„Ve srovnání s hráči fotografovi práce po závěrečném potlesku nekončí.“

„V Japonsku fotografa do hlediště vůbec nevpustí, a to dokonce ani při závěrečném potlesku.“

„Vesměs jsou si japonské i korejské sály hodně podobné – bývá to typ amfiteátru… a jsou opravdu hodně velké!“

Fotografie Petry Hajské už po léta zachycují a dokumentují tuzemské dění v klasické hudbě a provázejí samozřejmě i články o hudbě na portálu KlasikaPlus.cz. Ilustrují rovněž rozhovor, který nám poskytla po podzimním turné České filharmonie, s níž cestovala do Jižní Koreje a Japonska. Fotoreportérka popisuje rozdíly v podmínkách pro svou práci v evropských metropolích a na Dálném východě, dává nahlédnout do každodennosti při zájezdu orchestru a zamýšlí se i nad nutností respektovat, že někomu mediální popularita vyhovuje a někomu ne.

Byla cesta s filharmonií výjimečnou zkušeností?

Asijské turné nebyla moje první cesta s Českou filharmonií, filharmoniky jsem už doprovázela na různých cestách po Evropě. Tyto asijské země jsem ale navštívila poprvé a rozhodně to výjimečná zkušenost byla!

Korea, Japonsko… Kde to bylo nejzajímavější?

V Koreji jsme strávili pouhé tři dny a to je málo na srovnávání. Každopádně Soul působí mnohem klidnějším dojmem než Tokio; je to takové moderní velkoměsto s běžným „evropským“ provozem, lidí v ulicích je přiměřeně.

Rytmus Tokia je výrazně dynamičtější, hektičtější, město je barevnější a živější. Obě země jsou ale velmi zajímavé.

A kde se zdálo, že hudba nejlépe rezonuje, pokud má fotograf vůbec čas to vnímat?

Asijské publikum miluje evropskou hudbu a skalní fanoušci českého orchestru byli zastoupeni v obou zemích. Mávání českými vlajkami v řadách publika bylo celkem běžnou záležitostí. Jak v Japonsku, tak v Koreji jsou posluchači neuvěřitelně disciplinovaní – v sále je naprosté ticho, skoro žádné pokašlávání, tleskají na správných místech…

Že zahraniční turné není pro hráče orchestru žádný výlet, ale v mnohém úmorná záležitost, je rozumnému člověku jasné. Jak je to doopravdy? Je to ještě horší?

Ano, je to tak. Tentokrát jsme si v Japonsku užívali ten „bonus“, že jsme bydleli v Tokiu na jednom místě a „jen“ vyjížděli vlaky do dalších velkoměst, jako jsou Nagoja, Niigata, Ósaka, Jokohama. Takže ráno z hotelu do autobusu, přejet na nádraží, šinkanzenem dojet do cílové destinace, převoz do koncertního sálu, akustická zkouška, necelá hodinka na oddech, koncert a návrat zpět. Šinkanzen je samozřejmě skvělý zážitek, ve městě vzdáleném pět set kilometrů jste za dvě hodiny a rychlost 290 kilometrů za hodinu vás tlačí do sedačky. Ve srovnání s jarním turné po střední Evropě – každý den jiný stát a jiné město – byl tentokrát větší klid. Nejhorší je každodenní balení a zabydlování.

A jaké pracovní úsilí a jaké obtíže přináší účast na turné fotografovi?

Ve srovnání s hráči fotografovi práce po závěrečném potlesku nekončí… Je potřeba ihned zpracovat všechen nový materiál a nakrmit sociální sítě aktuálními fotografiemi. Doma jsem zvyklá na velký monitor, na svůj pracovní stůl a veškeré potřebné zázemí. Na turné zpracováváte fotky, kde se dá – notebook na klíně v autobuse, ve vlaku, v letadle… Pak proklínáte tu rychlost šinkanzenu, protože jste v cíli moc brzy a materiál jste sotva stačili prohlédnout, natož protřídit a upravit.

Je ještě pořád Dálný východ exotika?

Bohužel nemohu porovnávat s tím, co to bylo před lety. Starší členové orchestru, kteří pamatují zájezdy z osmdesátých let, mi vyprávěli o zcela jiném Japonsku. Dnešní globalizovaný svět už stírá rozdíly, popisky v angličtině se stávají běžnou součástí, takže už tušíte, kde se právě nacházíte v metru, co si objednáváte k jídlu a jak se jmenuje která ulice. Ale exotika to určitě stále je, především v gastronomii!

Nejzajímavější koncertní sál…?

Legendární tokijská Suntory Hall z roku 1986 má samozřejmě svého genia loci, ale mně se moc líbil sál v Jokohamě – Minato Mirai Hall. Vesměs jsou si japonské i korejské sály hodně podobné – bývá to typ amfiteátru… a jsou opravdu hodně velké!

Je stejné fotografovat hudbu a hudebníky v Rudolfinu, v Labské filharmonii v Hamburku, v New Yorku, v Japonsku…?

Ne, to rozhodně není. V New Yorku jsem s Českou filharmonií nebyla, ale mohu porovnávat s focením v mnoha evropských sálech. V Evropě jsou pořadatelé k fotografům mnohem benevolentnější. Považují samozřejmě za standard, že fotograf používá tichou bezzrcadlovku, že se snaží chovat nenápadně, nepohybuje se během hudby… Ale ať už to byla třeba Labská, vídeňský Musikverein, nebo Filharmonie v Paříži, všude jsem mohla být v sále a fotit z pozice, kterou jsem si vybrala. V Japonsku fotografa do hlediště vůbec nevpustí, a to dokonce ani při závěrečném potlesku po několikátém přídavku. Existují tam takzvané camera rooms, což jsou malé kumbálky někde na konci sálu, zpravidla s tmavými skly, aby nebylo vidět dovnitř. O to méně je ale vidět i ven! Extrémní to bylo v Nagoji, kdy cesta do takové fotomístnosti vedla skrze krov budovy a naše kukaň byla opravdu úplně u stropu, na úrovni lustrů, vzdušnou čarou několik hodně desítek metrů od pódia. Na druhou stranu, letecké snímky z koncertů nepořizuji až tak často! Další možností, odkud vás nechají fotografovat, jsou štěrbiny v bočních vstupních dveřích na pódium. I ty jsou ale často polepeny různými fóliemi a výhled je velmi omezený. V případě, kdy sólista stojí na hraně pódia, ho máte zády k sobě a jen se modlíte, aby se obracel na orchestr. Což naštěstí třeba Gil Shaham dělá velmi běžně.

Takže doprovázející fotograf nemá zdaleka všude otevřené dveře a filharmonická moc – a její zájem mít záznam toho, co dělala – občas nepřebije místní předpisy?

Bohužel, místní předpisy jsou neoblomné a filharmonická moc je občas zcela bezvýznamná. Několikrát jsem narazila na striktně odmítavý přístup. Například v Suntory Hall, kde mně a kolegovi s kamerou nedovolili použít fotografická okénka vedle varhan čili v ideálním úhlu na dirigenta a klavíristu. Okénka směl použít jen „oficiální fotograf“ síně. Nebo další příklad – pan šéfdirigent si přál záznam z momentu, kdy stojí sám na pódiu před nadšeně aplaudujícími stojícími diváky. To je taková japonská specialita – poté, co orchestr odejde, vytleskají si posluchači jen dirigenta. Ani v tento moment jsme nemohli vstoupit do sálu a pořídit záběr. Mohla jsem vystrčit ruku s foťákem ze dveří, ale ouha, místo černé košile jsem měla fialovou – a to už byl problém! – Dostala jsem už hodně otázek na kulturní šok. Já bych to nazvala spíš „předpisový a zákazový“ šok. Člověk si uvědomí, jak benevolentní a svobodná (?) naše společnost vlastně je…

Fotit na zkouškách nebyl problém?

Na zkouškách jsem naštěstí mohla fotit, co jsem chtěla, a stejně tak v zákulisí. Tyto velké sály jsou zajímavě řešené – je to taková kaskáda balkonů, které lemují pódium ze všech stran. Velmi snadno se prochází z jedné úrovně do druhé, do různých pater, na emporu… Takže pohyb je v sále velmi snadný.

Kde se tedy fotografovalo dobře – a kde ne?

Bylo to všude na dost podobné úrovni. Když jsem se smířila s danými okolnostmi, něco jsem z každého koncertu nakonec přeci jen dostala. Nesnadné podmínky byly v Nagoji, kde byla okénka polepena tmavou fólií s mřížkovým rastrem. Naproti tomu v Jokohamě byla fotookénka vedoucí na pódium úplně luxusní!

Co fotograf potřebuje nejvíc? Zkušenost? Inspiraci? Vhodnou pozici? Dobré světlo?

Možná nejvíc štěstí na vhodný okamžik… Při focení klasické hudby, kdy je fotograf závislý na tom, co může, a ne na tom, co chce, je potřeba od všeho trochu – mít zkušenost a předvídat, co se na pódiu stane. Z toho se odvíjí i výběr pozice. Dobré světlo je zbožné přání každého fotografa, ale při tomto druhu focení to opět není příliš ve vašich rukách. A pak – být stále ve střehu a číhat…

A mít dostatek času na zpracování?

Času na zpracování materiálů není nikdy dost! Navíc ne na turné, kdy zároveň chcete prozkoumat lokalitu, kde se právě nacházíte, nebo se věnovat společenskému životu! Nejsnáze se dá ošidit spánek…

Nechají se filharmonici fotit v civilu? V hotelovém pokoji, jak cvičí…? Ve vlaku? V zákulisí?

S orchestrem spolupracuji už mnoho let a se všemi se dobře znám, takže v tomto směru není žádný problém. Je potřeba respektovat, že někomu mediální popularita vyhovuje a někomu ne. Znát hranici mezi dokumentární fotkou a paparazzi…

————-

Asijské turné České filharmonie bylo přesunuté na letošní podzim z původních termínů v roce 2021. Tehdy zájezdu zabránila celosvětová protipandemická opatření. Na programech večerů v Arts Center v Soulu a v Daegu Concert House v Tegu, stejně jako na následujících koncertech v japonských městech, byla nyní výhradně díla Antonína Dvořáka – Klavírní, Violoncellový i Houslový koncert, předehry Karneval, Othello a V přírodě a tři z jeho symfonií – Sedmá, Anglická a v Japonsku nesmírně populární Novosvětská. Sólisty turné byli houslista Gil Shaham, klavírista Mao Fujita a violoncellista Pablo Ferrández, všechna vystoupení řídil šéfdirigent Semjon Byčkov. V Jižní Koreji byl orchestr po šestileté pauze, do Japonska jezdí po dlouhá desetiletí pravidelně.

Foto: Petra Hajská