„Chci děti hrou v orchestru účastníků spojovat, ne je soutěžením jen rozdělovat.“

„Konečnou kapacitu, nějaký strop, horní limit nemáme daný. Za vzrůstající zájem jsme rádi.“

„V Ústí nad Orlicí musí soutěže být, ať už u kormidla města bude ten, či onen.“

V Ústí nad Orlicí se od 1. do 4. května koná 66. ročník proslulé Kocianovy houslové soutěže a předtím od 25. do 27. dubna 29. ročník její menší a mladší příbuzné, Heranovy violoncellové soutěže. Lenka Lipenská, ředitelka obou klání určených pro děti do šestnácti let, na orlickoústecké ZUŠ Jaroslava Kociana jinak vyučující akordeon, sborový zpěv a hudební nauku, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak je škola i město Ústí nad Orlicí se soutěžemi provázané. Vypočítává letošní předpokládanou účast a zamýšlí se i nad možnostmi případného rozšiřování dosavadního časového rozsahu dvou mezinárodních akcí.

Jak rozsáhlá bude houslová soutěž?

Letos má přijet šedesát účastníků, z toho patnáct reprezentuje českou houslovou školu. Je to krásný počet, jsme rádi. Počet vyšší než v minulých dvou pocovidových letech, kdy byla znát obava z cestování, ale také omezení v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Oproti loňskému ročníku má přijet o šestnáct dětí víc. Kocianova houslová soutěž je ale víc než jen pouhé soutěžení – je skoro jako jakýsi happening, rozšířený o seminář pro pedagogy, kterému věnujeme jedno odpoledne, a o orchestr sestavený ze soutěžících. Ten se pak představí na závěrečném koncertě vítězů, kde doprovodí letošního laureáta a patrona soutěže Pavla Šporcla.

Takhle byla nastavena od začátku, tedy od konce padesátých let?

Ne. To je spíše vývoj soutěže. Dřív se jednalo čistě o soutěžní klání. Od roku 2016, kdy jsem měla na starost svůj první ročník, se snažím soutěž rozšířit o nesoutěžní aktivity a také nalákat učitele k přímému kontaktu se soutěží: třeba na seminář pro pedagogy, který má akreditaci ministerstva školství. Nejčastější podobou seminářů jsou otevřené hodiny výuky. Pedagogové jezdí z celé republiky, od Ostravy po Tachov. Je to pro mě nesmírně potěšující. Podobně je novinkou orchestr: chci děti hudbou spojovat, ne je soutěžením jen rozdělovat. Aby se na sebe navzájem nedívaly nevraživě jako na soupeře, ale jako na muzikanty, kteří mohou společně dělat hezké věci. Třetím a posledním střípkem do mozaiky inovací je od roku 2017 dětská porota. Tvoří ji děti z Ústí nad Orlicí – místní, aby si soutěže opravdu zažily. Nejde jen o houslisty, ale třeba i o sportovce… Chceme děti motivovat, aby věděly, že když se budou svému koníčku věnovat s plným nasazením, tak z toho může vzniknout krásná profese, aby uviděly, kam až se mohou se svým uměním případně dostat.

Není toho na děti v porotě hodně, celé tři dny?

Dětská porota není jedna. Až nad hlavu toho má porota „dospělácká“, ta je jen jedna na celou soutěž. Nechceme děti odradit, a proto je dětská porota pro každou kategorii jiná. Úměrně věku soutěžících, to znamená, že v první kategorii jde o děti do deseti let, ve druhé do dvanácti… a tak dále.

Souběžně se soutěží se koná festival Kocianovo Ústí. Připraven je mimo jiné i koncert loňského laureáta Milana Kostelence s Komorní filharmonií Pardubice. Je město s Kocianovou soutěží prorostlé ještě i jinak?

Ano. Město je na svou soutěž právem hrdé. Pan starosta má osobní zájem, sleduje dění, angažuje se i kolem festivalu… Je to kulturní člověk, který takovým věcem fandí. Kocianova soutěž, stejně jako Heranova violoncellová, jsou rodinným stříbrem města. V Ústí nad Orlicí musí být, ať už u kormidla města bude ten, či onen.

Kocianova soutěž se pořádá od roku 1959. Heranova soutěž je o hodně mladší?

Ano. Vznikla až o deset let později.

Violoncellista Bohuš Heran stál už při vzniku Kocianovy soutěže…

…a nadchla ho natolik, že deset let usiloval, aby existovala i její obdoba pro violoncellisty. Podařilo se mu to. V roce 1968 se konal první ročník, probíhal současně s houslovou soutěží. Ale Bohuš Heran se toho okamžiku bohužel nedožil. Zemřel čtyři dny před jejím začátkem… Proto z tehdejší poroty vzešel návrh, aby violoncellová soutěž nesla jeho jméno.

Dá se říci, že soutěžících violoncellistů logicky vždy bylo a bude méně než houslistů, tak jako jde přece jen o méně rozšířený nástroj oproti houslím?

Určitě. Letos máme čtyřiačtyřicet přihlášek, ale jde o vyšší číslo než loni. Co si neumíme úplně vysvětlit, je loňský propad. Nižší počet přihlášených nicméně neměl vliv na úroveň soutěže.

Hrají soutěžící v houslovém oboru něco od Kociana?

Každý rok je v prvním kole některé z kategorií jako povinná jedna ze skladeb Jaroslava Kociana. Letos ve čtvrté kategorii Serenáda D dur. Nejčastěji to bývá Jarní píseň, Melodie, Intermezzo pittoresque… nebo tato Serenáda.

Heran asi nic nenapsal.

Ne, byl především sólový a komorní hráč a pedagog, ale nekomponoval. Nicméně hraje se Myslivečkova Sonáta G dur v jeho edici. V ní je jeho otisk. To je mimochodem tak krásná hudba, že musí děti bavit!

Soutěžící jsou i z Ukrajiny?

Ano, ale reprezentují jinou zemi, tu, kde po vypuknutí konfliktu zakotvili. Dřív k nám jezdili i Ukrajinci ze Lvova a z Kyjeva, ale teď to nejde.

A jiné národnosti? Je i u vás patrný obecný trend – nárůst účastníků z asijských zemí?

Na Kocianovou soutěž pravidelně jezdí děti z Mongolska. Letos jich přijede patnáct, z toho jedenáct bude soutěžit v první kategorii. Mongolská výprava je pro nás v tomto rozsahu absolutním překvapením! Z Evropy nejčastěji jezdí děti ze Slovenska, Slovinska, Srbska, ale také z Německa, Francie, Švýcarska a Lucemburska…

A co třeba z Jižní Koreje?

Ne. Ale často se stává, že jde o Asiaty, kteří reprezentují Británii, Norsko, Maďarsko…

Jak se podílí na soutěži Základní umělecká škola Jaroslava Kociana?

Budova školy je novější objekt, byla stavěna před dvaceti lety opravdu jako škola, jedna třída vedle druhé, abychom byli všichni na jednom místě, ale nerušili se. Dominantou je náš sál. Naše ZUŠ dává k dispozici prostory, klavíry… veškeré zázemí, včetně občerstvení… Letos přijede houslařský ateliér, který bude poskytovat servis… Budova ve všech čtyřech podlažích bude zaplněná houslisty. Celá je k dispozici. Když tohle srovnám se zkušenostmi z jiných klání, kde se soutěžící tísní po několika v každé třídě… My je dáváme spolu, jen když přijedou ve větším počtu od jednoho pedagoga. Jinak má pokud možno každý svou místnost.

Platí tohle i o Heranově soutěži?

Samozřejmě. Při ní si vše o týden dříve tak trochu natrénujeme – a při Kocianově soutěži, kdy je to větším počtem účastníků přece jen vždy trochu vypjatější, už vše klape. Vždyť když přijede do první kategorie dvaadvacet malých cvrčků, z toho jedenáct Mongolů, tak je docela velkou starostí vše uhlídat. Na organizaci se podílí celý pedagogický sbor školy. A k oběma soutěžím vydáváme vlastními silami denně tištěný zpravodaj; i to je další rozměr pozornosti, kterou soutěžím věnujeme.

Je violoncellová soutěž skromnější i co do mezinárodní účasti?

Jistě, je. Jestliže na houslovou přijede šedesát účastníků z Česka a dvanácti dalších zemí z celého světa, tak na violoncellovou jsou ze čtyřiačtyřiceti přihlášených tři čtvrtiny z České republiky a ostatní jsou jen z Evropy… Polsko, Německo, Rakousko, Srbsko, Portugalsko a země z Pobaltí… Z Mongolska nikdo.

Blížíte se v rozsahu už maximu? Umíte si představit, že budou soutěže dál expandovat?

Ve třech soutěžních dnech je v případě houslí šedesát účastníků tak akorát. Ale konečnou kapacitu, nějaký strop, horní limit… nemáme daný. Za vzrůstající zájem jsme rádi. Pokud by se přihlásilo třeba i osmdesát dětí, udělali bychom vše pro to, aby všechny mohly soutěžit. Kdyžtak bychom mohli přidat další soutěžní den. Ale nezdá se mi, že by přijela na Kocianovu soutěž stovka účastníků a na Heranovu osmdesát…

Ani v minulosti účast podobných počtů nedosáhla?

Houslová soutěž začínala na úrovni, že byla především pro děti z tehdejších lidových škol umění, dnešních „zušek“. V Roškotově divadle snad dokonce soutěžila prý až stovka dětí, ale na druhou stranu nebyla tehdy nastavena tak rozsáhlá stopáž soutěžních vystoupení jako dnes, kdy má ve druhém kole patnáctiletý sólista hrát až dvacetiminutový program! Později s posunováním úrovně a minutáže výš a výš počet účastníků logicky trochu ubýval… Jsem teď ráda za opětovný nárůst.

Foto: Petr Veber, archivy Kocianovy houslové soutěže a Heranovy violoncellové soutěže