„Vybrané ingredience po programové i interpretační stránce byly jednoduše vybrané, synergicky ovšem nezafungovaly úplně na výbornou.“

„V Matouškově hlasu jako by byl slyšet odlesk zlaté éry italské opery kořeněný chvějivou citovou exaltovaností.“

„Suchá akustika železobetonového sálu ochlazovala emoce po celý večer a dokonalému vyznění zkrátka chyběl divadelní samet.“

Týden před Vánocemi před sto třiceti lety založili v Mladé Boleslavi pánové Laurin a Klement firmu na bicykly. O třicet let později se z laurinky, tehdy už zaměřené na stroje na čtyřech kolech, stala škodovka a dvojí důvod oslavit mezníky českého automobilového průmyslu je na světě. Příležitosti se chopil místní cyklus Rok na 4 doby a ve středu 17. prosince uspořádal v sále škodováckého muzea výroční galavečer. Vybraní protagonisté, pěvci Victoria Khoroshunova a Daniel Matoušek doprovození orchestrem Prague Philharmonia za řízení mezinárodně etablovaného Jiřího Rožně, podali solidní výkony. Highlightová dramaturgie však nabídla až příliš mnoho prskavek… 

Letos pětiletý koncertní cyklus Rok na 4 doby je záslužným projektem, který poněkud povadlou koncertní nabídku Mladoboleslavska rozsvěcí zajímavými koncertními tituly s vybranou dramaturgií a kvalitními interprety. Tuto snahu měli pořadatelé jistě na zřeteli i v případě prosincového koncertu, který spojili s oslavami stého třicátého výročí založení mladoboleslavské škodovky. Večer zasazený do multifunkčního sálu místního muzea, věnovaného autům původně s okřídleným šípem ve znaku, to ovšem ne tak docela potvrdil. Vybrané ingredience po programové i interpretační stránce byly jednoduše vybrané, synergicky ovšem nezafungovaly úplně na výbornou. V čem hledat zakopaného psa? Své v první řadě zapříčinila samotná dramaturgie. Snaha připravit slavnostní galavečer přístupný širokým vrstvám publika vyústila ve výsledek, který už pohledem do samotného programu evokoval silvestrovské programy plné nejrůznějších populárních jednohubek, jejichž nadměrná konzumace vede až k přesycení. Industriální sál, který je vybavením a mnohostrannou využitelností po právu chloubou Mladé Boleslavi, zvolenému repertoáru jako by odčerpal vroucnost. Od výběru toho nejlepšího z italské opery, tvořícího hlavní náplň večera, bychom přitom právě tu očekávali.

Páteří programu byl výběr čtyř Slovanských tanců od Antonína Dvořáka. Na úvod zazněl Furiant, první tanec z první řady vměstnané do opusového čísla 46, která celému výběru dominovala. Mezinárodně etablovaný dirigent mladší generace Jiří Rožeň nevsadil na vířivé tempo, ale zvolil spíše rozvážnější, méně ohnivou majestátnost podtrhující slavnostní ráz večera. Druhým pilířem programu byla italská opera představená v ucelených blocích věnovaných Puccinimu, Mascagnimu, Verdimu a jednou ukázkou také Donizettimu. Pucciniovskou kapitolu začal psát tenorista Daniel Matoušek (nedávný rozhovor s pěvcem čtěte ZDE), ten na úvod vystřihl árii Maria Cavaradossiho Recondita armonia z opery Tosca. Perspektivní český tenorista, jenž se dobře prosazuje i na světových scénách, nedávno například v Hrůšově londýnské Makropulos, potvrdil, že je velmi dobře disponovaným zpěvákem a italský repertoár mu jednoduše sedí. V jeho hlasu jako by byl slyšet odlesk zlaté éry italské opery kořeněný chvějivou citovou exaltovaností. 

Po Tosce přišla na řadu Manon Lescaut. Prague Philharmonia interpretovala nejprve populární instrumentální Intermezzo. Jímavá symfonická vložka, která je řazena k nejpůsobivějším v celé operní literatuře, líčí emocionální pád titulní hrdinky s předznamenáním jejího tragického osudu. Lyrický kus s typicky pucciniovskými poryvy emocí podal přední tuzemský orchestr, který má s operním repertoárem bohaté zkušenosti coby doprovazeč mnoha hvězdných pěveckých hostů, s jistotou i půvabným úvodním smyčcovým sólem. Přesto bylo vyznění do jisté míry sterilní, nedostatečně vroucí, a tento dojem se bohužel prolínal celým koncertem. 

V dalším čísle, kdy program setrval u opery Manon Lescaut, se ke slovu dostala původem ukrajinská sopranistka Victoria Khoroshunova, která už pátou sezónu hostuje na scéně pražského Národního divadla. Pěvkyně, jež je mimo jiné držitelkou Ceny Marie Callas pro mladé umělce udělované řeckou pobočkou UNESCO a s níž portál u této příležitosti připravil rozhovor, se uvedla v árii Sola, perduta abbandonata ze čtvrtého dějství opery. Zaujala dramatičností, silou svého hutného hlasu, znát však byla i jistá počáteční rejstříková nevyrovnanost. 

Po pucciniovské kapitole se program opět stočil k Dvořákovi a jeho Slovanským tancům. Zazněla menuetní Sousedská, opět dobře řemeslně odvedená, ale postrádající zanícení, rozšafnost, jiskřivou energii, která by proudila hmatatelněji do do posledního místa zaplněného sálu. 

První polovinu koncertu uzavřel blok věnovaný Pietru Mascagnimu a jeho nejuváděnější opeře Sedlák kavalír. Třídílný exkurz do veristického díla započal orchestrálním hitem v podobě kontemplativního Intermezza sinfonico. Hudba, která jde na dřeň emocí a u citlivějších duší by směle mohla způsobit až slzný odlesk v očích, zůstala spíše odtažitě chladnou. Tento dojem se však přeci jen v dalších dvou navazujících vokálních ukázkách: árii Voi lo sapete, o mamma a duetu Tu qui, Santuzza?, podařilo pěvcům snažícím se o náznakově scénické podání poněkud rozptýlit. Khoroshunova již v jedné ze svých klíčových rolí s větším klidem přesvědčila hebkými pianissimy i jistými výškami a přidala patřičně exaltovaný výraz zraněné Santuzzy. Matouškovu Turidduovi nechyběla průraznost ani prchlivá impulzivnost. 

Po přestávce pokračovala programová linka ve stylu „to nejlepší z italské opery“ dvojicí ukázek z Verdiho Síly osudu. Předehra k opeře, která je v podstatě jakousi hudební zkratkou celého dramatu s emblematickým akordickým motivem, vyzněla v podání Prague Philharmonia s přiměřenou dramatičností až tragickou syrovostí. Khoroshunova přidala intimní árii Leonory Pace, pace mio Dio, v níž osamělá hlavní hrdinka prosí o klid a vysvobození z bolestí a zmítá se mezi křehkou lamentací a dramatickými výbuchy vyčerpané duše. Matoušek později z verdiovského repertoáru nabídl recitativ Rodolfa Oh! fede negar potessi z opery Luisa Miller. Už přinesený notový stojan předjímal, že tenorista není s tímto efektním číslem, které nechybí na repertoáru respektovaných tenoristů, zcela sžitý, neboť všechny ostatní ukázky zpívali oba pěvci zpaměti. A předpoklad bohužel svým nepříliš jistým a vyrovnaným výkonem potvrdil. Byla to však výjimka potvrzující pravidlo zdařilých výstupů, které Matoušek předváděl po celý večer, a ne jinak tomu bylo i v případě jediné ukázky z Donizettiho díla, kterou byla další operní prskavka – tklivá árie Una furtiva lagrima z Nápoje lásky podaná s živou lehkostí. 

Posledním pěveckým výstupem obou sólistů v hlavní části programu byl duet z Pucciniho Bohémy O soave fanciulla, který pěvci opatřili i odchodem ze scény, jak k jevištní interpretaci náleží. Jeden z nejkrásnějších operních duetů perlící počínající láskou mezi protagonisty podali pěvci s příjemně klenutou kantilénou. Podobně jako ve všech ostatních ukázkách však jako by chyběla ještě špetka větší vroucnosti a vřelosti. Suchá akustika železobetonového sálu ochlazovala emoce po celý večer a dokonalému vyznění zkrátka chyběl divadelní samet. 

Co však ani v druhé polovině nechybělo, byl Dvořák a další dva jeho Slovanské tance. Operní plochu nejprve „narušil“ jediný zástupce druhé řady, Dumka, v závěru orchestr program uzavřel posledním číslem první řady, Furiantem g moll. Ačkoli se orchestr pod Rožňovým precizním vedením solidně vyrovnal s dvořákovskou proměnlivostí dynamiky i temp, celkový dojem zůstal spíše uměřený až odtažitý než furiantsky rozšafný, což se zrcadlilo i v poněkud rezervovaném výrazu mnohých hudebníků…

Kontrastní kříženec Dvořáka s italskou operou se mi nejevil jako plně kompatibilní, vsadit čistě na operní galakoncert, kde potřebné plochy pro prezentaci orchestru a odpočinek sólistů zajistí předehry a mezihry, by přidalo na čistotě a eleganci celého večera a pomohlo vytvořit jeho plynulý tah. Dvořákovy Slovanské tance jsou kvalitním klenotem české hudby, který si zaslouží větší péči a prostor než použití coby dalších prskavek na už tak sladkém narozeninovém dortu. Publikum odměněné poněkud překotně zařazeným přídavkem v podobě scény Brindisi z Verdiho La traviaty ovšem odcházelo spokojené.

Program večera poněkud prodloužilo mluvené slovo, které sice v úvodu zahrnovalo řadu neotřelých zajímavostí z historie jubileum slavící automobilky v podání reprezentanta společnosti a současně firemní nadace Martina Hrdličky, následná moderace však spádu nepřidala, podobně jako téměř po každém čísle odcházející dirigent… Méně je někdy opravdu více…

***
Reflexi květnového projektu cyklu Rok na 4 doby čtěte ZDE.

foto: Rok na 4 doby

Facebook X E-mail WhatsApp