„Devět symfonií Antonína Dvořáka pokrývá v jeho tvorbě období tří desetiletí, během nichž se z neznámého pražského hudebníka, violisty orchestru Prozatímního divadla, stal uznávaný tvůrce požívající respektu nejen doma, ale i v německy mluvících zemích, v Británii a ve Spojených státech.“

„U zrodu Symfonie e moll, ve světovém kontextu Dvořákova nejpopulárnějšího díla, stál v období maxima jeho tvůrčích sil souběh příznivých okolností.“

„Ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty v kombinaci s již vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem, mistrně ovládaným, přetvořila skladatelova tvůrčí fantazie v případě Novosvětské v mimořádně vyvážené dílo výjimečných kvalit.“

Květen 1893 byl pro Antonína Dvořáka v New Yorku radostnou dobou. Pracoval na nové symfonii, a to s vědomím o jejím Amerikou ovlivněném charakteru, a po mnoha měsících odloučení byly na cestě za ním děti. Obě roviny, tvůrčí a osobní, se propojily ve středu 24. května. A tak lze na konci právě ten den dokončené partitury Novosvětské symfonie číst dvě poznámky. Jednak „v 9 hodin ráno“, jednak „Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram…”.

Antonín Dvořák žil od září 1892 s manželkou a dvěma ze šesti dětí v New Yorku. Byl jako významná osobnost z Evropy angažován jako ředitel konzervatoře, k jeho závazkům patřila výuka a nastudování několika koncertů se studenty. „Práce mnoho ve škole nemám, takže mi pro mou práci času zbývá a nyní právě dokončuji novou symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý, kdo má ´čuch´, musí vycítit…,“ psal v jednom dopise.

Skladby, které komponoval během několikaletého pedagogického působení ve Spojených státech amerických, opravdu mají od předchozích opusů odlišné intonační a výrazové zabarvení. Příčinou je nejen teskný podtón související s odloučením od domova a od domácího kulturního a rodinného zázemí, ale do určitě míry zapůsobily rovněž vlivy severoamerické hudby. Patří sem mimo jiné Violoncellový koncert, Biblické písně, ale také Smyčcový kvartet F dur, Smyčcový kvintet Es dur, Suita A dur, Sonatina G dur… a samozřejmě Novosvětská symfonie. U zrodu tohoto díla, ve světovém kontextu Dvořákova nejpopulárnějšího, stál v období maxima jeho tvůrčích sil souběh příznivých okolností: silné dojmy z nového prostředí, vědomí finanční nezávislosti, pocit vyslance české hudby a ambice dokázat, že nezklame očekávání. Byl ostatně opravdu na vrcholu. Rok před odjezdem do Ameriky, v roce 1891, ve kterém oslavil padesátiny, začal vyučovat na pražské konzervatoři, během osmé návštěvy Anglie se tehdy za jeho řízení uskutečnila v Birminghamu premiéra Requiem… V Praze také převzal čestný doktorát české univerzity a čestným doktorem se stal i na univerzitě v Cambridge.

Devět symfonií Antonína Dvořáka pokrývá v jeho tvorbě období tří desetiletí, během nichž se z neznámého pražského hudebníka, violisty orchestru Prozatímního divadla, stal uznávaný tvůrce požívající respektu nejen doma, ale i v německy mluvících zemích, v Británii a ve Spojených státech. Jeho umění získalo svrchovanou jistotu ve zvládnutí hrnoucí se invence do dokonale řešených hudebních forem. Na jeho umělecké výsledky šťastně zapůsobilo ukotvení ve zdravé muzikalitě, upřímné emocionalitě a slovanské vřelosti i melancholii a stavění na svěžích melodických nápadech blízkých typu lidové české hudebnosti. Nakonec se jasem své hudby i způsobem kompoziční práce přiblížil vrcholným dílům klasiků. Dnes je Antonín Dvořák, autor dvou stovek děl, nejen nejhranějším českým hudebním autorem, ale vůbec nejproslulejším českým umělcem. Jeho hudba vyrůstá z domácích kořenů a zároveň je světová…

Do Ameriky se z Prahy tehdy cestovalo vlakem do Brém nebo do Hamburku, lodí do Anglie a týden přes oceán. Telegram oznámil Dvořákovi 24. května 1893, že čtyři zbývající děti, které první rok zůstaly v Praze, dorazily do jihoanglického Southamptonu. Bylo to shodou okolností v tentýž den, kdy ráno dokončil svou devátou symfonii… A tak lze na konci partitury Novosvětské symfonie číst jednak poznámku „v 9 hodin ráno„, jednak poznámku „Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram…”.

Do New Yorku děti dorazily poslední květnový den. A už o pár dní později, začátkem června, kompletní rodina cestovala na letní pobyt do Spillville, do nevelké obce ležící asi 350 kilometrů západně od Chicaga ve státě Iowa. Tam, mezi krajany, Dvořák přes prázdniny spontánně napsal Smyčcový kvartet F dur a Smyčcový kvintet Es dur. Hudba obou komorních skladeb nijak nezastírá převažující radost z odpočinku a inspirativní pohodu okolní přírody. Kvartet, premiérovaný další rok v Bostonu, drží kompozičně mimořádně zdařile pohromadě. Má výrazně homofonní fakturu, je obsahově prostý a výrazově přímočarý, až odzbrojujícím způsobem bezprostřední, citově opravdový a přesvědčivý. Spěje k radostnému finále. Má nicméně sugestivní, melancholicky působící pomalou větu. A ve scherzu nelze přeslechnout stylizaci zpěvu malého místního ptáčka, tanagry červené… Kvintet vykazuje v melodice a celkovém koloritu typické znaky Dvořákových amerických děl a v mnohém se tak vzdaluje trendům, které panovaly v tehdejší evropské komorní hudbě. Nejde jen o pentatoniku, tedy zřetelné preferování pouhých pěti tónů oproti obvyklým dvanácti tónům klasických tónin, ale i o častější užívání samotné jednohlasé melodie bez protihlasů, bez kontrapunktu a harmonie, a o výrazný neměnný rytmus – folklórní prvky odkazující dokonce k indiánským rituálním zpěvům a k bubínkům z jejich doprovodu.

A Symfonie e moll? Ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty v kombinaci s již vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem, mistrně ovládaným, přetvořila skladatelova tvůrčí fantazie v jejím případě v mimořádně vyvážené dílo výjimečných kvalit. Jeho charakteristickým znakem jsou mimo jiné časté reminiscence na témata z předchozích v následujících větách. Dvořák takové postupy, které pomáhají homogenitě skladby, používal, ale zde jsou uplatněny opravdu důsledně a promyšleně.

Premiéra vzbuzovala v New Yorku velké očekávání – i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu tamní nové národní hudby. Debatuje se dodnes o zdrojích, které sám užil. O spirituálech, o hudebních projevech původních obyvatel… Také o příbězích z Písně o Hiawathovi amerického básníka H. W. Longfellowa… Na adresu svých inspirací se nicméně autor vyjádřil takto: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“

Novosvětská symfonie, dílo vrcholné kompoziční suverenity, měla pak premiéru 16. prosince 1893. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl. Dějištěm byla koncertní síň Carnegie Hall, nově postavená a otevřená o půldruhého roku dříve. V červnu 1894 zazněla poprvé v Evropě, a to v Londýně, o měsíc později prvně v Čechách, to bylo v Karlových Varech – a na podzim téhož roku pak byla uvedena konečně i v Praze.

Foto: Wikipedia / George Eastman House / Bez omezení, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Carnegie Hall Digital Collections / volné dílo, Wikipedia/ Lithografie od Currier & Ives, 1865 / volné dílo