Gruzínská klavíristka Tamta Magradze se poprvé českému publiku představí v polovině června v Ostravě během sólového recitálu na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka. Připravila si nejen skladby svého nejmilejšího skladatele Franze Liszta, ale i Sergeje Rachmaninova či právě Leoše Janáčka. Tamta je držitelkou cen z mezinárodních soutěží, jako je například Lisztova soutěž v Utrechtu či La Palma d‘Oro v italské Liguire, v dnešní době už ale úspěšně rozvíjí i svou sólovou kariéru – vystoupila na nespočtu velkých pódíí během festivalů v Tbilisi, Utrechtu, Bayreuthu, Budapešti či Modeně. Rozhovor jsme vedly nejenom o jejích hudebních začátcích, ale i o následném studiu ve Výmaru, roli hudebnice či debutovém albu.

Svou kariéru sólové klavíristky rozjíždíte celkem rychle a velmi jistě. Jaký je to pocit? Co by na to řekla maličká Tamta?

Od dětství jsem přesně věděla, co chci. Nosila jsem v sobě velmi jasnou vizi, která v průběhu života zesílila a která mě neustále vedla vpřed. Byla jsem opravdový snílek, možná je to jeden z důvodů, proč jsem dnes zrovna na tomto místě. S přibývajícím věkem mě pak život dotvořil do realističtější podoby. Naučila jsem se, jak náročná cesta klavíristky může být.

Tamta před deseti lety by možná byla překvapená, kam až se věci posunuly. Ale ta malá holčička, kterou jsem kdysi byla, by překvapená nebyla. Naprosto si věřila. Jsem na sebe hrdá a vděčná za vše, zároveň mám ale neustále pocit, že můžu udělat víc, víc růst a jít dál. Tento pocit mě žene kupředu.

Kdy jste se rozhodla stát se klavíristkou? Byl to vždycky váš sen, nebo vás lákalo i něco jiného?

Myslím, že přání stát se klavíristkou přišlo poměrně brzy, když mi bylo asi sedm nebo osm let. Zároveň jsem ale byla úplně normální dítě. Ráda jsem si hrála s kamarády a rozhodně se mi nechtělo vždycky cvičit. Jsem moc vděčná za to, že mi rodina cestu koncertní klavíristky nikdy nevnucovala. Podporovali mě, ale zároveň mi dávali svobodu. Připomínali mi, že v této profesi talent nikdy nestačí. Zásadní je tvrdá práce, disciplína a oddanost. A každý rok, až do nástupu na vysokou školu, se mě ptali na stejnou otázku: „Opravdu tohle chceš?“ Moje odpověď byla vždycky ano.

Když se ohlížím zpět, myslím, že právě tato svoboda mé rozhodnutí ještě posílila. Hudba ode mě nikdy nebyla vynucovaná. Byla to volba, kterou jsem si pořád dokola vybírala. A možná proto je dnes můj vztah k ní tak osobní a upřímný.

Vaší první učitelkou byla vaše babička. Jak vnímáte tuto zkušenost? Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Je výjimečné, ale zároveň choulostivé, když se někdo z vlastní rodiny stane vaším prvním učitelem. Jako dítě jsem byla často tvrdohlavá a samozřejmě se mi ne vždycky chtělo babičku poslouchat. Možná právě proto, že byla členem rodiny, nejenom mou učitelkou. Ale je to výjimečná profesionálka a vždycky věděla, jak mě vést s přímostí i láskou. Nikdy jsem nebyla zázračné dítě. Byla jsem talentovaná, ale potřebovala jsem správné vedení, rozvoj a někoho, kdo jasně uvidí můj potenciál. Moje babička ho viděla od samého začátku. Naprosto mi věřila a dodnes je její názor pro mě jedním z nejdůležitějších. Když jsem v Gruzii a cvičím, pořád mě poslouchá z vedlejšího pokoje. Pak mi upřímně řekne, co si myslí. Je to pro mě vzácné, protože svým způsobem je stále vedle mě, stále poslouchá a pomáhá mi růst.

Později jste studovala v Tbilisi a poté ve Výmaru. Co byste chtěla přenést z německého vzdělávání do Gruzie a z Gruzie do Výmaru?

Myslím, že to nejdůležitější, co bych přenesla z Německa do Gruzie, jsou otevřené možnosti. Německo vám dává pocit, že pokud máte skutečnou touhu, cesta se nějak najde. Je to velmi svobodné prostředí. Vidíte totiž širší obraz, potkáváte hudebníky z mnoha zemí a máte přístup k soutěžím, mistrovským kurzům, koncertům a nespočtu příležitostí k růstu.

Když jsem studovala v Gruzii, hudební svět působil uzavřeněji. Jako by prostředí kolem vás bylo celým světem a všechno za jeho hranicemi bylo vzdálené. Před patnácti lety bylo cestování do zahraničí za soutěžemi nebo kurzy velkým luxusem. Proto bych ráda do Gruzie přenesla právě tuto otevřenost – pocit, že mladí hudebníci jsou součástí mnohem většího světa.

Na Německu hluboce obdivuju profesionalitu, strukturu a úctu ke klasické hudbě. A z Gruzie bych do Německa přenesla něco jiného, ale velmi cenného – oddanost, srdečnost a emocionální velkorysost. V Gruzii jsem potkala profesory, kteří se svým studentům zcela odevzdali, často v obtížných podmínkách a za skromné platy. Nikdy to ale nedávali najevo. Jejich oddanost vycházela z něčeho vnitřního, téměř duchovního. Hudba pro ně nebyla jen profesí. Byla způsobem života. Gruzie mi dala kořeny, základ a hudební identitu. Německo mi dalo prostor, svobodu a odvahu roztáhnout křídla.

Vidíte nějaký rozdíl mezi bakalářským studiem a studiem uměleckého diplomu? Co se během těch let změnilo?

Největší rozdíl byl v míře samostatnosti jako člověka i jako hudebníka. Během bakalářského studia jsem budovala základy, hledala různé možnosti a snažila se porozumět sama sobě. Po jeho dokončení jsem se přestěhovala do Německa a začala žít sama. To mnohé změnilo. Stala jsem se mnohem samostatnější a to se přirozeně promítlo i do mé hry.

Když musíte překonávat výzvy sami, něco se ve vás změní. Stanete se upřímnější, zodpovědnější a odvážnější. Velmi důležitý byl i vliv mých profesorů v Gruzii a Německu. Jejich přístupy byly zcela odlišné a právě tento kontrast pro mě byl zásadní. Umožnil mi vidět hudbu z různých perspektiv a najít vlastní cestu. Pokud mi bakalářské studium dalo základy, umělecký diplom mi dal svobodu, sebevědomí a jasnější umělecký hlas. Stala jsem se mnohem jistější, na pódiu i v životě.

Letos v červnu vystoupíte v Ostravě. Byla jste už někdy v České republice?

Přestože jsem koncertovala na mnoha místech, v České republice jsem ještě nikdy nevystupovala, ani tam nebyla. Koncert v Ostravě tak pro mě bude výjimečný. Je pro mě velkou ctí být součástí tohoto festivalu a poprvé sdílet svou hudbu s českým publikem. Jsem zvědavá na atmosféru i lidi a doufám, že tato návštěva bude začátkem smysluplného uměleckého spojení.

Jak jste sestavovala program pro Ostravu?

Chtěla jsem vytvořit program, který bude pestrý, barevný a emocionálně bohatý – spojí různá období, charaktery i atmosféry. Bylo pro mě důležité, aby oslovil publikum, ale zároveň byl osobní. Jsou to skladby, které mám obzvlášť ráda, a moc se těším, až je v Ostravě zahraju.

Jste známá interpretací Liszta. Je nějaký skladatel, ke kterému máte nyní obzvlášť blízko?

Liszt je určitě jedním z mých nejbližších skladatelů. Při jeho hudbě se cítím přirozeně a svobodně. Je v ní obrovská škála emocí – vášeň, něha, drama, spiritualita. Vše, co promlouvá přímo k duši.

V této fázi života si začínám uvědomovat, že některé skladatele mám radši jako posluchač a k jiným mám blíž jako interpret. Každé dílo, které hraju, se pro mě ale musí stát osobním. Musím se do něj zamilovat, abych ho mohla upřímně předat publiku. Vedle Liszta mám blízko také k Robertu Schumannovi.

Máte nějaký systém cvičení?

Každý hudebník má svůj vlastní. Když začínám novou skladbu, snažím se nejprve odložit emoce stranou a soustředit se na notový text a detailní práci. Samozřejmě mám určitou představu o interpretaci, ale ta se postupně prohlubuje během práce.
Upřímně, někdy je nejtěžší vůbec si k nástroji sednout. Ale jakmile začnu, dokážu se soustředit. I ve dnech, kdy necvičím dlouho, pracuju alespoň mentálně.

Cítíte tlak společnosti, zvlášť jako žena v klasické hudbě?

Dříve jsem o tomto tématu přemýšlela více než dnes. Tyto stereotypy existují, ale dnes je vnímám jinak. Jako dítě jsem slýchala, že pianista-muž má mít větší podporu, protože jednou bude živit rodinu. Dnes se to změnilo, i když určité očekávání přetrvává. Osobně jsem nikdy necítila, že bych měla menší cenu. Nemyslím si, že žena musí splňovat nějaká zvláštní očekávání, aby mohla stát na pódiu. Nezáleží na tom, jakého je umělec pohlaví, důležité je, jaký je hudebník. Nejvíc pro mě znamená, když někdo ocení mou hru, ne vzhled.

Chtěla byste něco změnit v prostředí klasické hudby?

Přála bych si, aby bylo otevřenější. Někdy je příliš zaměřené na jména, ceny a úspěch, a méně na samotného člověka. Chtěla bych více prostoru pro autenticitu a individualitu. Ne každý skvělý hudebník je soutěžní typ a hodnotu umělce nelze měřit jen cenami.

Sama jste ale pár cen na soutěžích vyhrála. Jakou roli mají podle vás soutěže dnes?

Mohou být důležité, dávají cíle, motivaci a příležitosti. Zároveň ale nejsou vždycky zdravé pro psychiku. Pro mě byly důležité, protože mě naučily hrát pod tlakem. Byly stresující, ale přinesly mi zkušenosti a repertoár. Dnes už mě na pódiu jen tak něco nevyděsí. Výsledky soutěží ale nikdy neurčují hodnotu umělce.

Máte nějaký koníček, kterému se věnujete, když máte volno?

Miluju plavání, je to chvíle, kdy se moje mysl zcela zklidní. A také ráda zpívám. V Gruzii je zpěv přirozenou součástí života.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Na vydání svého prvního CD se skladbami Franze Liszta. A také na nadcházející koncerty, zejména v Ostravě, a debut v lipském Gewandhausu. Jsem vděčná, že mohu stát na pódiu a dělat to, co miluju.

Foto: Alexandra Münch, Allard Willemse,

Facebook X E-mail WhatsApp