Hubička v Liberci se vším všudy
„Zmíněná etnografická složka zde není muzeálním prvkem, naopak je inscenace velmi plnokrevná, živá.“
„Mezi sólovými výkony první premiéry nebylo slabého článku.“
„Liberecké nastudování Hubičky, jako jednoho z hlavních počinů Divadla F. X. Šaldy k Roku české hudby, hlásá do světa, že tato opera do Liberce patří.“

Po více než třiceti letech uvádí liberecké Divadlo F. X. Šaldy novou inscenaci opery Hubička od Bedřicha Smetany. Nastudování se ujal dirigent a hudební ředitel liberecké opery Zbyněk Müller. K režii byl po osmi letech od poslední spolupráce povolán původně činoherní režisér Michael Tarant. Nastudování pracuje s etnografickou tradicí Podještědí, což umocňuje i přítomnost libereckého folklórního souboru Jizera. Premiéra se uskutečnila 26. dubna.
Opera Hubička je prvním hudebně dramatickým dílem, které Bedřich Smetana komponoval jako zcela neslyšící. Ačkoliv skladatel a kapelník na vrcholu tvůrčích sil ztrátou sluchu rázem ztratil existenční základnu, jeho tvorba není nikterak prosycena chmurnou sklíčeností, ba naopak. Je s podivem, že v tomto tragickém mezníku života dokázal stvořit dílo takové vroucnosti, hloubky a poetiky, jakou je Hubička.
Tato šestá z osmi dokončených Smetanových oper se zdánlivě podobá Prodané nevěstě, a to jak lidovým koloritem, tak vřelým přijetím veřejností. Tím však podobnost končí. Na rozdíl od komické „Prodanky“ je Hubička operou prostonárodní, v níž má zdánlivě banální téma odmítnutého polibku hlubší obsahové konsekvence. Jestliže je Prodaná nevěsta tvořena uzavřenými hudebními čísly, je Hubička od začátku až do konce prokomponovaným dílem, kde na sebe vše navazuje, její hudba disponuje na relativně malé časové ploše neobyčejnou výrazovou košatostí; je radostně opojná (zásnuby) i dramaticky vzrušená (střet snoubenců), intimně lyrická (milostný duet Lukáše a Vendulky), poetická (ukolébavky), také tajemná (noční les) a teskná (árie Již konec milování…). Jednotlivé venkovské postavy vykresluje Smetana kontrasty rázovitosti a odzbrojující něhy. Ačkoliv námět neprezentuje obrozenecké téma, je Hubička svým hudebním i námětovým koloritem každým coulem národní operou.

Výchozí konflikt opery je až všední: vdovec Lukáš (Martin Šrejma) si chce vzít za ženu Vendulku Palouckou (Markéta Klaudová), na kterou si myslel již před prvním, jeho rodiči vynuceným sňatkem. Vendulka Lukáše opravdově a vroucně miluje, ale ze strachu, aby neurazila Lukášovu zemřelou ženu, mu nechce dát vytouženou hubičku, čímž Lukáše zároveň zostudí před sousedy, kteří ve statku Palouckých přihlížejí námluvám – roztržka může začít…
Scéna libereckého nastudování opery oplývá rozličnými funkčními prvky, jimž dominují fragmenty stromů ověšených lýkem, které plní roli listoví i sena. Funkčně využívá celý prostor bez zbytečné statičnosti. V pravé části se nachází konstrukce se schodištěm coby pomyslná pavlač statku, zleva se na jeviště vstupuje po šikmé lávce. Scéna je důmyslně koncipována horizontálně i vertikálně, zdola i seshora. Do hry je zapojen i prostor orchestřiště, na jehož okrajích stojí dřevěné lávky, využívající bočních vstupů z otevřených loží u hlediště. Matné pozadí scény mění decentně tóny barev dle nálad a situací. Prostředí je také vystiženo přítomností jednotlivých venkovských atributů (křížek, čelo stodoly, malovaná truhla, zavěšená kolébka, dřevěné holubičky). Se scénou znamenitě ladí kostýmy, které vycházejí z etnografických prvků podještědského regionu, kde se děj opery skutečně odehrává. Inscenace se neomezuje jen na prostou popisnost. Zmíněná etnografická složka není muzeálním prvkem, naopak je inscenace velmi plnokrevná, živá.

S dějinnými souvislostmi vzniku opery, jejím dějem a unikátním spojením s libereckým regionem byli diváci seznámeni formou dramaturgického úvodu, který v Liberci tradičně připravuje a podmanivým způsobem prezentuje dramaturgický pracovník a člen libereckého operního sboru Jiří Bartoloměj Sturz. Tento úvod ozvláštnily tři lidové písně z Podještědí na téma svatby a manželství, doprovázené tancem folklórního souboru Jizera, který si také zahrál a zatančil v samotné opeře.
V prvním dějství nás opera staví do brilantně navozené atmosféry barvitého ruchu a shonu. Ostrým kontrastem je oproti tomu v příštím okamžiku hrozivě vystupující substance Lukášovy zemřelé ženy, která radostnou atmosféru rázem přemění v mrazivě děsuplnou. Svým výhružným přecházením zdá se nám nedotknutelnou hybatelkou děje, která vyžaduje nepřekročení mezí společenského řádu. Dalším neotřelým prvkem prvního jednání je také „svítící robě v zavinovačce“. Konflikt snoubenců je trefně podtrhnutý změnou světel a Lukášem, který vztekle rozvrací nábytek.

Druhé dějství začíná úpěnlivým kvílením dítěte v divokém, nočním hvozdu. Umně se zde využívá stojanů na seno z prvního dějství, které nyní působí coby stromy. Příchod pašeráků, kteří se na scénu dokonce pouštějí i seshora po provazech, podněcuje tajemnou atmosféru. Na scéně se také ocitá pašerácký pes („Julinka“ – uvedena v programu). Lesní scéna, v níž se odehrává značná část druhého dějství opery, je dovedně dotvářena lightdesignem a kouřostroji, aby se pak světelným střihem proměnila v letní senoseč a vrátila se do prostředí vesnice.
Z režijního hlediska se všechny hlavní postavy opery vyznačují promyšleným jednáním a gesty, žádný pohyb nevybočuje z logiky jejich motivací. Totéž žel nelze říci o celém personálně početném druhém plánu. Ten je tvořen sborem, souborem Jizera i skupinou dětí. Neustálé hemžení funguje místy působivě jako celek, avšak v některých intimnějších momentech tento mumraj, kde každá postava činí něco jiného, na sebe poutá přílišnou pozornost, v níž se hlavní dějová linka až ztrácí; divákova pozornost je upnuta na příliš druhotností. Pokud se divák zaměří na některé konkrétní postavy, marně hledá souvislosti jejich jednání. Výjimkou jsou figurky rozšafného pana učitele, válečného invalidy, a „ducha“ Lukášovy zesnulé ženy. Přesto nejsou tyto výrazné figury vyjma zesnulé ženy uvedeny v programu.

Z hudebního hlediska lze jednoznačně pochválit výkon orchestru, vedeného dirigentem Zbyňkem Müllerem, který se vyznačoval vhodně volenými tempy, kontrasty a potřebnou dynamikou. Stejně tak lze ocenit znamenitě připravený sbor (sbormistr Tadeáš Tulach).
Mezi sólovými výkony první premiéry nebylo slabého článku, počínaje Vendulkou (Markéta Klaudová) a konče strážníkem (Sergey Kostov). Vynikající byl šťavnatý tenor Lukáše (Martin Šrejma), s nímž skvěle kontrastoval nosný, specificky zaostřený a krásně barevný baryton Tomše (Jiří Brückler). Vhodnou zemitostí se pro postavu Palouckého vyznačoval bas Jiřího Přibyla. Ozdobou nastudování byl také tmavý kultivovaný témbr Martinky (Lucie Hilscherová) a znělý Matoušův bas (Andrej Kharlamov). V případě postavy Barčete (Veronika Kaiserová) se posluchač neubrání dojmu, že Bedřich Smetana při kompozici této postavy myslel přímo na ní. Její výkon byl pěvecky suverénní a nepostrádal smetanovskou poetiku.

Liberecká Hubička je v mnohém ohledu velkolepá, nejen množstvím postav na jevišti a znamenitými výkony pěveckými i hereckými. Režisér Michael Tarant svým pojetím zároveň zbořil mýtus o špatné inscenovatelnosti této opery kvůli údajně plytkému libretu. Režii nechyběla energie ani nápady. V neposlední řadě liberecké nastudování Hubičky, jako jednoho z hlavních počinů Divadla F. X. Šaldy k Roku české hudby, hlásá do světa, že tato opera do Liberce patří.

Foto: DFXŠ / Daniel Dančevský, Petra Svojška
Příspěvky od Jozef Jiskra
- Tomáš Kolafa: ZUŠ Open patří mezi momenty, které se vám vryjí nejen do paměti, ale i do srdce
- Liberecký rodák v čele koncertu k poctě české hudby
- Liberecký galakoncert Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky. Nelze než pogratulovat
- Nabucco v Liberci má potenciál. Částečně nenaplněný
Více z této rubriky
- Závan Itálie v Olomouci. Díky Kristině Fialové a Moravským filharmonikům
- Královský ohňostroj královsky a s grácií
- Lukáš a jeho Jana
- Faun v zimě, vlídné Slovácko a rozpačitý výkon sopranistky
- Poutník Jan Amos kráčí po nových cestách opery 21. století
- Do Státní opery se vrátila primadona
- Oheň v duši, oheň v tónu. Hudba jako most mezi emocí a řádem
- Vynikající! Zřejmý úspěch brněnské Manon Lescaut
- Krásná harfa, krásná hráčka, krásné jejich spojení. Kateřina Englichová u zlínských
- Rovnocenní v hudbě, spojeni v odkazu. Pedagog a žák na jednom pódiu v Ostravě