Večer s datem 19. února otevřel ve třetím patře České národní budovy na Manhattanu celoroční program společnosti DAHA (Dvořák American Heritage Association) s názvem Emigranti českého původu spojeni hudbou. Za organizací stojí prezidentka DAHA Susan Lucak, která do debaty o Rudolfu Firkušném, jednom z největších klavíristů 20. století, pozvala muzikologa s mezinárodním renomé Michaela Beckermana a prezidenta Bard College a šéfdirigenta American Symphony Orchestra Leona Botsteina. Hlavní hvězdou večera byl klavírista Yefim Bronfman, žák Rudolfa Firkušného z newyorské Juilliard School.

Událost si nenechalo ujít pochopitelně hlavně americké publikum, které se už neskládá, jak tomu bylo v průběhu 20. století, jen z českých a slovenských přistěhovalců – členů krajanských spolků a jejich přátel. Dnes různorodá společnost napříč generacemi i etniky nejdříve velmi pozorně poslouchala hodinovou debatu na téma Rudolf Firkušný (1912–1994): jeho život v Čechách, Francii, USA a šťastné setkání s domácím publikem po roce 1989 v Praze. Nám doma důvěrně známé okolnosti, ale někteří návštěvníci tento až hollywoodský příběh Firkušného slyšeli poprvé. Dítě se zázračným hudebním talentem z moravských Napajedel, které ve třech letech přišlo o otce a kterému matka hledala učitele, aby se jeho talentu ujal v raném dětství Leoš Janáček (sám přišel o své dvě děti). Shrnuto velmi svižně: Firkušného podporoval na studiích v zahraničí i prezident Tomáš G. Masaryk (učitelé Alfred Cortot a Artur Schnabel) a následovala Firkušného první koncertní cesta do USA (1938). Dějinný zvrat a druhá světová válka: pevný morální postoj Firkušného, jeho emigrace z Československa, Firkušného přátelství s Bohuslavem Martinů v Paříži. Oba pak brzy emigrují do USA a oba tam díky výjimečnému talentu, houževnaté práci a štěstí čekala sláva: Firkušný z New Yorku vyjížděl koncertovat do celého světa, pro Martinů americké období patří k nejproduktivnějším a mezinárodně nejuznávanějším etapám jeho kariéry. A pochopitelně zmíněný byl i Firkušného triumfální návrat na česká pódia, kterého se účastnil prezident Václav Havel a tisícovky občanů, kteří na Firkušného po více než čtyři desítky let jeho absence v Čechách nezapomněli.

Jak Michael Beckerman, tak Leon Botstein se s Firkušným dobře znali. Mluvili o něm jako o excelentním, osobitém interpretovi s překrásným zvukem, jako o klavíristovi vysoce inteligentním, elegantním, bez bombastických gest a „škaredých“ tónů. Jako o umělci s fenomenální pamětí. Stavěli do popředí Firkušného coby humanistu a v souvislosti s dneškem zdůrazňovali jeho mravní poselství a noblesu. Až dojemný byl moment, kdy prezidentka DAHA Susan Lucak upozornila na skutečnost, že sto let poté, co se Firkušný poprvé potkal s Masarykem, sedí v New Yorku v jedné řadě pospolu potomci obou těchto osobností. Svou přítomností zaštítili večer Firkušného děti Véronique a Igor s rodinami a také Charlotta Kotík, pravnučka prvního československého prezidenta.

„Lidskost byla velkou součástí uměleckého života mého otce a byla jsem až dojatá, že to všichni takto vnímali, že se ještě na ten fakt vzpomíná,“ uvedla Véronique Firkušná, která Yefimu Bronfmanovi už vloni napsala s prosbou, zda by kolem „tátových“ narozenin (11. února) vystoupil v České národní budově. Odpověď přišla okamžitě: „Ano, rád, velice rád.“ Vystoupení Bronfmana, který dlouhá léta patří mezi světovou elitu klavíristů, mělo v malém koncertním sále České národní budovy naprosto domácí atmosféru, jako bychom se vrátili do doby salónních koncertů, kdy účinkující byli publiku na dosah. Přispěl k tomu i poměrně komorní zvuk staronového křídla Steinway, které DAHA získala nedávno do svého vlastnictví. Ostatně „SteinwayArtist“ byl jak Dvořák během svého pobytu v New Yorku, tak Firkušný, a je jím roky i Yefim (Fíma) Bronfman. Na programu měl skladby z nadcházejícího evropského turné: Brahmsovu Sonátu č. 3, op. 5, Prokofjevovu Sonátu č. 7, op. 83 a přídavkem – Arabeskou, op. 18 Roberta Schumanna – Bronfmanovo precizní hraní v České národní budově vyvrcholilo. „Právě v Schumannovi jsem cítila, že Fíma hraje pro něj, za něj – v té intepretaci jsem skutečně slyšela tátu,“ svěřila se po koncertě Veronique Firkušná.

S Yefimem Bronfmanem (*1958, Taškent) jsme se po jeho vystoupení krátce setkali v Dvořákově salónku. Žákem Rudolfa Firkušného byl na Juilliard School někdy v polovině sedmdesátých let: „Byl to skvělý hudebník, dodnes je mi velkou ctí, že jsem mohl být jeho žákem, byl to rovněž jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy potkal. Byl velmi starostlivý, velmi laskavý – a díky němu jsem poprvé tady v New Yorku také slyšel o českém jídle. (úsměv) Opravdu, byl to velmi milý člověk a pochopitelně geniální hudebník, mnoho pro mě znamenal. Studoval jsem u něj na Juilliard School jen pár let, měl v té době jen dva studenty a já jsem byl jedním z nich. Jistě, hodně cestoval kvůli svým koncertům, já také. Byl jsem na začátku své kariéry, tak jsem občas chyběl, ale on tomu naprosto rozuměl, že jsem vystupoval. To je život,“ usmíval se Yefim Bronfman. Právě on je živoucím příkladem odkazu Rudolfa Firkušného v 21. století. Ale co z Firkušného hry přetrvává pro Bronfmana osobně dodnes? „Ten jeho zvuk, když hrál. Ten jeho zvuk mi stále zní v uších a publiku také. Mluvil jsem o tom s mnohými lidmi, vždy se shodli na tom, že Firkušného ‚zvuk‘ byl něco velmi speciálního. A to pokračuje – zvuk nikdy neumírá.“

V závěru už společenské části večera Susan Lucak, prezidentka DAHA a viceprezidentka BBLA, upozornila na pokračování linie koncertů Emigranti českého původu spojení hudbou. Dne 26. března tak vystoupí v České národní budově s hudbou amerického Středozápadu, českých osadníků i svou vlastní kompozicí klavíristka Katelyn Bouska, která patří k už čtvrté generaci českých přistěhovalců.

A aby toho z klavírní hry nebylo v tyto dny v České národní budově na Manhattanu málo: v pondělí 23. února na pozvání Českého centra New York vystoupí klavírista Lukáš Vondráček a uvede také program Future Tones, večer výjimečných výkonů mladé generace klavíristů, mezi kterými budou například Magdaléna Kovářová, Jan Schulmeister nebo Adam Znamirovský.

***

Co je to DAHA a čeho je součástí? V New Yorku funguje více než pětatřicet let a po celou dobu připomíná, oslavuje a nadále zkoumá mimořádný hudební přínos skladatele Antonína Dvořáka se zvláštním důrazem na jeho vlivné pobyty ve Spojených státech v letech 1892 až 1895. Není jen „muzejní“ institucí, která by se nostalgicky odkazovala k událostem starým více než sto třicet let. DAHA jako součást BBLA je v kontaktu s 21. stoletím prostřednictvím prezentace úspěšných českých i amerických hudebníků, vědců, vizuálních umělců i osobností společenského života. Susan Lucak, která DAHA vede, je povoláním lékařka, ale klasické hudbě se věnuje celý život. Právě Dvořákovo dílo bylo její spojnicí s domovem, který v roce 1969 její rodiče s ní a její sestrou opustili.

Co je BBLA a jak se prezentuje? „Bohemian Benevolent and Literary Association (BBLA) byla založena roku 1892 československými přistěhovalci. Jejím cílem bylo uchování národních zvyků a kultury. Česká národní budova byla postavena o čtyři roky později, aby tento sen naplnila a tím poskytla místo, ve kterém by se Češi a Slováci cítili blíž domovu. Původně založená jako společná organizace skládající se z více než osmdesáti krajanských spolků, BBLA nadále pokračuje ve své misi zachování a upevnění kulturního dědictví pravidelnými akcemi a společenskými podniky a programy. Sbližuje tak nadále naše národy a kultury pod jednou střechou.“ (z nápisu na zdi třetího poschodí České národní budovy v New Yorku)

Foto: Wikimedia Commons, Alena Kostromina

Facebook X E-mail WhatsApp