Dramaturg, režisér, scénograf, překladatel i herec – to vše je Petr Michálek, někdejší ředitel Městského divadla Zlín a rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Od 1. srpna se stane ředitelem Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Ve výběrovém řízení předstihl osm dalších kandidátů a ve funkci nahradí Lindu Hejlovou Keprtovou, která instituci opouští. Serveru KlasikaPlus.cz poskytl krátce po svém zvolení rozhovor, v němž přibližuje své vize.

Jak se těšíte z bohémského Brna do hornatého Liberce? Plánujete se přestěhovat s celou rodinou?

Ani nevíte jak! Čtyři roky v čele akademické instituce byly velmi inspirativní a poučné, ale teď už se vážně těším na návrat do divadla. Pocházím sice z Hradce Králové, ale po pobytu ve Zlíně, a hlavně po svatbě s mou ženou, holkou z Beskyd, už kopce k životu potřebuju. Oba rádi běžkujeme, takže se těšíme do stopy. Jinak s trvalým přestěhováním s dětmi to bude chtít čas. Udržitelné kroky potřebují trpělivost.

Pojďme si říct něco o vaší koncepci Srdce pro Liberec. Představte ji čtenářům…

Moje koncepce je veřejně dostupná na stránkách divadla. Kdybych ji měl shrnout do jednoho jediného slova, znělo by „spolupráce“. Chci v tomto smyslu navázat na svou předchůdkyni Lindu Hejlovou Keprtovou, jejíž práce si velmi vážím. Budoucnost libereckého divadla je v úzké spolupráci uvnitř instituce, ale především v ještě větší spolupráci s našimi partnery. K tomu nám snad pomůže i transformace příspěvkové organizace na veřejnou kulturní instituci.

Jaká je největší výzva řízení divadla, které má tři složky?

To se mě zeptejte za rok, třísložkové divadlo jsem nikdy neřídil. (úsměv) Hádám, že to nejtěžší je domluvit se. Začal jsem teď v rámci přípravy jezdit po vícesouborových divadlech v České republice. Máme naplánovanou sérii setkání se stávající paní ředitelkou. Chci se poučit, inspirovat. Nerad objevuju už dávno objevené.

Zmínil jste i vícezdrojové financování. Hodláte oslovovat komerční a soukromé subjekty, věnovat se systematicky fundraisingu a vést crowdfundingovou kampaně?

V této oblasti mám, myslím, slušné know-how. Velmi rád ho do libereckého regionu přenesu. Dnes už samozřejmě málokoho zajímá nějaký banner nebo logo. Cílem je strategické partnerství.

Jaká je podle vás v současné chvíli nejsilnější stránka Divadla F. X. Šaldy a jaká je naopak jeho slabina?

Mít pod jednou střechou kvalitní operu, činohru a balet je obrovská konkurenční výhoda, která z Divadla F. X. Šaldy dělá přirozeného lídra celého regionu. Soubory jsou ve výborné kondici, umělečtí šéfové jsou kompetentní a týmoví hráči. Udělám všechno pro to, aby jejich práci nebrzdily vnitřní spory z minulosti.

Má podle vás liberecký region nějaké specifikum, s kterým se dá pracovat a na jehož základě přivedete více obecenstva do divadla nebo ke kultuře v širším slova smyslu?

Těším se, až to budu poznávat na vlastní kůži, chci v tomto smyslu maximálně využít toho, že přicházím zvenčí; třeba uvidím něco, co už místní nevidí…

Nyní bych řekl, že liberecký region je moderní, technický, inovativní, sportovní a trochu drsný. Není to místo pro povrchně „načančané“ měšťanské divadlo. Je to prostor pro autentickou, odvážnou a profesionálně řízenou kulturu, která se nebojí technologií a mezinárodního přesahu.

Vaší vizí je i rozvoj vzdělávacích a komunitních aktivit prostřednictvím lektorského centra EFIX. Můžete nám to přiblížit?

To, co liberecké divadlo v rámci programu EFIX dělá už nyní, považuji za mimořádné. Tím spíš jsem při rozhovorech vnímal vnitřní potřebu po nějakém upgradu. Jednotlivé aktivity je potřeba rozvinout a ještě více vzájemně propojit – nejde mi totiž o vymýšlení nových a nových činností, které nás budou odvádět od podstaty naší činnosti, naopak, ve výsledku musí vše směřovat k jednomu jedinému cíli: k sálu, který je narvaný diváky.

Širší veřejnost si vás spojuje zejména s velice úspěšnými tituly Ovčáček Čtveráček a Ovčáček Miláček. Doufáte, že v Liberci budete pokračovat v uvádění takto kontroverzních a zároveň současných témat?

Nejde mi o kontroverznost. Podstatné je, aby příběh dostatečně rezonoval s publikem. Ovčáček měl sice přímý přenos do více než sedmdesáti kin po celé republice, ale postavme vedle toho třeba Žítkovské bohyně. Byli jsme ve Zlíně první, kdo je v roce 2014 uvedl na jevišti. Sál pro 685 diváků byl mnoho let vyprodaný a objeli jsme s nimi celou republiku. Jsem moc rád, že v červnu uvede tento příběh i liberecké divadlo.

Budete v Liberci působit i jako herec, nebo tuto kapitolu odkládáte?

Když jsem se hlásil na JAMU a DAMU, chtěl jsem být hlavně herec, to přiznávám. Párkrát jsem na jevišti stál, naposledy v naší manželské komedii Válka Roseových nebude!, jeden rok jsem se herectvím i živil, dokonce mohu říct, že mě to baví, ale přesto všechno vás můžu ujistit, že takové ambice nemám a že budu rád vytvářet podmínky těm, kdo toto krásné řemeslo skutečně umí – a že jich v libereckém divadle je!

Máte nějakou konkrétní vizi pro soubor opery?

Vizi mám, ale dovolte mi i na tomto příkladu poodhalit svůj styl: Nerad měním to, co funguje, a pokud rozhoduju o změně, musím danou oblast skutečně poznat, nejlépe v dialogu. Každé město, soubor a publikum je jiné, dobré řízení divadla naštěstí není přenášením nějakých, jakkoli osvědčených, vzorců odjinud. Budu proto nejdříve naslouchat. A ptát se. S uměleckým šéfem Karolem Kevickým jsme se soustředěně bavili zatím jednou, ale jsem rád, že na tom základním jsme se shodli hned na začátku – liberecká opera potřebuje zvětšit hřiště a najít partnery. To platí i pro symfonické koncerty.

Co je vaše osobní měřítko úspěchu divadelní sezóny – návštěvnost, ohlas odborné veřejnosti, nebo spíše vnitřní pocit dobře postavené dramaturgie?

A mohu zaškrtnout všechny možnosti? (úsměv) Ale vážně: Důležité je, myslím, pořadí. Jsem totiž přesvědčen o tom, že pokud nemáte „vnitřní pocit dobře postavené dramaturgie“, nemůžete mít návštěvnost. Mohlo by se zdát, že je to naopak, ale neupřímnost k sobě samému vás vždycky doběhne. My k našim divákům rozhodně budeme upřímní.

Jaké máte největší obavy – ať už v souvislosti s Divadlem F. X. Šaldy nebo obecně s českou kulturou?

Vzhledem k aktuálnímu dění se státním rozpočtem je to zřejmé: největší obavy mám z nedostatku financí. Často se říká, že kultura je české moře. Už od dob národního obrození se tím chce říct, že když nám chybí skutečný přístup k oceánu, musíme si prostor svobody, hloubky a nekonečna vytvářet. Je to náš specifický způsob, jak překročit hranice. Někdy mám ale pocit, že v téhle metafoře trochu plaveme. Raději proto říkám, že kultura je náš imunitní systém. Jestli do něj nebudeme investovat, ochoříme.

Jak relaxujete, když je manažerské práce příliš mnoho?

Nejvíc si odpočinu v lese. Při běhu nebo s knížkou v ruce, nejlépe však s rodinou na čundru, pod širákem. Všichni ještě spí, já si na turistickém vařiči připravuji černý čaj, je ticho – a cítím se šťastný.

foto: JAMU / Radek Miča, facebook Petra Michálka

Facebook X E-mail WhatsApp