KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Kateřina Kněžíková: V MenARTu jsem navigátorem, který nabízí nový pohled english

„Už druhá hodina bývá úplně jiná a na konci mívám dojem, že přede mnou stojí zcela noví lidé. To člověka přece motivovat musí!“

„Pedagog na ‚zušce‘ je ten nejdůležitější. Tam se všechno rozhodne.“

„Nikoho nezrazuji, jen důrazně upozorňuji. Na mnohé si člověk přijde postupně, určitými věcmi si musí projít sám.“

„Investuji svůj čas pouze tam, kde mám pocit, že to má smysl. A tento projekt rozhodně smysluplný je.“ I to říká o unikátním projektu MenART Kateřina Kněžíková, která je již pevnou součástí jeho mentorského týmu. Sopranistka popisuje tento stipendijní program s nadšením jako inspirativní projekt, který ji oslovuje dlouhodobými vizemi. Svou roli v MenARTu přitom nevnímá jako „záchranářskou“ – snaží se ale poskytovat nové, snad i odvážnější pohledy. Podle svých slov velmi oceňuje český systém uměleckého vzdělávání, vnímá však nedostatky v jeho vyšších patrech. Pěveckou dráhu nepovažuje za vhodnou pro každého; cílem může být vychovat nejen profesionály, ale například i budoucí publikum. Člověk se totiž podle Kateřiny Kněžíkové má rozvíjet i v oborech, v nichž nakonec působit nebude.

Mentorkou MenARTu jste od samých počátků projektu. Jaký bude následující ročník?

V projektu jsem sice od začátku, ale minulý rok jsem měla tolik pracovních závazků, že jsem spolupráci na rok přerušila. A možná v tomto modelu setrvám – ukázalo se totiž, že ta roční pauza skýtá učitelům více času na přípravu. A jaký bude nový ročník… Já si každý rok říkám, že přijmu méně studentů, no a letos to opět nevyjde. Sešlo se obrovské množství přihlášek od velmi dobrých mladých pěvců.

Kolik stipendistů jste si tedy vybrala?

Původní domluva byla osm, ideál je šest, a proto jsem si vybrala deset. (úsměv) Logiku v tom nehledejte. Absolutně jsem nedokázala některé přihlášené nevzat! Citlivě vnímám, že někomu svým nepřijetím můžu ublížit.

Vy jste navíc jedinou mentorkou zpěvu, výběr stipendistů je v MenARTu tedy opravdu jen na vás. Jak u toho postupujete?

V jiných letech jsem vybírala i několik týdnů. Letos byl ale výběr velmi jednoduchý. Na první poslech vykrystalizovaly tak obrovské talenty, že jsem vlastně už jenom doplnila jejich počet o další šikovné, třeba méně zkušené či mladší pěvce. U výběru nemohu srovnávat například osmnáctileté s třináctiletými, a vždy proto hodnotím v rámci věkových kategorií. Nejsou to přijímačky na instituci, ze které vzejde profesionál. Myslím si, že to zde není jediným cílem. Samozřejmě, v MenARTu chceme rozvíjet talent, ale také vychovávat lidi, kteří se hudbě budou věnovat jako koníčku.

Na úvod našeho setkání jste na otázku, jak se máte, reagovala, že se máte rychle. S ohledem na své vytížení musíte být, předpokládám, opravdu přesvědčena o participaci na nějakém projektu. To MenART očividně splňuje…

Investuji svůj čas, svoje schopnosti nebo znalosti pouze tam, kde mám dojem, že to má smysl. A tento projekt rozhodně smysluplný je. Za jeho výhodu považuji dlouhý časový horizont. Kdyby to fungovalo pouze s roční nebo dvouletou vizí, tak bych do toho jít nemohla. Jsem nastavená na dlouhou trať… byť jsem vždycky jako dítě běhala lépe ty krátké. (smích) Moje povolání mě ale předurčuje nevidět jenom blízký horizont; musím přemýšlet v dekádách. V tom mě program MenART oslovil – talent zde opravdu lze podchytit v začátcích.

Dana Syrová, zakladatelka MenARTu, často vyzdvihuje nesoutěžnost a přátelskost prostředí tohoto programu. Skutečně to tak funguje?

Myslím, že jistá zdravá soutěživost, ve smyslu vzájemné motivace, inspirace, tam figurovat vždy bude. Je to skupina lidí, co se poslouchá, vidí, jak kdo pracuje… já je navíc vždy prosím, ať jsou účastníci přítomni po celou dobu trvání lekcí i u většiny svých kolegů. Mně samotné se takové „náslechy“ osvědčily v dobách studií nebo když jsem se díky svému manželovi (Adamu Plachetkovi – pozn. red.) ocitla na zkouškách zahraniční produkce… už jen vidět ten proces mě vždy hodně naučilo. Ale vím, že tento přístup je pro všechny náročný. I já bych po MenARTu potřebovala lázně. (smích)

Na co se jako mentorka soustředíte?

Chci ukázat možnosti; ukázat, co lze změnit hned. A nesoustředím se přitom jen na techniku, ale snažím se o přidanou hodnotu komplexního přístupu. Zpívat noty totiž prostě nestačí, byť si to spousta lidí pořád myslí. Navíc, právě interpretační otázky nebo detailnější práce s textem a frází se v rámci kurzů dají řešit dobře. Vystavět techniku zpěvu je dlouhodobějším procesem. Ačkoliv – občas i v tomto ohledu trefíte hřebík na hlavičku, i na pedagogovi vidíte, jak se v ten moment úplně rozzáří. Důležité je v takovou chvíli zafixovat daný pocit. Zároveň stipendisty učím, jak se neblokovat a pracovat s celým tělem. Už druhá hodina bývá úplně jiná a na konci mívám dojem, že přede mnou stojí zcela noví lidé. To člověka přece motivovat musí!

Výhodou je tedy zřejmě i spolupráce se samotnými pedagogy. Jaká je vlastně v tomto modelu vaše role?

Nepovažuji se za žádnou zachránkyni, abychom se nepochopily špatně. Ale myslím si, že v té každodenní rutině pedagogů ze základních uměleckých škol to může být velká motivace a možnost z té všednosti a snad i stresu a přepracování trochu vystoupit. Tento tandem, a velmi kreativní tandem, jak já interakci s pedagogy vnímám, je funkční a jsem za to vždy ráda. V prostředí „zušek“ jde o nezbytný model, protože žáci některé informace ještě nedokáží sami zcela uchopit. Pedagog je stále tím, kdo jejich loď řídí – a já jsem navigátor. Někdy je nabádám jít trochu dál, kam se možná ještě neodvážili. Mohu nabídnout nové směry a možnosti, které pedagogové poctivě zpracovávají na svých hodinách.

Takže se neděje to, že mají pedagogové odlišnou představu?

To je jejich právo! Ostatně, ve zpěvu je velmi mylné mít jasnou představu o tom, kam směřujeme nebo jak se tam dojdeme. Hlas je tak strašně abstraktní, že nikdy nevíme, jak a kam se bude vyvíjet. Svůj nástroj nevidíme, dokonce se i jinak slyšíme. Proto je tak důležité mít po celý profesní život vedle sebe někoho, kdo nám dá zpětnou vazbu. Pedagog si někdy na svého studenta zvykne natolik, že už některé věci nevnímá. Já mohu přinést čerstvý pohled na věc, otevřít další obzor.

Jak takový nový pohled přijímají studenti?

Vždy pozoruji, jestli mi rozumí. A většinou rozumí. Oni v tomto věku sají jako houba, nejsou zatíženi žádným blokem, umí na vše nahlížet jaksi svobodně. Pedagog, ale ani profesionální hudebník, už tuto svobodu tolik nemá – má zkrátka více zodpovědnosti. Proto je to i pro mě úžasná a inspirativní práce.

Přesto ale na žádné instituci jako pedagožka nepůsobíte.

To ale neznamená, že neučím! Mám řadu studentů, někteří už jsou mými kolegy. Jsou to ale většinou lidé starší, kteří mají už ponětí o sobě – jak pěvecky, technicky, tak i osobnostně. Mám samozřejmě ráda, když už mohu pracovat na interpretační stránce. Díky tomu, že neučím soustavně, si mohu vybírat, zhodnotit, v jaké fázi zpěvák je, a jestli je v mých možnostech, i těch časových, mu pomoct. Navíc, papírování v instituci by mě asi zabilo. (úsměv) Ale MenART, to je něco, co tady vysloveně chybělo, právě provázaností se „zuškami“.

Český systém uměleckého vzdělávání je obecně vyzdvihován, jak na něj nahlížíte vy?

Pedagog na „zušce“ je ten nejdůležitější. Tam se všechno rozhodne. Jeho vklad, inspirace, autorita ovlivní to, jestli se talent bude rozvíjet, ale i to, jak budeme mít rádi hudbu… to všechno začíná právě zde a já musím říct, že jsem za tento systém uměleckého vzdělávání moc ráda. Nesoustředí se totiž jen na nadané děti, ale přijímá i ty, které budou mít hudbu jako koníček. Vzejde z nich publikum. Člověk by se měl vzdělávat i v oborech, v nichž nebude působit, a celoživotně rozšiřovat své obzory.

Vnímají a chápou to vždy i žáci a jejich pedagogové, že profesionální dráha nemusí být jediným cílem?

Já se na to žáků vždy ptám. Asi pětašedesát procent z nich řekne, že se chce věnovat hudbě. Mám taky k dispozici jejich motivační dopisy. S velkou nadsázkou se jim snažím jejich touhu vymluvit, což se mi samozřejmě nedaří. (úsměv) Věřím, že ti, kteří si uvědomí náročnost profese, a přesto u ní, s klapkami na očích i uších, zůstanou, na ni opravdu mají. Má práce je laskavě sdělit i to, když vidím, že by se u toho někdo trápil. Je to náročný obor, ne každý to psychicky ustojí.

Není to ale často tak, že zkušenost je prostě nepřenositelná a mnohdy na to musí člověk přijít sám? Možná i tím, že narazí?

To je přesně ono. Mně například maminka naprosto podporovala a tatínek mě zrazoval. Nevěděl, co si se zpěvem jako s povoláním počít. Já si ale šla tvrdohlavě za svým a vzpomínám si, že ve druhém ročníku na konzervatoři jsem pochopila, že je opravdu potřeba tvrdě pracovat. Takže nikoho nezrazuji, jen důrazně upozorňuji. Na mnohé si žáci přijdou postupně, určitými věcmi si člověk musí projít sám. Vždyť i já jsem tvrdošíjná dívka, která mohla selhat. A nakonec, člověk se učí především chybami.

Je tedy MenART i bezpečným prostředím pro chyby? 

Ano, je to takové hřiště. Není to soutěž, takže chyby jsou vítány. Snažím se stipendistům a dalším svým studentům vštípit i tu lidskou stránku povolání. Aby nezapomínali na to, že jsou pořád lidmi se svými kladnými i zápornými stránkami. Sleduji je, jak rostou – umělecky, ale také osobnostně. Jak se umí vyrovnat s negativními situacemi. A je mi pak velkou odměnou, když zavolají a chtějí se mnou cokoliv sdílet.

Vy jste teprve nedávno zpívala i se svou dcerou, v České filharmonii jste spolu účinkovaly v Lišce Bystroušce, vy jako Zlatohřbítek, ona jako Skokánek. Dceři byste tuto dráhu nerozmlouvala?

Dcera chodí do Kühnova dětského sboru, velmi ji to baví a motivuje ji, když tam může dělat něco navíc. A já jsem vlastně tou, která říká ‚ne‘ a která vyžaduje, aby se co nejvíce soustředila na školu. Jenže Adélka je z uměleckého, dospěláckého prostředí nadšená a umí v něm výborně fungovat. Navíc, obě moje holky mají neomylný rytmus. A zrovna u Janáčka… to je výzva i pro profesionály. Zvládla to a na pódiu si věřila. Nicméně, pro rodiče už to tak skvělé zjištění není. Vím, že by to kdyžtak neměla jednoduché, i vzhledem k tomu, z jaké je rodiny. Ale uvidíme. Povahu na zdolávání překážek rozhodně má.

Jaké překážky jste zdolávala vy sama?

Celý studijní život mi bylo předkládáno, že mám malý hlas. Když jsem se poprvé, v šestnácti, hlásila na konzervatoř, tak mě kvůli tomu ani nevzali. Že bych si ten křehký hlas mohla zničit. Řekli mi sice zdrcující skutečnost, ale udělali mi tím velkou službu. Obrovsky mě to nakoplo, jsem taková povaha. V devatenácti jsem štěstí zkusila znova a to mě už vzali všude, kam jsem dala přihlášku. A já jsem, zase kvůli té povaze, šla do Prahy – na přijímačkách jsem byla mezi posledními, což pro mě bylo nesmírně motivující.

Promítáte do učení něco, co jste si odnesla ze svého vzdělávání? Nebo je naopak něco, co jste zažívala, a chcete se tomu vyhnout?

Ve škole se naučíte určité věci, v praxi pak řadu dalších… a nikdo vám neřekne, jak to, co máte ze školy, v praxi zužitkovat. Nevím, jestli bych vynechala, nebo naopak podpořila něco konkrétního. Abych to ale řekla obecně: Myslím, že na našich školách a vůbec ve vzdělávacím systému chybí, především na HAMU, studijní obor píseň a oratorium. Problémem je i zcela absentující výuka korepetice – pěveckého koučinku. To je podle mě absolutně špatně. Pokud se přístup nezmění, budeme jako pěvci strádat a zavřeme si cestu ke svému vzdělání a komplexnímu pojetí našeho povolání. Každý pěvec potřebuje svého kouče a já jsem si vlastně až v divadle uvědomila, co všechno neumím. A to jsem si myslela, že toho umím hrozně moc, vždyť zpívám v tom Národním, tak mě asi kvůli něčemu vzali. A byť jsem měla dobrý základ, myslím si, že by absolvent měl vycházet s většími vědomostmi – praktickými, ale i teoretickými. A také být lépe vybaven jazykově.

Máte teď na mysli jazyk ve smyslu odborného vyjadřování, nebo přímo cizí jazyky?

Mám na mysli případy, když připravuji cokoliv v jiné řeči než v mateřštině. Bez proniknutí do sféry jazyka se zpěvák neobejde. Když tou řečí zpíváte „blbě“, použijete například nesprávný vokál, tak věc stavíte úplně do jiného světla. Pak kulhá a nedá se změnit tím, že budu zpívat víc opřeně, více „v hlavě“ nebo cokoliv podobného. Tam jde o základní předpoklad: Znám nejen noty, ale také alespoň nějaká pravidla dané řeči. Příliš se na to u nás nehledí, hlavně tedy na školách, což je chyba. V praxi je na to, opět, ideální mít kouče. Protože, jak jsem říkala, my pěvci se slyšíme jinak. Můj kouč Mark Pinzow mi nezřídka opravuje i češtinu. Když vidím kolik věcí lze uchopit lépe… tak mě to prostě nenechává chladnou.

Foto: archiv akademie MenART, Česká filharmonie / Petr Kadlec, Petr Weigl a archiv Klasiky+

Lucia Maloveská

Lucia Maloveská

Klavíristka, publicistka, hudební teoretička

K hudbě, umění a ke psaní nejrůznějších textů inklinovala již odmala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Absolvovala pražskou HAMU v oboru hudební teorie, v jehož studiu pokračuje od roku 2021 i na doktorandském stupni. V rámci studií také absolvovala stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se soustřeďuje na oblast formy a tektoniky, na racionální kompoziční postupy a příležitostně na tvorbu slovenských skladatelů. Jako hudební recenzentka a publicistka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Z koncertů odjakživa odcházela plná dojmů a postřehů, které ne vždy měla s kým sdílet, psaní recenzí je tedy pro ni přímo terapií. Miluje klasickou hudbu, ze všeho nejvíc ji však fascinuje hudba soudobá. Příležitostně se věnuje divadlu, literatuře a folkloru, zkušenosti má i v oblasti dramaturgie. Kromě hudby má vášnivě ráda dobré víno a Formuli 1 a za všemi třemi vášněmi je ochotná jezdit stovky kilometrů. 



Příspěvky od Lucia Maloveská



Více z této rubriky