Inspirace, radost, přátelé, sdílení i zkušenosti. To jsou nejčastěji skloňované hodnoty, které v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zmiňuje vybraná pětice absolventů Stipendijní akademie MenART. S blížícím se termínem uzávěrky přihlášek do příštího devátého ročníku programu, určeného talentovaným žákům a studentům uměleckých oborů a jejich pedagogům, tak nastal čas pro volné pokračování v sérii rozhovorů, které se v minulých letech zaměřily na mentory a pedagogy. Klíčovým elementem jsou však mladí stipendisté. A ti, jak ukázaly jejich odpovědi, odcházejí z MenARTu naplnění pozitivními zkušenostmi, spoustou zážitků a velkou dávkou motivace do další práce.

Pozvání k rozhovoru přijali dvě houslistky, dva klavíristé a jeden pěvecký talent. V abecedním pořadí na otázky portálu KlasikaPlus.cz odpověděly: studentka zpěvu Sarah Alon, která se MenARTu účastnila v loňském akademickém roce a pracovala se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, dále talentová pianistka Valentýna Ibriqi ověnčená úspěchy z mnoha soutěží, která byla ve dvou uplynulých letech žákyní mentora Karla Košárka, houslistka Viola Lukášová, která se akademie zúčastnila celkem třikrát, a to jak v oborech sólové i komorní hry, a to vždy u Jana Fišera. Houslový obor a mentorskou třídu Jana Fišera reprezentuje také úspěšná Magdalena Pawlicová a kvinteto akademiků uzavírá pianista Denis Stefanov, který absolvoval dva roky u klavíristy, pedagoga a současně ředitele Pražské konzervatoře Iva Kahánka.

Když se ohlédnete za svým rokem v MenARTu, který moment byl pro vás zlomový – takový, kdy jste si uvědomili, že se ve svém oboru skutečně posouváte?

Sarah Alon (SA): První zlomový bod přišel to ráno, kdy se zveřejnili přijatí studenti do dalšího ročníku. Když jsem se uviděla na seznamu budoucí třídy Kateřiny Kněžíkové, byla jsem dojatá, cítila jsem, že se mi otevírají nové dveře a že dostávám šanci se v oboru posunout. Přijetím do MenARTu se mi splnil jeden velký sen. MenART byl pro mě vlastně trochu jako puzzle, s každým setkáním mi do sebe zapadával další kousíček pěvecké ‚skládanky‘.

Valentýna Ibriqi (VI): Zlomových momentů bylo více, protože jsem měla možnost účastnit se MenARTu dvakrát. Velmi silným zážitkem pro mě byla práce na jedné z mých oblíbených skladeb, kdy jsme se věnovali nejen technické stránce, ale především jejímu výrazu, zvukové barevnosti a celkovému hudebnímu příběhu. Velmi osobní moment jsem prožila ve svých deseti letech při koncertním vystoupení na festivalu Pražské jaro. Právě tehdy jsem si naplno uvědomila, jak silný zážitek může být sdílení hudby s publikem.

Viola Lukášová (VL): Pro mě byl asi nejzlomovější moment, když jsem měla šanci vystoupit se Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských Lázních pod vedením Radka Baboráka. Byl to úžasný zážitek, při kterém jsem měla možnost si zahrát celý houslový koncert Felixe Mendelshona-Bartholdyho.

Magdalena Pawlicová (MP): Zlomový moment pro mě nastal ve chvíli, kdy mi můj mentor Jan Fišer řekl: „To, jak jsi to teď zahrála, by už mohlo být na nahrávku.“ Vím, že to může znít zvláštně, ale pro hudebníky je to jedna z největších pochval. Tehdy jsem si poprvé opravdu uvědomila, že se ve svém oboru posouvám na vyšší úroveň.

Denis Stefanov (DS): Z mého pohledu těch momentů bylo několik, a to pokaždé kdy jsem odešel z lekce s mentorem. Profesor Kahánek je skvělý pedagog disponující neuvěřitelným citem pro předání inspirace a touhy na hudbě stále pracovat. Vždy mě ‚nakopl‘ k intenzivnější práci.

Jak moc se vaše představa o vlastní umělecké cestě změnila během práce s mentorem a pedagogem? Překvapilo vás něco na vás samotných?

SA: Určité moje představy o tom, co pěvecká dráha obnáší, dostaly přesnější kontury. Ještě zřetelněji jsem si uvědomila, jak moc je tato profese dřina. Vedle nadšení vyžaduje i obrovské nasazení, které však musí jít ruku v ruce s péčí o sebe. Hlas je křehký orgán a je citlivý na veškeré fyzické i psychické dění v těle.

VI: Spolupráce s mentorem výrazně rozšířila můj pohled na hudbu. Dříve jsem se soustředila především na technickou správnost a přesnost. Postupně jsem ale začala více přemýšlet o hudebním sdělení, stylu a osobním výrazu. Překvapilo mě, jak velkou roli hrají detaily a jak výrazně mohou ovlivnit celkové vyznění skladby.

VL: Myslím, že jsem v té době díky panu profesorovi přišla na spoustu vlastních, v té době hlavně technických nedostatků, které mi pomáhal v průběhu let odbourávat. A tím samozřejmě neříkám, že už žádné technické nedostatky nemám, protože člověk se může pořád zlepšovat.

MP: Hodně mě překvapilo, čeho jsem vlastně schopná. Práce s někým tak zkušeným vás dokáže neuvěřitelně posunout a hodně naučit. Postupně jsem si začala víc věřit a uvědomila jsem si, že moje umělecká cesta může vést dál, než jsem si dřív myslela — hlavně když se s mentorem cítíte sebevědomě a nebojíte se ukázat, co opravdu umíte.

DS: Snažím se svoji cestu vyvíjet takovým směrem, abych mohl pořád hrát hudbu, kterou miluju, a aby jí lidé milovali spolu se mnou. Tento vývoj si přeju už dlouhou dobu, takže bych neřekl, že by se něco změnilo, spíše mi MenART pomohl si toto přání více uvědomit.

MenART staví na spolupráci tandemu student–pedagog. V čem se podle vás tato spolupráce během programu nejvíc proměnila?

SA: Každý student má se svým pedagogem zajetý určitý způsob práce. Mě paní učitelka Hana Blachutová před vstupem do MenARTu vedla už šest let a jejího laskavého a profesionálního přístupu si moc cením. Kateřina Kněžíková nicméně přinesla nový pohled, v něčem odvážnější a přísnější, a dokázala nás motivovat k houževnatosti a k odbourání strachu z větších výzev. Pedagogové se tak na základě jejího vedení nebáli požadovat po svých studentech více a sami odbourali určitou opatrnost vůči svým žákům. Přínosné pro mě byly samozřejmě i konkrétní návody Kateřiny Kněžíkové k překonání některých technických obtíží.

VI: Na začátku jsem především přijímala rady a snažila se je co nejlépe realizovat. Postupně se však spolupráce proměnila ve více partnerský dialog, kdy jsme společně hledali interpretační řešení a diskutovali o hudebních možnostech. Tato otevřená spolupráce pro mě byla velmi inspirativní a motivující.

VL: Já myslím, že v mém případě to bylo klíčové hlavně v tom, že jsem díky MenARTu měla šanci s panem profesorem vůbec spolupracovat. Dokážu tvrdit, že jinak bych pana profesora vůbec neznala a tímto způsobem jsem měla šanci se s ním nejen seznámit, ale i navštěvovat jeho lekce. A to, co mi udělalo největší radost, je, že jsem měla možnost si s ním dokonce i zahrát, což je pro mě opravdu velká čest!

MP: MenART je skvělou školou nejen pro studenty, ale i pro pedagogy. Pro mě bylo nejhodnotnější slyšet nové názory a pohledy na věc od jiného profesora, než jsem byla zvyklá.

DS: Během programu se naše spolupráce s pedagogem proměnila tak, že jsem získal mnohem větší volnost při volbě interpretace, pokud je přesvědčivá a rozumná, a je to něco, čemu jako interpret věřím.

Co pro vás bylo nejnáročnější – ať už technicky, psychicky nebo lidsky – a jak jste tuto zkušenost nakonec využili pro svůj další rozvoj? Na co naopak nejraději vzpomínáte?

SA: Vlastně to, co bylo nejnáročnější, bylo i nejkrásnější. Nejdříve úvodní setkání doprovázené obavami z prvního zpívání před Kateřinou Kněžíkovou. Ta nejistota, zda obstojím a zda mám v MenARTu své místo vedle ostatních velmi nadaných zpěvaček. Obavy se brzy rozplynuly, protože hodiny se od počátku odehrávaly v podporující a přátelské atmosféře mezi všemi zúčastněnými, kde nebylo ani stopy po konkurenčním prostředí a rivalitě. S ostatními zpěvačkami jsme se naopak spřátelily, vzájemně se inspirovaly a učily se od sebe.

VI: Nejnáročnější pro mě bylo naučit se pracovat opravdu do hloubky na každém detailu skladby a hledat její vnitřní logiku a výraz. Díky tomu jsem si osvojila větší trpělivost, soustředění a systematičnost při studiu repertoáru. Nejraději vzpomínám na inspirativní setkávání s ostatními studenty v Kroměříži a Olomouci.

VL: Upřímně si myslím, že nejtěžší to bylo ze začátku, kdy jsme se s panem profesorem teprve poznávali. Já jsem občas nerozuměla, co po mě chce, a kvůli již zmíněným nedostatkům jsem měla i problém to mnohdy zahrát. Ale postupně jsem mu začala rozumět a moc jsem si jeho hodiny užívala. A největší radost mi dělaly samozřejmě příležitosti, ke kterým jsem se díky MenARTu dostala.

MP: Nejnáročnější pro mě bylo se při hře umět uvolnit. Samozřejmě mi učitelé často říkali, že nemám housle svírat a tlačit na smyčec, ale nikdo mi neukázal, jak toho dosáhnout, žádná konkrétní cvičení, jen ‚prostě to udělej‘. Až v MenARTu jsem pochopila, že hra na housle nemá bolet. Že je o zpěvu, přirozenosti a vyjadřování emocí, které slovy vyjádřit neumíme. Na tento objev budu vzpomínat asi nejraději.

DS: Nevím, zda bych tuto zkušenost označil za nejnáročnější, ale rozhodně byla nepříjemná a donutila mě uvědomit si několik věcí. Týden před plánovaným koncertem pořádaným MenARTem jsem si při cvičení poranil zápěstí a nemohl jsem vystoupit. Mělo to však pozitivní dopad – od té doby se snažím ke cvičení přistupovat opatrněji, pozorněji a zdravěji. Nejraději vzpomínám na skvělou a přátelskou atmosféru, která panovala na všech setkáních a dalších akcích.

Setkali jste se během programu s přístupem nebo radou, která vám zůstane do budoucna nejen v hudbě, ale i v běžném životě?

SA: Kateřina Kněžíková je velmi inspirativní, má obrovské množství zkušeností a svou profesi dělá s láskou a radostí. Mluvila upřímně o krásných, ale i náročných stránkách této profese, zároveň nás však neodrazovala od našich pěveckých snů. Naopak nás podporovala v tom, abychom na sobě poctivě pracovaly, šly si odvážně za svým a nebály se vybočovat z řady. Tento přístup mi přijde nosný nejen v pěveckém životě.

VI: Silně ve mně rezonuje myšlenka, že hudba má vyprávět příběh a že interpret by měl být básník a hledat vlastní cestu k porozumění skladbě. Tento přístup mě ovlivňuje nejen při hře na klavír, ale i v dalších oblastech, kterým se věnuju.

VL: Tím že jsem program absolvovala už dva roky zpátky, tak si nepamatuju úplně do detailu přímo nějakou radu, ale vím že jich bylo hodně a že byly pro mě hodně důležité a přínosné. Ale pokud mám říct něco, co mi zůstalo až doteď, tak určitě láska k hudbě, ke které mě přivedl právě pan profesor Fišer.

MP: Od začátku jsem si nesmírně vážila přístupu Jana Fišera ke sdělování chyb. Když mi říkal, co bych mohla ještě zlepšit nebo ‚dopilovat‘, vždy to formuloval tak, že mě nikdy neurazil, naopak mi dodal sebevědomí. Uvědomila jsem si, jak důležité je, jak kritiku sdělujeme. Nejen v hudbě, ale i v životě můžou špatně zvolená slova velmi ublížit, zatímco citlivý přístup dokáže člověka posunout dál.

DS: Že můžu některé věci nechat více plynout, bez větší péče, a ve spojení s ostatním to vůbec neškodí.

Jaké veřejné koncertní příležitosti vám MenART zprostředkoval a jaké zážitky jste si z nich odnesl/a?

SA: Vrcholem bylo vystoupení na Salon ZUŠ, které se konalo v rámci Pražského jara. Dále ráda zmíním účast na buskingu na Smetanově Litomyšli, vystoupení na Hudebních Odysseách, které MenART pořádá v Atriu Žižkov, či opakovanou pěveckou spolupráci s dvouplátkovým souborem, která vznikla díky skladbě Emilyno jaro od Beaty Hlavenkové. Všechny tyto chvíle jsou nezapomenutelné a jsem za ně velmi vděčná.

VI: Díky MenARTu jsem měla možnost vystoupit na významných festivalech, například na Pražském jau a na festivalu Smetanova Litomyšl. Tato vystoupení pro mě byla mimořádně cennou zkušeností a velkou motivací do další práce. Každé vystoupení mi přineslo nové podněty, inspiraci a možnost sdílet hudbu s publikem. Velmi významným zážitkem byla také spolupráce se Západočeským symfonickým orchestrem pod taktovkou Radka Baboráka. Toto vystoupení pro mě představovalo důležitý krok na mé hudební cestě a přineslo mi cenné zkušenosti se sólovou hrou s orchestrem.

VL: Nevím, jestli je vůbec možné tady všechny vyjmenovat. Ale můžu napsat pár slov o těch, které pro mě byly nejdůležitější. Díky MenARTu jsem se dostala na koncerty Pražského jara, na koncerty festivalu Smetanova Litomyšl, hrála jsem s orchestrem v Mariánkách a spousta jiných a všechny byly úžasné! Ale nejvíce mi v srdci asi zůstal právě koncert v Mariánských Lázních, který jsem už několikrát zmínila. Protože zahrát si Mendelssohna s orchestrem byl můj sen už od malička a MenART mi pomohl tento sen splnit.

MP: Akademie MenART mi zprostředkovala několik veřejných koncertních příležitostí, z nichž každá byla cennou zkušeností. Nejsilnějším zážitkem pro mě ale bylo vystoupení se Západočeským symfonickým orchestrem. Byl to první koncert, na kterém jsem se cítila jako skutečná sólistka, a dodal mi obrovské sebevědomí nejen do další hudební práce, ale i do života.

DS: Příležitostí bylo mnoho a za všechny jsem rád. Ať už to byla vystoupení na festivalu Smetanova Litomyšl, možnost zahrát si jako sólista se Západočeským symfonickým orchestrem nebo příležitost vyzkoušet si komornější prostory Salónu v Celetné. Vždy to byly zkušenosti a zážitky, které mi něco přinesly a já si je užil.

Pokud byste závěrem měli jednou větou popsat, co vám MenART dal, jak by zněla – a proč právě tak? Doporučil/a byste MenART kamarádce/kamarádovi?

SA: Rozhodně bych MenART doporučila každému, kdo to se svým uměleckým oborem myslí vážně a chce se v něm rozvíjet. Je to skvělý projekt! Rok v MenARTu mi dal nový a hlubší vhled, odkryl některé překážky, ale zároveň mě velmi namotivoval a utvrdil mě v tom, že má smysl jít směrem, se kterým souzním.

VI: MenART mi dal inspiraci, cenné zkušenosti a možnost spolupracovat s výjimečnými mentory, kteří mě výrazně posunuli na mé hudební cestě. Program bych jednoznačně doporučila, protože mladým umělcům otevírá nové obzory a nabízí mimořádně inspirativní prostředí.

VL: MenART mi přinesl spoustu radosti, přátel, zkušeností, vědomostí a pocitů, u kterých jsem ani nevěděla, že je můžu cítit. A kdybych se měla rozhodovat, jestli program doporučím, určitě bych neváhala. Protože to, co mi MenART přinesl, se se mnou ponese spolu s velkou inspirací až do konce života.

MP: MenART mi ukázal, že hudba není jen o výkonu, ale o lidském růstu, sdílení a radosti z tvorby. Dal mi nespočet vzpomínek a zkušeností a neustále mi připomíná, jak je umění krásné a jak dokáže lidi spojovat. Proto bych tuto akademii bez váhání doporučila každému, kdo miluje hudbu a nebojí se svůj talent ukázat a dál rozvíjet.

DS: MenART je skvělá příležitost posunout se v něčem, co vás naplňuje, a zároveň se propojit s ostatními vrstevníky, kteří to cítí stejně jako vy. Kamarádům i blízkým MenART vřele doporučuju.

***
Rozhovory s mentory akademie a zapojenými pedagogy čtěte ZDE a ZDE.

Informace o možnosti přihlásit se do příštího akademického roku čtěte ZDE.

Foto: archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp