„Konkurence orchestrů v Carnegie Hall je neúprosná, ale Mahlerovou Pátou symfonií se 4. prosince Česká filharmonie zapsala do aktuální top desítky světových orchestrů.“

„Carnegie Hall se proměnila ve festivalové místo, stovky Newyorčanů si koupily lístky na všechny koncerty České filharmonie.“

„V závěrečné Intrádě Glagolské mše rozpoutal Byčkov s orchestrem fascinující hudební orgie.“

A opět bylo vyprodáno. I středeční program České filharmonie po dohodě s vedením Carnegie Hall vsadil na americkou hvězdu. Ale pokud si do ní promítnete nedostupnou, téměř nadpozemskou bytost, ke které vás ochranka nepustí ani na metr, v případě houslisty Gila Shahama jste naprosto vedle. A pak přišel čtvrteční program, s klavíristou Daniilem Trifonovem a posléze s Janáčkem a Pražským filharmonickým sborem… Davy skandujících návštěvníků.

Když jsem panu Shahamovi byla v říjnu po interpretaci Mendelssohnova Houslového koncertu e moll představena v zákulisí David Geffen Hall, sídla Newyorské filharmonie, poznala jsem neobyčejně milého a srdečného muže, který nechal pozdravovat Prahu a už tenkrát se těšil na prosincové vystoupení s Českou filharmonií. S ní si zahrál Dvořákův Houslový koncert nedávno v Japonsku a teď Americe, naopak u nás před rokem na festivalu Dvořákova Praha.

Svůj sólový výstup v New Yorku, kde Gil Shaham žije se svou velkou rodinou, si doslova užíval: jak v interakci s dirigentem Semjonem Byčkovem (neměli daleko od společného tance), tak s řadou prvních houslistů, k nimž se často obracel. Usměvavý, uvolněný, ale zároveň krajně soustředěný a intonačně neomylně pevný projev i v těch nejkrkolomnějších trylcích a flažoletech. Gila Shahama charakterizuje neobyčejná vřelost, jemnost, měkkost a zpěvnost tónu, který je podpořen mistrovskými nástroji ze Stradivariho dílny. Shahamova interpretace oplývá nejvyšší možnou kultivovaností, jakou si jen můžeme představit. Jeho hra je pořád tak líbezná a vroucí, že Vám po čase začnou chybět určité spodní proudy, jaké má v sobě například Leonidas Kavakos, ale může být, že jsem byla v sále jediná, komu něco takového přišlo na mysl.

Rozebírat na tomto místě Dvořákův Houslový koncert je jako nosit dříví do lesa. Připomenu jen, že dirigentovi dává partitura dvě základní možnosti: buď je sólový part více méně součástí orchestru, nebo nabízí ryze sólovou hru z orchestru vydělenou. Byčkov se Shahamem levitovali mezi oběma polohami, což bylo jedinečné. Dvořákův koncert vyzněl ten večer značně komorně – bodejť, až teprve 13 let od jeho dokončení mohl Dvořák poznat dimenze newyorské Carnegie Hall. Třetí větu vzal Semjon Byčkov pěkně od podlahy a těžko říct, od koho tak běsná a krkolomná tempa vycházela, zda z vůle dirigenta, nebo sólisty. Následoval bouřlivý potlesk a hlasité výkřiky publika jak na fotbalovém stadiónu. „Masakr!“ ozvalo se vedle mě z řady, kde seděli představitelé českého byznysu. (A já k hodnocení potřebovala tolik slov!). Odměnou nám byla Gavotta z Partity pro sólové housle č. 3 Johanna Sebastiana Bacha.

Se Symfonií č. 5 cis moll Gustava Mahlera nastoupil na pódium zcela jiný orchestr a nemyslím teď jen početně, protože hráčů a hráček byla dohromady asi stovka. KONEČNĚ to přišlo, říkala jsem si ihned po prvních taktech s uspokojením. Byli jsme v přímém přenosu účastníky vrcholné formy České filharmonie v jednom z nejprestižnějších sálů světa. Na rozdíl od úterního koncertu, kdy se v druhé polovině hrála Smetanova hudba, řady v přízemí po přestávce ve středu už neprořídly. Na Mahlerovi je v New Yorku pokaždé plno. Aby také ne. V New Yorku se Pátá symfonie hrála v Carnegie Hall poprvé už v únoru roku 1906 (světová premiéra v Kolíně nad Rýnem v roce 1904 byla vypískána).

Od prvních taktů monumentálního Smutečního pochodu 1. věty jste věděli, že Mahlerovu hudbu má Semjon Byčkov v krvi. Čirá krása prostřednictvím měkkého, ale sebevědomého zvuku žesťů, díky barevné a pregnantní hře dřevěných dechových nástrojů, hutných i skvoucích poloh smyčcové sekce s violoncelly uprostřed, s vrcholy hlavně ve Scherzu. Vše zvukově vyrovnané, ve správných poměrech s osobitým zvukem orchestru, který v Carnegie Hall slyšíte jen zcela výjimečně. Detailní, krásná práce dirigenta s bohatě strukturovanou partiturou a střídmými gesty.

Orchestr samotný prošel tou nejlepší průpravou – Mahlerovy symfonie se Semjonem Byčkovem (i s Václavem Neumannem) má ve své diskografii. Akustika v Carnegie hall umožnila zažít každý dynamický kontrast, dirigent si jako nikde jinde mohl dovolit velkorysá pomalá tempa v líbezném Adagiettu pro smyčce s arpeggiaty harfy. Publikum přijímalo uhrančivý proces jedinečného okamžiku s obrovskou pozorností, a také v přímém přenosu rozhlasové stanice WQXR, jak jsem se zpětně dozvěděla. Oslavný zpěv poslední věty a velkolepý žesťový chorál strhnul posluchače k euforickým reakcím. Konkurence orchestrů v Carnegie Hall je neúprosná, ale Mahlerovou Pátou se 4. prosince Česká filharmonie zapsala do aktuální top desítky světových orchestrů.

5. prosinec 2024 – den třetí a pro Českou filharmonii v Carnegie Hall asi na nějaký ten rok poslední. Začalo se téměř o 15 minut později, zjevně se čekalo na příjezd a usazení prezidenta Petra Pavla. Seděl na tzv. Family First Tier a záda mu jistili pánové, které rozhodně nezajímalo, co se děje na pódiu. V první polovině koncertu zazněla opět hudba Antonína Dvořáka, tentokrát Klavírní koncert g moll z roku 1876 a za klavírem seděl Daniil Trifonov, v aktuální sezóně rezidenční umělec jak Chicagského symfonického orchestru, tak České filharmonie, se kterou si vystoupení zopakuje v sobotu 7. prosince v Torontu. Na první židli jako o den dříve v Mahlerovi Jiří Vodička.

Komunikace mezi šéfdirigentem filharmoniků Byčkovem a Trifonovem během čtyřicetiminutového koncertu je mi doteď záhadou. Trifonov jednoduše přišel, okamžitě sedl za Steinway a od té chvíle si hleděl jen svého hraní. Po prvních taktech bylo jasné, že třiatřicetiletý pianista patří mezi naprostou špičku. Překrásný úhoz, kterým objímal celou klaviaturu, technika, ze které se tajil dech, protože tak rychle přece NENÍ možné hrát a k tomu bezchybně! A dynamická škála? V rozmezí minimálně sta stupňů. Výraz nevinně lyrický, ale i démonicky běsný. Čaroděj, nebo nadpřirozená bytost? Dvořákova hudba byla v rukou Trifonova žertovná i heroická, něžná i rockově úderná, konejšivá i plná napětí. Nelaškoval s orchestrem, nepomrkával na dirigenta, nedělal opičky pro pobavení publika. Daniil Trifonov si urputně hleděl svého a závratné tempo, které nastolil ve třetí větě, dostalo do varu celý orchestr.

O přestávce jsem potkala Veronique Firkušnou, která tento koncert slyšela od svého otce Rudolfa Firkušného nesčetněkrát. Byl to právě on, kdo pomáhal ve světě šířit Dvořákovu hudbu. Zářily jí oči a výkon Trifonova s filharmonií zhodnotila jedním slovem: Vynikající! Jistě, základem všeho byla Dvořákova hudba, jehož duše v místech, které tak důvěrně znal, se ten večer musela tetelit blahem. Jeho odkaz dodnes drží v New Yorku společnost DAHA (Dvořák American Heritage Association). Její předsedkyně Susan Lucak a místopředseda, i v Čechách známý muzikolog Michael Beckerman, poctili Českou filharmonii a jejího šéfdirigenta cenou DAHA a zároveň před druhou polovinou koncertu publiku v Carnegie Hall oficiálně oznámili účast prezidenta Pavla, který sklidil nadšený aplaus.

O přestávce se za mými zády ozval povzdech, že teď přijde na řadu „ten Janáček“ a že, jak dotyčná slečna z Čech slyšela, je to nepěkná hudba, ale co se dá dělat, snad to vydrží. Zjevně mluvila o Glagolské mši (1926-27). I kdyby Leoš Janáček za celý svůj život ze symfonického díla napsal pouze tuto kantátu, vstoupil by rovnýma nohama přímo do nebe…!

To pomyslné se otevřelo hned po prvních taktech, kdy na pódium jakýmsi zázrakem dostali kustodi asi dvě stě účinkujících včetně sólistů: Kateřiny Kněžíkové, Lucie Hilscherové, Aleše Brisceina a Davida Leigha. Na elektrické varhany (jiné Carnegie Hall nemá k dispozici) hrála Daniela Valtová Kosinová a Pražský filharmonický sbor i s dalšími českými externisty připravil Lukáš Vasilek. Opět nebudu na tomto místě rozebírat v Čechách notoricky známou skladbu (v Carnegie Hall měla Glagolská mše premiéru v roce 1975). Fakta kolem vzniku Glagolské jsou každému z nás aspoň trochu známá: kdyby tenkrát v Luhačovicích nepršelo, kdyby nebylo Kamily Stösslové a kdyby se Janáček nesetkal na Hukvaldech poprvé a pak znovu s arcibiskupem Leopoldem Prečanem a nemluvili spolu o církevní hudbě a jejím úpadku… Moudra tedy vynechávám, je jich plný internet.

Vracím se na pódium, na kterém rozjel Semjon Byčkov s americkým publikem, které chodí speciálně do Carnegie Hall hlavně na tu „pěknou“ hudbu, nesmlouvavou a docela riskantní hru. S vysoce motivovaným orchestrem (na první židli v Glagolské mši seděl Jan Mráček) a skvěle připraveným sborem Lukáše Vasilka včetně sólistů (vynikající zejména mužské hlasy) naservíroval posluchačům Janáčka nekompromisního, naléhavého, syrového, zavrtávajícího se pod kůži, ale hned zase laskavého, toužícího, ano, až žadonícího u Boha, ve kterého musel hluboce věřit… V závěrečné Intrádě rozpoutal Byčkov s orchestrem doslova hudební orgie.

Vítězné tažení České filharmonie v Carnegie Hall bylo u konce a publikum v New Yorku to ocenilo předlouhými ovacemi. Nedalo mi to a šla jsem je dát najevo jako mnozí další přímo „do kotle“, pod pódium, co nejblíž hudebníkům. A když jsem se otočila a viděla v těch nekonečně vysokých patrech obřího koncertního sálu davy skandujících návštěvníků, bylo mi jasné, že bitvu nejen o Janáčka, ale také o umístění mezi nejlepší orchestry světa Semjon Byčkov se svou Českou filharmonií podpořenou Pražským filharmonickým sborem vyhrál a naše vlast s nimi.

————-

Doporučujeme také rozhovor s Robertem Hančem, generálním manažerem a uměleckým ředitelem orchestru, z 1. prosince tohoto roku.

O Carnegie Hall čtěte podrobně ZDE.

Fotogalerie z koncertu 4. prosince:

Fotogalerie z koncertu 5. prosince:

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura a Petra Hajská