Mezi 29. dubnem a 2. květnem se v Ústí nad Orlicí uskutečnil 31. ročník Heranovy violoncellové soutěže. Portálu KlasikaPlus.cz u té příležitosti poskytl rozhovor jeden z porotců Jakub Tylman, absolvent Hochschule für Musik und Tanz Köln a koncertní mistr Robert Schumann Philharmonie Chemnitz. Pohovořili jsme jak o soutěži samotné, tak o Jakubově umělecké kariéře v Německu.

Jakube, náš rozhovor by měl primárně směřovat k nedávno skončenému 31. ročníku Heranovy violoncellové soutěže, v jejíž porotě jsi zasedl. Byl jsi tam jako porotce poprvé?

Heranku jsem letos porotcoval potřetí. Poprvé to bylo během Covidu, kdy to bylo formou videoporoty, podruhé poté před třemi lety. Už tehdy parta porotců byla stejná jako letos: Miroslav Petráš jako předseda, Marek Jerie, Kamil Žvak, Věra Bartoníčková a já. Myslím, že jeden z důvodů, proč mě opět do poroty pozvali, je ten, že si prostě lidsky dobře rozumíme. Nemáme samozřejmě vždy shodu úplně na všem, ale způsob, jakým si své rozdílné pohledy dokážeme vtipně a naprosto nekonfliktně prezentovat a nalézat při tom nějaký společný „porotcovský narativ“, který nakonec každému z nás vyhovuje – to je prostě moc fajn zážitek.

Pro mladé účastníky bude jistě zajímavá také otázka, zda ses této soutěže jako teenager zúčastnil.

Byli jsme se letos projít k Roškotovu divadlu, kde je to mimochodem krásně opravené, a snažil jsem se si mé účasti vybavit… Bylo to dvakrát. Myslím, že v roce 1996 a pak ještě v roce 1999. Pokaždé jsem získal druhou cenu, takže v Ústí nad Orlicí tak nějak „věčně druhý“. (úsměv) Možná i proto, že jsem zde nikdy nevyhrál, mám velké pochopení pro soutěžící, kterým třeba ceny unikly nebo jsou jinak nespokojeni s výsledkem. Rád bych také zdůraznil, že ceny ani z této, ani z jiné dětské soutěže nejsou vlastně nijak předurčující pro budoucí kariéru. Předurčující může být pouze to, jak člověk se získanou zkušeností naloží.

Důležitější než samotné ceny je zde unikátní možnost setkávání cellistů z různých koutů světa. Z tohoto pohledu je třeba vyzdvihnout celý organizační tým, který je i v takto malé obci schopen zorganizovat mezinárodní event, na který přijedou účastníci od Kolumbie až po Mongolsko. Ředitelka soutěže Lenka Lipenská k tomu ještě letos realizovala nápad, který spočíval v tom, že si spolu účastníci mohou také zahrát, což vyústilo ve vystoupení violoncellového „orchestříku“ na koncertě vítězů. V ansámblu byli mladí cellisté napříč kategoriemi, národnostmi a úrovněmi, což dodalo celé platformě ještě další, neuvěřitelně pozitivní a vzácný rozměr.

Dlouhodobě žiješ Saské Kamenici (Chemnitz) a v porotě jsi zasedl za Německo. Kdy jsi vlastně do zahraničí odešel?

To bylo roku 2003. Po maturitě jsem chtěl studovat venku, přihlásil jsem se na dvě univerzity v USA a také k Borisovi Pergamenščikovovi do Berlína. Právě u něj jsem nakonec začal studovat. Boris byl nejen obrovský vzor jako muzikant, ale i jako člověk s neuvěřitelným charismatem a rozhledem, který byl na jeho hře i učení hodně znát. Přesvědčil mě, že stojí za to určité technické věci přepracovat z dorosteneckého hraní na dospělé, kde si je hráč vědom nejen každého hudebního rozhodnutí, ale i opravdu každého pohybu – a já tak u něj začínal prakticky od nuly jako většina jeho žáků: Od prázdných strun, výměn poloh nebo Ševčíkových 40 variací. A bylo to prima, dělal jsem pokroky a paralelně s tím jsme samozřejmě dělali repertoár, kde jsem nově nabyté know-how mohl uplatnit. Vezl jsem se tehdy na šťastné vlně víry ve slibnou budoucnost, ale život jde jak známo nahoru a dolu…

V lednu 2004 zemřela moje maminka. Byla samoživitelka a já jedináček, takže se mi úplně zhroutil osobní život. Ten profesní se pak zhroutil krátce poté, když v dubnu 2004 zemřel Boris. Asi netřeba popisovat, jak jsem v tom lítal. Zanedlouho jsem naštěstí dostal přímou nabídku od Franse Helmersona, abych za rok přešel do jeho třídy v Kolíně nad Rýnem, a tak jsem se z Berlína stěhoval na západ. Měl jsem ale jak hráčsko-technické tak finančně-existenční obavy a nechtěl se už spoléhat na štědré, ale relativně nejisté stipendium.

Ony ztráty jistot mě motivovaly, abych se finančně osamostatnil a paralelně se studiem jsem tak začal hrát v Beethoven Orchester Bonn. Můj nový učitel Helmerson sice nebyl moc nadšený, že vůbec hraju v orchestru, ale mně to paradoxně velmi pomohlo nejen ekonomicky. Právě orchestrální praxe mi pomohla dořešit technické problémy, se kterými jsem bojoval. Mimochodem, dodám pro čtenáře, že hraní v „áčkovém“ orchestru v Německu je opravdu velmi hezká práce s velkou společenskou prestiží a pěkným finančním ohodnocením. Pro mě, odkojeného individualistickým českým vzdělávacím systémem, bylo navíc tehdy obrovské překvapení, jaká jména, jaké hudební osobnosti v německých orchestrech sedí, třeba včetně laureátů našich „Concertin“ a „Heranek“.

A co přesun do Chemnitzu? Nebo možná ještě lépe, co tě vedlo k tomu usadit se tam?

Navážu svou odpovědí na tu předchozí. Během studia jsem měl v Bonnu poloviční úvazek jako tutti. Přestože to byla úžasná zkušenost, cítil jsem, že bych do budoucna chtěl získat nějakou sólo-pozici. Lákalo mě vést skupinu a violoncellová sóla jsou častou součástí celé řady jak symfonických, tak operních děl. Já měl k tomu všemu i pocit určitého osudového předurčení, že jsem solo-pozici a s ní spojenou exhibici všeho svého vzdělání dlužen jak svojí mamince, tak i všem svým učitelům, jejichž odkaz jsem tak nějak v sobě vždycky cítil jako docela solidní tlak na kariérní postup. Takže jsem se pustil do konkurzů o solo-cello – česky koncertní mistr violoncell – a vyšlo to právě v Chemnitz, což byl pro mě asi desátý konkurz, kterého jsem se zúčastnil. Není tu výjimkou, že výborní hráči „loví“ vedoucí pozice i pár dekád, desítky konkurzů, takže mi tehdy v osmadvaceti opravdu spadl kámen ze srdce.

Robert Schumann Philharmonie je áčkový orchestr typického německého modelu – koncerty, opera, balet, zájezdy, nahrávky, práce pro děti a mládež a tak dále – ležící ve městě Chemnitz na úpatí Krušných hor, jež bylo dlouho známo jako Karl-Marx-Stadt. Nejprve jsem si myslel, že pro mě půjde o přestupní stanici, ale brzy jsem tu ke svému orchestru velmi přilnul. Jednak kapela hraje výborně, ale také je tu lidsky příjemný kolektiv, kdy jsem od začátku cítil od kolegů velkou podporu. Není to vůbec samozřejmostí: V některých orchestrech, co jsem poznal, je vnitřní klima až nezdravé, tlak na výkon přerůstá do pocitu, jakoby kolegové čekali na každé zaváhání a dávají si navzájem dost najevo, když je něco nepřesvědčí. To zde naštěstí není, máme mezi sebou velkou důvěru a když se někomu něco úplně nepovede, tak to nikdo nekomentuje, ani mimicky, protože všichni vědí, že on(a) to ví a příště to prostě vystřihne. To se mi tady opravdu líbí a považuju to za velkou vzácnost.

Dodám k tomu, že přechod mezi tutti a sólovou pozicí je zajímavá zkušenost. Ve skupině slyšíte především hlasy okolo sebe a snažíte se hlavně synchronizovat s ostatními. Sednete-li si k prvnímu pultu a nejste na to zvyklí, je to formativní zážitek: Člověk se cítí hodně exponován. Přímo před sebou máte dirigenta, hned za ním publikum (hrajeme ve Stadthalle pro dva tisíce lidí), ale z toho se nerozklepete. Rozklepete se z toho, že kolem vás sedí kolegové, kteří vám vidí do karet, kteří mají často větší zkušenosti, občas i větší ambice a které hned tak něčím neoblafnete. Psychology často zmiňovaný „Imposter syndrom“ vám nahodí takovou trému, že se klepete už při oblékání fraku (který mimochodem nenávidím a nechápu proč v tom komickém převleku všichni musíme hrát i sto let poté co vyšel z módy). Dneska už se tomu naštěstí směju, zvykl jsem si na trému, přestaly se mi třást ruce, vím, že chyby děláme všichni, ale to opravdové umění je učit se z nich a napravovat je. Takže jsem skrz chyby a různá selhání došel až do stavu, že si dnes hraju s frázemi, s detailem a sóla si vyloženě užívám.

Co se dotazu na usazení týká, tak musím říci, že jsem tady opravdu našel štěstí: Krátce po získání definitivy – když orchestr odhlasuje, že můžete zůstat napořád – jsem se tu seznámil se svou ženou Katkou, která pochází z Ostravy, je lékařka a protože sama hraje na klavír a jako malá zpívala ve sboru, má pochopení a občas snad i nadšení pro ten náš hudební svět. (úsměv)

Zdejší místo je také velmi praktické pro rodinu. Ráno před zkouškou mezi sedmou a devátou se postarám o děti (máme tři), odvozím je do všech škol a školek, odpolední volno mi zase dává prostor objezdit s nimi všechny možné kroužky a večer si pak jdu zahrát pěknou muziku. Moje vedoucí pozice mi poskytuje také více volna, takže jsem u nás vlastně „muž v domácnosti“ a kariéru u nás dělá spíš moje žena. Právě udělala evropský diplom z echokardiografie EDEC. Jsem na ní hrozně pyšnej.

Děkuji za krásnou odpověď, působí to na mě, že máš svou práci i rodinu hodně rád.

To teda mám. K té svojí kariéře teda ještě doplním, že poslední roky také často jezdím vypomáhat na pozici koncertního do lipského Gewandhausorchesteru, což je pro mě obrovský bonus k té mojí zdejší východoněmecké idylce. Hudebně je to samozřejmě obrovská kvalita, ale zároveň dokážou hrát na velké riziko. Mezi muzikanty koluje přísloví „úspěch je, když tě pozvou znovu“ a já si moc cením, že se do Lipska celkem pravidelně vracím, hlavně proto, že mi tam zase trochu spadne hřebínek a hodně se toho naučím. Abych to nějak přirovnal, je to jako bych měl kromě Bundesligy možnost hrát také Ligu mistrů. Prostě vždycky fantastický zážitek!

Pojďme se obloukem vrátit zase k letošní Herance – laureátem se stal Georg Schupelius z Německa. Je něco, co bys na závěr ještě rád zmínil?

Rád bych vyzdvihl úplně všechny účastníky už jen za to, že se na soutěž připravili a že dorazili z různých koutů světa. Už jen to je velký výkon a nemalá investice! Všem rodičům a pedagogům klobouk dolů. Zvlášť velký obdiv zaslouží také kolegyně a kolegové pianisté, kteří s dětmi na soutěži hráli. Pro mě bylo až dojemné, s jakou láskou a altruismem pomáhají soutěžícím k jejich výkonům! S mnohými z nich jsem hrál už jako malej a… spoustu věcí vám prostě dochází až později. (úsměv) Pro mě je Heranka nejen soutěž mladých cellistů. Je to pro mě kontakt s vlastní minulostí, kterou vnímám dnes coby „porotce z Německa“ sice jinou optikou, ale o to víc je celkový obraz dojemný a silný. Péče o mladé muzikanty je něco, na co bychom v Čechách měli být hrdí, a lidem, kteří pro to něco dělají, patří můj obdiv.

Foto: Nasser Hashemi, archiv Jakuba Tylmana

Facebook X E-mail WhatsApp