Ve dnech 22. ledna až 1. února se v Salcburku už posedmdesáté uskutečnil festival Mozartwoche neboli Mozartův týden. Kromě vlastního výročí letos připomněl především 270. výročí narození skladatele, jehož jméno má ve svém názvu. Kromě přehledu celkového programu tento text přináší reflexi koncertů souborů L’Arpeggiata a Capella Cracoviensis, Baborák Ensemble+ a inscenace Kouzelné flétny v režii uměleckého ředitele festivalu Rolanda Villazóna.

„Dělá nás Mozartova hudba moudřejšími? Ne vždy a ne každého. V každém případě nás ale činí lidštějšími. Vyvádí nás z barbarství a vede ke světlu. Mozartova hudba nám nastavuje zrcadlo, kým doopravdy jsme, i se všemi našimi radostmi, smutky a dalšími pocity. Můžeme si však být jistí, že pokaždé, když se tak děje, je někde na konci tohoto okamžiku světlo a naděje.“

Těmito slovy nedávno odpověděl umělecký ředitel salcburského festivalu Mozartwoche na otázku „Čím je pro vás Mozartova hudba stále tak přitažlivá?“ A protože oním ředitelem není nikdo jiný než Rolando Villazón, máme dobrý důvod uvěřit, že je o svém pohledu na věc upřímně přesvědčen. Ze spíše lokálně důležité každoroční týdenní oslavy narozenin ikonického rodáka totiž počínaje rokem 2019 vybudoval opravdu prestižní festival. Ten co do atraktivity v posledních letech nebezpečně konkuruje svému velikonočnímu, svatodušnímu, ba i obřímu letnímu kolegovi. 

Populárnímu mexickému tenoristovi se v roli intendanta, dramaturga, režiséra, moderátora a, ano, občas i zpěváka podařilo nastartovat mozartovskou přehlídku jako eruptivní koktejl hudby, živého i loutkového divadla, besed, výstav a filmových projekcí. V samotný den Amadeových narozenin, tedy 27. ledna, pak díky Villazónovi získal Salcburk novou tradici: extrovertní Mexičan chodí v sombreru městem, doprovázen stejně oděnými hudebníky mariachi, a zpívá na Mozartovu oslavu serenády ze své domoviny…

První dvě léta Villazónovy vlády nad „Mozartovým týdnem“ (který trvá obvykle až deset dní) se však od těch pozdějších významně lišila. Hlavním lákadlem předcovidových ročníků byla vždy obří divadelní produkce se záměrem stát se nejen po formální, ale i obsahové stránce jakýmsi protikladem operních inscenací, provozovaných ostatními salcburskými festivaly. V roce 2019 se tak v sále Felsenreitschule objevil značně výstřední projekt pod názvem T.H.A.M.O.S. Režisér Carlus Padrissa z proslulé katalánské skupiny La Fura dels Baus sestavil z Mozartovy scénické a sborové hudby ke spektakulární divadelní hře Thamos, král egyptský a z vokálních čísel z dalších skladatelových děl opulentní pohádkovou podívanou, připomínající jakéhosi „předskokana“ Kouzelné flétny. O rok později se pak v Haus für Mozart konala premiéra scénické verze Händelova oratoria Mesiáš v Mozartově instrumentaci. Vizuální podobu inscenace v podstatě určovalo jediné jméno: Robert Wilson…

Potom, co v letech 2021 a 2022 vedl festival nerovnou bitvu koronavirem (v roce 2021 se Mozartwoche konal pouze on-line a bez diváků, v roce 2022 byl zrušen úplně), nastartoval roku 2023 svou novou etapu v o poznání skromnějším schématu. Symfonické i komorní koncerty zůstaly více méně beze změny, ale operní projekty – pokud se vůbec konaly – měly polokoncertní podobu, nebo se jednalo o relativně skromné koprodukční inscenace (viz loňský Monteverdiho Orfeo z repertoáru Semperovy opery v Dráždanech). Když jsem se ve zmíněném roce 2023 Rolanda Villazóna osobně zeptal, zda se jako pamětník T.H.A.M.O.S.e a Mesiáše dočkám v budoucnu podobně nevšedních hudebně divadelních zážitků, kudrnatý intendant se jen usmál a tajemně pravil: „Počkejte si na rok 2026.“

Tedy jsem si počkal a poslyšte, čeho jsem se dočkal. Letošní Mozartwoche byl totiž opravdu výjimečný, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Sám festival oslavil sedmdesát let od svého založení v roce 1956, kdy si svět připomínal dvousté výročí Mozartova příchodu na svět. Z čehož zároveň plyne, že kulaté, tedy už dvousté sedmdesáté, narozeniny měl i sám populární skladatel, přičemž bez zajímavosti není ani budoucích prosincových 235 let od jeho úmrtí. Rolando Villazón při této příležitosti stanovil motto ročníku 2026, které vycházelo z jeho úvah, uvedených na začátku tohoto článku: „Svou předčasnou smrtí v roce 1791 se stal Mozart nesmrtelným; ‚Lux aeterna‘ neboli ‚Světlo věčné‘ je tedy heslem tohoto jubilejního Mozartova týdne.“

A jaký program si Villazónův team pro dny 22. ledna až 1. února na čtrnácti (!) různých místech Salcburku připravil? Pan umělecký ředitel opravdu před třemi lety nelhal, protože hlavním letošním lákadlem se stala plnohodnotná inscenace Kouzelné flétny v Haus für Mozart. Původně pro tři, nakonec pro velký zájem pro čtyři festivalová představení ji hudebně nastudoval Roberto González-Monjas coby šéfdirigent Mozarteumorchester Salzburg, režisérem byl sám Rolando Villazón. Za pozornost ovšem stály i další projekty Mozartwoche 2026. Přehlídku otevřel mozartovský galakoncert Dánského komorního orchestru pod taktovkou Adama Fischera a s hvězdnou sólistkou, mezzosopranistkou Emily D’Angelo. Camerata Salzburg doprovodila legendární klavíristku Marii João Pires, a Vídeňstí filharmonici dorazili do Grosses Festspielhaus s dirigentkou Karinou Canellakis a houslistkou Maríí Dueñas. Tímto koncertem oslavilo slavné těleso sedmdesát let od svého prvního hostování na festivalu.

Chamber Orchestra of Europe se představil s dirigentem a houslistou v jedné osobě Renaudem Capuçonem, Jordi Savall okouzlil Velký sál Mozartea s orchestrem Le Concert des Nations. V narozeninový den zahrál Mozartovi renomovaný Hagen Quartett a nazítří se na pódium Velkého festiavlového domu vrátili Vídeňstí filharmonici. Mozartova díla v programu doplnila předehra ke Gluckově opeře Alceste a Berliozův písňový cyklus Les nuits d’été. Jeho zasvěcenou interpretkou se stala naše mezzosopranistka Magdalena Kožená, orchestr řídil Robin Ticciati. Tolik z festivalového progamu, který kromě těchto „highlights“ obsahoval ještě množství komorních vystoupení, filmových projekcí (němé filmy s mozartovskou tematikou živě doprovázel soubor Orquesta Iberacademy Medellín), besed s umělci nebo repríz loutkového představení Starý strom autora, režiséra a pěvce Paula Schweinestera v oblíbeném Salzburger Marionettentheater.

Ve čtvrtek 29. ledna už jsem měl možnost zažít atmosféru letošního Mozartwoche osobně, takže od této chvíle mě prosím považujte za očitého svědka a posluchače. Jako první jsem navštívil koncert ve Velkém sále Mozartea, které se logicky stalo středobodem festivalového dění. V plném auditoriu bylo před začátkem o půl osmé večer možné zahlédnout i samotného Rolanda Villazóna. Tentokrát ale jako by věčně usměvavý umělec přišel o svou obvyklou náladu; nevzpomínám si, že bych ho kdy dřív spatřil s tak pochmurným výrazem ve tváři. Vysvětlení tohoto pocitu se mi dostalo hned následujícího dne dopoledne (počkejte si), nicméně důležité je, že neměl co do činění s programem, který byl momentálně před námi. I když – možná trochu ano, neboť krátce před koncertem doznal jistých změn.

S duchovním repertoárem, sestaveným pod názvem Requiem aeternam, se představilo orchestrální těleso L’Arpeggiata. To se těší v živých vystoupeních i na četných nahrávkách značnému renomé díky své historicky poučené, nicméně co do zvuku nezaměnitelné interpretaci děl pozdní renesance, baroka a raného klasicismu. Jeho vizionářská umělecká vedoucí, rakouská dirigentka, loutnistka, harfistka a aranžérka Christina Pluhar přichystala pro diváky náplň večera, plně odpovídající Villazónovu letošnímu mottu. V Pergolesiho Stabat mater a v Mozartově Requiem se měli shodně objevit sopranistka Emöke Baráth a kontratenorista Philippe Jaroussky. Osud však chtěl tomu, že pěvkyni na poslední chvíli zdravotní problémy znemožnily vystoupit.

Jejího partu se však chopila zkušená belgická sopranistka Céline Scheen, což se ukázalo jako šťastná volba. Středověké latinské verše, líčící nezměrný žal Ježíšovy matky pod křížem, zhudebnil teprve šestadvacetiletý Giovanni Battista Pergolesi jako dialog pro dva, většinou ženské hlasy. Sugestivní text staví posluchače do role účastníka dění, což skladatel umocňuje jednoduchými, téměř lidově písňovými obraty, ale nešetří ani bohatými emocemi. Francouzský kontratenor Philipp Jaroussky, který zde interpretoval altový part, se opět projevil jako kultivovaný hlasový virtuos, zatímco sopranistka vsadila spíše na dramatičtější výraz. Obě pojetí se vzrušujícím způsobem doplňovala, oba interpreti dokázali posluchačům sólově i v duetech zprostředkovat pocity hluboké bolesti, vzdoru, sebeobviňování i odevzdanosti. Tucet hudebníků L’Arpeggiaty k tomu vytvářelo pěvcům odpovídající a nesmírně citlivý doprovod.

Orchestrální obsazení Mozartova Requiem (v úpravě Franze Xavera Süßmayra) doplnilo po přestávce osm dechových nástrojů včetně tří pozounů; pěvecký sbor se skládal z pouhých osmi zpěváků z tělesa Capella Cracoviensis, disponujícím soprány, alty, tenory a basy vždy po dvou představitelích daného oboru. Propojení orchestru se sborem ovšem vyznělo v této podobě nesmírně organicky; Pluhar působivě tlumila zvuk orchestru tak, aby přes něj náležitě vynikl i precizní sborový výkon. Hudebníci i pěvci provedli Mozartovu mši s až upřímnou bezprostředností: po neklidně pulsujícím úvodu proměnili část Dies Irae doslova v bouři emocí. Tuba mirum přineslo posluchačům syrový a znepokojivý zážitek, slavná Lacrimosa dojemně zprostředkovala sugestivní melodii.

Není divu, že za těchto okolností zůstal sólový kvartet tak trochu ve stínu kolektivních těles. Nemocnou Emöke Baráth tentokrát zastoupila chorvatská sopranistka Tamara Ivaniš (představitelka Papageny z aktuální inscenace Kouzelné flétny), která spolu britským basbarytonistou Dingle Yandellem co do hlasových nuancí a výrazové intenzity disciplinovaně respektovala hudební pojetí Christiny Pluhar. Výkon amerického tenoristy Zachary Wildera oproti tomu vyzněl téměř operně, zatímco Philippe Jaroussky opět prozářil svůj altový part jasem a éterickou krásou.

Přítomní umělci dali onomu „věčnému světlu“ téměř hmatatelnou podobu, což publikum vyprodaného Mozartea na závěr ocenilo spontánními standing ovations a hlasitými projevy nadšení. Už tak silný zážitek proto účinkující obohatili ještě o nečekaný bonus: v přídavku v podobě části Lacrimosa z Requiem se k orchestru a sboru přidali všichni sólisté večera. Za sebe mohu jen dodat, že působivější začátek svého pobytu ve festivalovém Salcburku jsem si nemohl přát. A zbývá snad jen doplnit, že zmíněný koncert byl vrcholem dalšího dne Mozartwoche, během něhož se odehrálo ještě dalších pět událostí z festivalového programu…

O den později, v pátek 30. ledna, začínal nový den Mozartova týdne opět ve Velkém sále Mozartea. Matiné přilákalo značné množství diváků, kteří se, soudě podle rozhovorů ve foyeru, těšili na „známé tváře“. Nás může jen těšit, že se jednalo o známé tváře z České republiky, neboť těleso s názvem Baborák Ensemble je od počátku nástupu Villazónova vedení na festivalu pravidelným hostem. Osobně moc rád vzpomínám na vystoupení ansámblu v osmičleném složení na Mozartwoche 2023. Vrcholem jeho tehdejšího programu byl fragment z Mozartova Koncertu pro lesní roh D dur, KV 412, do jehož interpretace vstupoval coby recitátor sám Rolando Villazón, který předčítal ze skladatelova dopisu hornistovi Josephu Leutgebovi zábavné instrukce, jak má být ta která pasáž koncertu ideálně hrána („tady to musí znít, jako když opice šplhá na strom“). Spolehlivě fungující hudební žert si měli „Baborákovci“ s extrovertním intendantem zopakovat i tentokrát, ale nakonec bylo zase všechno trochu jinak.

Za prvé bylo „trochu jinak“ samotné hudební těleso, o čemž svědčil už jeho lehce pozměněný název na Baborák Ensemble+. Neznamenalo to nic jiného než rozšíření souboru do podoby téměř třicetihlavého orchestru, připraveného i k provozování klasicistního symfonického repertoáru. Titulního Radka Baboráka tak čekala nejen role vedoucího ansámblu a hráče na lesní roh, ale rovněž dirigenta tohoto uskupení.

Další překvapení přišlo nečekaně těsně před začátkem koncertu. Publiku bylo oznámeno, že se Rolando Villazón bohužel programu nezúčastní, neboť ho smutná událost v rodině – úmrtí tchána – přiměly ukončit jeho každodenní čtyřiadvacetihodinovou přítomnost na festivalu a urychleně se vrátit zpět ke svým blízkým. Tím se tedy patrně vysvětlily ony Villazónovy nezvyklé chmury o den dřív a tím také přišel festival až do finále letošního ročníku o svou nejviditelnější tvář.

Viditelnou tváří koncertu však bezpečně zůstal Radek Baborák, který jako hlavní hvězda programu i přirozený entertainer vzdělával i bavil publikum od začátku až do konce. Diváky uvedl do varu už svým nastudováním třívěté Symfonie g moll, op. 22/3 Leopolda Antonína Koželuha. Orchestr s houslistkou Martinou Bačovou na pozici koncertního mistra odehrál posluchačsky vděčnou skladbu jako dobře sehrané těleso s adekvátním obsazením ve všech nástrojových skupinách, a dirigent Baborák symfonii působivě vygradoval od úvodního dynamického Allegra přes kouzelně vymodelované Adagio až po závěrečné živelné Presto. 

Dalším Mozartovým současníkem z Čech byl Jan Václav Stich, který se pro lepší prezentaci sebe sama překřtil na Giovanniho Punta. Pro jeho Koncert pro lesní roh č. 5 F dur si Radek Baborák přinesl dobovou hornu podobnou lovecké a německo-anglicky vysvětlil publiku její specifika a obtížnost hry na ni. Provedl to do té míry sofistikovaně a zároveň s nadhledem, že ho dobře naladění posluchači odměnili potleskem už po první větě koncertu. A když během té třetí zvolal do prostoru „Halali!“ a závěrečné rondo použil svůj nástroj opravdu jako lovecký, následný aplaus opět nebral konce.

První půli matiné ukončily Tři německé tance pro orchestr, KV 605 Wolfganga Amadea Mozarta. Už sám název napovídá, že se jedná kompozici vskutku nenáročnou, a milovníci vídeňského valčíků při jejím poslechu zbystří, neboť jim dojde, že se tříčtvrteční rytmus u řeky Dunaje rozhodně nezrodil ze vzduchoprázdna. Dirigent Baborák si očividně užíval zejména nápaditě koncipované pasáže pro dechy: v prvním z tanců to byly fanfáry trubek, ve druhém se v duetu blýskly lesní rohy. Před třetím se k překvapení publika zvedli čtyři hráči orchestru od svých nástrojů a odešli na okraj levé části pódia vytvořit jakousi „rolničkovou“ sekci. „Multiinstrumentalisten“, popsal je odborně Baborák, a oddirigoval skladbu s podtitulem „Jízda na saních“, v níž se nepřeslechnutelně blýskl hráč na lesní roh Victor Teodosiev s efektní nápodobou zvuku poštovní trubky. 

Po pauze byly na programu už zmíněné pasáže z Mozartova Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 1 D dur, KV 412. Od lesního rohu řídil orchestr Radek Baborák, koncertní mistryní byla v tomto případě Hiroko Takahashi. V hravě virtuózním Allegru a Rondu se soubor bezpečně našel i bez původně avizovaného recitátora. Oficiální část koncertu potom skončila čtyřvětou Symfonií D dur Jana Václava Voříška. Je až s podivem, že se tato mistrovská skladba z roku 1823 plná skvostných melodických nápadů, odvážných dynamických přechodů, míst čistě lyrických i překvapivě dramatických nezní v českém prostředí častěji. Baborák Ensemble+, opět s Martinou Bačovou na pozici koncertního mistra, se zhostil symfonie skutečně soustředěně a graciézně, takže se její provedení stalo důstojným završením podařeného koncertu. A protože roztleskané auditorium odmítalo pustit „Baborákovce“ na oběd jen tak bez přídavku, potěšil je ještě ansámbl brilantně provedenou předehrou k Mozartově opeře Idomeneo.

V tomto okamžiku by se slušelo přidat k této reportáži pokoncertní postřehy samotného Radka Baboráka či některého z hráčů jeho tělesa, mezi nimiž nechyběli například violista Karel Untermüller nebo violoncellistka Hana Baboráková s dcerou, talentovanou houslistkou Marií. Sebekriticky však přiznávám, že jsem hned po doznění ouvertury k Idomeneovi zradil národní zájmy a vyrazil z Mozartea do blízké Mozartovy rezidence (Mozart Wohnhaus) na náměstí Makartplatz. Zde právě začínala událost, jíž jsem si za žádnou cenu nemínil nechat ujít.

V domě, který Mozartova rodina obývala v letech 1773 až 1787 (a sám Wolfgang tu žil od svých sedmnácti do pětadvaceti let) totiž právě začínala speciální prohlídka nové expozice s názvem Vesmír Kouzelné flétny: Mozartovo mistrovské dílo pro lidstvo. Speciální byla ona exkurze v tom, že byla určena exkluzivně pro umělecký team Villazónovy festivalové produkce Kouzelné flétny a případně i pro nějakého toho novináře. Za ještě zajímavější než složení výpravy jsem však považoval osobu průvodce. Byl jím dr. Ulrich Leisinger, uznávaný německý muzikolog a ředitel Výzkumného oddělení Mozarteum University Salzburg. 

Tento editor nejnovějších edic Mozartova díla včetně jejich odborné digitalizace dokázal návštěvníkům prostředkovat zážitky z výstavy nejen fundovaně, ale i posluchačsky přístupně a atraktivně. V angličtině vylíčil u modelu celou historii Mozartovy rezidence, v níž jsme se právě nacházeli, popsal okolnosti, za nichž vznikly nejrůznější portréty skladatele a jeho rodiny, a připomněl i zajímavosti, mající spojitost s vystavenou sbírkou Mozartových dopisů. Dr. Leisinger ovšem zasvěceně zapreludoval i na autentické Amadeovo cembalo a upozornil na detaily na jeho domácím spinetu, na němž komponoval Kouzelnou flétnu a Requiem. Ano, byly tu i zaschlé kapky jeho inkoustu… Osobně jsem ocenil i přítomnost artefaktů. které jsem dosud znal jen z obrázků: divadelní ceduli k premiéře Kouzelné flétny nebo tiskoviny spjaté s jejím libretistou Emanuelem Schikanederem včetně jeho vizitky. Bez zajímavosti nebyla ani bohatá kolekce historických kostýmů (v jednom z nich kdysi zpívala Královnu noci Edita Gruberová) a jejich návrhů, stejně jako scénografických skic a studií. 

A největší lákadlo výstavy? To se nacházelo až na nádvoří rezidence. V němčině nese nepřeložitelný název Zauberflötenhäuschen, v češtině snad nejpřesněji Domeček Kouzelné flétny. Jedná se o dřevěný altán, do nějž podle legendy Schikaneder zamkl Mozarta, aby tu konečně dopsal partituru jejich společného singspielu. Stavba stála původně v zahradách Starhemberg Freihaus ve vídeňské čtvrti Wieden a skladatel si ji údajně oblíbil natolik, že se v ní později i scházel se zpěváky a nacvičoval s nimi jejich „kouzelněflétnové“ party. V roce 1877 odkoupila zpustlý Domeček Nadace salcburského Mozartea a nechala ho dopravit z Vídně do Mozartova rodného města. Zde od té doby vystřídalo stavení umístění v několika lokalitách od vrchu Kapuzinerberg až po zahrady Mozartea, aby nakonec našlo klidné spočinutí u Mozart Wohnhaus. Prohlížet si tuto ikonickou chaloupku spolu se samotnou Královnou noci (konkrétně s její představitelkou, sopranistkou Kathryn Lewek) a Mozartem osobně (tedy s charismatickým hercem Vitusem Deniflem, který je důležitým protagonistou Villazónovy koncepce) bylo skutečně zážitkem, na jaký se nezapomíná.

Kvůli návštěvě dotyčné inscenace však bylo třeba se večer přesunout na druhou stranu řeky Salzach. Ve zdejší festivalové budově Haus für Mozart se 30. ledna konalo třetí (a předposlední) představení festivalové Kouzelné flétny. Jak už jsem uvedl výše, za její hudební stránkou stál současný šéfdirigent doprovázejícího Mozarteumorchester Salzburg, osmatřicetiletý Španěl Roberto González-Monjas, tvůrcem inscenace pak sám umělecký ředitel Mozartwoche. Jak nám prozradil o několik hodin dříve dramaturg projektu dr. Leisinger, „Rolando přistupoval ke svému režijnímu pojetí nesmírně poctivě a zodpovědně a zároveň s velkou pokorou.“ Byl jsem proto zvědav, jak se toto zaujetí pro věc projevilo v praxi. Po předchozích zkušenostech s Villazónovými režiemi (informoval jsem zde například o jeho produkcích Belliniho Náměsíčné v Drážďanech nebo Rossiniho Lazebníka sevillského na salcburském Svatodušním festivalu) jsem se trochu obával inscenace, plné obvyklé erupce nápadů, jimiž režisér až dosud nikdy neštřil, ale zároveň jimi často zahlcoval a znepřehledňoval hlavní myšlenku své koncepce. Tentokrát jsem však s potěšením zjistil, že Villazón jako režisér neobyčejně vyzrál a u své „výroční“ Kouzelné flétny opravdu neponechal nic náhodě.

Celý příběh se odehrává v na první pohled jednoduché dekoraci scénografa Haralda Thora, představující pokoj, v němž tráví Wolfgang Amadeus Mozart (herec a hudebník Vitus Denifl) poslední okamžiky svého života. Nemocného muže v noční košili a županu průběžně navštěvují manželka Constanze (herečka Victoria D’Agostino) a synek Carl Thomas, zatímco on sám si představuje, co se právě děje na scéně Divadla na Vídeňce, kde ještě nedávno dirigoval představení své Kouzelné flétny. A představy se začínají zhmotňovat: z klavíru, stojacích hodin, skříně či knihovny vystupují jednotlivé postavy pohádkového příběhu a s Amadeovou pomocí rozehrávají svůj symbolický příběh. Mozart jim porůznu pantomimicky napovídá, či jinak ovlivňuje jejich jednání, ony mu naopak připomínají, kým byl, kým je a kým (nebo čím) se teprve stane… Jeho alter ego Tamina tak na počátku nepronásleduje děsivý had, ale neméně děsivý zástup jeho nepřátel a věřitelů; tři dámy představují personifikaci umění jako celku, Pamina, jejíž šaty jsou olepeny notovými autografy (kostýmy Tanja Hofmann) pak samu Mozartovu hudbu. Obzvlášť zábavný prvek vnáší do koncepce postava Monostata (zde podle původního Mozartova rukopisu Manostata): ten představuje komerční podobu Mozarta a jeho odkazu se vším všudy. V dlouhém kabátě ukrývá mozartovské suvenýry, loutky a bonbony, jeho družinu tvoří mozartovské postavičky podobné hračkám od firmy Playmobil (pro neznalce obdoba našich Igráčků).

Thorova scéna však dokáže také překvapit – zvednutím zadní stěny pokoje (která také slouží jako plocha pro promítání stínů, přízraků a představ, to vše z dílny videospecialistů ze společnosti Rocafilm) se scéna otevře do hloubky, aby evokovala například slavnou schinkelovskou scénografii s hvězdnou oblohou a Královnou noci, stojící na srpku měsíce. V tomo uspořádání ulpí v paměti asi nejvíce scéna, kdy královna zpívá dceři Pamině svou árii Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen a při tom se jí nafukuje sukně do monstrózních rozměrů. Ve finále stojí na scéně čtyřmetrová Královna noci, jejíž sukni zdobí hvězdný motiv, a na tmavém pozadí za ní září místo hvězd notičky…

Závěr opery vymyslel Villazón obzvlášť působivě. Všechny postavy příběhu stojí svorně kolem Mozartova lůžka, aby mu daly poslední sbohem. Když skladatel zemře, zazpívají mu část z pasáže Lacrimosa z jeho Requiem. Během tohoto rozloučení stoupá zesnulý Mozart, zavěšený na neviditelných lanech, vzhůru a představuje ubohou, životem usmýkanou postavičku v pomuchlané noční košili. Jakmile se však orchestr vrátí k optimistické hudbě v samém konci díla, stane se zázrak. Amadeus ve vzduchu ožije, odhodí košili, a ejhle: objevuje se před námi ve svém elegantním červeném fráčku a poctivicích, zkrátka přesně tak, jak ho známe z obalů Mozartkugeln… Režisérův vzkaz je jasný. Ve chvíli, kdy Mozart zemřel pro své okolí, znovu se narodil pro celé lidstvo. Když se zatáhne opona, objeví se na ní ještě projekce obří Mozartovy hlavy, která do publika spiklenecky mrkne, že tomu tak doopravdy je.

Pěvecké obsazení bylo vzácně vyrovnané a jen těžko lze někoho označit za hlavní hvězdu večera. Zkušený německý basista Franz-Josef Selig koncipoval vokálně i herecky svého Sarastra jako vzor ušlechtilosti a nadhledu, zatímco americká koloraturní sopranistka Kathryn Lewek nezůstala nic dlužná závratným koloraturám Královny noci. Její krajanka, sopranistka Emily Pogorelc, dokázala, že její rostoucí renomé je oprávněné a že je to pěvkyně s vynikající technikou i nepřehlédnutelným osobním kouzlem. Výtečně na sebe upozornili oba osudem spříznění mužští hrdinové Tamino (mladý německý tenor Magnus Dietrich) a Papageno (britsko-ruský barytonista Theodore Platt s nevšedním komickým nadáním). Obzvlášť výraznou roli měl ve Villazónově koncepci představitel Monostata / Manostata, rakouský tenorista Paul Schweinester (vysvětlení výše). A nesmíme zapomenout ani na skvěle sehrané trio Tří dam ve shodných bílých parukách a azurových pláštích, které se od sebe vizuálně lišily především výškově: italskou sopranistku Alici Rossi (První dáma), naši mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou, mající s partem Druhé dámy bohaté zkušenosti zejména z domovské Semperovy opery v Drážďanech, a konečně izraelskou altistku Nou Bienart (Třetí dáma). Stylově i co do vzájemné souhry byl protagonistům znamenitým partnerem orchestr Mozartea, a výtečně na sebe upozornili i členové sboru Philharmonia Chor Wien pod vedením sbormistra Waltera Zeha.

Tímto po všech stránkách pozitivním operním zážitkem pro mne Mozartwoche 2026 skončil, nicméně jemu samotnému zbývaly do konce ještě dva dny. 31. ledna ho do třetice ozdobili Vídeňstí filharmonici pod vedením Adama Fischera a s klavírním sólistou Igorem Levitem, samotné finále 1. února pak připadlo exotickému Havana Lyceum Orchestra, jehož vzácným hostem byl houslista Daniel Hope.

Příští ročník Mozartwoche se bude konat ve dnech 21. až 31. ledna 2027. Do zveřejnění kompletního programu zbývá ještě dost času, ale některými jeho částmi už se pořadatelská Stiftung Mozarteum Salzburg stihla pochlubit. Poloscénická provedení Figarovy svatby (2020) a Dona Giovanniho (2023) doplní ve stejné podobě poslední Mozartova opera na libreto Lorenza da Ponte Così fan tutte. V ústředních rolích se představí Kathryn Lewek, Patricia Nolz, Kate Lindsey, Thomas Hampson, Siyabonga Maqungo a Markus Werba, Cameratu Salzburg bude řídit Ivor Bolton. Na festival by se také měli opět ve třech samostatných programech vrátit Vídeňští filharmonici. Po jednom koncertu mají dirigovat Adam Fischer a Philippe Jordan, třetí v podobě provedení Beethovenovy Deváté symfonie Christian Thielemann a spolu s ním vystoupí sólisté Camila Nylund, Patricia Nolz, Klaus Florian Vogt a Georg Zeppenfeld. Také už se těšíte? 

Rolando Villazón nedávno dostal otázku: „Kdybyste měl možnost se s Mozartem setkat jako jeho současník – co byste s ním chtěl zažít?“ Odpověď zněla jednoznačně. „Všechno! Přál bych si být jeho stínem a jen sledovat, co dělá – jak zkouší své skladby, jak jedná se svými hudebníky a zpěváky. Rád bych byl jedním z jeho přátel, kteří s ním budou hudbu tvořit. Chtěl bych se od něj učit, oslavovat s ním, cítit ho jako lidskou bytost a umělce. Pro mnoho lidí v té době byl génius – ale většina z nich ho prostě jen milovala. Být jedním z Mozartových přátel, to by byl můj sen.“

Festival Mozartwoche pod Villazónovým vedením onen „sen být Mozartovi nablízku“ do značné míry uvádí ve skutečnost. Doufejme, že mu tato nádherně snová atmosféra vydrží co nejdéle.

Foto: Robert Rytina, Daniel Jäger, facebook Mozartwoche

Facebook X E-mail WhatsApp