KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jiří Bělohlávek a Česká rapsodie vlastence Bohuslava Martinů english

„Posluchač si může podpořit vlastní prožitek z opravdovosti modliteb, které měly v době komunismu, nesvobody a beznaděje ještě závažnější podtext než dnes.“

„Můžeme se opájet krásou, můžeme slastně naslouchat nádherně vyklenutým pověstným kantilénám a nahoru skvěle otevřenému hlasovému rozsahu tehdy pětatřicetiletého Ivana Kusnjera.“

„Česká rapsodie je stylově nevyhraněná, avšak působivá kantáta, zajímavý doklad doby.“

V odkazu Bohuslava Martinů figuruje slovo rapsodie v názvech skladeb nejméně třikrát. Rhapsody-concerto pro violu a orchestr z padesátých let je třetí v pořadí. Před ní však existují hned dvě díla nazvaná Česká rapsodie. Ta pro housle a klavír, virtuózní a jednovětá, je z roku 1945. Nás ale zajímá skladba s tímto titulem nejstarší, premiérovaná v lednu 1919 – vlastenecká půlhodinová kantáta, která na klasických hudebních nosičích existuje jen v jedné nahrávce. Pořídil ji roku 1986 Jiří Bělohlávek.

Během první světové války žil Bohuslav Martinů v rodné Poličce, živil se jako učitel hry na housle a příležitostně vypomáhal v Praze jako houslista v České filharmonii a v orchestru Národního divadla. Zatímco stálé místo získal ve filharmonii až na podzim 1920, s divadelním tělesem a dirigentem Karlem Kovařovicem byl jako výpomoc už na jaře 1919 na oficiálním zahraničním zájezdu reprezentujícím nově vzniklé Československo, a to v Paříži a dalších západoevropských městech. Cesta, která ho pak inspirovala v roce 1923 k odchodu do francouzské metropole a tím i k osudové proměně života, se uskutečnila mezi mezi 21. květnem a 15. červnem, jen čtyři měsíce po premiéře, kterou na sebe Martinů upozornil jako skladatel.

Mladý, umělecky se teprve vyhraňující autor přivítal blížící se konec první světové války monumentálním vlasteneckým dílem, kantátou Česká rapsodie. První uvedení, brzy po vzniku republiky, bylo 12. ledna 1919 v Praze značnou událostí. Dílo nastudoval dirigent Ludvík ČelanskýČeskou filharmonií, se sborem Hlaholu, barytonistou Egonem Fuchsem a varhaníkem Bedřichem Antonínem Wiedermannem. Na druhém z koncertů byl přítomen prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Skladatel Vítězslav Novák pod dojmem z provedení díla, plného národního étosu, přiřadil Martinů do smetanovské linie.

Ludvík Čelanský

Na zájezd do Paříže se Martinů dostal především díky známostem z Borové u Poličky. Býval tam na evangelické faře svého času častým hostem debat i hudebních setkávání, hrávali čtyřručně, kazatelovu sestru učil na housle…. Kolem faráře Vladimíra Čecha se vytvořilo neformální, k francouzské kultuře orientované intelektuální centrum. Gabriela Čechová, farářova manželka, byla kdysi spolužačkou prezidentovy dcery Alice Masarykové na pražském dívčím gymnáziu Minerva…

Odraz přátelských vztahů k rodině faráře Čecha, které vedly až do Masarykovy rodiny, je patrný i v České rapsodii. V originálním a zajímavém spojení, vedle veršů z básně Čechy od Jaroslava Vrchlického a vedle Svatováclavského chorálu z římskokatolické tradice, exponuje totiž dílo protestantskou duchovní píseň s biblicky vděčnými slovy 23. žalmu „Hospodin ráčí sám pastýř můj býti“. Starobylý nápěv z Ženevského žaltáře z pera Louise Bourgeoise, v pozdější čtyřhlasé verzi a s českou textovou parafrází Jiřího Strejce z Jednoty bratrské, vše ze 16. století, poznal právě na faře v Borové, odkud měl k dispozici i tehdy běžně užívaný evangelický zpěvník.

Martinů pro Českou rapsodii – i když zatím jen přechodně – opustil dosavadní impresionistické inspirace, dekadenci a melancholii a zahleděl se do domácích zdrojů, do českých romantických hudebních tradic. Zvolil vroucí výraz a přehlednou formu, zručně vytvořil ze strof žalmového textu meditativní plochy a za pomoci široce rozpracované svatováclavské církevní přímluvné prosby ke katolickému světci i rozmáchle slavnostní vyznění, skutečnou apoteózu podpořenou slovy „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Dokázal se nicméně vyhnout bombastičnosti. „Vnitřně práce Martinů přesvědčí,“ psalo se v dobovém tisku, i když se samozřejmě objevily i poznámky typu „…bylo by zapotřebí více stručnosti….“ a z pera Zdeňka Nejedlého slova „…docela neukázněná skladba sice velkých gest, ale značně krotkých prostředků…“.

Česká filharmonie

Jako autor zrál Bohuslav Martinů pomalu a dlouho. Originální výraz hledal v rámci pozdně romantické estetiky i pod vlivem impresionismu. Složil v druhém desetiletí století orchestrální písňové cykly NipponariKouzelné noci s exotickými texty a adekvátními náladami a hudebními barvami, zkomponoval balet Kdo je na světě nejmocnější a balet Istar. Jeho první zralou skladbou se však stalo až v roce 1924 orchestrální rondo Half-Time, ne nepodobné provokativní hudbě Igora Stravinského. Premiéra na koncertě České filharmonie dirigované Václavem Talichem právě proto způsobila značný rozruch. Typický hudební jazyk – invenční, rytmický, lapidární i fantazijní, bezelstně tklivý i věcně lyrický, vyrůstající z vlivů jazzu a meziválečné pařížské avantgardy a z podnětů neoklasicismu a z českých idiomů, prohloubený vzpomínkami na domov a vlast, do které už se nemohl a nestihl v letech studené války vrátit – našel ještě o dost později…

Česká rapsodie je stylově nevyhraněná, avšak působivá kantáta, nesoucí dedikaci Aloisi Jiráskovi, který byl tehdy jakýmsi mluvčím národa. Jirásek jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. V dubnu roku 1918 přednesl Národní přísahu, když se v Obecním domě sešli představitelé českého politického, společenského i kulturního života, aby vyjádřili společný postup a odhodlání vytrvat ve svých požadavcích na budoucí samostatný stát… V nově vzniklé Československé republice se pak stal senátorem.

Kantáta Bohuslava Martinů přispěla k oslavám míru, svobody a vzniku samostatného Československa a dodnes zůstává zajímavým dokladem doby, i když je pozdější typické podobě zralé hudby Martinů ještě značně vzdálena.

Bohuslav Martinů ve zralém věku

Existují živé rozhlasové snímky, ale jediná studiová nahrávka na klasických nosičích pochází z roku 1986. S Kühnovým smíšeným sborem, barytonistou Ivanem KusnjeremSymfonickým orchestrem hl. m. Prahy, jehož byl tehdy šéfdirigentem, ji pořídil Jiří Bělohlávek.

Jiří Bělohlávek

V jeho diskografii tento titul nepřekvapuje. Martinů je v ní zastoupen stejně výrazně a zásadně, jako byl zastoupen i v jeho koncertních a operních aktivitách. Překvapivý však byl v době vzniku a vydání nahrávky, v druhé polovině 80. let. Tak duchovní skladba, jakou díky textům Česká rapsodie je, nebyla tehdy ničím úplně běžným. Na druhou stranu je pravda, že Jiří Bělohlávek byl rovněž u toho, když se poprvé po dlouhé době ve zvuku v 80. letech zhmotnila opera Hry o Marii Bohuslava Martinů (uvedená pak za jeho řízení v roce 2009 v Národním divadle). Hry o Marii s orchestrem FOK, s Pěveckým sborem Československého rozhlasu a sborem Bambini di Praga natočil na LP desky totiž dokonce už v letech 1982 až 1983. A tam je náboženských motivů, tehdy „nežádoucích“, od začátku do konce tolik, že bylo stěží pochopitelné, jak se vydání podařilo prosadit, když navíc dirigent nikdy nebyl straník – tedy člen komunistické strany.

Hry o Marii – 29.10.2009

Jiří Bělohlávek byl i u toho, když se po letech vrátily v roce 2006 na operní jeviště Řecké pašije. Nahrávku však v Praze nepořídil, na klasických nosičích jsou jen dvě, Mackerrasova „anglická“ – brněnská v koprodukci s Velšskou národní operou – a Peškova „česká“.

V Bělohlávkově nahrávce České rapsodie může posluchač, bez pocitu jakékoli antikvovanosti, i po čtyřech desetiletích obdivovat promyšlený a víc než poctivý přístup bez známky pochybností nad raným dílem, zvládnutou vyváženost věcnosti a upřímného a ušlechtilého vokálního a národního patosu, krásné gradace… Může se doslova opájet krásou, může slastně naslouchat nádherně vyklenutým pověstným kantilénám a nahoru skvěle otevřenému hlasovému rozsahu tehdy pětatřicetiletého sólisty… A může si podpořit vlastní prožitek z opravdovosti modliteb, které měly v době komunismu, nesvobody a beznaděje ještě závažnější podtext než dnes.

Nahrávka existovala dlouho jen na LP desce (Supraphon, 1112 3884). Až o dvě desetiletí později, v roce 2008, byla poprvé vydána i na CD (Supraphon, SU 3956-2); na tomto nosiči společně s Kouzelnými nocemi a s Nipponari.

————–

O Jiřím Bělohlávkovi a snahách dostat ho do řad KSČ čtěte ZDE

Čtěte i celý SeriálPlus Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek

O skladateli čtěte i v našem mnohadílném SeriáluPlus Martinů v souvislostech

Foto: Supraphon, ND Praha / Hana Smejkalová, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, archiv a Fb České filharmonie

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky