„Sbor fungoval jako prodloužená ruka dirigujícího perfekcionisty Lukáše Vasilka.“

„Snad každý ze zpěváků PFS by mohl být sólistou.“

„Pokud bych přece jen chtěla najít na celém jinak báječném večeru pomyslný chlup, zastavila bych se u volby programu.“

Začít si něco se sbory v městě, jako je New York, je choulostivá věc. Tradice sborového zpívání je zde obrovská, už kvůli bohoslužbám a mším, které se ve stovkách protestanských, ale i katolických kostelů několikrát týdně bez sborů prostě neobejdou; a že v nich převažují často afroameričtí zpěváci s neodolatelnými hlasy, je v tomto městě nasnadě. Každá i veřejná škola, zejména pak ty střední a univerzitní, má sbor často na téměř profesionální úrovni. A to už vůbec nemluvím o virtuózních tělesech od The Choir of Trinity Wall Street přes The New York Virtuoso Singers po New York Choral Artists a mohla bych jmenovat desítky dalších, včetně operního sboru z MET. Možná i proto bylo na vystoupení Pražského filharmonického sboru v Zankel Hall, sále, který je součástí koncertního komplexu Carnegie Hall, tak plno, a to má asi šest set míst. A možná i proto se tolik očekávalo od dramaturgie samotného večera.

Sál, jak se tady říká „Theater“, je tak starý jako samotná Carnegie Hall (1891) a do jeho přízemí se dostanete po dvojích jezdících schodech. Je zabudován hluboko do země a ještě před náročnou rekonstrukcí, dokončenou v roce 2003, se zde hrávalo divadlo, promítaly filmy, úspěšná zde byla scéna off – Broadway. A ať je dnes program v koncertním sále sebehlučnější, pověstné metro uslyšíte v sále jezdit tak jak tak. Čas od času zadunělo i při zpěvu Pražského filharmonického sboru (PFS). Tohle je prostě New York, také město hluku. Buď ten fakt přijmete, nebo do něj raději nejezděte.

Sbormistr Lukáš Vasilek byl se svými zpěváky (napočítala jsem jich 67) na produkci v Carnegie Hall, která se odehrála 6. prosince, dokonale připraven; a připočtěme středeční participaci na Glagolské mši s Českou filharmonií. Někteří členové z žesťové a bicí sekce orchestru opačně zase zahráli na koncertě sborovém. V Janáčkově Otčenáši se přidala harfistka Jana Boušková a varhanice Daniela Valtová Kosinová.

Program samostatného vystoupení PFS byl postaven na české sborové tvorbě 20. století s výjimkou Dvořákova cyklu V přírodě, op. 63 (1882). Trojice skladatelů Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů (Čtyři písně o Marii) fungovala bezvadně – a cappellové zpívaní je jednoduše nad vším ostatním. Lukáš Vasilek pak ve výběru repertoáru vsadil ještě na Ebenovo Pražské Te Deum (1989) a Testamentum Jana Nováka (1966). Proč se ani v přídavku neobjevila hudba Bedřicha Smetany (Američané by jistě ocenili například sbor z Prodané nevěsty) nebo naopak sborová tvorba současných skladatelů nebo skladatelek, zůstalo nejenom mně záhadou.

Pražský filharmonický sbor je známý svým oduševnělým a kompaktním zvukem, interpretací téměř bez jediné chybičky. V akustice Zankel Hall bylo zpívanému textu skvěle rozumět. Každý z posluchačů se musel rozplývat nad kultivovaností hlasů, obdivovat suverénní intonaci i v těch nejtišších místech, pružnost ve výrazu, tónovou vylehčenost, zpěv bez patosu i sólové výkony jednotlivých sborových zpěváků v Novákově Testamentum Iosephi Eberle; snad každý ze zpěváků PFS by mohl být sólistou. Potěšilo mě zařazení díla Otčenáš Leoše Janáčka, ve kterém tenorové sólo zpíval místo původně avizovaného Pavla Černocha americký tenorista hřejivého hlasu, ale ne už tak přesvědčivých výšek Kyle van Schoonhoven. Pohladily křehké intimní sbory Čtyři písně o Marii Bohuslava Martinů, které jsem v provedení PFS vnímala jako a cappellové operní miniatury.

Celému večeru vlastně nebylo co vytknout. Našinec hluboce ocenil provedení ne vždy běžného českého sborového repertoáru, všichni v sále se pak museli opájet čistým, přirozeným projevem sboru, který na dálku fungoval jako prodloužená ruku dirigujícího perfekcionisty Lukáše Vasilka. Zpívání ve sboru, to je disciplína! Pokud bych přece jen chtěla najít na celém jinak báječném večeru pomyslný chlup, zastavila bych se u volby programu. Newyorčan, který miluje kontrastně vystavenou dramaturgii a zábavu na prvním místě, i když té nejvyšší kvality, rozhodně trochu uvolněné „show“ ten večer postrádal, i když přídavek z vystoupení PFS na Times Square Goin‘ Home (A. Dvořák / R. Hall) byl trefnou rozlučkou.

Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem koncertuje dnes a zítra už v Torontu. Pražský filharmonický sbor je po svém prvním samostatném koncertu v Carnegie Hall na cestě domů a Český týden v New Yorku uzavře dnes několik dokumentárních filmů v České národní budově na Manhattanu, ale hlavně vystoupení Pavel Haas Quarteta ve Weill Recital Hall (Carnegie Hall) s hudbou Suka, Smetany a Janáčka.

Letošní mimořádný výsadek české hudby a uměleckých těles v New Yorku byl natolik úspěšný, že na opakovanou návštěvu „Empire City“ nebude rozhodně nutné čekat na Rok české hudby 2034!

Foto: Pražský filharmonický sbor