PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Kniha bezděčně vypovídá o ubíjející nespravedlnosti a marnosti provázející temná léta nacismu a komunismu.“

„Je to jiný osud než v případě takzvaných terezínských skladatelů Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, kteří strávili v ghettu několik let a zahynuli v Osvětimi v roce 1944, a Gideona Kleina, jehož život skončil v táboře ve Fürstengrube v lednu 1945.“

„Paradoxně v důsledku toho, že přežil, a v důsledku další perzekuce a nakonec emigrace byl a zůstal i po roce 1990 při napravování historických křivd nepovšimnut.“

Hudebník a majitel textilní továrny? Neobvyklá kombinace. Erich Adler-Orlický, houslista a komponista, úspěšný podnikatel z česko-německo-židovské rodiny, přežil díky hudbě nucený pobyt v ghettu, přišel o firmu, vstoupil do strany, v padesátých letech čelil perzekuci, pak se živil jako kavárenský pianista a v roce 1969 nakonec emigroval na Západ… Jeho život, který zachycuje nedávno vydaná kniha Adama Grygara nazvaná I v Terezíně rostou sedmikrásky, rámují roky 1911 až 1982. Donedávna se o Adlerovi vlastně vůbec nevědělo. Zajímavý objev. Tím spíše, že jeho zrekonstruovaný osud je pro meziválečné a poválečné Československo až mrazivě typický.

„Večer poslouchejte program Živě ze Studia 1 s inspirací lidovou písní, hrát bude Petr Popelka a Čarotaj, jehož členy jsou například basklarinetista Petr Valášek nebo fagotista Ondřej Roskovec.“

„Od 22:06 ve středu si nenechte ujít Mahlerovu Osmou se severoněmeckými sbory a Labskou filharmonií a Semjonem Byčkovem, mezi sólisty je Camilla Tilling a Adam Plachetka.“

„Víkend bude v dopoledních hodinách patřit nikoli hudebníkovi, ale hudebnímu nadšenci Michalu Bednářovi.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah prostor dokonce pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je synonymem pro „samou hudbu“, pravidelně proto nahlížíme do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 24. února do 2. března?

„Hvězdou nového projektu Národního divadla je mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, už čtvrtou sezónu milá a skvělá posila operního souboru.“

„Sláva Daubnerová tohle všechno bezpečně a neotřele v režii vystihla.“

„Robert Jindra má hudební nastudování v orchestřišti i na jevišti vypracované do ochotně sdíleného entusiasmu a do velké intenzity.“

Pražské Národní divadlo se konečně zase obrátilo – těžko pochopitelně, že až po více než čtyřiceti letech – k Ariadně na Naxu, mistrovskému opernímu kousku Richarda Strausse a jeho libretisty Huga von Hofmannsthala. Nová inscenace, která měla v pátek premiéru v komorním prostředí Stavovského divadla, je neméně zdařilým kouskem režisérky Slávy Daubnerové, dirigenta Roberta Jindry a sedmnácti sólistů. Stala se pravým hudebním divadlem, zábavným i podnětným, a to na pohled i na poslech.

„Abbadovo pojetí působí jako barevné, diferencované, čitelné, možná až odměřenější. Mahler je pro něj symfonikem patřícím jednoznačně dvacátému století.“

„Stal se nejvšestrannější dirigentskou autoritou, v anketě byl zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.“

„Abbado a Mahler? Komplexní dlouhodobé spojení dvou jmen.“

Prvním jménem ve slovníku interpretů klasické hudby dvacátého století je Claudio Abbado. Příjmení začínající prvním písmenem abecedy, pojištěno ještě zdvojeným písmenem druhým, mu to zaručuje. Ale pozici na samé špičce mu ve společenství těch nejlepších zaručuje i jeho umění. Dirigent Abbado, rodák z Milána, zemřel v Bologni 20. ledna 2014, půl roku po svých osmdesátinách. Ani deset let po jeho odchodu není pochyb, že „…Itálie je teď menší“, jak zaznělo v nekrolozích. Jedním z hlavních příkladů toho, jakým způsobem oživoval partitury, jsou jeho nahrávky Mahlerových symfonií.

„Jeho Symfonie Asrael, jedno z vrcholných děl, se zcela jistě vyrovná závažností obsahu a dokonalostí zpracování hudbě Mahlerově.“

„Vydání Sukovy Serenády Es dur podpořil Johannes Brahms, který předtím v sedmdesátých letech podobným způsobem zásadně napomohl zahraničnímu zájmu o Dvořákovu hudbu.“

„Slepí hudci z Pohádky léta jsou pětiminutový hudební výjev, který nelze zapomenout.“

V roce 1892 napsal první ze svých dodnes slavných děl. Zároveň založil s kolegy konzervatoristy České kvarteto. Z osmi desítek skladeb, které zkomponoval, nese sedmatřicet opusové číslo; roky, po které působil v kvartetu, dosáhly počtu jedenačtyřiceti. Narodil se v Křečovicích na Sedlčansku 4. ledna 1874, tedy před sto padesáti lety, a zemřel jako jedenašedesátiletý v Benešově v květnu 1935. Jmenoval se Josef Suk a v roce 1892 mu bylo osmnáct.

„Ve dvou jednovětých skladbách Antonína Dvořáka naplno a suverénně využil daný prostor houslista Jiří Vodička.“

„Předehra k Prodané nevěstě – v posvěceném okamžiku mistrovský kus v neméně mistrovském provedení, jakého by nedocílil žádný jiný orchestr na světě.“

„Rapsodii v modrém zahrála pianistka Olga Kern s obrovskou energií v rozpětí od romantismu rachmaninovovského typu po dobovou populární hudbu.“

Rok české hudby 2024 otevřela Česká filharmonie na Nový rok večer programem přenášeným televizí, který zazněl v Rudolfinu už odpoledne a také předtím na Silvestra. Stejně jako Marek Eben ve svém nenapodobitelně laskavém a trošičku hubatém průvodním slovu, ani dirigent Jakub Hrůša v něm nenechal náhodě žádný detail. Za přispění houslisty Jiřího Vodičky a klavíristky Olgy Kern se ze sledu populárních čísel od českých mistrů a od Gershwina od prvních do posledních okamžiků stala hudební událost.

„Vzniklo výjimečné, nadčasové dílo, které navíc po uvedení do kin způsobilo ve světě ´mozartománii´.“

„Střet konformního, průměrného, žárlivého a konvenčního staršího umělce s uvolněným, drzým, samolibým a prostořekým, ovšem nesporně geniálním, Bohem políbeným mladším hudebníkem.“

„Československá metropole konkurovala uvažované Vídni nejen díky zachovalému, tehdy navíc ještě omšelému historickému centru, ale i tím, že byla pro americké filmaře mnohonásobně levnější.“

Osm Oscarů, třináct nominací na Oscara a dalších dvaatřicet ocenění včetně čtyř Zlatých globů. To je bilance jednoho z nejlepších filmů historie, jednoho z nejúspěšnějších titulů světové kinematografie – amerického velkofilmu o Mozartovi a Salierim. Filmu o hudební vášni a o konfliktu geniality a průměrnosti, ale i o nerovném a marném zápasu výjimečného jedince s představiteli institucionalizované moci. Amadeus Miloše Formana se točil v roce 1983, tedy před čtyřiceti lety. Mnoho záběrů tehdy vzniklo v Praze, další v Kroměříži.

„Institut na svém webu zveřejňuje skladby, které jsou předmětem příštích chystaných dílů kompletu. Benefity jsou odstupňovány podle výše daru.“

„Snahou bylo, aby první svazky obsáhly různé formy a žánry – aby naznačily šíři a různorodost děl Bohuslava Martinů.“

„Na špičkové profesionální úrovni je reálné připravit maximálně dva svazky ročně. Totéž se týká nakladatele i toho, co unese trh.“

Houslista Jan Mráček s klavíristou Lukášem Klánským, kolegou z Lobkowicz Tria majícího za sebou prvních deset let, vystoupili 8. prosince v Sále Martinů na Dnech Bohuslava Martinů. Uvedli Beethovena, Šostakoviče, Kalabise, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a pochopitelně i Martinů – jeho Českou rapsodii. O dva dny dříve hráli v refektáři Profesního domu na Malostranském náměstí na devátém benefičním koncertě pro Institut Bohuslava Martinů…

„Vyhovuje mi, že jsou Skácelovy básně vesměs pokorné.“

„Není sporu, že Janáček byl génius.“

„Hudba, ať je jakákoliv, jsou emoce. Věřím, že dokud člověk člověkem bude, tak bude emoce k životu potřebovat.“

Jiří Pavlica, rodák z Uherského Hradiště, je od roku 1978 až dosud uměleckým vedoucím hudebního souboru Hradišťan, který vyšel z odkazu folklorních tradic, ale postupně se inspiroval i v jiných kontextech, včetně mimoevropských. Jako houslista v něm působí dokonce už od roku 1970. Prvního prosince oslavil sedmdesátiny, a tak v uplynulých týdnech absolvoval řadu koncertů…

„Jaroslav Krček stojí za celým tuctem, tedy téměř polovinou aranží alba. Byl také hudebním režisérem při natáčení v kostele v Olomučanech.“

„Souzvuk ve větší části ze tří desítek písní korunuje profesionálním, jasným, čistým a příjemným způsobem soprán Lenky Cafourkové.“

„Q Vox je silný ve vyladěném čtyřhlasu. To, co je aranžováno, je zpracováno na tělo čtyřčlennému souboru vkusně a stejně vkusně zazpíváno.“

Gruberova Tichá noc, dvě století stará píseň z rakouského katolického prostředí, nesmí chybět na žádném vánočním hudebním albu. Nevyhnulo se jí ani mužské vokální kvarteto Q Vox, které na podzim roku 2022 natočilo a hned vydalo CD s názvem „Slyšte, slyšte…“. Deska soustřeďuje v pěkných aranžmá řadu známých vánočních písní a koled, ale zařazeno na ní je také několik překvapení.

„Dvořák už tu nežije, hlásal v té době v pragmatickém duchu novinový úvodník.“

„Carnegie se projevil jako vizionář.“

„S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu bylo první uvedení Novosvětské symfonie určitě nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

Šestnáctého prosince roku 1893, před sto třiceti lety, zněla jen rok a půl starou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall nová hudba. Symfonie e moll Antonína Dvořáka, toho času ředitele tamní konzervatoře. Premiéra vzbuzovala velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu a zdroji tamní nové národní hudby. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl.

„Bylo jasné, že kombinace Mozarta a Martinů má důvod a smysl a svou krásu.“

„Mozartovi se ve výrazně menším obsazení České filharmonie dostalo v průsečíku robustnosti a lehkosti většiny ze všech potřebných a typických parametrů.“

„Opera Ariadna získává v napětí mezi realitou a snem a mezi starou a moderní hudbou na nenápadné rafinovanosti a pikantnosti. Mistrovský kus.“

Koncertní provedení Ariadny, pozdního operního klenotu z pera Bohuslava Martinů, bylo v prosincové nabídce České filharmonie mimořádným okamžikem. Nejenže se k dílu jako pořadatel a interpret vrátila po téměř čtyřech desetiletích, ale byl to návrat k jednoaktovce, která i bez scénického rozměru působí magicky a současně hravě. Návrat k partituře, rozkročené mezi surrealismus a neoklasicismus, mezi fantazijnost a konkrétnost, báji a abstrakci, mezi minulost a současnost. Dirigent Tomáš Netopil tohle vše ví a nádherně to podpořil, stejně jako se v první polovině koncertu potěšeně pomazlil s Mozartovou hudbou.

„Do Brna jako místa autentických zážitků dobře zapadá i naše janáčkovská linka.“

„Ideální je spojení s doprovodným programem festivalu Janáček Brno, na kterém se Turistické informační centrum města Brna podílí.“

„Moc by nám pomohlo, kdyby v Brně konečně vzniklo pořádné Janáčkovo muzeum.“

Ve foyeru Lyrické opery v Chicagu doprovázela v listopadu sérii představení Její pastorkyně, v zahraničí hrané pod jménem Jenůfa, výstava představující osobnost Leoše Janáčka, který je dnes ve světě nejhranějším českým operním tvůrcem. Přiblížila skladatelův dlouhý a obtížný boj o uznání i období označované jako Grand Old Age,…

„Ve srovnání s hráči fotografovi práce po závěrečném potlesku nekončí.“

„V Japonsku fotografa do hlediště vůbec nevpustí, a to dokonce ani při závěrečném potlesku.“

„Vesměs jsou si japonské i korejské sály hodně podobné – bývá to typ amfiteátru… a jsou opravdu hodně velké!“

Fotografie Petry Hajské už po léta zachycují a dokumentují tuzemské dění v klasické hudbě a provázejí samozřejmě i články o hudbě na portálu KlasikaPlus.cz. Ilustrují rovněž rozhovor, který nám poskytla po podzimním turné České filharmonie, s níž cestovala do Jižní Koreje a Japonska…

„Ve staré hudbě je tím prvním, o co se jako zpěvák musíte starat, text.“

„V dnešní době je zcela normální, že přísnost v historicky poučené interpretaci je trochu rozmělněná.“

„V poslední době mě fascinuje středověká hudba; je tak těžká, ale tak krásná…“

Španělská sopranistka Beatriz Lafont Murcia koncertuje se souborem Musica Florea 5. prosince v Českých Budějovicích a 6. prosince v Praze. Se stejným programem, sestaveným z děl neznámých španělských barokních skladatelů, už za sebou mají koncert v Kutné Hoře. Předtím také před několika měsíci účinkovali na festivalu Hudební léto Kuks…

„Elvira de Hidalgo jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.“

„Ohlasy po premiéře Giocondy, která se ve Veroně odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.“

„Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila.“

Na druhý prosincový den roku 2023 připadá jistě několik výročí. Z nich jen jedno hudební je však opravdu velké: před sto lety se narodila Maria Callas. Není potřeba dodávat k tomuto jménu o mnoho víc. Dlouho byla a snad ještě je, alespoň v hudebních kruzích, zcela jedinečně uctívanou operní pěvkyní. Legendární, možná až trochu zbožštělou. Sebevědomou, nedostižnou profesionálkou. Dodnes pravá diva,…

„Je to postranní kouzlo jeho úžasných nápěvků mluvy.“

„Stabat mater? Vůči takhle silné hudbě nemůže zůstat žádné citlivé a nezatvrzelé srdce imunní, ať je člověk věřící jako Dvořák, nebo nikoli.“

„Pokud můžu spojit vlastní prožitek s pomocí orchestru, s kterým se chceme tak jako tak už dlouho vidět, navíc ve městě, ve kterém teď jsem, jak bych to neudělal!“

Dirigent Jakub Hrůša se po několika týdnech vrací na přelomu listopadu a prosince ze Spojených států do Evropy. K představením Janáčkovy Jenůfy v Lyrické opeře se v Chicagu nicméně přidal ještě narychlo domluvený záskok za Daniela Barenboima při tamním hostování orchestru Staatskapelle Berlin. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jakub Hrůša vypočítává, o kolik dnů…

„Víc než to! Byl jsem Janáčkovými operami hluboce dotčen, byl jsem unesen, byl jsem do nich vtažen, byl jsem jimi pohnut a fascinován!“

„Je krásné, že Janáček a Lyrická opera mají vztah, který sahá opravdu až k začátkům souboru.“

„V Americe si většina lidí myslí, že v Evropě lze jenom snít o umění a přijímat šeky od měst, vlád a států. Lidé v Evropě si naopak myslí, že donátoři v Americe mají nesmyslné nároky. Ani jedno z toho ale není pravda.“

Generální ředitel Lyrické opery v Chicagu Anthony Freud je původem Brit. Do opery ho poprvé vzali, když mu byly čtyři. Postupně se z toho stala životní vášeň a nakonec i manažerská profese. Má za sebou mimo jiné působení ve Velšské národní opeře, kde se poprvé setkal s Janáčkovou hudbou,…

„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“

„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“

„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“

V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.

„Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně.“

„Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace.“

„Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení.“

Sir Antonio Pappano je typem interpreta, který se vrhá na pódiu do hudby bezprostředně poté, co vkročí na dirigentský stupínek. Hudbu netvoří nábožně, ale impulzivně, temperament z něj vyzařuje na první pohled, je energický a nesmlouvavý. Pro debut s Českou filharmonií měl za úkol vpředvečer 17. listopadu řídit koncert připsaný státnímu svátku. Svým jménem ho zvýraznil a ozdobil i pro televizní přenos.

„Hudba má líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost.“

„Lisette Oropesa skvěle a příjemně zpívá. A má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá.“

„Řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné.“

Lyrická opera v Chicagu střídá v listopadu v hracím plánu dva tituly. Vedle inscenace Janáčkovy tragédie Její pastorkyně, jejíž reflexi čtěte pod titulkem Hrůšova lyrická Jenůfa, je tím druhým dílem Dcera pluku od Gaetana Donizettiho. V hlavních rolích operní komedie excelují pěvci Lisette Oropesa a Lawrence Brownlee, dirigentkou mimořádně hravých představení je Speranza Scappucci.

„Jakub Hrůša podtrhuje v symfonickém charakteru partitury tempově i výrazově lyrické momenty.“

„Lise Davidsen dokonale ovládá hlas v širokém spektru od jímavých pianissim po skutečně vypjatá sdělení. Její Jenůfa je dramatičtější, má vznešenost i sebevědomí. Je však uvěřitelná i v intimnějších pasážích.“

„Guthova inscenace takovou sílu nemá, ať už je důvodem režisérova poetika pohybující se trochu jinými, šedivějšími cestami, než kterými jde hudba, nebo scéna, jejíž strohost se typově míjí s expresivní naléhavostí příběhu.“

Lyrická opera v Chicagu se po dlouhé době vrátila k Janáčkově Jenůfě. Koprodukční inscenace režiséra Clause Gutha, hraná už před dvěma lety v londýnské Covent Garden, se stala příležitostí pro americký operní debut Jakuba Hrůši. Návratů k orchestrům ve Spojených státech, včetně Chicago Symphony Orchestra, má za sebou i před sebou řadu, teď mu zbývá po chicagské, druhé největší a nejdůležitější americké operní scéně, už jen Metropolitní opera.

„Jeho archiv je na Juilliard School, mají v tom úžasný pořádek.“

„Doma byla čeština samozřejmostí. A díky prarodičům jsme měli pohádky a české dětství.“

„Když byl doma u klavíru, věděli jsme, že nemůžeme rušit. Ani se u nás nepouštěla hlasitě hudba.“

V Praze se 9. listopadu uzavírá program jedenáctého Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Od roku 2013 ho pořádá každý podzim tým festivalu Pražské jaro, aby připomínal světově proslulého českého virtuosa, jehož život ohraničují letopočty 1912 a 1994. Pianistova dcera Véronique Firkusny, žijící v New Yorku, je výkonnou ředitelkou Avery Fisher Artist Program…

„Poznat něco víc o svém hlasu je naprostá nezbytnost.“

„Měl jsem všechny potřebné tóny, zazpíval bych to, ale necítil jsem se dost silný, abych roli dal opravdovou váhu, opravdovou dramatičnost, kterou potřebuje.

„Puccini toho pro můj hlas moc nenapsal. Jednou bych rád dělal Scarpiu…“

Americký basbarytonista Kyle Ketelsen, jehož příjmení prozrazuje severoněmecké předky, je mezinárodně žádaným pěvcem. Jeho nejnovějším úkolem je postava Jochanaana ve Straussově Salome v Hamburské státní opeře, která tam v říjnu otevřela Operní sezónu Arte a hraje se ještě do poloviny listopadu. Pěvec má za sebou také dlouho očekávaný debut v Pařížské opeře jako Don Giovanni a čeká ho návrat v roli Escamilla do Metropolitní opery v nové inscenaci Carmen,…

„Spontánní reakce diváků… Těžko se jí podaří vyvolat některému z dnešních režisérů a scénografů.“

„Dirigent Carlo Rizzi vedl představení nádherně, zažitě, s nadhledem a současně s obrovskou empatií věnovanou příběhu i pěvcům.“

„Marcello je díky Plachetkovi – hned po ústřední dvojici a před Musettou – opravdu důležitou postavou příběhu.“

Newyorská Metropolitní opera opětovně – pokolikáté už? – obnovila čtyři desítky let starou, ale nadále nadčasovou a ideální inscenaci Pucciniho Bohémy, kterou jako režisér i scénograf vytvořil Franco Zeffirelli. Není to však žádné muzeum – jde o mimořádně přirozeně vyprávěný příběh, neméně přirozeně navázaný na hudbu. Té dává dirigent Carlo Rizzi až překvapivě velkou lyriku…

„Kurzů se za dobu jejich existence zúčastnily tisíce studentů, z nichž vyrostli jak význační profesionální, tak hudebně vzdělaní amatéři.“

„Padesátý ročník kurzů nabídl účastníkům i široké veřejnosti v Litomyšli cyklus devíti komorních koncertů lektorů a hostů.“

„Posledních šestatřicet ročníků byla duší kurzů Eva Štrausová. Zasloužila se o jejich podobu jako místa setkávání, inspirace a kvalitního hudebního i kulturního vzdělávání.“

Setkání přátel komorní hudby a interpretační kurzy Litomyšl 2024 už mají přesný termín. Budou se konat od 8. do 19. července, bezprostředně po skončení festivalu Smetanova Litomyšl. O jejich smyslu, náplni a směřování při rekapitulaci toho, co se podařilo realizovat letos v létě, uvažuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Leoš Čepický, primárius Wihanova kvarteta a vedoucí strunné katedry Hudební a taneční fakulty AMU, jeden z těch, kdo každoročně připravuje litomyšlské kurzy.