„Sawallischův vztah k české hudbě vystihuje citát z dobové recenze: Hudbu českých skladatelů vnímá a interpretuje, jako by byl sám vychován v jejich jazyce.“

„Můžeme obdivovat nádherný lyrický projev Gabriely Beňačkové, naléhavě jímavý, emotivní, vznosně i ztišeně stoupající do vysokých poloh.“

„Antonín Dvořák zvolil koncept, který je od jiných zhudebnění tohoto textu značně odlišný: směřuje od tmy ke světlu.“

Kantáta Stabat mater s velikonočním středověkým básnickým textem o Marii stojící pod křížem, na kterém umírá Ježíš Kristus, její syn, existuje v případě Dvořákova zhudebnění v desítkách nahrávek. Jedna z nich je však výjimečná. Zpívají v ní Gabriela Beňačková a Peter Dvorský a pořídil ji v Praze dirigent Wolfgang Sawallisch. Když na LP deskách v roce 1983 vyšla, dílo bylo čerstvě stoleté. 

Dvořákově Stabat mater bude napřesrok sto padesát let. Finální orchestrální verze kantáty však měla premiéru až v roce 1880, tedy před 145 lety. Mimochodem nikoli na Velikonoce, ale téměř na Vánoce, 23. prosince. A klíčovou byla potom londýnská premiéra v březnu 1883… Když tedy Supraphon vydal v roce 1983 nahrávku, kterou v pražském Rudolfinu pořídil dirigent Wolfgang Sawallisch, byla skladba, symbolicky řečeno, právě stoletá. Mimořádný úspěch zmíněného londýnského koncertu vedl totiž ke skladatelovu pozvání do Anglie pro další provedení, které se pak stalo jeho prvním velikým zahraničním triumfem.

Sawallischova nahrávka Stabat mater měla ve své době, a dosud má, opravdu mimořádné, mezinárodní parametry. Účinkuje na ní Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lubomírem Mátlem a jako sólisté sopranistka Gabriela Beňačková, altistka Ortrun Wenkel, tenorista Peter Dvorský a basista Jan-Hendrik Rootering. 

Gabriela Beňačková byla tehdy sólistkou pražského Národního divadla a současně i Vídeňské státní opery. Čerstvá byla právě nahrávka Smetanovy Prodané nevěsty pořízená také s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem a to dirigentem Zdeňkem Košlerem, na které zpívá Mařenku po boku Petra Dvorského jako Jeníka. V roce 1983 se Zdeňkem Košlerem za dirigentským pultem, ve svých šestatřiceti, ztvárnila Libuši při znovuotevření zrekonstruovaného Národního divadla. Na počátku 90. let pak zpívala i v newyorské Metropolitní opeře: nejen Janáčka, ale mimo jiné také tamní vůbec první Rusalku… Psali o ní v té době v Americe jako o „nejúchvatnějším hlasu na světě“. Aby ne. I ve Stabat mater můžeme obdivovat její nádherný lyrický projev, naléhavě jímavý, emotivní, vznosně i ztišeně stoupající do vysokých poloh.

Peter Dvorský měl zpočátku ještě zářivější kariéru, i když nakonec netrvala tak dlouho. V Metropolitní opeře zpíval už v roce 1977 jako šestadvacetiletý. V roce 1984, o rok dříve než Gabriela Beňačková, se stal československým národním umělcem. Hlasy obou nahrávku Dvořákovy Stabat mater zdobí: soprán Beňačkové oduševnělou měkkostí i vyklenutou zářivostí, Dvorského tenor kantilénami, cítěnými i znějícími vpravdě italsky. 

Neméně pěkný je ovšem přínos zbývajících dvou sólistů. Němka Ortrun Wenkel na sebe upozornila v roce 1975 jako třiatřicetiletá nová členka mnichovské Bayerische Staatsoper natolik, že ji Wolfgang Wagner okamžitě angažoval pro roli Erdy na festival v Bayreuthu. Ztvárnila roli v Prstenu Nibelungově v roce 1976 skvěle; „Jahrhundertring“ v roce stého výročí prvního uvedení tetralogie nastudovali tehdy režisér Patrice Chéreau a dirigent Pierre Boulez. Ortrun Wenkel za Erdu v záznamu této inscenace získala v roce 1982 Grammy jako „hlavní sólistka“. A právě v tom roce byla součástí Sawallischova pražského natáčecího projektu. 

Jan-Hendrik Rootering, pěvec krásně měkkého a přitom nosného hlasu, v době pražského natáčení dvaatřicetiletý, působil od roku 1982 v Bavorské státní opeře, kde během let zpíval především všechny důležité wagnerovské role, ale také úlohy v Mozartových, Straussových nebo Verdiho operách. V Met debutoval v roce 1986. O Vánocích 1989 byl sólistou v Beethovenově Deváté symfonii, když ji Leonard Bernstein uvedl v již nerozděleném městě na oslavu pádu Berlínské zdi. 

A Wolfgang Sawallisch, jehož život ohraničují letopočty 1923 a 2013…? Stabat mater točil generální hudební ředitel Bavorské státní opery, kterým byl v letech 1971 až 1992. Měl v té době za sebou už šéfovské funkce v Augsburgu, Cáchách, Wiesbadenu, Kolíně nad Rýnem, u Vídeňských symfoniků a u filharmonie v Hamburku i dlouholetou spolupráci s Berlínskými filharmoniky, Orchestrem NHK v Japonsku nebo s Orchestrem románského Švýcarska v Ženevě, s festivalem v Bayreuthu a s milánskou La Scalou… A daleko před sebou měl ještě desetiletí jako hudební ředitel Philadelphia Orchestra v USA, kde působil mezi sedmdesátkou a osmdesátkou, v letech 1993 až 2003…

Natočení Stabat Mater bylo logickým pokračováním řady Sawallischových vrcholných uměleckých kreací dotýkajících se československé metropole a české hudby. U pultu České filharmonie byl poprvé už na Pražském jaru 1958. Pak hostoval na festivalu ještě sedmkrát, mimo jiné řídil Dvořákovy Svatební košile a Beethovenovu Devátou. Mezitím byl i opakovaně hostem České filharmonie a jako klavírista navíc účinkoval v houslových sonátách v partnerství s Josefem Sukem. V Sawallischových programech v Praze opakovaně zazněly orchestrální skladby od Mozarta a Beethovena, ale i velká díla českých skladatelů. V několikadiskovém albu vydaném v roce 2013 Supraphonem je i Mendelssohnova Symfonie Lobgesang, Janáčkova Glagolská mše, Čtvrtá symfonie a Polní mše Bohuslava Martinů nebo Pražské nokturno Petra Ebena.

Sawallischův vztah k české hudbě vystihuje citát z dobové recenze: Hudbu českých skladatelů vnímá a interpretuje, jako by byl sám vychován v jejich jazyce… Při provádění velkých oratorních a kantátových děl si doslova zamiloval Pražský filharmonický sbor, který v roce 1964 pozval do milánské Scaly k několika provedením Wagnerova Lohengrina. 

O středověké sekvenci Stabat Mater, připisované italskému právníkovi a později františkánskému mnichovi Jacobovi de Benedictis, zvanému podle rodiště Jacopone da Todi, se hovoří jako o úchvatném poetickém textu. Náboženské téma spojuje s hluboce lidským obsahem. Biblickou scénu ukřižování Krista nahlíží totiž z pohledu matky, které na kříži umírá její syn… Inspiroval proto desítky skladatelů. Mezi nejznámějšími jsou zhudebnění, za nimiž stojí Josquin Desprez, Palestrina, Tartini, Scarlatti, Pergolesi, Haydn, Rossini, Verdi,  Szymanowski a Penderecki.

Antonín Dvořák zvolil koncept, který je od nich značně odlišný: směřuje „od tmy ke světlu“. Počáteční stav bolesti a utrpení, odrážející biblickou situaci na Golgotě, prochází postupnými katarzemi přes útěšné a konejšivé tóny, místy dokonce až téměř taneční a pochodové, až ke konečnému vyjasněnému, nadějeplnému výhledu. 

Má se za to, že podnětem ke kompozici bylo úmrtí tří Dvořákových dětí. Je to však složitější. První podoba skladby pochází z doby, kdy uplynulo šest měsíců od smrti dcery Josefy, která žila po narození jen dva dny. Tato Stabat mater z roku 1876 měla sedm vět a pouze klavírní doprovod. Je možné, že nebýt v roce 1877 úmrtí dalších dvou dětí, Růženy a Otakara, Dvořák by se k přepracování díla už nevrátil. Nová situace byla zřejmě přece jen hlavním podnětem: skladatel přikomponoval další tři věty, jinak vyřešil závěrečné Amen a doprovod instrumentoval pro orchestr. Tuto Stabat mater dokončil v listopadu 1877.

Sawallischova nahrávka s naprostou samozřejmostí, vlastně ideálně, vystihuje všechny podstatné aspekty skladby. Sakrální momenty ve ztišeních, někdy i šeptaných, ve vzrušených prosbách a andělsky křišťálových vstupech, v okamžicích obřadných i pokorných, jímavých a k duši hovořících, jak má chrámová hudba činit; nezapomíná na dramatické chvíle v plném zvuku ani na lidově prosté pasáže… V deseti hudebních číslech lze obdivovat pevnou hudební formu a vyhraněný individualizovaný obsah, melodičnost, krásy harmonií, bohatství instrumentace a vokálně-instrumentální stylizace, monumentální velikost, vášnivost ve výraze, hloubku v citech… Zároveň však nahrávka podtrhuje fakt, že dávno jde především o koncertní dílo, které už v Anglii před půldruhým stoletím zaujalo svým přimknutím k nejlepším oratorním tradicím, založeným Händelem a rozvíjeným Haydnem, Mendelssohnem a mnoha dalšími. Nejen sólisté, ale i filharmonici a sboristé, dodávají provedení krásné momenty. A závěrečné Amen pak přináší opravdový, jasně vyjádřený radostný jas. Nejen útěchy, ale přímo naděje – ve vzkříšení Krista a jednou i těch, kdo – v něj a v ně – věří. 

Wolfgang Sawallisch uvedl a na začátku 80. let 20. století studiově natočil v Praze s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem nejen Stabat mater, ale i Requiem Antonína Dvořáka. Jsou to gramofonové snímky, které lze považovat za vzorové, referenční. Radioservis v roce 2022 vydal rozhlasový snímek z koncertu Pražského jara v roce 1980, kdy dirigoval provedení Dvořákovy erbenovské kantáty Svatební košile, rovněž s Gabrielou Beňačkovou. Na toto dílo však už ve studiu potom nedošlo. A na Svatou Ludmilu, která by byla logickým završením, se nedostalo vůbec…

—————–  

Věděli jste, že…

…v mimořádně plodném roce 1875 – předtím, než od února do května 1876 načrtl první podobu Stabat mater – dokončil Dvořák opery Tvrdé palice a Vanda, Smyčcový kvintet G dur, první čtveřici Moravských dvojzpěvů, Klavírní trio B dur, Smyčcovou serenádu E dur, Klavírní kvartet D dur a Symfonii F dur? 

…v roce 1876, když odložil dokončenou skicu Stabat mater, vytvořil pokračování cyklu Moravských dvojzpěvů, cyklus Večerních písní na básně Vítězslava Hálka, operu Šelma sedlák, Symfonické variace a Klavírní koncert g moll?

…sekvence Stabat Mater byla během Tridentského koncilu vyloučena z oficiální římskokatolické liturgie a směla se do ní navrátit až roku 1727?

Foto/zdroj: Supraphon, archiv KlasikyPLus.cz, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek a Jiří Skupien, Facebook / Peter Dvorský fanclub, Imago images / United Archives, Facebook / Vysoká škola hudby a divadla Rostock