Sylvie Bodorová patří k našim nejvýznamnějším hudebním skladatelkám. Její tvorba je neobyčejně široká, zahrnuje díla od komorních skladeb až po opery a oratoria. Studovala na Státní konzervatoři v Bratislavě, na brněnské JAMU a na pražské HAMU. Její oratorium Paulus Speratus bude 1. června premiérově uvedeno na festivalu Mahler Jihlava a právě to je motivací rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Má první otázka je jasná: Dá se vůbec komponování naučit?

Co se jistě dá naučit, je řemeslo. Každá profese má své řemeslo a i když je často dnes slyšet názor, že je vše dobré dělat bez zatížení, se zcela novým pohledem, myslím si, že to, co člověk umí, mu invenci nezničí, právě naopak. Vyvaruje se mnoha očividných chyb, kterými v očích interpreta vždy spíše ztrácí než získává. Když je autor originální osobností, řemeslo ho nikdy nezabije, spíše posílí. O tom jsem přesvědčena. Skladatelské řemeslo je taková doživotní práce. Nikdy nekončí. Pořád je co se učit. To na své práci přímo zbožňuji; není to nuda.

Takže stručně řečeno, lecčemus se dá naučit, ale skladatelem se člověk nejspíše narodí. Je to svého druhu posedlost…

Dějiny hudby nám říkají, že skladatelé ke komponování přistupovali různě. Josef Bohuslav Foerster po snídani zasedl k psacímu stolu a začal komponovat. Modest Petrovič Musorgskij například hledal inspiraci v alkoholu, Leoš Janáček si zapisoval své nápady na manžety u košil. Můžete nám poodhalit, jak a kdy komponujete vy?

Potřebuju mít klid, lépe řečeno být sama. Proto jsem před svojí, byť skvělou rodinou, utíkala do svých ateliérů. Mám čas jenom pro sebe, nic mě nevyruší, potřebuji určitou dobu soustředění. Práci si naskicuji, udělám přesnou koncepci, hudební materiál a dokončuji již v normálním provozu. Tento rituál soustředění si však snažím zachovat.

Mám jednu zásadu, nikdy nezačínám psát partituru, dokud nevidím celou stavbu skladby, když tak říkajíc nevidím až do konce. Co se týče kuriozit, kdy člověka napadne jaké téma, to bych také mohla přispět se svojí troškou do mlýna – téma druhé věty mého koncertu pro klavír mě napadlo asi deset kilometrů od domova na cyklistickém výletě, musela jsem si to celou cestu domů zpívat, abych to nezapomněla. Často se také stává, že se mi téma zjeví ve snu a to pak musím vstát z teplé postele a zapsat si to, protože ráno je vše pryč a potom se celý den trápím, většinou bezvýsledně. Téma houslového koncertu mne napadlo při krájení cibule a mohla bych pokračovat. Jde o to, že člověk se dostane do určitého okruhu myšlenek a pak to přijde kdykoli, ale musí se to zaznamenat; jen moment a vše je pryč…

Profesím, které bývaly dříve vyloženě mužské, se dnes běžně věnují ženy. Máme skladatelky, dirigentky, ale ženy hrají i na tak „mužské“ nástroje, jakými jsou například kontrabas, pozoun nebo fagot. Které skladatelky minulých dob si ceníte nejvíce?

Je mi líto všech žen, které měly skladatelský talent a vzhledem ke společenským okolnostem byly z hudebního života vyřazeny. Poslední dobou se začínají objevovat skladby Clary Schumannové. Její hudba mě velmi zaujala.

Významné místo ve vaší tvorbě představují vokální skladby. Proč tomu tak je? Studovala jste sama někdy zpěv? Ptám se proto, že ne každý skladatel „cítí vokálně“. Je mi jasné, že když píšete třeba pro klarinet, musíte vědět, co se na něj dá vůbec zahrát. Je tomu tak i se zpěvem?

Nikdy jsem zpěv nestudovala, ale vokální tvorba mě velice oslovuje. Ať je to, jak chce, zpěv je jedním z pilířů hudby, určitý prazáklad a já se ráda vracím ke kořenům. Mezi interprety jsou pěvci zcela zvláštní kategorií, jsou možná upřímnější a citovější a jak sami svým tělem vytvářejí tóny, jejich přístup je úplně jiný. Vím, že do interpretace dávají to nejcennější – svůj hlas – a snažím se podle toho k vokální hudbě přistupovat. S respektem a ohleduplností. Až na rytmus – tam je trápím hodně…

Vaše skladby interpretuje i světoznámý barytonista Thomas Hampson. Jak jste se s ním seznámila? Napsala jste něco přímo pro něj?

Naší společnou láskou je Gustav Mahler. To je ta spojnice, která nás dala dohromady. Přiznám se, že když mě poprvé požádal, abych pro něj napsala skladbu, nevěnovala jsem tomu vůbec žádnou pozornost, protože jsem nevěřila, že to není pouze společenská nabídka, že by světově proslulý pěvec jeho formátu měl zájem o uvedení soudobé české skladby. V průběhu let jsem si nechala jeho žádost několikrát zopakovat, abych se ubezpečila, že to myslí vážně.

Po krásné dlouhé zimní procházce po Praze vznikl nápad napsat skladbu „Lingua angelorum“ pro baryton a symfonický orchestr ke čtyřstému výročí úmrtí Rudolfa II., který je naší další společnou láskou. Skladba několikrát zazněla, premiérována byla na festivalu Smetanova Litomyšl a pod taktovkou Gianandrey Nosedy byla několikrát uvedena Izraelskou filharmonií.

Mnoho skladatelů se nerado pouští do kompozice opery, protože napsat operu je jistě velice náročné a soudě podle repertoáru českých a moravských operních scén, ředitelé, na rozdíl třeba od německých divadel, soudobé opery nepříliš rádi zařazují do repertoáru. Naděje na jejich uvedení je velice mizivá. Rozhodně se spíš dočkáte uvedení smyčcového kvartetu než opery. Přesto jste napsala již dvě opery – Legendu o Kateřině z Redernu, kterou uvedlo v roce 2014 liberecké Divadlo F. X. Šaldy, a později operu Quo vadis, která zazněla poprvé v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 2022. Obě opery jsou na historický námět – je vám bližší než příběh ze současnosti?

Mám ráda historické náměty. Nabízí se vždy konfrontace s minulostí a já se vždy bláhově domnívám, že si posluchači té paralely všimnou a zpozorní. Že je to snad přivede na myšlenku, že je třeba se vyvarovat některých věcí, které vedly v minulosti do pekel. Bohužel, lidé jsou nepoučitelní a patrně takoví vždy budou. Přesto si myslím, respektive doufám, že úloha umění by měla být také v tom, že přivede lidi k jinému pohledu, k zamyšlení, na které v tom každodenním shonu není prostor.

Pracujete na nějaké další opeře?

Hýčkám si jednu myšlenku, mám námět a čekám…

Proč si myslíte, že by divadla měla uvádět soudobou operu?

Na koncertech, kde se uvádějí mé skladby, v divadlech, kde zazněly mé opery, jsem se opakovaně setkala s velice pozitivní reakcí publika a uvědomila si, že navzdory tomu, že pro posluchače může být poslech soudobé hudby obtížnější, náročnější, pokud posluchač vycítí, že to autor myslí vážně, že ho nechce oklamat ani omráčit, že jeho práce není podvod a přečte emoce, které do hudby autor vloží, dokáže přijmout novou hudbu dokonce s velkým nadšením. Hovořím přece o stejných věcech, které prožívá dnešní posluchač, žijeme stejné problémy, dýcháme stejný vzduch. A je tu také moment překvapení, něčeho nového, neoposlouchaného… Já si na posluchače nestěžuji, jsme v tom spolu. 

Významný počet vašich skladeb je také určen pro dětského posluchače. Je tvorba pro děti důležitá? A jak děti vaše skladby přijímají?

Tvorba pro děti je veledůležitá! A děti jsou také nejvíce kritičtí, nenechají se ničím obalamutit a objeví každou slabinu!

Napsala jste také dvě velká oratoria – Juda Makabejský a Mojžíš – jsou to skladby určené pro koncertní pódium, nebo by se dala, podobně jako Händelova oratoria, uvádět i scénicky?

Přiznám se, že při práci na oratoriu ty scény přímo vidím – myslím, že by to šlo.

Vaše poslední oratorium Paulus Speratus bude nyní uvedeno na festivalu Mahler Jihlava. Můžete nám tuto vaši skladbu přiblížit? Bude to v Jihlavě světová premiéra tohoto díla?

Tak tady mohu trochu odpovědět i na vaši předešlou otázku, v tomto oratoriu už se trochu snažím o částečně scénické provedení, alespoň v podobě kostýmů. Premiéra se odehraje v kostele Povýšení Svatého kříže v Jihlavě.

Děj oratoria je s Jihlavou úzce spjatý. Popisuje příběh jednoho z blízkých Lutherových přátel Paula Sperata, který po krátkém působení přivedl katolickou Jihlavu k protestanství. Za to a za údajné kacířství byl králem odsouzen k trestu smrti upálením. Den před popravou mu byla na základě interpelací jihlavských měšťanů, a dokonce i manželky krále udělena milost. Díky archivu muzea a pomoci dr. Piskové jsem se dostala k dobovým dokumentům, které jsem spolu s žalmy ze Starého zákona použila. Byla to práce až dojemná. Číst korespondenci starou pět set let – to je velmi zvláštní pocit. Celý tento příběh se totiž odehrál v Jihlavě v letech 1522 až 1523. Skladba vznikla z podnětu jubilejního 25. výročí festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců a bude zde 1. června uvedena.

Které své skladby si nejvíce vážíte, která se nejčastěji hraje a která vám přinesla nejvíce uznání?

S každou novou skladbou se snažím posunout pro sebe tu laťku výš, vyvarovat se chyb, které jsem v předchozích skladbách zaznamenala, takže doufám, že to nejlepší teprve přijde. Když člověk skladbu pustí do světa, ta si žije už svým vlastním životem. Osudy jsou podobné jako u lidí. Někdy je to už od začátku skvělý nástup – prestižní objednávka, úžasní interpreti, mezinárodní uznání, časté provozování, nastudování mnoha soubory a sólisty (Terezín Ghetto Requiem pro baryton a smyčcové kvarteto), někdy skladba po premiéře leží několik let, aby jí vdechl život zcela jiný interpret, než pro koho byla původně psána, a potom se stane mojí nejhranější a nejnatáčenější skladbou (Dža more pro sólové housle). Samozřejmě, s rozsáhlými kompozicemi je to složitější, vyžadují velké finanční prostředky, takže pokud dojde k několika provedením, považuji to za úspěch (oratoria Juda Maccabeus, Mojžíš a Symfonie č. 1 „Con le campane“).

Kolik jste napsala dosud skladeb? Dáváte jim sama opusová čísla, nebo to necháte na nějakém panu Köchelovi nebo Burghauserovi?

Já to nepočítám. Až už nebudu moct komponovat, co se mi nebude líbit, vyhodím…

Pokud to není vaše tajemství, můžete našim čtenářům prozradit, na čem v současné době pracujete?

Mám před sebou několik velmi zajímavých objednávek. Moc ráda pracuji na objednávku, protože vím, že nemusím někoho o své hudbě přesvědčovat. A mám také několik snů. Věřím, že se mi alespoň něco podaří uskutečnit.

Na Vašich webových stránkách píšete mimo jiné tyto věty, které se mi velice líbí a kterými bych rád zakončil náš rozhovor: „Hudba je největší dar – je pořád s námi, když ji potřebujeme. Vypovídá o tom, co slovy nejsme schopni říci. Je mostem mezi nebem a zemí. Hudba je zázrak.“

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Facebook Sylvie Bodorové

Facebook X E-mail WhatsApp