Téměř letní večer 24. dubna – Lincoln center Plaza na Manhattanu. Přes náměstí, kterému vévodí kultovní vodotrysk Revson Fountain, proudí asi šest tisíc lidí – tolik návštěvníků dohromady pojmou hlediště Metropolitní opery a koncertní síně David Geffen Hall. Po cestě za uměním se mnozí zhoupnou. A to doslova. Houpačky u vodotrysku – nová atrakce se světelnými efekty – lákají i dospělé. Davy se v tomto místě rozdělí. Jedna část pokračuje do divadla na operu Innocence Kaiji Saariaho – díky EBU k poslechu na Vltavě, další návštěvníci zabočí doprava na koncert s Barbarou Hannigan. Proslulá pěvkyně i dirigentka debutuje s Newyorskou filharmonií, což vzbudilo na Manhattanu velkou zvědavost. S hudbou Richarda Strausse a Francise Poulenca se ve stejném programu představí 26. května v Praze. Coby rezidenční umělkyně letošního Pražského jara vystoupí na čtyřech koncertech.

Výjimečný večer v samotném pupku světa je ve znamení dvou světových umělkyň, vlastně tří, a jako takový se koná více méně náhodou. Každá z institucí má svou vlastní dramaturgii. Finská skladatelka Kaija Saariaho (1952–2023) v newyorské Metropolitní opeře debutovala dílem L’Amour de loin (Láska na dálku) před deseti lety. Nová produkce její opery – thrilleru Innocence (2021) má v New Yorku premiéru letos a diriguje ji opět Susanna Mälkki. A o několik desítek metrů dál ve zcela zaplněném a stále novotou vonícím sále Wu Tsai Theater se publiku klaní vysoká štíhlá žena s blonďatou hřívou vlasů. Večer je avízovaný bez přestávky a na programu jsou dvě díla: Straussovy pozdní Metamorfózy, studie pro 23 sólových smyčců, a Poulencova monopera La Voix Humaine (Lidský hlas), lyrická tragédie o jednom dějství (1958). Obě díla si do jednoho večera takto naprogramovala samotná Barbara Hannigan a Poulencovo dílo ve vlastní úpravě. Newyorská filharmonie program nabídla po tři večery za sebou.

Za časů, kdy se americké publikum oddaně klanělo evropským umělcům, kteří se uvolili vypravit přes Atlantik, byl Richard Strauss přijat se stejnými poctami jako hlava státu. Psal se rok 1904 a prezident Theodore Roosevelt Strausse uvítal v Bílém domě. Ten na oplátku a za obrovského zájmu Newyorčanů nabídl v premiéře své dílo Symphonia domestica. Asi o dvacet let později se moci ujímá Hitler, nastává postupná fašizace společnosti, v průběhu let Třetí říše má komplikované postavení v německé společnosti také Richard Strauss. V létě 1944 začínají Straussovy plány na Metamorfózy, pro něj velmi zásadní dílo pro smyčcový orchestr, které by mělo podobu žalozpěvu, pohřební hudby. Všechno se výsostnému umělci Straussovi rozpadalo pod rukama. „Jeho hudba a zejména jeho písně jsou bezpochyby nádherné,“ řekl údajně Hitler Goebbelsovi, „ale jako člověk nestojí za nic.“ Uvádí se, že Metamorfózy začal Strauss komponovat bezprostředně poté, kdy byla 12. března americkým letectvem de facto vybombardována Vídeňská opera, symbol dovršení zkázy. Metamorfózy Strauss dokončil 12. dubna 1945 jako svou další poctu Ovidiovi. Inspirací mu byla i krátká báseň Goetha začínající verši: „Nikdo nepozná sám sebe, oddělen od svého ega…“ Ponuré, truchlivé a bolestně krásné Metamorfózy symbolizují mučivé prozření zoufalého člověka a tragédii doby, která kéž by se do Evropy nikdy nevrátila! V newyorské premiéře dílo provedl v roce 1948 Bruno Walter, ano, ten „rasově nevyhovující“, kterého Richard Strauss v roce 1933 v roli dirigenta na poslední chvíli v Říši nahradil. Pravda bývá často úděsná, i v případě autora Salome nebo Růžového kavalíra.

Dirigentka Barbara Hannigan při svém sebevědomém příchodu na jeviště působila jako magnet. Její osobitá, obdivuhodná vizáž, svižné, rozmáchlé gesto a až taneční dirigování podtrhly už v provedení Metamorfóz výraznou performativní stránku umělkyně. Ano, mohli jste zavřít oči a místo rozevláté dirigentky vnímat jemné kontury naléhavě se prolínajících a téměř do nekonečna se vinoucích melodií. Čím legendárnější dílo, tím svízelnější je jeho live provedení srovnávat s často určujícími nahrávkami, jako je např. ta od Herberta von Karajana s Berlínskými filharmoniky. Zvuk smyčců byl v akusticky výborném sále podivně utlumený, artikulace prolínajících se linek nebyla příliš konkrétní. Jsem ale přesvědčena, že vřelejší a zpěvnější tón smyčců České filharmonie pod vedením Hannigan na Pražském jaru zprostředkují niternější zážitek. Publikum vzdalo hold Hannigan už po posluchačsky ne zrovna jednoduchých Metamorfózách. I to je svědectvím velké proměny publika, kterou na koncertech Newyorské filharmonie poslední roky sleduji.

Chvilka odpočinku a návrat Barbary Hannigan na pódium, tentokrát už v civilu: v černém tričku, širokých černých kalhotách a s vlasy svázanými v cop. A pak začalo něco, nad čím dosud kroutím hlavou: Jak je možné dirigovat tzv. „levou zadní“ (tedy suverénně a zpaměti) symfonický orchestr, přitom bezchybně intonačně zpívat a herecky i choreograficky odvést vysoce přesvědčivý výkon? Barbara Hannigan byla při tom všem snímána třemi kamerami umístěnými v orchestru prostřednictvím live projekce na obrovské plátno nad jevištěm.

V programu festivalu Pražské jaro se mj. píše: Poulenc z vlastní zkušenosti věděl, co je to strach, deprese a nervové vyčerpání, které může vyvolat ztráta milované osoby. Vždyť jen krátce před kompozicí Lidského hlasu sám podobnou situaci zažil. „Píšu operu,“ svěřil se příteli, „víš, o čem je: žena (já) volá naposledy svému milenci, který se druhý den žení.“ Francisem Poulencem bylo dílo naskicováno a posléze zkompletováno v průběhu roku 1958, autorem libreta je Jean Cocteau a to vytvořil na základě své stejnojmenné hry z roku 1930. Světová premiéra monoopery se konala v roce 1959 v Paříži a měla dva protagonisty – dirigenta (Georges Prétre) a sopranistku (Denise Duval). Barbara Hannigan odvedla dílo v jedné osobě, k čemuž ji výrazně pomohl video umělec Clemens Malinowksi, který společně s ní plnil funkci režiséra, scénografa a choreografa v jednom, a zvukový designér Etienne Démoulin. Hlas Hannigan se nesl prostřednictvím portu, což ji umožnilo vzhledem k ději vypointovanou škálu pohybu, protože hlavně na plátně se odehrávalo vše scénické: tu záběr na její tvář i s detaily očí (a z vrásek si letos čtyřiapadesátiletáletá umělkyně naprosto nic nedělá), na její obnažené paže, ruce snímané z detailu po celek, zmnožené i zastavené v čase, tělo svíjející se v křeči i zoufalém nářku a touze zastavit čas. Bolestné emoce ženy, která ztrácí milého a stále tomu nemůže uvěřit. A jak dílo prezentuje Hannigan? „…text se ale vlastně neustále vrací k významu, který žena přikládá fantazii, pravdě a lžím, až je stále více zřejmé, že potřebuje žít ve své vlastní verzi reality (tak, jak to děláme všichni…). Její osamělost a intenzita emocí ženou tuhle operu až k srdcervoucímu závěru.“ Celý „děj“ opery se odehrává u telefonního sluchátka, prostřednictvím hovoru, kterému už tenkrát (i když z jiných důvodů) vypadával signál, a jak to bývá, zrovna v těch chvílích nejdramatičtějších. Více prozrazovat před blížící se pražskou produkcí není třeba, jen znovu potvrdit  fenomenální, soustředěný, hluboce profesionální výkon Barbary Hannigan i Newyorské filharmonie. A nebýt drobného zádrhele – uvolněného portu při obzvlášť temperamentním úkonu sólistky, kdy dirigovala orchestr v jakési piruetě, nevěřili byste, že jste přítomni live představení v reálném čase.

Při vstupu do koncertního sálu jsem míjela stovky mladých lidí, zjevně na večerní koncert pozvala Newyorská filharmonie studenty středních škol. Běželo mi hlavou, jak asi takový program přijmou. Když dílo o zoufalé snaze už téměř nepříčetné ženy zastavit čas doznělo, euforie v sále nebrala konce. A ti mladí skandovali nejvíce. Snad tomu tak bude i 26. května v Rudolfinu.

***
Newyorský hudební víkend s konexemi na Českou republiku uvedl už v České národní budově na Manhattanu 25. dubna sedm premiérových skladeb zkomponovaných k poctě muzikoložky Lenky Hlávkové, která byla jednou z obětí střelby na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v prosinci roku 2023. Umělecky i lidsky silný večer zaštítila osobnost profesora, amerického muzikologa i skladatele Michaela Beckermana, který se specializuje na českou a východoevropskou hudbu a s Lenkou Hlávkovou byl v častém profesním kontaktu. Večer byl organizován za podpory společností Dvořák American Heritage Association a Bohemian Benevolent and Literary Association, jejichž je Beckerman také členem. Program nastudoval Washington Square Ensemble.

foto: facebook Barbary Hannigan / Chris Lee; Renata Spisarová

Facebook X E-mail WhatsApp