V Divadle F. X. Šaldy v Liberci se dne 13. března uskutečnila premiéra Svatebních košil od Antonína Dvořáka. Kantáta je nekonvenčně pojata ve scénické formě v režii Lindy Hejlové Keprtové, interpretace předlohy je však velmi volná, což s sebou nese významové nesrovnalosti. Dirigoval Zbyněk Müller, o sólový part se podělilo dokonce sedm pěvců a hudební složka včetně sboru připraveného Tadeášem Tulachem potěší.

Antonín Dvořák zaznamenal v Anglii mimořádný úspěch se svým oratoriem Stabat Mater. Není proto divu, že si britské hudební kruhy s bohatou oratorní tradicí od skladatele brzy vyžádaly další rozsáhlá vokálně-instrumentální díla. Pro druhé z nich Dvořák zpočátku zvažoval námět z českých dějin, například postavu Jana Husa – látku, u níž by bylo možné nalézt i určitou vazbu na Anglii (Hus byl ovlivněn učením Johna Wycliffa). Nakonec však prozíravě zvolil baladu Svatební košile od Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice.

Na kompozici díla Dvořák pracoval od května do listopadu roku 1884, převážně ve Vysoké u Příbrami (v tehdejším domě upraveném z bývalé sýpky). V následujícím roce zaznělo dílo nejprve v Plzni, poté bylo slavnostně uvedeno na hudebním festivalu v Birminghamu.

Antonín Dvořák tematicky využil všeho, co mu Erbenova fabule umožnila. V „Košilích“ se potkávají lyrizující charakterizace s vyostřenými pasážemi dramatického konfliktu, jedno kontinuálně přecházející v druhé, mnohdy i v rámci téhož hudebního tématu. To kantátě dodává hudební i dějovou mnohotvárnost. Co se temporytmu týče, Dvořák zde balancuje na hranici dvou protikladů, totiž rozjímavého zastavování, dávajícím nahlédnout vnitřnímu stavu dívky, a dynamiky v dramatické situaci, pudící postavy k jednání.

Liberecké inscenaci jako tradičně předcházel dramaturgický úvod, který však tentokrát zaznamenal několik změn (mj. také diváky diskutovanou změnu personální). K úvodu byl přidán rozhovor s panem dirigentem a s paní režisérkou o jejím inscenačním záměru – hovořila o tom, co má která postava v koncepci konkrétně symbolizovat. Kladu si otázku, zda není škoda si hned do začátku „propalovat karty“, a jestli nedat divákovi prostor, aby si významy našel v inscenaci sám…

Liberecké „Košile“ vypráví o cestě pokání, odpuštění a smíření. Vynikají nápaditou režií, zejména co do nakládání s prostorem a rekvizitou, jež je nositelem překvapivých významů (závoj, vojenský kabát, květiny). Od scén až groteskní povahy (večírek se šampaňským) dospívá k výstražně tragickým (scéna v márnici), často také pracuje s tanečností (shledání s milým, umrlec). Efektně je nakládáno i s choreografií sboru, který se po většinu situací stává dramatickým činitelem a dokresluje napětí.

Scénografie je působivá, jednoduchý a až abstraktně obecný prostor podněcuje akci. Spolu s light designem pracuje s kontrastem třpytivých barev (zosobňujících to, co člověku nepřísluší, mamon a pozemskost) s černou (řád, konečnost člověka) a bílou (víra, naděje). Zbytečně popisné jsou snad jen hodiny, které neumožňují užití jiným způsobem, než přetáčením ručiček (brzy se omrzí, a proto jsou ze scény následně odklizeny), mimořádným prvkem je naopak nad hřbitovem levitující nábytek coby „memento mori“. 

Režijně-dramaturgická fabulace doplňuje kantátu o symbolickou alegorii se systémem tří atributů či „ikon“ (jak se dočteme v programu), jejichž přínos lze podle mého soudu považovat za sporný. Vyvstává zde totiž otázka, zda jádro Erbenova příběhu zbytečně nezahlcují motivy, kterým vzhledem k předloze chybí opodstatnění. To se týká zejména „ikon bohatství a krásy“. Z jejich reálného jednání na scéně lze vytušit, že jsou dívčinými souputníky a že představují její nevyslyšenou, nedostupnou touhu. V obou těchto významech vystupuje však v Erbenově textu již její milý, a to způsobem, který dramaticky rozvíjí děj (na rozdíl od „ikon“). K porušení řádu dívka dospívá tím, že se nedokáže smířit se ztrátou partnera; jak pro ni tedy můžou hrát „ikony“ uvěřitelnou roli „lákadla“, když to, po čem baží, je shledání s milým, nikoliv bohatství či krása?

Poněkud násilně působí činoherní recitace těchto „ikon“ coby akcentování vybraných replik textu (např. „Běda, kdos’ nedbal o duši“) – mikroporty ruší Dvořákovu hudbu. Dále chybí zcela jednoznačné vykreslení role vypravěče („ikona moci“) a jeho motivace, proč dívce škodí. Čeho se tak snaží dosáhnout? V určitých situacích nahrává silám záhrobí, jindy působí v roli komentátora a do dění se nevměšuje. Jeho postavení v „hierarchii škůdců“ působí nekoherentně, když se veškeré přízraky stahují z jeviště a on sebejistě zůstává na scéně, nyní opět coby nestranný vypravěč. Proč na něho neplatí kohoutí zakokrhání, když zosobňuje síly zla stejně jako nemrtví? Je přízrakem, nebo člověkem?

Nejvýraznější změnou oproti Erbenově příběhu je, že role dívky i jejího milého jsou rozděleny vždy mezi tři herce (čili tři dívky, tři milí). Postavy reprezentují tři generace a jejich odlišné životní zkušenosti. Nebylo přitom však zřejmé, jsou-li tři dívky tatáž postava v jednotlivých stádiích svého života (s jinými milenci), anebo tři rozdílné ženy. Především zde ale vyvstává otázka: Je rozdílnost pohledu tří generací tak výrazně nosná, že nás pobízí k tomu sledovat ji po většinu inscenace? Proč vlastně tvůrcům nestačila jedna dějová linka?

K problematičnosti tohoto „zásahu“ se přidružuje konec, kde rituálního očištění dochází pouze mladá dívka nesoucí vstříc divákovi své dítě – druhé dvě zůstávají v černém. Obraz, jistě dojemný, může být dosti zavádějící. Jsou-li tři dívky jedna postava v různých stádiích života, proč druhé dvě nemají totéž vyrostlé dítě, zemřelo snad (ať už z jakékoliv příčiny)…? Jedná-li se o tři různé postavy, divák si může z celé inscenace odnést, že bez početí dítěte nelze dojít „spasení“, anebo že k očištění dospěje pouze mládí. Chtěli toto tvůrci skutečně sdělit? Pokud ano, kde mají tyto významy opory v Erbenově předloze?

Hudební provedení má vynikající úroveň. Hudební nastudování dirigenta Zbyňka Müllera je velice pečlivé a vyznačuje se důrazem na drobnokresbu i citlivou dynamickou výstavbu. Rozdělení partů mezi tři interprety (tři tenoristé a tři sopranistky) dílu neškodí, naopak přispívá k větší barevnosti a dramatické plasticitě. Zaujaly všechny tři sopranistky, Veronika Kaiserová, Lívia Obručník Vénosová a Liana Somičová-Sass. Jejich interpretace byla sugestivní a výrazově přesvědčivá.

Také tenoristé Michal Lehotský, Dušan Růžička a Vincenc Ignác Novotný podali vynikající a energické interpretační výkony. U Vincence Ignáce Novotného bylo místy patrné výraznější hlasové napětí, které se občas projevovalo v poněkud nezdravém tremolu, pramenícím z přepínání hlasu. V případě Dušana Růžičky je projev poznamenán tendencí k „hrdinským tónům“, přesto se svého partu zhostil s muzikální suverénností. Michal Lehotský podal, stručně řečeno, velmi vyrovnaný a přesvědčivý výkon. Velmi působivý pěvecký výkon předvedl Vypravěč v podání Pavola Kubáně. Disponuje překrásným silným barytonem a pěveckou kulturou, místy se snad trochu dopouštěl přílišných glissand.

Výrazná úloha náleží v díle sborovému tělesu vedeném sbormistrem Tadeášem Tulachem. Ve Dvořákově kantátě je sbor koncipován jako antický chór komentující děj a podtrhující dramatičnost díla, libereckému tělesu se toto podařilo vystihnout vynikajícím způsobem, ocenit lze kompaktnost zvuku a srozumitelnost textu.

Liberecké zpracování Svatebních košil se ubírá cestou stylizace klasické předlohy. Vedle téměř vyrovnané hudební stránky přináší vizuálně pestré divadlo. Přesto se výrazně vkrádá otázka, není-li zásahů do předlohy přespříliš a zda není přidanými motivy oslabena výpověď díla jako takového. U mnohých režijních zásahů těžko hledat návaznost k předloze, a tak tu opět vyvstává otázka, do jaké míry je možné (morální) takto volně pracovat s klasickou předlohou, a to navzdory tomu, že výsledkem je barvité divadlo.

***

Liberecké divadlo chystá ještě mnoho repríz Svatebních košil, jak KlasikaPlus.cz informovala ZDE. Rozhovor s dosluhující ředitelkou libereckého divadla, režisérkou inscenace Lindou Hejlovou Keprtovou čtěte ZDE. Rozhovor s designovaným ředitelem čtěte ZDE.

Foto: Daniel Dančevský

Facebook X E-mail WhatsApp