel, tedy Boží láska – byl bez lásky upálen zbožný člověk…“ A svět nad tím ještě stále stojí v údivu… Libreto začíná scénou s Jeronýmem Pražským a Husovými žáky, varujícími ho, ať nejezdí do Kostnice. Mistr Jan Hus však deklaruje svou důvěru v Boha a notuje nakonec duchovní píseň, protestantský chorál Was mein Gott will, das g´scheh´ allzeit, chorál o Boží vůli, známý i z Bachova zpracování. Po této scéně Loeweho oratorium Jan Hus pokračuje výjevem na Pražském hradě, v němž vystupují vedle hlavní postavy také král Václav a královna Žofie. První díl končí s odkazem na biblickou epištolu Korintským chvalozpěvem na víru, lásku a naději.

Druhý díl oratoria vnáší do tématu asi nejsilnější prvky romantismu. Na cestě do Kostnice se Hus se svým doprovodem kdesi v lesích na hranicích přátelsky setkává se skupinou cikánů, kteří tu vystupují jako nositelé touhy po harmonii s přírodou, po volnosti, svobodě. I cikáni varují před cestou do Kostnice a předpovídají Husovi utrpení. Ten se však odvolává na slib císaře Zikmunda, zajišťující mu návrat. Následuje bukolická scéna s pastýři, kteří skupině poutníků nabízejí čerstvé mléko.

Třetí část oratoria se odehrává v Kostnici. Otvírá ji soukromá scéna krále Zikmunda a jeho manželky, v pozadí, skoro jako v opeře, má zaznívat hlahol zvonů. Závěr Husova života nelíčí Carl Loewe nijak přehnaně dramaticky, drasticky či tragicky – jeho hudební vyjadřování skutečně patří ještě vcelku ranému romantismu. Náznak latinské mše a krátkou scénu z koncilu s marnou obhajobou střídá kontemplativní Husův monolog s modlitbou, velká úloha patří pak i sboru. Scénu kostnické hranice řeší libretista se skladatelem originálně – obrazem plamenů, ohnivých démonů – „ohňových duchů“. Ve zpívaném komentáři zaznívá přesvědčení, že tělo sice může být zničeno, že však z plamenů nakonec stejně očištěně a vítězně vychází duch. Zpívá se tam, že „Husův duch, vyrván popelu, září všemu lidstvu“.

Nekomplikovanost a názornost Loeweho invence směřuje k pozitivním emocím, tedy k dojetí příběhem a poselstvím i k potěšení z hudby. Ve skladbě se vrací motiv varování, ať Hus do Kostnice nejezdí. Místy zní Loeweho výrazně melodická a nepříliš složitá hudba idylicky a líbezně, místy závažněji, vystihuje prostředí a nálady, spoluvytváří v až operním slova smyslu charakteristické obrazy a situace. Nepřehání niternost. Jan Hus má působivé monology a na logických místech zaznívá protestantský chorál. Skladba může bez obav sousedit s díly slavnějších autorů té doby, především asi Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Carl Loewe

Skladatel Loewe, působící po větší část života, celá čtyři desetiletí, jako varhaník a pedagog v tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou Augustem Zeunem podává způsobem možná sice idylickým, zato ale bez jakýchkoli pochybností pozitivním. Narodil se v roce 1796 nedaleko Halle v obci Löbejün. Jako autor a zpěvák procestoval celou Evropu, jeho balady se staly trvalou součástí romantického písňového repertoáru. Napsal takových písní na čtyři sta. Vedle písní zkomponoval také pět oper, sborové a komorní skladby a sedmnáct oratorií. Do Štětína se odstěhoval velmi mladý. Byl rovněž dirigentem, v roce 1827 například řídil první provedení předehry ke Snu noci svatojánské o něco mladšího Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Loeweho oratorium Johan Hus s původním německým textem mělo premiéru v Berlíně. Loeweho život se uzavřel v severoněmeckém Kielu.

Hus i šest století po popravě ještě stále umožňuje několikerý výklad: kázal bludy – mohou tvrdit ti katolíci, jimž není vlastní ochota k jakékoli reformě, k toleranci, nadhledu. Ti rozumnější zaslechli Jana Pavla II. a jeho apel, že by se od Husa a u Husa, který koneckonců byl zbožným knězem, mohli i římští katolíci něco dovědět. Protestanté vnímají jako podstatné, že kazatel a svědek Hus nade všechno postavil víru a Písmo, že i proto kritizoval církevní organizaci. Schvalovat jeho smrt považují za neudržitelné. Patosem a důsledky jeho teologického uvažování a jeho veřejného vystoupení, stejně jako jeho spisy, se ovšem ve většinovém českém prostředí asi zabývá málokdo – a představě o takzvané revolučnosti husitství věřili v rámci své ideologie snad jen komunisté.

Přinejmenším evangelíkům v německé kulturní oblasti je už dávno zřejmé, že Hus a česká reformace sto let před Martinem Lutherem a Jeanem Calvinem otvírá cestu myšlenkám evropské reformace, která proměnila, i za cenu rozdělení křesťanstva, potřebným směrem jak církev, tak svět. Jeho odkaz tkví především v teologické a mravní rovině. Hus přinesl podněty, otázky a odpovědi, které pak pomohly v šestnáctém století posunout Evropu od středověku k novověku, církev od vlády ke službě a křesťanskou víru od zvyků a pověr do osobnější a uvědomělejší roviny – od dogmat k přemýšlení nad Biblí a ke svobodě svědomí. Jeho odkaz se dotýká srozumitelnosti Písma a liturgie, odpovědnosti a opravdovosti těch, kteří vedou, rovnosti všech před Bohem, síly osobního svědectví a především nadřazení Písma jakýmkoli jiným tradicím, výkladům i autoritám, samozřejmě včetně papežské.

Německý romantik Carl Loewe žije v evropském hudebním dění především písněmi, ale toto osmdesátiminutové oratorium dává jasně najevo, že i jeho zapomenutá duchovní tvorba stojí za poslech.

Jeho oratorium, námětem ojedinělé nejen v německé, ale v evropské hudbě vůbec, se v českých zemích v devatenáctém století hrávalo, ale pak s dalšími kdysi běžnými položkami repertoáru upadlo v zapomnění. V české hudbě husitství našlo během národního obrození několikrát svou důležitost, avšak pohled do známého repertoáru prozrazuje, že postava Mistra Jana Husa podobným způsobem zpracována nebyla. Až v díle Jaroslava Jeremiáše, mladšího bratra skladatele Otakara Jeremiáše, jehož život se uzavřel ve věku pouhých třiceti let v roce 1919, lze najít dramatickou kantátu Jan Hus. Napsal ji roku 1915 na text Františka Serafinského Procházky. Prvního provedení na koncertě České filharmonie v roce 1920 se nedožil. A pak lze připomenout velké vokálně-instrumentální dílo Svatopluka Havelky, skladbu z počátku 80. let 20. století, nesoucí název List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy. Jedna část je tam věnována Husovi.

Svatopluk Havelka

Foto: archiv Klasiky+, Facebook / Kirchenchor Gut Hirt in Zug, Collegium Musicum Ostschweiz, Wikipedia / a.n / volné dílo, Wikipedia / Václav Brožík / volné dílo, Youtube