„Abbadovo pojetí působí jako barevné, diferencované, čitelné, možná až odměřenější. Mahler je pro něj symfonikem patřícím jednoznačně dvacátému století.“

„Stal se nejvšestrannější dirigentskou autoritou, v anketě byl zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.“

„Abbado a Mahler? Komplexní dlouhodobé spojení dvou jmen.“

Prvním jménem ve slovníku interpretů klasické hudby dvacátého století je Claudio Abbado. Příjmení začínající prvním písmenem abecedy, pojištěno ještě zdvojeným písmenem druhým, mu to zaručuje. Ale pozici na samé špičce mu ve společenství těch nejlepších zaručuje i jeho umění. Dirigent Abbado, rodák z Milána, zemřel v Bologni 20. ledna 2014, půl roku po svých osmdesátinách. Ani deset let po jeho odchodu není pochyb, že „…Itálie je teď menší“, jak zaznělo v nekrolozích. Jedním z hlavních příkladů toho, jakým způsobem oživoval partitury, jsou jeho nahrávky Mahlerových symfonií.

Claudio Abbado nepůsobil zdaleka jen v Itálii a nedirigoval pouze Mahlera. Jeho životní a umělecká dráha nicméně začala v Miláně a v La Scale a jeho mahlerovské nahrávky budily zaslouženou mimořádnou pozornost, ať už vznikaly kdekoli. K Mahlerově hudbě měl výjimečný vztah. Přesto se mu nikdy nepodařilo dokončit cyklus všech jeho symfonií s jedním orchestrem. V jeho odkazu figuruje mix studiových a živých snímků. V Chicagu natočil první, druhou, pátou, šestou a sedmou, ve Vídni druhou, třetí, čtvrtou, devátou a Adagio z nedokončené desáté, v Berlíně všechny symfonie s výjimkou druhé a v Lucernu všechny s výjimkou osmé. Plánované uvedení a natočení Symfonie č. 8, na Lucernském festivalu zamýšlený vrchol jeho pozornosti Mahlerovým dílům, bylo kvůli zdravotnímu stavu dirigenta zrušeno a „Symfonie tisíců“ tam byla nakonec provedena a nahrána až v roce 2016 – jako pocta Abbadovi, a to pod vedením Riccarda Chaillyho.

Claudio Abbado byl synem houslového pedagoga Michelangela Abbada. Studoval hru na klavír a skladbu v Miláně a ve Vídni, dirigování studoval u Hanse Swarowského. Začínal u Milánského komorního orchestru, vedeného otcem, a v roce 1958 debutoval jako dirigent v Terstu. V témže roce vyhrál v Americe mezinárodní dirigentskou soutěž na hudebním festivalu Tanglewoodu, nesoucí jméno Sergeje Kusevického. V roce 1959 dirigoval v Terstu svou první operu – Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům. O rok později debutoval v La Scale, jejímž uměleckým ředitelem byl pak v letech 1968 až 1986. V roce 1963 zvítězil (spolu se Zdeňkem Košlerem) v newyorské soutěži o cenu Dmitrise Mitropoulose. Následovala možnost asistovat Leonardu Bernsteinovi a první koncerty s Newyorskou filharmonií. Vystoupení na festivalu RIAS v Berlíně v roce 1965 vedlo Herberta von Karajana k jeho pozvání na Salcburský festival. Započala spolupráce s Vídeňskými filharmoniky, s nimiž potom pracoval i ve Vídeňské státní opeře, když ji na přelomu 80. a 90. let umělecky vedl; současně začala i spolupráce s London Symphony Orchestra, jehož šéfdirigentem se stal v roce 1978. Vedle toho v roce 1968 Abbado debutoval v Metropolitní opeře.

Už v prosinci 1966 poprvé vystoupil s Berlínskými filharmoniky, kteří si ho pak v roce 1989 zvolili šéfdirigentem a uměleckým ředitelem – po Herbertu von Karajanovi, který byl v evropské klasické hudbě od roku 1960 až do své smrti dominantní postavou. Po odchodu z Berlína v roce 2002, motivovaném zdravotními problémy, působil Abbado pravidelně ve švýcarském Lucernu a od roku 2004 až do své smrti byl hudebním a uměleckým ředitelem Orchestra Mozart sídlícího v Bologni. Stal se ve své době nejvšestrannější dirigentskou autoritou. V roce 2011 byl v anketě hudebního časopisu Classic Voice zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.

Muzikanti o něm hovořili jako o plachém, ale přesto mimořádně přesvědčivém. Na zkouškách v podstatě nic neříkal – a nebo mluvil velmi tiše. Někteří dirigenti potřebují slovně vyjádřit, co chtějí. Abbado to jen ukazoval. Ale byl v tom „…tím nejpřirozenějším dirigentem na světě“. Často dirigoval zpaměti. Bez partitury se cítil bezpečněji, komunikaci s orchestrem tak považoval za jednodušší. Nahrával pro různá vydavatelství, byly mezi nimi největší firmy Decca, Deutsche Grammophon, Columbia (Sony Classical) a EMI. Dirigoval i mnoho operních nahrávek.

U Berlínských filharmoniků si po Karajanovi našel svou vlastní cestu, a to jak v interpretaci, tak v dramaturgických akcentech. Přišel s větším počtem francouzských a ruských děl, přinesl partitury od Henzeho, Rihma, Stockhausena, Kurtága a dalších. Modernější hudbu uváděl vždy – v jeho uměleckém odkazu jsou nejen krásné mozartovské a romantické položky, ale také snímky hudby Arnolda Schönberga, Giacoma Manzoniho, Luigiho Nona, Bruna Maderny, Györgye Ligetiho a mnoha dalších. V mnohadeskové kompilaci The Berlin Album soustředila ovšem firma Deutsche Grammophon z jeho dvanáctileté práce s Berlínskými filharmoniky tradičnější repertoár. Asi nejlepšími momenty či kreacemi jsou tam Čajkovskij s pianistkou Marthou Argerich, Beethoven s Mauriziem Pollinim a Prokofjevův 1. klavírní koncert s mladým Jevgenijem Kissinem – a pak samozřejmě ukázky z Mahlerových symfonií.

I s vědomím velkého zevšeobecnění patří k základním postřehům, že Rafael Kubelík cítil Mahlera expresivněji, zvukově opulentněji, Leonard Bernstein především velmi existenciálně, Václav Neumann melodicky a zpěvně. Ve srovnání s nimi Abbadovo pojetí působí spíše jako barevné, diferencované, čitelné, možná až odměřenější. Těží z hráčské perfekce, muzikality a hudební inteligence, ve které se v ideálním případě nejlepší dirigent s nejlepším orchestrem potkává a díky které vznikají jedinečné výsledky.

Jak už kdosi poznamenal, pro Abbada je Mahler symfonikem patřícím jednoznačně dvacátému století. Ale stačí si poslechnout Adagietto z Páté symfonie, obecně vnímané Mahlerovo jako vyznání lásky Almě, a jsme klidně zpět ve století devatenáctém… Symfonie vznikala během prázdnin 1901 a 1902 ve skladatelově nově postavené vile v Maierniggu u jezera Wörthersee, odrážející jeho společenské postavení jako ředitele Vídeňské dvorní opery. Právě v roce 1901 potkal vídeňskou krásku Almu Schindlerovou. O rok později byla už jeho manželkou… Pátou symfonii, která se v posledních desetiletích stala jedním z největších orchestrálních skvostů, hraje Abbado s Berlínskými filharmoniky s velkou elegancí, ale zároveň nápaditě, s neustálými podněty.

Abbado a Mahler? Komplexní dlouhodobé spojení dvou jmen, i když velkým mahlerovským interpretem byl v druhé polovině dvacátého století také Leonard Bernstein, ještě před ním Rafael Kubelík a s nimi a po nich určitě i někteří další. Nezapomeňme nicméně, že italský Maestro navíc založil, respektive inicioval dvě tělesa nesoucí jméno skladatele: Gustav Mahler Jugendorchester a Mahler Chamber Orchestra. První vznikl ve Vídni na přelomu let 1986 a 1987, mimo jiné i s cílem povzbudit mladé rakouské hudebníky k muzicírování s kolegy z tehdejších socialistických republik Československa a Maďarska. Byl tak prvním mezinárodním mládežnickým orchestrem, který pořádal konkurzy v zemích bývalého východního bloku; v roce 1992 se otevřel hudebníkům ve věku do 26 let z celé Evropy, každoročně vybírá členy z dvou a půl tisíce uchazečů a je dnes považován za přední světový orchestr mladých. Ten druhý, Mahlerův komorní orchestr, vznikl v roce 1997 a jeho základní repertoár sahá od vídeňské klasiky a raného romantismu až po současná díla a světové premiéry.

Mahler Chamber Orchestra každé léto tvoří základní skupinu Lucernského festivalového orchestru, dalšího plodu Abbadova entusiasmu pro hudbu –neutuchajícího uměleckého i organizačního puzení, které se už kdysi, na začátku druhé poloviny minulého století, projevovalo pořádáním koncertů s diskusemi v průmyslové oblasti Reggio Emilia. Za úsilím zpřístupňovat klasickou hudbu širokým vrstvám stáli tehdy v Itálii s Abbadem jeho umělečtí přátelé, zejména skladatel Luigi Nono a pianista Maurizio Pollini. Ten, se kterým spolu s Berlínskými filharmoniky natočili komplet Beethovenových klavírních koncertů. Ale to je zase jiné téma…

Foto:

Wikipedia / Cordula Groth / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/de/deed.en

Royal Opera House Covent Garden / Chris Christodoulou

 Wikipedie / A. Dupont, N.Y. / volné dílo

Facebook České filharmonie

Facebook / Mezzo Tv