„Koncertní síň postavili na ploše devíti parcel jako jednu z posledních velkých staveb ve městě ještě bez použití ocelové konstrukce, z cihel a pískovce.“

„Antonín Dvořák byl jedním z těch, kteří napomohli vytvoření věhlasu nové síně. S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu díla je první tamní uvedení New World Symphony asi nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

„Zahrát si právě zde je snem každého hudebníka. Je však rozdíl, jestli umělec vystoupil v programu Carnegie Hall, nebo v programu, pro který si jiný organizátor sál jen pronajal.“

Na samém začátku prosince, v závěru Roku české hudby 2024, patří newyorská koncertní síň Carnegie Hall, respektive její hlavní sál Isaac Stern Auditorium, po tři dny České filharmonii. Jedno z nejslavnějších míst, kde se ve světě hraje klasická hudba, bylo svědkem mnoha světových premiér, mezi nimiž jako mimořádně památné zůstává první provedení Dvořákovy Novosvětské symfonie. Ani se nechce věřit, že v šedesátých letech nechybělo moc k tomu, aby byla historická budova jako údajně nadbytečná stržena.

Když se 5. května v roce 1891 otvírala, stála nová koncertní síň zabírající dnes východní stranu Sedmé avenue mezi 56. a 57. ulicí na místě, které bylo docela dost daleko od středu města. Ten se tehdy nacházel kolem 14. ulice. To je skoro o šest kilometrů jižněji. Zcela pochopitelně se proto ozývaly hlasy: kdo se potáhne tak daleko na sever…? Nebyla tehdy žádná doprava, jenom tramvaj, ale tu zdaleka každý v oblibě mít nemusel. A tak bylo opravdu z psychologického hlediska docela zajímavé, proč Andrew Carnegie zvolil právě tuhle část města… 

Aby lidé přišli, aby je na toto místo dostal, pozval k otevření síně nejvýznamnějšího a nejslavnějšího skladatele té doby. V New Yorku bylo tehdy osmnáct důležitých deníků. A všechny psaly: Do města má přijet Petr Iljič Čajkovskij! – Mnozí lidé si asi mysleli, že nepřijede. Ale on skutečně přicestoval. Nepodílel se na všech večerech. Například Beethovenovu První symfonii řídil Walter Damrosch. Ale Čajkovskij o prvním večeru pětidenního festivalu započatého v úterý 5. května dirigoval svůj Slavnostní pochod. 

Byl v New Yorku týden, vše se dařilo, slavnosti měly důstojný průběh. Vzácného hosta vzali také do Philadelphie, Baltimore a Washingtonu a k Niagarským vodopádům – a potom zase odcestoval. A všichni ti lidé, kteří přicházeli na otevření síně, se z odlehlých končin zase vrátili zpátky do centra města… Zpočátku si budoval sál svou reputaci jen velmi zvolna. Ale když už se jednou začalo, nebyla cesta zpět! Do konce roku 1891 tak začala i tradice koncertů pro školní děti. Po další čtyři desetiletí je v Carnegie Hall pravidelně dirigoval za pultem Newyorského symfonického orchestru mladý dirigent Walter Damrosch…

Podnět ke stavbě sálu vzešel právě od něj. Damrosch působil v Oratorní společnosti a toužil po důstojném stánku pro symfonické koncerty. Naštěstí o svém snu hovořil nahlas – na lodi během cesty do Evropy, a to s panem Carnegiem, který se zrovna plavil se svou novomanželkou na líbánky do Skotska. Damrosch byl na cestě do Německa k Hansi von Bülow. Mladý muži, pojeďte s námi na naše skotské panství a prohovoříme to tam, řekl mu zřejmě v nějakém okamžiku Carnegie. Slovo dalo slovo … a „Hudební síň“ za čtyři roky stála. 

Andrew Carnegie byl obchodní magnát, majitel ocelářské společnosti, ale současně také filantrop. Koncertní síň, kterou nechal postavit v roce 1891 a která nese jeho jméno, není zdaleka jediným výsledkem dobročinnosti tohoto původem skotského průmyslníka. Podobně inicioval a zaplatil také vznik některých knihoven, škol a univerzit, a to nejen ve Spojených státech, ale také v Británii, Kanadě a dalších zemích. Proslul rovněž jako donátor odlitků kostry velkého dinosaura řadě muzeí světa. Ale myslel i na důchodový fond pro své bývalé zaměstnance. Mr. Carnegie, který se přistěhoval s rodiči ještě coby dítě, začínal v Americe jako poslíček a dělník. Když mu bylo pětapadesát, jeho ocelárny byly největším a nejziskovějším průmyslovým podnikem na světě. V roce 1901 je mimochodem prodal za téměř půl miliardy dolarů, což byla dosud nevídaná finanční transakce…

Koncertní síň postavili za jeden milion a sto tisíc dolarů na ploše devíti parcel jako jednu z posledních velkých staveb ve městě ještě bez použití ocelové konstrukce, z cihel a pískovce. Architekt dal stavbě eklektický vzhled odkazující k italské renesanci. Kladl důraz na střídmost a funkčnost. O to víc se soustředil na interiér. Zejména pečlivě studoval akustiku evropských sálů.

Spolku, který ji provozoval, přišel značně nenápaditý jen její název. Hudební síň…? V tisku i mezi lidmi se stejně od počátku psalo a říkalo „Carnegieho hudební síň“. A tak byl Mr. Carnegie velmi brzy požádán, aby jí své jméno propůjčil oficiálně.  

V 90. letech 19. století přijel do Ameriky Antonín Dvořák, aby byl po tři sezony ředitelem Národní konzervatoře. Bylo logické, že se bude prezentovat novou kompozicí. Původně měla být na anglický text, ale protože předlohu nedostal včas, zhudebnil text latinský. Univerzální. Te Deum bylo důstojnou skladatelskou vizitkou, ale současně naštěstí i kompozicí vhodnou k právě probíhajícím oslavám čtyřstého výročí objevení Ameriky, tedy k výročí vylodění Kryštofa Kolumba. Byl říjen 1892. Carnegie Hall, kde Te Deum poprvé zaznělo, sloužila v té době veřejnosti už – a nebo teprve? – rok a půl.

Antonín Dvořák byl jedním z těch, kteří vytvoření věhlasu nové síně napomohli. Velkou roli v tom sehrála Jeannette Thurber, prezidentka Národní konzervatoře, která Dvořáka do New Yorku pozvala. Opět byly v novinách velké titulky: Přijede Dvořák…! A pak přijel. A že skutečně napsal novou skladbu, jejíž premiéra se tu měla uskutečnit, to byla mimořádná, obrovská událost! Dvořákova hudba byla – stejně jako dnes, tak i tehdy – vnímána jako příjemná, komunikativní, vstřícná… Potom přišla premiéra jeho v pořadí deváté symfonie, které dal podtitul Z Nového světa.  Bylo 16. prosince 1893. Dvořák seděl v sále v lóži č. 10. Ty ovace, jaké nastaly…! S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu symfonie „From the New World“, zkráceně New World Symphony, to byla asi nejdůležitější světová premiéra, která se v této síni kdy odehrála.

Carnegie Hall byla velmi důležitá pro vytváření a posilování americké kulturní identity. V té době existovalo nějakých patnáct lidí vytvářejících bohatství, které předčilo Evropu. První americký miliardář John D. Rockefeller, průmyslník Andrew Carnegie, podnikatel a bankéř J. P. Morgan… Všechno bylo o penězích. Lidé odplouvali do Ameriky za vidinou peněz. Kulturně však Američané byli dlouho značně nejistí. Všechno vztahovali k Evropě. Vždyť tam dokonce posílali ženy, aby se staly vévodkyněmi…. Carnegie Hall byla jednou z prvních příležitostí, kdy se Američané začali cítit kulturně jistější. 

Vypráví se, jak byl hned první rok existence nové síně stavitel klavírů William Steinway v Londýně a slyšel tam pianistu Ignace Jana Paderewského. Způsob, jakým na jeho hru nadšeně reagovalo publikum, předčil všechno, co Steinway dosud zažil. Rozhodl se proto, že tohoto umělce pozve do New Yorku. A že Paderewski nevystoupí v jeho sále, v Steinway Hall na Čtrnácté ulici, kam se vešlo asi jedenáct set lidí, ale že bude hrát v Carnegie Hall, protože se do auditoria vejdou téměř tři tisíce diváků. Pokud se podaří sál pro koncert vyprodat, vydělám víc peněz, uvažoval. 

Paderewski Carnegie Hall skutečně vyprodal – a ne pouze jednou. Tehdy začala magie tohoto sálu. Všichni ostatní, když viděli tenhle úspěch, chtěli i své umělce dostat do Carnegie Hall. Bylo jasné, že pokud bude interpret hodně dobrý, lidé se za ním i nějakou tu míli navíc vypraví. A pak to pokračovalo. I klavírista Vladimir Horowitz v Berlíně prohlásil: musím vyprodat Carnegie Hall. Podařilo se mu to v roce 1965. Síň byla symbolem srovnávání s jinými interprety. 

Jinou rovinu ovšem nastolil sám Andrew Carnegie, když naopak prohlásil: Ať je sál takovou platformou, kam může přijít každý. To byl naprosto odlišný postoj oproti všem před ním. A tak na otázku „Mohu také hrát v Carnegie Hall?“ odpovídal: Samozřejmě. Stačí zaplatit za pronájem.

Díky tomu v jeho sále vystupovali nejen hudebníci, ale také politici, spisovatelé, náboženští vůdcové, cestovatelé… Hrála se tam klasická hudba, populární hudba, jazz, lidová hudba… Ale také tu měl přednášku norský polárník Amundsen a Charlie Chaplin právě tady uvedl premiéru svého filmu The Kid, samozřejmě s živým orchestrálním doprovodem.

Prvními afroamerickými hudebníky, kteří v Carnegie Hall vystoupili, byli už v roce 1892 klavírista Walter Thad Talbert a po něm sopranistka Sissieretta Jones. A zanedlouho tam měl debut také „Král pochodů“ John Philip Sousa se svým orchestrem Grand Concert Band. Do roku 1929 se v Carnegie Hall objevoval často, celkem sedmnáctkrát, nejprve se svým tělesem, později s orchestrem námořnictva Spojených států, který vedl během první světové války. James Reese Europe a jeho Clef Club Orchestra přinesli do Carnegie Hall v roce 1912 při večeru nazvaném „Koncert černošské hudby“ ranou podobu jazzu. 

Chodili tam také rodiče s dětmi. Nebo tam měl kdysi týdenní festival Walt Disney, když prezentoval svůj nový kreslený film. Ve čtyřicátých letech v tomto sále hrál dokonce cirkus. Opravdový, s koňmi a slony! Podmínky byly pro všechny stejné. A tak začalo fungovat povědomí „být zde“. Vystoupit na místě, kde dirigoval Čajkovskij, kde měl takový úspěch Dvořák… Kde hovořil prezident Benjamin Harrison či spisovatel Mark Twain… 

V novém newyorském stánku hudebního umění se začali jeden za druhým střídat debutanti, proslulí umělci své doby: Houslisté Ysaÿe, Kreisler a Heifetz, violoncellista Casals, klavíristé Rubinstein a Rachmaninov, dirigent Stokowski, tenorista Caruso… Newyorský debut tam měl Chicagský symfonický orchestr. Poprvé zde newyorské publikum slyšelo Čajkovského Evžena Oněgina, v koncertní verzi. Richard Strauss v tomto sále dirigoval světovou premiéru své skladby Sinfonia domestica, Prokofjev americkou premiéru své Klasické symfonie. A Gustav Mahler, povolaný jako šéf k Newyorské filharmonii, v Carnegie Hall řídil nejen americkou premiéru své Symfonie č. 2 Vzkříšení, ale rovněž svůj úplně poslední koncert. Smrtelně nemocen po něm odjel v roce 1911 do Evropy a ve Vídni zemřel.

Od devadesátých let, do naší doby tedy už za více než 130 let, se v Carnegie Hall uskutečnilo přes padesát tisíc nejrůznějších akcí a vystoupilo tam více než devadesát tisíc různých umělců a osobností. Dirigoval tam své nové věci Aaron Copland, mnohokrát také Igor Stravinskij; premiéru mělo v Carnegie Hall na čtyřicet jeho skladeb. Vystoupili tam Camille Saint-Saëns, Bartók, Ravel… 

V Carnegie Hall měla premiéru symfonická tryzna Památník Lidícím Bohuslava Martinů. V roce 1942 vyzval totiž Americký svaz skladatelů řadu autorů, aby složili skladbu inspirovanou válečným děním. Téměř současně česká exilová vláda v Londýně požádala české skladatele o přípravu nové národní hymny a o pamětní dílo, které bude navždy válku připomínat. Bohuslav Martinů na tyto podněty reagoval zhruba osmiminutovou orchestrální skladbou, kterou dokončil 3. srpna 1943. Poprvé zazněla 28. října 1943, tedy v den 25. výročí vzniku Československa, na slavnostním koncertu Newyorské filharmonie řízené Arturem Rodzińským. Památník Lidicím, který celý koncert zahajoval, přispěl k úspěchu večera, který byl opakován po další tři dny. Dílo se stalo aktuálním uměleckým symbolem odporu proti fašismu. Martinů, který přicestoval do New Yorku v březnu 1941  po dramatickém útěku před nacisty z Paříže, bydlel – stejně jako Béla Bartók – nedaleko. Newyorská filharmonie mu za války a po válce hrála také 2. symfonii, 2. klavírní koncert…    

Z českých interpretů – když nepočítáme v Americe usazeného Rudolfa Firkušného – hráli v Carnegie Hall klavírista Ivan Moravec a Talichovo kvarteto, Josef Suk a Václav Hudeček, zpíval tam Kühnův dětský sbor a Iva Bittová a někteří další. Opakovaně tam samozřejmě byla i Česká filharmonie, včetně koncertu před závěrem Roku české hudby 2014 s Jiřím Bělohlávkem, jak jinak, s Novosvětskou symfonií, a včetně koncertu v den stého výročí vzniku Československa. Tehdy, 28. října 2018, zazněla před vyprodaným sálem Mahlerova Symfonie Vzkříšení. Dirigoval Semjon Byčkov a zpíval Pražský filharmonický sbor. Ten se letos, v závěru Roku české hudby počátkem prosince, podílí i na provedení Janáčkovy Glagolské mše a má pak pod vedením Lukáše Vasilka v sále poprvé i svůj vlastní a cappellový koncert.

Ve třech sálech Carnegie Hall se každoročně koná okolo dvou set padesáti představení vážné i populární hudby. Je to koncertní kolbiště i místo kultu. Sál, který má genia loci. Carnegie Hall je budova, která se s několika svými patry už dlouho naprosto ztrácí mezi okolními mrakodrapy. Vypadá, skoro jako kdyby pod nimi byla zapomenuta z jiných časů. Přesto je to budova, která vyvolává i při pouhém pohledu z ulice vzrušení.

Od roku 1891 do roku 1960 byla Carnegie Hall v soukromém vlastnictví. Nejprve byla vlastněna Andrew Carnegiem, potom – od roku 1925 – rodinou Simonových. Vlastních prezentací bylo za celou tu dobu nanejvýš tak patnáct. Po roce 1960, kdy se síň dostala do vlastnictví City of New York a kdy město vytvořilo neziskovou organizaci Carnegie Hall Corporation, však začala prezentovat i své vlastní události. V roce 1962 to byly dvě akce, o rok později jich bylo pět… O šest desetiletí později se tam koná sedm až osm set nejrůznějších programů ročně a Carnegie Hall z nich sama pořádá zhruba čtvrtinu až třetinu.

Mívala v ní rovněž domov Newyorská filharmonie, nejstarší orchestr ve Spojených státech. Působí od roku 1842. Filharmonici vystupovali nejprve v sále na dolní Broadwayi. Tak, jak se město rozrůstalo na sever, postupovala později nahoru po Manhattanu i filharmonická sídla. Bylo jich postupně víc než deset. Carnegie Hall patří nejdelší období. Jeden z dirigentů filharmonie byl českého původu, rodák z Humpolce. Nastoupil v roce 1911 po Gustavu Mahlerovi, který se mimochodem narodil jen pár kilometrů od Humpolce, v Kalištích…  Jmenoval se Josef Stransky. Ve dvacátém století potom stály v čele tělesa další vynikající osobnosti – Toscanini, Boulez, Mehta, Masur… 

Asi nejslavnějším z šéfdirigentů Newyorské filharmonie byl Leonard Bernstein. Zastával tento post v letech 1958 až 1969. Právě za něj se orchestr zase stěhoval, už asi definitivně… Bernstein začínal v Bostonu. Když v roce 1943 zaskočil v New Yorku v Carnegie Hall za Bruna Waltera, jeho improvizovaný výkon byl kritikou i orchestrem označen za suverénní a Bernstein se stal senzací města. Bylo mu pětadvacet… Od roku 1962 těleso koncertuje v novém sále na rohu Broadwaye a 65. ulice, vedle Metropolitní opery. Dlouho se jmenoval Avery Fisher Hall, pak síň ale přejmenovali podle jiného donátora na David Geffen Hall. 

V New Yorku už nestojí budova konzervatoře, kde učil Dvořák, ani dům, kde tehdy bydlel a kde skládal Novosvětskou. Nestojí ani Hudební akademie, koncertní síň Steinway Hall, pryč je i stará Metropolitní opera, protože nebyl zájem, aby té nové, otevřené v roce 1966, staré divadlo nějak konkurovalo… A tak na začátku šedesátých let hrozila demolice i Carnegie Hall… Vznikalo Lincolnovo centrum a v novinách se psalo, že se přece nemůže najít tolik lidí, aby zaplnili Carnegie Hall i novou koncertní síň.

Carnegie Hall byla dána do prodeje, ale řeklo se, jestli se najde někdo, kdo by ji zachránil, tak se prodej zastaví. Pár těch, kteří se domnívali, že by se stará síň zachránit měla, se našlo. A houslista Isaac Stern dostal skvělý nápad: pohnout starostu New Yorku k tomu, aby Carnegie Hall koupilo město. Že by z ní mohlo být především místo pro hudební vzdělávání. Stern rozhodujícím způsobem vystoupil proti zbourání památné budovy. Nakonec se ze síně stala newyorská pamětihodnost. V historii New Yorku jde o první budovu, která byla zachována z důvodů historické důležitosti. O dva roky později začala pracovat komise památkové péče, která se začala starat o systematické zachovávání historických staveb.  

Počátkem druhého desetiletí našeho století a nového tisíciletí zaštítila Carnegie Hall ambiciózní projekt – jako významná kulturní instituce se stala iniciátorem, organizátorem a hostitelem Národního orchestru mladých Spojených států amerických. Znamenalo to letní soustředění, koncert v místě jeho konání, koncert v Carnegie Hall… a zámořské turné. S tímto projektem přišel Clive Gillinson, když se stal výkonným a uměleckým ředitelem. Uvědomil si totiž, že v Americe dosud není Národní orchestr mladých. On sám hrál v národním orchestru v Británii na violoncello a považoval to za skvělou zkušenost… Pro tým pracovníků to znamenalo rozšíření edukačních programů o další, jaký tam ještě nebyl. Tým se snaží využít reputaci a kontakty Carnegie Hall s vynikajícími umělci k tomu, aby se mladí s hlubokým zájmem o hudbu dostali do kontaktu s nejvyšší úrovní interpretačního umění. Ale nejde jen o to, že se může posloužit stovce studentů. Současně odtamtud odchází vzkaz všem ostatním do jednotlivých amerických států, regionů či měst, že se v tamních mládežnických tělesech – napříč celou zemí – realizuje skvělá věc. 

Zahrát si právě zde, je snem každého hudebníka. Musí to být nádherný pocit. Objektivně, pro skutečnou prestiž, je ovšem přece jen trochu rozdíl mezi tím, jestli umělec vystoupil v programu, který svou dramaturgií zaštítila Carnegie Hall, nebo v programu, pro který si jiný organizátor sál jen pronajal…

Foto: Petr Veber, Veronika Paroulková, archiv Klasiky+, Wikipedie / a.n. / volné dílo, Wikipedie / George Grantham Bain Collection / volné dílo, Wikipedie / Theodore C. Marceau / volné dílo, Wikipedie / William P. Gottlieb / volné dílo, archiv Klasiky+, archiv Polské národní opery