„Hudební kontrast prostého a složitého dává dílu velmi osobitou atmosféru.“

„Oproti Karajanovi nebo Soltimu, kteří hledali příbuznost hudebního materiálu pro Jeníčka a Mařenku u Wagnerova Ringu a ve svých nahrávkách to patřičně zdůraznili, šel britský dirigent poněkud jinou cestou.“

„Komplet má dnes jistou historickou a nostalgickou patinu.“

Jméno Engelberta Humperdincka o Vánocích zaznívá častěji než ve zbytku roku. Příčinou faktu je jeho pohádkově laděná opera Jeníček a Mařenka, o Vánocích s oblibou provozovaná. Portál KlasikaPlus.cz přináší připomínku jedné z památných nahrávek díla, za níž stojí britský dirigent Jeffrey Tate.

Víte, kolik desek prodal za svůj život britský popový zpěvák Gerry Dorsey? Více než sto čtyřicet milionů. A proč jste o něm až dosud neslyšeli? Patrně proto, že byl od poloviny šedesátých let známý pod pseudonymem, který pro něj vymyslel vlivný producent Gordon Mills. Ten o něco dřív přejmenoval talentovaného muzikanta Thomase Woodwarda na Toma Jonese, ale pro Gerryho si připravil něco zcela speciálního. Snad při vzpomínce na svou oblíbenou vánoční operu přidělil mladíkovi jméno po jejím autorovi: Engelbert Humperdinck.

A co na tom, že potomci skladatele, který žil v letech 1854 až 1921, se s touto svévolí nesmířili. Soudně se domohli alespoň verdiktu, že „král popových balad“ Engelbert nesměl na území Spolkové republiky Německo používat neprávem přisvojené příjmení. Humperdinckové se zkrátka do dějin hudby zapsali natrvalo dva – a míru jejich přínosu světové kultuře rozsoudí až čas.

Kdykoliv ovšem rok dospěje do vánočního období, bývá jasné, který z obou jmenovců získá navrch. Opera s názvem Hänsel und Gretel (u nás známá pod titulem Jeníček a Mařenka, nebo též Perníková chaloupka) se takřka nutně objeví na divadelních jevištích celého světa jako ideální dílo pro sváteční chvíle a pro celou rodinu. Proč tomu tak je a co je na něm tak bytostně vánočního? Popravdě řečeno, takřka nic.

Příběh bratří Grimmů o dětech zatoulaných v lese, odsouzených zlou čarodějnicí z perníkového obydlí k brzké konzumaci a následně zachráněných útěkem, funguje univerzálně. Občas se lze také dočíst, že libretistka opery, skladatelova sestra Adelheid Catharina Maria Humperdinck Wette (1858–1916), přiměla bratra zabývat se tématem ve spojitosti s hrou, kterou hodlala nastudovat se svými dětmi právě na Vánoce roku 1890. Ani to však není pravda, protože divadelní kus pod názvem Hänsel und Gretel s pěti písněmi Engelberta Humperdincka (Lied, Tanzlied, Echolied, Waldlied a Schummerlied) vznikl u příležitosti narozenin Adelheidina manžela Hermanna Wetteho, jež připadly na květen. Nechme tedy prozatím Vánoce Vánocemi a připomeňme si, že spolupráce na společném dílku inspirovala oba sourozence k rozvinutí tématu do mnohem závažnějšího celku. Adelheid byla zkušenou básnířkou, která pro Engelberta napsala už v roce 1888 texty pro singspiel Sněhurka a sedm trpaslíků. Ujala se tedy práce na libretu pro další pohádkově laděné dílo. A její bratr? Už od mladých let, kdy byl v Bayreuthu blízkým spolupracovníkem a asistentem Richarda Wagnera, řešil zásadní dilema, vyjádřené těmito slovy: „Od té doby, co jsem přišel k Wagnerovi, má vlastní tvorba skončila. Hlavní je, abych se zase našel.“

Právě v partituře k Jeníčkovi a Mařence se Humperdinck „našel“ poněkud kuriózním způsobem. Melodie, napsané v několika případech na staré německé lidové nápěvy, dávají opeře jakousi autentickou dětskou křehkost a prostotu. Orchestrace díla však dokazuje, že zbavit se bayreuthského dědictví bylo prozatím nad skladatelovy síly: provozování své pohádkové opery podmínil mohutným symfonickým aparátem a hutnou instrumentací, která Wagnerův vliv rozhodně nezapře. Byla to chyba? Nejspíš nikoliv, protože zmíněný kontrast prostého a složitého dává dílu velmi osobitou atmosféru.

Jistě nepřekvapí, že se do hudebních pokladů, ukrytých v Humperdinckově partituře, okamžitě zamiloval dirigent a skladatel, jemuž připadlo nastudovat Jeníčka a Mařenku pro světovou premiéru ve Výmaru. A teď se nám do příběhu konečně dostávají i Vánoce: opera byla totiž uvedena v jejich předvečer, 23. prosince 1893, a taktovku při té příležitosti netřímal nikdo menší než Richard Strauss. V září 1894 dirigoval úspěšný titul Gustav Mahler v Hamburku, načež se opera rozeběhla i za německé hranice. V mnoha případech se tak stalo opět ve vánočním čase: hned v prosinci téhož roku v Londýně a v roce 1905 v newyorské Metropolitní opeře. Svět tak získal půvabnou rodinnou pohádkovou operu, jaká na hudebně divadelním repertoáru citelně scházela. 

Na začátku tohoto vyprávění jsme zmínili jiného Engelberta Humperdincka, jemuž se podařilo prodat desítky milionů nahrávek. A jak je to s nahrávkami Jeníčka a Mařenky? Těžko říci, kolik se jich prodalo celosvětově, ale mám za to, že i v tomto případě se bude jednat o řády milionů. Vždyť první komplet opery natočil už v roce 1944 dirigent Artur Rother pro vydavatelství Urania Records a jen o tři roky později vznikla první verze v angličtině. S orchestrem Metropolitní opery ji pro Columbia Records natočil Max Rudolf. Od padesátých let dál pak téměř nebylo respektovaného dirigenta, který by neměl ambici zaznamenat své vlastní pojetí Humperdinckova dobrodružství u perníkové chaloupky. Karajan, Solti, Eichhorn, Suitner, Wallberg… – ti všichni (a ještě mnozí další) se zapsali do dějin diskografie tohoto nevšedního titulu.

Osobně doporučuji k poslechu verzi, kterou společnost EMI vydala v roce 1990. Se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu ji natočil sir Jeffrey Tate (1943–2017). Tento původně respektovaný lékař se vzdal kariéry kvůli studiu hudby. Jako Karajanův, Levinův či Boulezův asistent se stal následně neméně respektovaným dirigentem Mozartových, Straussových a Wagnerových děl. Humperdinck coby Wagnerův následovník a Straussův souputník tedy doputoval do Tateova zorného úhlu naprosto logicky, a nutno konstatovat, že je dobře, že se tak stalo. Oproti Karajanovi nebo Soltimu, kteří hledali příbuznost hudebního materiálu pro Jeníčka a Mařenku u Wagnerova Ringu a ve svých nahrávkách to patřičně zdůraznili, šel totiž britský dirigent poněkud jinou cestou. Jeho chápání opery zdůrazňuje především jednoduchost, hravost a průzračnost, tedy premisy, které jsou pro účinek díla zásadní. Zbavuje celkové vyznění přehnané sentimentality a nasládlosti a zvuk orchestru zde připomíná spíše Wagnerovy odlehčené Mistry pěvce než cokoliv z jeho vážné tvorby.

Obsazení nahrávky nemá slabý článek. Vévodí mu Ježibaba slovinské mezzosopranistky Marjany Lipovšek. Je ve všech hlasových polohách naprosto jistá a přesvědčivá, používá širokou výrazovou škálu a zároveň se vyhýbá – v souladu s dirigentovým záměrem – jakémukoliv přehrávání či pitvoření. Naopak pomáhá účinek vytvořit například pouhým šepotem… Pokud se nemýlím, u nás jsme tuto dámu (která nedávno oslavila sedmdesáté osmé narozeniny) slyšeli pouze koncertně v Mahlerově Druhé symfonii během hostování Izraelského symfonického orchestru na festivalu Pražský podzim v roce 1997. Což je rozhodně škoda, protože mám za to, že se ve svém oboru jednalo o jedinečnou a výjimečně inteligentní pěvkyni, jaká dnes jen těžko nachází důstojné nástupkyně.

Americká sopranistka Barbara Bonney (Mařenka) a švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter (Jeníček) byly v době vzniku kompletu na vrcholu sil i kariéry. Jejich hlasy se ideálně doplňují a znějí opravdu mladě a svěže. Dětské role si obě pěvkyně slyšitelně užívají, aniž by, stejně jako Marjana Lipovšek, měly potřebu dosahovat toho lacinými efekty. Výkonný producent EMI Peter Alward, který v bookletu k CD komentuje výběr umělců pro nahrávku, vyjadřuje názor, že by „malé děti měly mít mladé rodiče“ a odůvodňuje tím jména představitelů Otce a Matky. Jsou jimi basbaryton Andreas Schmidt (v době natáčení ještě ne třicetiletý) a mezzosopranistka Hanna Schwarz (která byla o celých šestnáct let starší). Výsledná nahrávka volbu obou pěvců potvrzuje: také jejich hlasy znějí mladistvě, vhodně se doplňují a zejména výkon pěvkyně je vzhledem k jejímu reálnému věku obdivuhodný.

Luxusní cast dotvrzují ještě sopranistky Barbara Hendricks jako skutečně něžný a uklidňující Skřítek Uspavač a Eva Lind coby Víla Denice s křišťálově jasnými výškami. Výtečně se na nahrávce představuje i renomovaný dětský sbor Tölzer Knabenchor.

Ke všem kladům nahrávky bych rád doplnil ještě jeden, který v době jejího vzniku jistě nebyl zamýšlený ani předpokládaný. Komplet má dnes jistou historickou a nostalgickou patinu pro každého, kdo si pamatuje dobu, kdy byl vydán. Počátek devadesátých let zahajoval období zdánlivě neomezených možností a například právě nahrávací průmysl měl díky celosvětovému rozšíření CD před sebou zářivou a nanejvýš optimistickou budoucnost… Člověk míní, Pán Bůh mění – a nyní, po více než třiceti letech, už je vše jinak. Obchod s audionosiči je v podstatě v troskách, protože svádět nerovný boj s moderními technologiemi, které ho nekompromisně posílají do historie, začíná být nad jeho síly. 

Zpříjemněme si tedy sváteční období – třeba alespoň jednou v roce – návratem do časů minulých a poslechněme si cédéčko či gramodesku. Důvodem pro takové počínání může být třeba jen fakt, že ve sbírce oblíbených nahrávek najdeme některou, na níž se skví jméno Engelbert Humperdinck. A je už jen na vás, kterémů z obou Humperdincků dáte přednost…

Foto: archiv autora, ND Praha / Zdeněk Sokol, Wikipedia / Gotfryd Bernard / volné dílo, Youtube, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Johannes Ifkovits, Wikipedia / Denise Grünstein / CC BY 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/)