V Praze v neděli 26. dubna po delším čase zahrál „izraelský houslista sovětského původu“ Maxim Vengerov. Od začátku to byl fenomén a mnozí ho považují za vzácného pokračovatele ruské i židovské houslové školy, i když je velmi těžké definovat, co to vlastně je. Ve Smetanově síni Obecního domu zahrál Čajkovského Houslový koncert a ještě předtím koncert původně ukrajinského autora Alexeye Shora. Doprovázela Prague Philharmonia, dirigoval Emmanuel Villaume.

Koncert ve Smetanově síni Obecního domu zahájila Italská symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, ale bylo jasné, že vyprodaný sál čeká na sólistu. Vengerov evidentně lákal jak pražské publikum ruské, tak ukrajinské, izraelské a samozřejmě domácí, i když šlo o koncert mimořádný, mimo abonentní řadu. Úvodní Mendelssohnova Čtvrtá se v podání orchestru Prague Philharmonia doslova rozletěla sálem a měla potřebnou lehkost i virtuozitu, jediný nástroj, který mírně vyčníval, byla trubka. Pomalá a lehce smuteční věta mohla být trochu pomalejší, ale dirigent Emmanuel Villaume se evidentně soustředil spíš na onen italský efekt brilance. Ten měla i věta třetí a hlavně čtvrtá ve vrchovaté míře.

Pak už přišla hlavní hvězda. Houslista Maxim Vengerov přišel na pódium zlehka a neformálně, pár slovy dokonce pozdravil nadšené publikum – bylo vidět, že je zvyklý na své fankluby kamkoli přijede. Koncert, který zahrál v první polovině, měl existenciální podtitul „Carpe diem“, ale měl líbezný melodický charakter filmové hudby. Vengerov hrál od první chvíle znamenitě, virtuózně, vkusně a přirozeně. Autor Alexey Shor se narodil v roce 1970 v Kyjevě, ale od roku 1991 žije v Spojených státech – není to tedy dílo „válkou trpícího Ukrajince“, ale velmi profesionálně napsaný koncert ušitý na míru houslím. Podle životopisu má autor s tímto přístupem velký úspěch v těch nejslavnějších hudebních institucích a u předních sólistů, jako je Isserlis, Shaham, Capuçon a další. Díla, jako je toto, můžeme považovat za jisté vítězství melodie nad komplikovanou avantgardou. Tradiční formy táhnou a melodie nemají být jenom výsadou popových hitů. V tomto směru je to zajímavý signál – na druhou stranu tohle není dílo, které by nám cokoli zajímavého objevilo. Je to ještě méně komplikované než neoklasicismus a méně citově zatěžkané než romantismus a na slavných pódiích tato díla drží slavní instrumentalisté, se kterými je autor v evidentně přátelských vztazích. Shor byl na koncertě osobně přítomen, působí jako hodný a skromný člověk, který ani nevyšel na pódium, jen si podal se sólistou ruku.

Kdo se ale těšil na Čajkovského ve světovém provedení, dočkal se. Po pauze přišel znovu Vengerov a jeho hra zajímavě spojovala některé „ruské“ ctnosti, jako je krásný nosný tón a technická svrchovanost, tak určitý intelektuální nadhled. Jeho pojetí nepřipomínalo Oistracha velkým citovým vkladem, hlavní melodie ale zněly nosně a vřele. Vedle toho má ale Vengerov v celkovém projevu lehkost a bezprostřednost. Dovede v přiměřené míře kouzlit s tónem tak, že každá fráze otevírá nějaký nový, zajímavý prostor. Okouzlující a vlastně uhrančivá byla druhá věta, která začala v absolutním pianissimu, ve kterém ovšem sólista setrval po celou dobu, a přesto se jeho tón nevytrácel! Velmi pěkně vyzněla i klarinetová sóla, ve kterých ale nebylo tolik melancholie, jak to známe z romantičtějších nahrávek. V kadenci první věty překvapil Vengerov zajímavým zacházením s pauzami a jakýmsi intelektuálním přístupem. Třetí větu pak pojal s lehkostí virtuosa, který prostě nikde nemá problém.

Ovace byly po zásluze ohlušující a sólista přidal ještě pomalou větu z Bachovy První sonáty pro sólové housle. Hra byla opět jímavá a naprosto suverénní; nikdo z těch, kteří se těšili na hvězdu, opravu nebyl zklamán. 

Vengerov vstoupil na světová pódia na počátku devadesátých let strhujícími nahrávkami Prokofjeva a Šostakoviče pod taktovkou Mstislava Rostropoviče. Stejně jako byl jeho vrstevník Jevgenij Kissin považován za posledního klavírního génia sovětského bloku, dalo by se něco podobného psát o tomto houslistovi. Pak z mezinárodní kariéry mírně poodstoupil, což je dobře, protože dnes jezdí všude, kde si může zahrát pro radost. Zachovává si vkus i skvělou techniku – i když něco z aury, velikosti a noblesy starých houslových mistrů 20. století mi tam přece jen chybí.

foto: Prague Philharmonia / Jiří Beran

Facebook X E-mail WhatsApp