Walter Hofbauer, první trumpetista České filharmonie, vystoupí spolu s hobojistkou Barborou Trnčíkovou a hornistkou Kateřinou Javůrkovou sólově v rámci programu silvestrovských a novoročních koncertů České filharmonie pod taktovkou Roberta Kružíka. Týden před vánočními svátky jsme si povídali v Rudolfinu o jeho hudebních začátcích, o práci v České filharmonii, o učení na konzervatoři a o jeho působení v souboru Prague Brass Quintet. A samozřejmě také o nadcházejících koncertech s prvním českým orchestrem…

Waltere, známe se z klavírních soutěží ZUŠ, v Jihlavě jsme se potkali na krajském kole. Jak dlouho jsi hrál na klavír?

Dlouho. Vlastně jsem na klavír začínal, trumpetu jsem přidal později. Dokonce jsem jezdil na konzultace do Brna k profesorce klavíru Evě Horákové. Rozhodl jsem se ale pro trumpetu a odešel na Pražskou konzervatoř. Do patnácti jsem na klavír hrál hodně. Učila mě v Jihlavě Eva Fischerová, jezdil jsem na soutěže, byl jsem i v ústředním kole soutěže ZUŠ. Tam jsem tenkrát získal čestné uznání, protože jsem se tomu tolik nevěnoval. Na Pražské konzervatoři mě obligátní klavír učila Jelena Nosková. Teď už jsem nehrál spoustu let. Rád bych se k tomu vrátil, už kvůli tomu, že učím…

Kde učíš?

Učím na Pražské konzervatoři. Líbilo by se mi na klavír doprovázet své žáky. Rozhodně nemám ambice nějak koncertně vystupovat, na to bych musel hodně cvičit. Těžko se mi ale hledá čas skrz práci ve filharmonii, rodinný život a další věci s tím spojené. Myslím si ale, že jednou to ještě přijde. Hrál jsem na klavír dlouho a věřím, že to časem najde svoje uplatnění.

Jak je práce ve filharmonii časově náročná? Pracuješ na plný úvazek?

Pracuju na plný úvazek, ale vnímám rozdíl v časové náročnosti mezi prvními hráči ať už v žesťových nebo dřevěných dechových nástrojích a třeba tutti hráči ve smyčcích. Když to řeknu přibližně, je tady zaměstnaných dvacet tři primistů a průměrně jich hraje na koncertě šestnáct, čili sedm lidí má volno a střídají se. Takže odehrají třeba sedmdesát až osmdesát procent těch koncertů. V případě prvních hráčů je to trošku těžší pozice tím, že jsme vlastně sólo-hráči. Takže mám střídače, Stanislava Masaryka, a dělíme se většinou přesně na půl – buď hraje on, nebo hraju já. Jedině když je trumpeta za scénou, například v Mahlerově třetí symfonii, nebo když je předepsaná nějaká koncertantní trubka, tak hrajeme oba, jeden z nás je v orchestru a druhý hraje sólo. Co se týče silvestrovských a novoročních koncertů, kde vystoupím sólově, tak pan Masaryk bude hrát v orchestru první trubku. V praxi se tedy střídáme ob týden. V pondělí a v úterý bývají dvojité zkoušky dopoledne a odpoledne, ve středu dopoledne generálka a večer koncert, ve čtvrtek a v pátek večer jsou koncerty. Mezitím chodím učit na konzervatoř.

Takže dá se říct, že být prvním hráčem je svým způsobem jednodušší, než když jsi smyčcový tutti hráč? Že máš víc volného času?

Pokud se bavíme o času stráveném v práci zkouškami a koncerty, tak mám určitě volného času víc. Ale rozhodně bych neřekl, že je to jednodušší, protože všichni se musíme připravovat. Připadá mi, že na pozicích prvních nástrojů strávíme přípravou víc času. To vidím i na Mileně, své partnerce, houslistce, která hrála tutti a nedávno udělala konkurz na zástupce vedoucího skupiny. Samozřejmě taky záleží, jak těžký je nástrojový part a jaký program hrajeme. Ale trumpetu mám doma, musím cvičit každý den. I když jsem minulý týden nehrál, tak jsem se připravoval na tento týden, kdy hrajeme čtvrtou Mahlerovu symfonii.

Kolik máš studentů na konzervatoři?

Hodně, momentálně mám ve třídě sedm studentů. Nechtěl jsem to, protože i s mojí prací ve filharmonii to jsou v podstatě dva plné úvazky, ale nějak se to sešlo. Učení mi dává smysl, mám z toho radost, když se to daří. Zrovna se svojí nejstarší studentkou se připravujeme na konkurz o absolvování s orchestrem, a jak dneska končila hodina, měl jsem husí kůži z toho, jak hrála. Před necelým rokem dokonce udělala konkurz do orchestru Národního divadla v Bratislavě. Takže už je v podstatě moje kolegyně, živí se hraním, vstoupila do života profesionála. Přišlo by mi škoda neposlat vlastní zkušenosti dál. Za víc než dvacet let hraní můžu někomu pomoct, aby nás v budoucnu, až my tady ve filharmonii nebudeme, mohl nahradit; a byl výborný. A samozřejmě lepší než my, co tady jsme teď.

Kromě učení a hraní v orchestru ještě hraješ v souboru Prague Brasstet.

To je starý název, přejmenovali jsme se a teď působíme pod názvem PBtet, což je zkráceně Prague Brass Quintet. Pod starým názvem jsme v roce 2019 vyhráli mezinárodní Jeju International Brass & Percussion Competition a natočili CD. Soubor dál funguje tak, jak byl, jen se nám asi před půl rokem vyměnil jeden kolega – místo Karla Honse na trubku aktuálně hraje Stanislav Masaryk, zmíněný kolega z filharmonie.

Plánujete do budoucna nahrát další CD?

Ano, plánujeme… asi před měsícem jsme premiérovali skladbu od Ondřeje Kukala TruTuPoHo na festivalu Dny soudobé hudby. Naše nové CD bude pravděpodobně složeno ze skladeb českých soudobých autorů, kde by nechyběla ani skladba pana Kukala. Víc ale zatím prozrazovat nemůžu…

Rozumím. Můžeme se teď ještě krátce vrátit k tvým hudebním začátkům?

Pocházím z hudební rodiny, oba rodiče byli učitelé na hudebce v Jihlavě, táta byl tubista. Vyrůstal jsem v Třešti a s trumpetou začínal na hudebce v Telči, kde mě učil Evžen Mašát. Tam jsem chodil pár let, potom jsem přestoupil do hudebky v Jihlavě a tam se teď vracím. Minulý týden jsem tam hrál se souborem Barocco sempre giovane koncert pro trubku od Jana Křtitele Nerudy.

Rodiče mě k hudbě vedli od malička a já jsem hrát chtěl. Když jsem došel do určitého věku, padlo rozhodnutí, že bych to chtěl dělat profesionálně. Od té doby mi začala s tátou tvrdá vojna, těžký dril. Táta se mnou a s mým bratrem cvičil hodiny denně, občas s námi cvičila i máma. Můj bratr byl také trumpetista a vystudoval Pražskou konzervatoř, po tátově smrti před osmi lety se tomu ale přestal věnovat. Táta na nás často křičel, já jsem i brečel, když mi bylo nějakých deset nebo jedenáct let. Ale pak bylo krásné, když jsme cvičení ukončili a táta řekl: „Teď půjdeme dělat něco jiného, budeme pokračovat dál v našem životě. Byl jsem na tebe zlý, ale mám tě rád.“ Mně to takhle vyhovovalo, rozuměli jsme si. Samozřejmě to byly mnohdy těžké chvíle a nechtělo se mi cvičit pokaždé, ale takhle to mají všichni. Moc rád sleduju lední hokej a nedávno jsem viděl rozhovor s Jardou Jágrem, kde říkal, že si vlastně myslí, že nebyl talentovaný. Protože kdyby byl, tak by mu šly všechny sporty, jemu ale šel hlavně ten hokej, protože ho dřel. Nebavilo ho to pořád, ale přesto trénoval. To samé platí s trumpetou. Určitě jsem necvičil deset hodin denně, ale hodiny to byly a další hodiny jsem strávil tím, že jsem se o ten obor třeba zajímal. Hledal jsem si na YouTube, jak hrají ostatní trumpetisti, četl jsem si o tom nástroji a tak dále. Když se do toho člověk neponoří, tak potom šance na úspěch asi nepřijde.

Jaké všechny nástroje teď ovládáš?

Trubka, potom je to kornet, křídlovka, piccolo trubka a trubka v různých laděních. To jsou ale všechno příbuzné nástroje trubky a je běžné, že profesionální hráč na trubku tyto nástroje má a ovládá.

A všechny tyto nástroje uplatníš i v orchestrálních skladbách?

Ano. Musíme hrát podle toho, jak to autoři napsali. Ve filharmonii nepoužíváme dobové barokní nástroje, jako třeba Collegium 1704, to by museli i smyčcoví hráči hrát na barokní housle, což se neděje. Hrajeme na moderní nástroje, ale když je psaná piccolo trubka, křídlovka, kornety a další, tak jsme těmi nástroji ve filharmonii vybavení a musíme na ně samozřejmě hrát podle zápisu.

Je to tvoje vysněné povolání hrát v České filharmonii?

Určitě ano. Je to jeden z nejlepších světových orchestrů.

Zajímají tě i nonartificiální styly, jako jazz, pop, filmová hudba?

Stoprocentně. Já jsem tedy vyrostl na dechovce, dechovku jsem hrál, hraju pořád a mám ji moc rád. To je ale asi to jediné, co můžu dělat, když chci zůstat ve světě klasické hudby. Dechová hudba je hodně přirozená a nenucená, možná nejblíž té čisté, klasické tvorbě. Jako klasičtí muzikanti se snažíme o to mít hezký tón, krásné nasazení, dodržovat fráze, nedělat zbytečné glissy, což je v jazzu žádoucí. V jazzu je důležitý určitý feeling a tyto věci by mi zjednodušeně řečeno kazily nátisk. Táta hrál v big bandu, kromě tuby hrál také na baskytaru, takže taneční hudbu a big band jsem poslouchal od malička, ale sám jsem to vlastně nikdy nehrál. Když, tak příležitostně na projekt a hned zase zpátky do fraku a na pódium. Maximálně jako sólista, což tedy není moje hlavní povolání. Já jsem hlavně orchestrální hráč České filharmonie.

A neláká tě to? Bavilo by tě to hrát sólově, třeba okrajově?

Bavilo by mě to, kdybych to uměl. Protože to nedělám, tak si nemyslím, že jsem v tom dobrý. Musel bych se tomu věnovat naplno a to by znamenalo, že bych třeba nemohl dělat naplno to, co dělám tady v Rudolfinu. Myslím, že člověku ujíždí vlak, když to nedělá pravidelně. Kluci jako Honza Mráček a Jirka Vodička hrají sólově pravidelně. Odehrají desítky koncertů ročně, jsou na to zvyklí, ale já těch příležitostí tolik nemám. Když někde hraju, tak si to zařizuju sám, komunikuju napřímo s organizátory, nemám agenta. Domluvím se třeba s filharmonií v Pardubicích nebo s Jihočeskou filharmonií, s nějakým festivalem. Je to pár koncertů za rok. Navíc je to dost práce navíc připravit se na to, ačkoliv mě to baví. Rozhodně by mě to bavilo, ale myslím si, že by bylo těžké najít dost koncertů a nevím, jestli by se v České republice dalo tímto způsobem uživit. Na druhou stranu jsem taky člověk, který má rád svoje jistoty. Musel bych být na volné noze, mít svého manažera, nebo si ho dělat sám sobě. I na to člověk musí schopnosti. Asi bych to musel nějak zvládnout, ale mně se tady ve filharmonii žije dobře. Mám tu svoje zázemí, svůj měsíční plat. A hlavně mám rád orchestrální hudbu. Máme tu super partu, vycházíme spolu dobře a máme se rádi. I naše okolí vypadá, že je spokojené, včetně dirigentů, kteří sem přijdou.

Čeká tě sólové vystoupení na silvestrovských a novoročních koncertech, zahraješ Tarantellu „La Napolitaine“ od Oskara Böhmeho. Už jsi tu skladbu někdy hrál, nebo se to učíš speciálně kvůli těm koncertům?

Učím se to kvůli těm koncertům. Je to hezká náhoda, protože když jsem byl malý kluk, tak jsem Tarantellu poslouchal v interpretaci od Sergeje Nakariakova a říkal jsem si, že bych si to chtěl jednou zahrát. Pak jsem se k tomu ale nikdy na škole nedostal, tak jsem si ani nemyslel, že se mi to ještě poštěstí. Je to krátká věc, ale je tam spousta not a je to těžké.

Ale tedy stalo se, že za mnou přišlo vedení filharmonie s otázkou, jestli bych si tu skladbu zahrál na koncertě. Poprvé jsem to začal cvičit letos v březnu na dovolené na Kanárských ostrovech, udělal jsem si první představu, jak se k té skladbě postavit, jak to cvičit. Před pár měsíci jsem se k tomu vrátil. Dokonce jsem si to zahrál na koncertě se svými studenty před měsícem. Zítra máme další vánoční přehrávku se studenty, tam si to obehraju podruhé. První velký koncert s touto skladbou před diváky bude až s filharmonií. Osobně se cítím dobře, doufám, že to bude fajn.

Těšíš se?

Těším se, ale dost se bojím, samozřejmě. (smích)

Jak s tím pracuješ?

Normálně, jako vždycky, prostě mám strach, potom ho nemám a jdu to zahrát. Buď to vyjde, nebo to nevyjde, tak je to vždycky. Člověk nikdy neví, no.

Je to jiný pocit, než když máš třeba nějaké těžké sólo za pultem jako první hráč na trumpetu?

Je to jiný pocit a je to vlastně možná lepší pocit než být za pultem v orchestru. On se tam člověk vzadu cítí víc v pohodě, že není ten sólista přímo před kapelou. Ale mně to před kapelou nevadí. Mám strach, to je úplně normální, tedy ne tak, že bych se klepal. Ale když hraju sólově a pokazím to, tak to pokazím vlastně sám sobě, protože jsem sólista. Když jsem v té kapele a ta sóla jsou v rámci symfonie nebo čehokoliv jiného, co se hraje, tak jsem součástí filharmonie. To znamená, že to případně pokazím celému orchestru, což nemám rád a přijde mi to vlastně horší. Kdyby kdokoliv řekl, že v takové situaci stres nemá, myslím, že by lhal. Ale člověk s tím musí umět zacházet a umět to zvládnout, to je součást našeho profesního života.

Jsou samozřejmě dny, kdy se člověku hraje líp, a dny, kdy se hraje hůř. Podle toho se myslím odvíjí i hladina toho stresu. Cítím se lépe, když se hraje skladba, kterou jsem hrál mnohokrát, například Novosvětská od Dvořáka. Člověk už to prostě má nějak v krvi a je to víc v klidu. Když se hraje něco těžšího, je to větší adrenalin. Ale to mě taky baví. Po koncertě je člověk unavený, ale jsou to super pocity, navíc, když to ocení dirigent a potažmo i publikum. Takové pocity jsou nepopsatelné a ničím nenahraditelné.

Jak vnímáš cestování s orchestrem? Hrál jsi s Českou filharmonií i v Carnegie Hall. Stíhá se člověk trochu porozhlédnout po místech, kde zrovna hraje?

Určitě, ale záleží samozřejmě na tom, co se hraje. Těch pocitů na zájezdech je spousta, ale cestování není vždy jednoduché. Zvlášť, pokud jsou to daleké lety. Vidím to i na tom hokeji, většinou hostující týmy hrají hůř. Přestože létají privátními lety nebo v prvních třídách. Nejsou doma se svými fanoušky na domovském stadioně a je to pro ně těžší. S orchestrem je to stejné – někam přiletíš, máš jet lag, nejsi doma, jsi po dlouhé cestě. Nelítáme první třídou, nelítáme soukromými letadly, takže jdeš hrát unavená a máš podat ten úplně nejlepší výkon. Ta kapela ho vždycky podá, ale je to častokrát hodně náročné. Na druhou stranu to kompenzuje, že si zahraješ v nádherných sálech, jako je Carnegie Hall nebo Suntory Hall v Japonsku. Podíváš se tam, zahraješ si, užiješ si to, ale není to v žádném případě dovolená. Jsme tam prostě v práci.

Co tě zajímá mimo svět hudby?

Samozřejmě rodina. Mám dvě děti. Záleží mi na tom, aby se měly dobře, aby v životě dělaly to, co chtějí. Taky rád vařím, kombinuju různé recepty, rád improvizuju. Mám rád dobré jídlo. Jezdím na motorce. Teď jsem to tedy ze zdravotních důvodů na chvíli omezil…

Máš nějaké hudební plány do budoucna?

Teď si splním Böhmeho s Českou filharmonií na silvestrovských a novoročních koncertech. Tu skladbu znám určitě víc než dvacet let. Dobrovolně bych si to na koncert nevybral, ale ta výzva přišla, takže jí čelím a těším se na to. Jinak bych rád vydržel ve filharmonii a rád bych, aby nám to fungovalo tak jako doteď. Máme se rádi, hraje se nám spolu dobře, což není vždy samozřejmost, takže si toho vážím.

Co je podle tebe základní kámen toho, aby orchestr dobře fungoval?

Určitě vedení. Management orchestru a samozřejmě i dirigenti. Hodně udělá, když nám management orchestru zařídí výborné koncerty, zařídí nám skvělá turné, abychom byli vidět ve světě, zařídí nám dobré podmínky na turné, aby se nám dobře hrálo. A potom jde o to mít šéfa, který si s námi bude rozumět a vyjde nám vstříc, protože ta práce často není jednoduchá. Nikdy nebudou spokojení úplně všichni, to je utopie, která se nemůže stát, ale jde o to, aby ty podmínky byly takové, že to zvládneme. Abychom mohli podávat co nejlepší výkony a aby koncerty byly co nejkvalitnější. Abychom se pořád dorovnávali těm nejlepším symfonickým orchestrům a filharmoniím na světě. Abychom jim mohli konkurovat nebo je i předčit.

Foto: archiv České filharmonie, archiv Hudebního gymnázia České Budějovice, archiv Národního divadla / Daniel Havel, facebook Waltera Hofbauera

Facebook X E-mail WhatsApp