Soubor Janáčkovy opery brněnského Národního divadla hostoval se svými dvěma letošními inscenacemi na festivalu Smetanova Litomyšl. Dvojí bravo mu patří nejen za uměleckou stránku Smetanovy Čertovy stěny a Straussova Netopýra, ale i za to, jak si vedl v pátečních a sobotních tropických teplotách atakujících čtyřicítku.

Romantická a specificky komická Čertova stěna, poslední a podle mnohých i nejlepší opera Bedřicha Smetany, měla v Brně premiéru letos v únoru. Komediální, trochu dekadentní a roztomile frivolní Netopýr se jako úplně čerstvá novinka hraje v Janáčkově divadle od poloviny června. V obou případech jde o víc než vydařené inscenace, nijak zastaralé, v nejlepším slova smyslu současné a divácky vděčné. V amfiteátru na zámeckém nádvoří opera i opereta 25. a 26. června bodovaly hudebně i divadelně.

Čertovu stěnu režijně připravil Jiří Heřman, kterému se podařilo se spolupracujícími výtvarníky umístit příběh bez popisnosti do klášterního prostředí, rozhýbat řeholníky a zlidštit hlavní postavy. Raracha vznášejícího se občas v nadpřirozené výšce nechal názorně vodit loutku mnicha Beneše, ovládaného nečistými silami, a rozvodněnou Vltavu u Vyššího Brodu naznačil všudypřítomnými kapry. Vyprávění o Vokovi Vítkovici, který se přes několik peripetií nakonec přece jen dočká ženského protějšku a nevystoupí do kláštera, doprovází humorná figurka hradního Michálka, ryzí charakter pážete Záviše, věrnost zamilované dvojice rytíře Jarka a Katušky a nakonec postava Hedviky, která přichází plnit roli adoptivní dcery, ale s přejným přičiněním ostatních se nakonec stává Vokovou manželkou.

Těžko rozhodnout, jestli představení dominuje Roman Hoza v nádherně vyzpívané hlavní barytonové roli, Jan Štáva jako ďábel, Kateřina Kněžíková jako vznešená mladá žena, Lenka Máčiková v dívčí úloze, Václava Krejčí Housková v úloze klukovské, či dva tenoristé – plačtivě dojemný Vít Nosek jako neškodně intrikující Michálek a hrdinně patetický Petr Berger… Každopádně všichni hráli a zpívali uvolněně a věrohodně. Dirigent Robert Kružík vedl představení v intenzivně emotivním modu tak, že Smetanova hudba působila přesně, jak má – zpěvně, dramaticky, klasicky… a bez jakýchkoli pochyb už i moderněji než Prodaná nevěsta.

Netopýr Johanna Strausse je nejopernější z operet, ale z operetního žánru využívá vše: odehrává se ve vyšší společnosti, točí se kolem záměn, převleků, nevěry, dvojsmyslů a alkoholového omámení, je roztančený, vtipný, jeho zápletka má spád a končí bez morálních ponaučení a patosu. Hlavní hrdina je napálen, dost drsně, ale vlastně úsměvně. Ostatně, jde jen o odvetu, ne o život… Vojtěch Orenič, nedávný absolvent režie na JAMU, věkem a předchozí prací však jinak už divadelně zkušený, vyhmátl s víc než uspokojivou mírou vkusu mix svižných dialogů, realismu i nadsázky a obvyklých i méně obvyklých gagů. Představení je za přispění choreografie svižné, stále je na co se dívat. A postavy namyšleného pána domu, jeho služky, jeho manželky i s ctitelem, velitele věznice, advokáta, bizarního prince Orlovského a dr. Falka, který byl kdysi v kostýmu Netopýra nedobrovolnou obětí kanadského žertíku a nyní to vrací, jsou životné a zábavné.

Vše se točí kolem plesu, tomu odpovídá i nesmrtelná hudba. Richard Samek byl náležitě ješitný, Adéla v podání skvělé mladé sopranistky Nely Karolíny Sojkové extrovertní, drzá a hubatá, Rosalinda v interpretaci neméně vynikající Veroniky Rovné znuděná i intrikující. Skutečnou operetní postavičku přestárlého milence vytvořil Ondřej Koplík, studii zkorumpovaného úředníka dvou tváří Josef Škarka a neodolatelně koktavého právníka Vít Nosek. Tadeáš Hoza je v této inscenaci distinguovaným, nenápadně jízlivým hybatelem všeho a Jana Hrochová extravagantním, patrně bisexuálním boháčem. Obsazení rolí působilo ideálně, sólisté i sbor byli uvolnění a hráli po tři hodiny s evidentní chutí. Hudební vedení Ondreje Olose dodávalo operetě na virtuozitě. Snad jen v předehře mohlo být přítomno víc „vídeňské“ interpretační rafinovanosti. Bravurní je nicméně Oreničův překlad rozpustilého německého textu. 

SmetaNOVÝ sál na litomyšlském zámeckém nádvoří poskytuje od loňska mnohé nové technické vymoženosti, operní soubory nemusejí při přenesení inscenace sahat už k těm nejdrastičtějším kompromisům. Divadelníci samozřejmě nemohou zrealizovat na letní scéně sto procent toho, co mají k dispozici na domovském jevišti, ale na diváka nezatíženého jejich pochopitelným maximalismem dělaly Čertova stěna i Netopýr přirozený a zcela uspokojivý dojem, že jsou inscenovány jen a jen právě sem.

foto: Smetanova Litomyšl - Čertova stěna / František Renza, Ivan Krejza; Netopýr / František Renza, Majda Slámová

Facebook X E-mail WhatsApp