Svým úspěchem se zařadil po bok pianistů, jako jsou Garrick Ohlsson, Martha Argerich, Krystian Zimerman nebo Seong-Jin Cho. Americký pianista Eric Lu, vítěz loňské Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě, vystoupí 22. května sólově v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro a na programu jeho recitálu budou díla Chopina, Schuberta a Schumanna. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz klavírista mluví o své hudební cestě, zkušenostech z Chopinovy soutěže, vztahu k dílu zmíněných skladatelů, o české hudbě i o nadcházejícím vystoupení.

Kde jsem vás zastihla?

Právě jsem v Berlíně.

Tak to jsme ve stejném časovém pásmu, tedy dobré odpoledne. Ráda bych začala otázkou: Kdy jste se rozhodl, že se klavíru budete věnovat profesionálně? Jaké byly vaše začátky?

No, začal jsem se učit v poměrně standardním věku, asi kolem pěti let. Je těžké určit přesný okamžik, kdy jsem se rozhodl pro profesionální dráhu, ale u mě to přišlo vlastně docela brzy. Už jako dítě jsem chtěl hrát na klavír a věnovat tomu svůj život. Samozřejmě ve věku osmi nebo devíti let člověk nemá tušení, co to ve skutečnosti znamená a co všechno obnáší vydat se touto cestou. Ale tehdy jsem prostě miloval hudbu. Miloval jsem hraní na klavír. O nic jiného jsem se profesionálně vlastně ani nezajímal.

Poté jste se rozhodl pro studium na Curtis Institute? Proč zrovna tato škola?

V Americe je to jedna z mála škol, kam je možné nastoupit a studovat hudbu v denním studiu ještě před dosažením obvyklého věku pro studium na vysoké škole, tedy před osmnáctým rokem. Bylo pro mě důležité se tam dostat, také kvůli její bohaté historii. Hlavně to ale byla specializovaná škola, která přijímala mladší studenty. Jinak bych musel chodit na běžnou střední školu, což by mi zabralo mnohem víc času kvůli akademickým předmětům a nemohl bych cvičit tolik, kolik jsem chtěl.

Jak vzpomínáte na své učitele, Roberta McDonalda a Jonathana Bisse?

S velkou, opravdu velkou úctou. Oba jsou především jedni z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznal. A naučili mě strašně moc. Každý svým vlastním stylem, ale oba byli svým studentům nesmírně oddaní. A také… asi to se mnou neměli vždy úplně jednoduché. Někdy jsem dokázal být dost tvrdohlavý. Ale oni se na mě dívali jako na individuum a nepřistupovali ke mně tak, že by říkali univerzální věci bez ohledu na moji osobnost.

Jaká byla na škole atmosféra?

Byla skvělá. Nepřišlo mi, že by byla nějak zvlášť soutěživá. Ve skutečnosti byli klavíristé na škole velmi přátelští. Všichni jsme se navzájem podporovali. Atmosféra tam dávala hodně osobního prostoru pro cvičení a vlastní rozvoj. Ani tam nebylo příliš mnoho rušivých vlivů.

Kolik hodin jste tehdy cvičil?

Těžko říct. Obvykle to nepočítám, ale možná tak pět, šest hodin denně.

Jste zastánce toho cvičit raději kratší dobu a soustředěně než sedět u klavíru dlouhé hodiny?

Při cvičení je nutné být hodně soustředěný. To je jediný způsob, jak dobře využít čas. Nemám rád dlouhé hodiny cvičení v kuse bez přestávky. Podle mě to není dobré. Ani fyzicky, ani mentálně po mnoha hodinách člověk není v nejlepší formě. Rád cvičím s častými přestávkami.

V průběhu své dosavadní klavírní kariéry jste získal mnoho ocenění z různých klavírních soutěží. Proč jste se rozhodl zúčastnit se Chopinovy soutěže ve Varšavě? Kdy vás to poprvé napadlo?

Ta myšlenka přišla asi tři roky před tím, než jsem na Chopinovu soutěž šel. Ale tehdy to byl jen bláznivý nápad. Nemyslel jsem si, že ho uskutečním. Pamatuju si, že když jsem o té možnosti řekl několika blízkým lidem, všichni si mysleli, že jsem se zbláznil – byla to pro ně šokující zpráva. Ale nakonec jsem se rozhodl do toho jít.

Na Chopinově soutěži jste byl dokonce dvakrát. Poprvé v roce 2015, kdy jste skončil na čtvrtém místě. Pak jste se vrátil v roce 2025 a soutěž jste vyhrál. Proč jste se rozhodl to zkusit podruhé?

To je poměrně složitá otázka. Bylo to hlavně kvůli kariéře. Přestože se moje hudební dráha vyvíjela dobře, stále jsem nebyl tam, kde jsem být chtěl. Na té nejvyšší úrovni je pianistická kariéra dost omezená. Klavíristy pod čtyřicet let, které bych označil jako špičkové, lze spočítat na prstech. Chopinova soutěž má ve světě jedinečné místo. Všichni ji sledují – víc než jakoukoli jinou soutěž na světě. A prestiž ceny z takové soutěže je na úplně jiné úrovni. Nevědět toto předem, nešel bych do toho.

Dalším důvodem bylo, že jsem chtěl ukázat světu, jak jsem hrál v tomto svém životním období. Když jsem se té soutěže s tak velkou publicitou účastnil poprvé, bylo mi teprve sedmnáct. Byl jsem v životě i v hudbě ještě nevyzrálý a nezkušený. Takže jsem chtěl ukázat, co se odehrálo v té dekádě a kam jsem se za ty roky posunul. Navíc Chopin je skladatel, jehož hudbu opravdu miluju a hraju celý život. Všechny tyto faktory hrály roli v tom, že jsem se rozhodl zkusit to podruhé. Byla to také moje poslední šance se zúčastnit, v roce 2030 bych se nevešel do věkového limitu. Bylo to tedy buď teď, nebo nikdy.

Rozumím. V několika rozhovorech jste zmínil, že při takové příležitosti je velmi důležité soustředit se pouze na hudbu samotnou, a oprostit se od myšlenek souvisejících s rozhodnutím poroty. Jak jste se vyrovnával s tlakem na soutěži?

Moc nevím, jak to popsat… protože ten tlak na soutěži byl neskutečný. Bylo to něco, co jsem v životě nikdy nezažil. Svým způsobem to byly tři týdny nebo měsíc osobního pekla, kterým jsem si musel projít. Člověk se ani jeden den nemohl probudit s pocitem lehkosti a klidu. Až po doznění úplně posledního tónu jsem se mohl alespoň trochu usmát.

Vlastně nevím, jak jsem to přežil. Bylo to něco šíleného, co se stane jednou za život. Každý krok, který uděláte v sále, sleduje obrovské množství kamer. Stejně tak vaši přípravu v zákulisí, hrajete pro miliony lidí. Takový tlak je velmi nepřirozený. A samozřejmě k tomu musíte přičíst soutěžní aspekt, že na konci budou výsledky. Všechny tyto věci dohromady byly příliš. Ale ano, to, co mi pomohlo, byla především důkladná příprava, a pak se prostě soustředit jen na hudbu a na nic jiného.

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl výsledky?

Byla to obrovská úleva a obrovsky surrealistický okamžik. Protože to bylo něco, o čem jsem přemýšlel a snil. A když se to skutečně stalo, je složité převést do slov, co jsem cítil. Bylo pro mě vůbec obtížné uvěřit, že jsem to přežil. Po dobu víc než jednoho roku jsem denně přemýšlel, jestli u myšlenky soutěžit zůstat, nebo odejít. A když tomu byl konečně konec a s takto dobrým výsledkem, byla to obrovská úleva a štěstí.

Bylo to pro vás jiné, když jste se soutěže účastnil podruhé?

Absolutně jiné. Všechny tyto faktory, které jsem zmiňoval, neexistovaly, když jsem šel na Chopinovu soutěž poprvé. Tenkrát jsem zdaleka necítil takový tlak.

Jaké byly následující měsíce po tom, co jste soutěž vyhrál?

Byly to nejšílenější měsíce mého života. Nikdy jsem nehrál tolik koncertů v tak krátkém čase. Myslím, že od konce soutěže do Vánoc jsem odehrál 32 koncertů. Takže jsem v podstatě cestoval a hrál skoro každý den. Bylo to trochu moc, ale nejspíš jsem to také přežil. (smích)

Čím pro vás je Chopinova hudba? Proč ji máte tolik v oblibě?

Jeho hudba velmi přímým způsobem komunikuje s posluchačem a také dává interpretovi hodně prostoru. Nemyslím to tak, že by si mohl dělat, co chce, ale je tam prostor pro věci stylu a osobitosti interpreta. A také si myslím, že jeho hudba je velmi obsažná, hluboká. Je to hudba, která dokáže vyprávět příběhy, zvláště v rozsáhlejších skladbách. Zároveň jsou v ní návaly adrenalinu a velmi dramatické momenty, stejně jako mnoho nesmírně krásných míst. Chopin má zkrátka všechno.

Také máte v oblibě Schubertovu hudbu, v lednu jste vydal nové CD Schubertových Impromptu. V čem je pro vás Schubertova hudba odlišná od hudby Fryderyka Chopina?

Jsou to velmi odlišní skladatelé každý se svým stylem, ale myslím, že oba mají obrovskou schopnost dotknout se lidské duše. Když si jejich hudbu poslechnete nebo zahrajete, můžete se pohodlně opřít a říct si: „Páni, to je jedna z nejkrásnějších věcí na světě.“ A to je ten společný prvek. Schubert prožil tragický, v jistém smyslu i trýznivý život. Jeho hudba je plná smutku a nostalgie, které tvoří její páteř. Zejména to platí v případě skladeb, které složil v posledních pěti letech života. Právě v tomto období vznikla většina jeho nejvýznamnějších děl, což je opravdu pozoruhodné. Byl to člověk s tak čistou duší, který vždy měl lidskost, víru a naději. Ale také jeho osobnost, jeho neštěstí a nenaplnění v životě – to vše se v hudbě projevuje. Je dojemné žít jeho svět.

Co je pro vás v obecnosti nejzajímavějším momentem v jakékoli skladbě? Je to hloubka emocí, barva zvuku, nebo ještě něco jiného?

Pro mě je to ten emocionální svět, který skladba a jednotlivé pasáže dokážou vyvolat. Myslím si, že to je nejdůležitější element v hudbě, a je to také důvod, proč jsem se do hudby zamiloval. Samozřejmě že čím hlouběji se ponoříte do skvělých skladeb, můžete najít nekonečně mnoho fascinujících prvků, z kterých je skladba napsaná a vystavěná. Ale nakonec, pokud hudba nevypráví příběh na emocionální úrovni, není podle mého názoru až tak hodnotná.

Už jste někdy hrál v České republice, nebo to bude poprvé? Je recitál na Pražském jaru vaším českým debutem?

Je to poprvé, co vystupuju na Pražském jaru, a je to také můj první sólový recitál v Česku. Před dvěma lety jsem tu hrál s houslistou Andreou Cicalesem na festivalu Dvořákova Praha. Měli jsme společný recitál, nyní to bude můj první sólový koncert.

Už jste někdy hrál něco z české hudby?

Ne tolik, kolik bych si přál, ale hrál jsem Dvořáka a trochu jsem se zabýval i Janáčkem, ale nikdy jsem jejich skladby nehrál veřejně.

Jak na vás česká hudba působí?

Hodně se mi líbí folklorní prvek v české hudbě, to mě baví. Je to tam vždycky slyšet. Je to součástí hudební kultury, i když to není na první pohled zřejmé. Ano, Dvořák je úžasný skladatel. Napsal tolik krásných skladeb a množství působivé hudby. A v případě Janáčka obdivuju způsob, jakým pracuje s barvami, jeho harmonický svět je výjimečný.

Kdy jste se poprvé doslechl o festivalu Pražské jaro?

Už před mnoha lety. Nejsem si přesně jistý, kdy to bylo, ale je to jeden z nejznámějších festivalů ve světě, takže jsem o něm věděl už dávno.

Jaké to pro vás je hrát Schumanna, Chopina a Schuberta na Pražském jaru?

Je to rozhodně velká čest. Bude to pro mě také poprvé, co vystoupím v Rudolfinu. Už jsem kolem této síně několikrát procházel jako turista, je to jeden z nejvýznamnějších koncertních sálů na světě. Vždycky jsem snil o tom, že tam budu hrát. A navíc na tomto prestižním festivalu. Jsem moc rád.

Proč jste se rozhodl zrovna pro tento program?

Co se chopinovské části programu týče, na mnoha místech se obecně očekává, že v prvním roce po soutěži bude podstatnou část programu tvořit právě Chopinova hudba. Rozhodl jsem se tedy vybrat několik svých oblíbených skladeb a také Chopinovy rozsáhlé skladby, jako je Třetí sonáta a Čtvrtá balada.

Pokud jde o Schumannův cyklus Lesní scény, myslím, že je to jedno z jeho nejvíce podceňovaných děl. Obsahuje některé z nejkrásnějších miniatur v jeho tvorbě. Formou je ten cyklus poněkud zvláštní, liší se od jeho některých dřívějších velkých cyklů. Ale je tam tolik skvělé hudby. Chtěl jsem tedy tuto hudbu přiblížit publiku, ukázat světu. 

A také jsem chtěl zařadit něco ze Schuberta ze všech těch důvodů, o kterých jsme už hovořili.

Předpokládám, že jste v současné době velmi vytížený koncertní činností. Máte vůbec čas si odpočinout?

Tu a tam ano. Měl jsem nějaká období volna, možná na pár týdnů. Ale od Chopinovy soutěže se to stalo zatím jen dvakrát. Jinak je to samé cestování a vystupování.

Foto: web Erica Lu

Facebook X E-mail WhatsApp