Martin Sadílek je mladý český harfista, který se k harfě dostal vlastně tak trochu náhodou. Hudebně-teoretický základ získal v chlapeckém sboru Pueri gaudentes, hudební dovednosti dále rozvíjel na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a aktuálně dokončil třetí rok harfových studií na Královské konzervatoři v Den Haagu. Zúčastnil se mnoha soutěží a ne všechny byly zcela tradiční. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se věnuje harfistově hudební cestě, harfě jako nástroji, hudebním trendům v Nizozemí a také Martinovu nadcházejícímu vystoupení na Klášterních hudebních slavnostech, které se uskuteční 5. července.

Kde jsem vás zrovna zastihla? V Holandsku?

Ano, jsem teď v Haagu, mám tu ještě nějaké poslední hodiny a na konci tohoto týdne jedeme s celou harfovou třídou do Paříže. Do Prahy se vracím na konci června.

Jaký byl váš první rok studií v Holandsku?

V porovnání s druhým a třetím rokem byl první rok náročný, protože jsem dálkově dokončoval hudební gymnázium v Praze a zvláště ke konci školního roku jsem musel asi pětkrát přejíždět tam a zpátky kvůli maturitě. Oficiálně jsem tu byl v přípravném ročníku před bakalářským studiem, protože kvůli legislativním záležitostem člověk nemůže začít oficiálně studovat univerzitu před ukončením střední školy. Přijímací zkoušky do bakalářského programu jsem už měl ale tehdy složené, a tak mi bylo umožněno neoficiálně docházet na některé hodiny už s těmi prvními bakaláři. Ten okruh přátel nebo lidí, se kterými jsem se tady setkával, byl ale takový hodně roztříštěný.

Rozumím. K vašim studiím v Holandsku se věřím ještě vrátíme. Teď bych se ráda zastavila u vašeho nástroje. Čím vás uchvátila harfa a jaké byly vaše začátky? 

Možná bych se vrátil ještě do dřívějšího období. Pocházím z hudební rodiny, táta a máma hrají v Orchestru Státní opery, od malička jsme spolu zpívali, tak jsem měl vždycky k muzice blízko. Když mi bylo asi čtyři nebo pět let, začal jsem chodit do sboru Pueri gaudentes, který mi toho hodně dal. Před nástupem do druhé třídy jsme s mámou procházeli hudební školu v Šimáčkově a hledali nějaký nástroj, na který bych mohl začít hrát. Moji rodiče si přáli, abych byl klavíristou, protože jako svatební dar dostali pianino, ale nikdo z nich se nevěnoval klavíru profesionálně. V hudební škole na dni otevřených dveří jsme úplnou náhodou – vlastně omylem – vstoupili do harfové třídy k paní učitelce Střížkové. Moje máma mě hned táhla pryč, že se jdeme podívat na klavíry, ale paní Střížková mě vzala do třídy a řekla mi, ať si sednu k nástroji a zkusím něco zabrnkat. Dokonce mi, myslím, pustila nějakou nahrávku ke stupnici, kterou jsem zvládl zahrát za těch deset minut, co si mě vzala do parády. Byl jsem z toho úplně nadšený a už jsem tam chtěl zůstat. Rozhodnutí tedy padlo na harfu a mám moc krásné vzpomínky na celé čtyři roky, co jsem k paní Střížkové chodil. Když jsem potom nastoupil na Hudební gymnázium, paní profesorka Müllerová mě seznámila s náročným koncertním repertoárem, začala se mnou jezdit na prestižní mezinárodní soutěže a právě díky ní jsem se rozhodl harfě věnovat profesionálně.

Jak probíhá výuka harfy u malých dětí? Máte také menší verzi harfy, jako je tomu třeba u houslí nebo violoncella?

Ano, a dokonce bych řekl, že ty nástroje, na které se začínají učit malé děti, se od těch standardních liší ještě víc, než třeba malé housle a cella od svých standardních variant. Celá mechanika přelaďování je jiná. Velké koncertní harfy mají složitý mechanismus pedálů na přelaďování strun během hraní, pokud chceme hrát křížky a béčka. Na každou strunu mohu zahrát tři různé výšky tónu podle polohy konkrétního odpovídajícího pedálu. Malé děti začínají na tak zvané háčkové harfy, které pedály vůbec nemají. Je to jednodušší nástroj i na výrobu. Je menší, takže struny jsou v menším napětí. Pro děti je jednodušší z toho vyloudit nějaký hezký zvuk. Je tam přirozená technická limitace v tom, jak harmonicky komplikovaný repertoár je muzikant schopný zahrát. Ale většinou to u dětí není velký problém, protože si musí hlavně zvyknout na struny samotné a naučit se prstovou techniku. Pedály přijdou až později.
Já jsem začínal hrát na pedálovou harfu až na gymnáziu, takže v šesté třídě. Samozřejmě jsem si musel zvykat na pedály, nějak si zautomatizovat, kde je který, který odpovídá jakým strunám a tak dále. Pamatuju si hlavně na velmi bolestivý první rok pro moje prsty, protože jsem měl v podstatě pořád puchýře, než se mi udělaly dostatečné mozoly na to, abych byl schopen hrát s plnou silou bez větší bolesti.

Takže ty struny na pedálové harfě jsou pevnější než na harfě, na kterou hrají děti?

Ano, přesně tak. Ty dětské harfy mohou být až o polovinu menší a na pedálové velké harfě jsou ve větším napětí, protože mají podobnou výšku tónu. Má to výhodu v tom, že jsme schopní hrát v mnohem větší dynamické škále, jsme schopni se dostat do většího forte; struny ten velký zvuk v napětí unesou.

Existuje více typů dětských harf? 

Těch háčkových harf, na které začínají děti, je velké množství. Není žádná standardizovaná velikost, jako je tomu například u pedálové harfy. Některé děti začínají třeba na dvacetistrunné háčkové harfy, ale ta škála jde až ke čtyřiceti strunám, což už se blíží standardní velikosti pedálové harfy, která má čtyřicet sedm strun.

Jak to bylo u vás? Vystřídal jste více různých typů dětských nástrojů?

Já jsem hrál na dvě háčkové harfy. Abych byl tedy úplně přesný, moje první harfa ani háčky neměla, takže jsem musel hrát striktně v jedné diatonické tónině bez jakýchkoli posuvek. Druhá harfa byla háčková, je to myslím velice povedený nástroj a doteď ho mám v Praze. Už na něj nehraju, ale občas se hodí na nějaké hraní s kamarády nebo pro zábavu s bráchou.

Váš bratr se také věnuje hře na hudební nástroj? A můžete prozradit, na jaké nástroje hrají vaši rodiče?

Je to tak, jsme hudební celá rodina. Táta je trumpetista a máma violistka. Jsem ze tří sourozenců. Nejmladší bratr hraje na harfu a moje sestra hraje na housle, právě odmaturovala na hudebním gymnáziu a těší se na konzervatoř, kam nastoupí do páťáku.

Takže jste dva harfisté v rodině! V čem je harfa specifická? V čem se podle vašich zkušeností liší od ostatních hudebních nástrojů?

Já si myslím, že to má hned několik rovin. Tou první je design a vůbec móda spojená s harfou. Harfa vždy byla současně určitým symbolem elegance, uměleckým dílem i navenek. Máme velkou škálu harf s různými designy sloupků a barvení, dekorací všemožných typů. Také technickými možnostmi se liší od ostatních nástrojů. Je přirozeně diatonicky laděná, což znamená, že máme na rozdíl od klavíru jen sedm strun v jedné oktávě. Abychom byli schopni zahrát noty s křížky a béčky, musíme používat pedály, které ale mají svá omezení, nejsme schopni například zahrát chromatické běhy nebo chromatické stupnice. Potřebujeme vždy nějaký čas na stlačení pedálů nebo jejich uvolnění; zahrát ces, c, cis hned za sebou je velice náročné.

Má toto nějaké omezení v repertoáru v tom smyslu, že některá díla není možné na harfu zahrát? A musí skladatelé, kteří pro harfu skládají, toto mít na paměti, aby psali určitým způsobem? 

Je pro mě asi těžké říct, že ty byly věci, které by nešly na harfu zahrát, protože věřím, že jsou mistři, kteří by to dokázali nějak vymyslet. Ale je to opravdu velice složité a zvláště z klavírního repertoáru musíme velice pečlivě vybírat, aby to bylo na harfu hratelné. Hrál jsem například poslední klavírní sonátu od Haydna v Es dur. Snažím se ji hrát přesně tak, jak je napsaná, ale v některých místech jsem musel velice komplikovaně vymýšlet, jakým způsobem konkrétní pasáže zvládnu.

V roce 2018 jste získal stříbrnou medaili na soutěži v Tallinnu, kde jste taky hrál vlastní skladbu. Věnujete se komponování i v současnosti?

Na Tallinn mám moc milé vzpomínky. Byla to asi moje první soutěž, kam jsem jel s harfou do zahraničí. Nebyla to ale čistě harfová soutěž. Skládala se ze čtyř disciplín, které každý soutěžící musel splnit. Jedním z úkolů byl zpěv písně ze země, odkud soutěžící pochází. Dále tam byla všeobecná hudební teorie, hlavně poznávání známých klasických skladeb a hra z listu. Největší váhu z těch čtyř kategorií měla kompozice vlastní skladby. Já jsem na tuto soutěž narazil skrz zástupce ředitele našeho gymnázia, který pomáhal v realizaci národního kola u nás na gymnáziu. Ale abych se vrátil k té otázce: přestože to byla zajímavá a obohacující zkušenost, tak jsem od té doby nenapsal nic vlastního. V posledním roce jsem udělal svou první větší aranž, a to Vltavy od Bedřicha Smetany. Je to úžasná skladba a zároveň je mi citově blízká tím, že mi připomíná domov. Žiju teď daleko od rodiny a od nejbližších přátel a když je mi smutno nebo se mi stýská po domově, tahle skladba mi připomíná kraj, ve kterém jsem vyrůstal. Zároveň je tato skladba velice známá v harfovém světě a o to více v Čechách. Věřím, že i posluchači, kterým hraju, skladbu oceňují.

Jak často musíte vymýšlet vlastní úpravy skladeb pro harfu a jak postupujete? Učí se to člověk taky ve škole, nebo je to spíš o vlastní praxi?

Myslím si, že velice důležitým základem je teoretické hudební vzdělání. Zvláště v případě Vltavy mi velice pomohl můj současný profesor Sylvain Blassel tady v Haagu. Má s upravováním skladeb pro harfu zkušenosti a je mojí obrovskou oporou v tom se tuto dovednost naučit.

Myslíte si, že jsou možnosti harfy už prozkoumané, že máme kvalitní harfovou školu nebo mnoho harfových virtuosů? Nebo si myslíte, že je pořád kam růst a že ten nástroj nabízí něco neobjeveného, co se do budoucna může nějakým způsobem posunout?

Já myslím, že se to nevylučuje – máme obrovské množství výborných světových harfistů a úžasné skladby, ale každý nástroj se může posouvat dál a to je asi právě to, co nás anebo posluchače inspiruje v tom, co děláme.

Vy jste kromě soutěže v Tallinnu absolvoval ještě jednu netypickou soutěž a tou byla televizní soutěž Virtuosos V4+, kde jste se dostal do finále. V čem byla tato soutěž specifická? Cítil jste tam větší tlak, měl jste před televizními kamerami větší trému než na jiné soutěži nebo na běžném koncertě?

Neřekl bych, že jsem měl větší trému, ale byl to velice neobvyklý zážitek v porovnání s běžnými koncerty nebo harfovými soutěžemi. Jsem moc rád, že jsem tu soutěž absolvoval, protože to byla velká zkušenost. Potkal jsem tam několik kamarádů, například jednu z mých nejlepších kamarádek Miriam Minkovou, která soutěžila za Slovensko. Také jsem se tam poprvé osobně setkal s Danielem Matejčou, který vyhrál naši českou kategorii. Je to neuvěřitelný muzikant a je pro mě obrovskou inspirací. Zároveň jsem si zkusil, jaké to je zvládnout stres a nepříjemné, neprofesionální chování spojené s televizní produkcí a nějakým způsobem to vše odfiltrovat a emočně ustát, abych se zvládl soustředit na hudební výkon na jevišti.

Pojďme se vrátit k vašim zahraničním studiím. Proč jste se rozhodl jít studovat harfu do zahraničí?

To je opravdu běžná otázka, protože máme hned tady v Praze na univerzitě špičkovou třídu. Samozřejmě jsem nad ní přemýšlel, ale nechtěl jsem se zároveň omezovat čistě na město, kde jsem vyrostl. Absolvoval jsem různé masterclassy po celé Evropě a přemýšlel jsem nad několika školami, ale nakonec mě nejvíce oslovil profesor, u kterého teď studuju. Sylvain Blassel je úžasný muzikant, úžasný harfista a zároveň skvělý člověk. Myslím, že je v hudebním vzdělání velice důležité, aby si člověk sedl s profesorem po všech stránkách.

Už jste měl možnost poznat Holandsko i po stránce kultury? Je to stejné jako u nás, co se týče scény klasické hudby? 

Je to mnohem více zaměřené na moderní hudbu, na soudobou hudbu a myslím, že se to hodně promítá i do naší výuky. V Česku hrajeme klasičtější repertoár a častěji sami muzikanti a posluchači odmítají hudbu, která je atonální nebo příliš disonantní. Tady se to z mé zkušenosti naopak setkává s nějakou zvláštní fascinací. Za dva roky historie hudby, kterou tu máme, jsme se minimálně osmdesát pět procent času věnovali hudbě 20. století a většinou té velice experimentální a „disonantní“ části. 

Jaký vy sám k tomu máte vztah? Jste rád, že jste v prostředí, kde se na soudobou hudbu klade větší důraz? 

Já jsem rád, že se o tom můžu naučit a že si to mohu vyzkoušet, ale čím déle jsem v tomto prostředí, tím více si cením klasické tonální hudby. Mám ve skladbách rád tonální centrum, zjednodušeně tón, kde všechno začíná a končí. Potřebuji slyšet nějakou dominantu, což je harmonická funkce nezbytná pro vytvoření napětí, které pak uvolníme v tónice. Potřebuji melodii respektující základní pravidla, rozvádění citlivých tónů… Ať už stará, tak lidová, klasická, i populární hudba následují principy, které povznášejí obyčejné zvuky na hudbu. A bez respektování těch principů ztrácí hudba svou krásu.

Na programu Klášterních hudební slavností, kde letos budete vystupovat, máte repertoár od baroka až po první polovinu 20. století. Jak vznikal program? Bylo to v rámci spolupráce s paní Garajovou?

Ano, nejprve jsme s paní Garajovou domluvili společný repertoár, abychom věděli, z jakého stylového období zařadíme skladby a jak budou dlouhé. Sólové části jsem doplnil až po rozhodnutí společného programu, dbal jsem na to, aby to byly skladby kontrastní a aby doplnily škálu hudebních stylů. Mám rád, když posluchačům mohu přednést větší škálu stylů. Myslím si, že program postavený na jednom velice úzce definovaném období, stylu nebo jednom skladateli má také mnoho do sebe, ale pro Klášterní hudební slavnosti jsem letos spíše diverzifikoval do šířky.

Vy nevystupujete na Klášterních hudebních slavnostech poprvé. Jak vzpomínáte na uplynulé ročníky?

Mám k tomu festivalu velmi blízko, protože jsem mnoho koncertů navštívil i jako divák. Zatím jsem tam vždy vystupoval sólově a toto bude současně moje první spolupráce s paní Garajovou. Těším se na to.

Můžete nám přiblížit, jak vaše spolupráce vznikla? 

Seznámil nás pan ředitel festivalu Klášterních hudebních slavností Roman Janků.

Na koncertě zazní také ona zmíněná úprava Smetanovy Vltavy. Vy jste tuto skladbu dříve hrál v úpravě Hanuše Trnečka a následně jste se rozhodl zpracovat vlastní originální aranž. Je to tak?
Je to přesně tak. Úprava Hanuše Trnečka je světoznámá. Harfisté ji hrají na nejvyšších soutěžích. Je to známá skladba i pro harfisty z druhého konce světa. Rozhodl jsem se udělat vlastní aranž s dokonalým respektem k Trnečkově verzi. Chtěl jsem ale hrát publiku i části Vltavy, které v Trnečkově tradiční harfové verzi chybí. Je to například Svatba nebo Svatojánské proudy. Ty jsou tam velice zredukované, celá dlouhá introdukce s dvěma pramínky je zkrácená a je z toho udělaný téměř jenom jeden pramínek. Myslím, že ta úprava se povedla a že je hezká. Mám na ni velice pozitivní zpětnou vazbu od harfistů, profesorů z Evropy, kterým jsem to hrál. Věřím, že se bude líbit i dalším posluchačům. 

V roce 2024 jste vystoupil v rámci festivalu Concertus Moraviae s violoncellistou Petrem Nouzovským a klavíristou Martinem Kasíkem. Klavír je nástroj poměrně hlasitý. Dokáže harfa klavíru konkurovat co se dynamiky týče? 

Myslím, že harfa nedokáže dosáhnout tak velké dynamiky jako klavír. Když hraje člověk s klavíristou, je nutné s tím počítat. Většinou s tím počítá i skladatel, který nestaví harfu s klavírem na roveň. Málokdy má harfa i klavír dvě důležité melodie proti sobě, častěji se střídají. Je poměrně běžné, že harfa imituje nějaký materiál, který zazněl v klavírním partu dříve. Je určitě nutné se vzájemně přizpůsobit dynamicky, ale myslím, že to platí u souhry jakýchkoli dvou nástrojů.

Věnujete se stále nějakým způsobem zpěvu od doby, co jste navštěvoval sbor Pueri gaudentes?

Už se zpěvu nevěnuju nijak seriózně. Na gymnáziu jsem měl sólový zpěv jako druhý obor, to bylo určitě obohacující. Je to užitečné kvůli vlastní hudební představě a taky kvůli porozumění zpěvákům, se kterými člověk bude určitě spolupracovat celou kariéru. Ten sbor byl pro mě specificky důležitý kvůli teoretické rovině, protože jsem si v brzkém věku zvykl slyšet ostatní hlasy. Já jsem zpíval alt, než se mi změnil hlas. Musel jsem poslouchat nižší hlasy, ale také ty vyšší – soprán, který má většinou melodii. Zároveň bylo nutné rozumět svému hlasu, který třeba neměl tak nosnou melodii, ale byl mnohem důležitější zase harmonicky. Myslím, že tato dovednost je užitečná i v případě, když jde člověk hrát do orchestru. Aby nebyl zavřený ve svém vlastním partu, ale aby uměl naslouchat ostatním nástrojům a rozuměl kontextu a celku, který dohromady tvoříme.

Prozradíte nám, jaké jsou vaše studijní nebo profesní plány do budoucna? Čeho byste si přál v hudbě dosáhnout?

Já bych rád pokračoval v aranžování orchestrálních skladeb. Myslím, že pro každého muzikanta je důležité se nějakým způsobem odlišit, vytvořit si svůj osobní podpis. Těch lidí, co hrají velice muzikálně a technicky dokonale, je obrovské množství. Takže je tady určitě velký prostor pro nějaké aranže. Sám teď myslím hlavně na opery, protože to je mi asi nejbližší orchestrální žánr. Možná to mám spojené i s mými rodiči, kteří mě od malička brali na představení, vlastně i se sborem jsme pravidelně vystupovali v několika operách.

Jinak bych se rád soustředil hlavně na sólové hraní. Bude mě čekat za dva roky soutěž v Bloomingtonu, na kterou se připravuji od jara, kdy zveřejnili repertoár. Myslím, že mě čeká hodně práce…

Foto: Facebook Martin Sadílek, Klášterní hudební slavnosti

Facebook X E-mail WhatsApp