„Freiberg s majestátním kostelem sv. Petra nabízel Andreasovi místo ředitele kůru a varhaníka.“

„Hammerschmiedt vytvořil na sedm set skladeb nejrůznějšího ražení, z nichž asi čtyři stovky se zachovaly.“

„Album jeho čtyř svit a dalších drobnějších skladeb natočil se svým souborem Hesperion XXI. katalánský mistr gamby Jordi Savall.“

Orfeus. V řecké mytologii syn Múzy, nejúžasnější hudebník a pěvec. V rovině symbolu se k němu vracíme průběžně; hudební kruhy jej, zdá se, vzývaly nejvíc před čtyřmi staletími. Tehdy vznikly dvě opery, které si Orfea vetkly do názvu. Roku 1607 se dílo od Claudia Monteverdiho dočkalo premiéry při karnevalu v Mantově; o čtyřicet let později Paříž zároveň užasla i klimbala nad šestihodinovým Orfeem od méně známého Luigiho Rossiho. Oba operní autory však zhruba ve stejné době překonal ve vzdáleném Sasku skladatel a varhaník, rodák ze severočeského Mostu Andreas Hammerschmidt. Svými dobovými obdivovateli, a nebylo jich málo, byl totiž na múzického boha přímo pasován. Říkalo se mu „Orfeus ze Žitavy“.

Když se Andreasův otec, povoláním sedlář, vypravil ze Cvikova na zkušenou jižním směrem, netušil, že si v Žatci najde nevěstu. Byla jí, podle tehdejších záznamů, „ještě nedospělá paní z Mostu“, kam se už coby manželé záhy přestěhovali a zplodili syna, narozeného snad v roce 1611 anebo o rok později. V mostecké škole nabyl Andreas dobrého vzdělání jak v běžných předmětech, tak v základech hry na varhany, loutnu, spinet, flétnu a housle. Že má nevšední talent k hudbě, bylo nad slunce jasné. Ve stejné době se ovšem nad rodinou stahovaly náboženské mraky, protože coby oddaní protestanti vzdorovali místní rekatolizaci. Nezbylo jim než jít o dům dál. Nedaleký Freiberg si vybrali proto, že v tamním hornictví se hojně využívali koně a Hammersmidt starší mohl uplatnit své řemeslo.

Město s majestátním kostelem svatého Petra nabízelo Andreasovi místo ředitele kůru a varhaníka, které však získal po tvrdém soupeření s místním uchazečem až roku 1637. Napřed se ve Freibergu důkladně proškolil v harmonii a komponování u svého učitele Stephana Otta, který jej také vzal na dva roky s sebou do Wessensteinu u Drážďan, kde Andreas preludoval v zámecké kapli a vytvořil svůj první zpěvník Freut euch ihr Christen alle. Teprve poté se vrací do Freibergu, 22. srpna 1637 se žení s Ursulou Teuffelovou, „pozůstalou dcerou pražských měšťanů“, a těší se úctě místních, starostou počínaje a kurfiřtským soudcem konče. Přesto se za pouhé dva roky s městem loučí… Jaké k tomu měl důvody?

Jeden byl zřejmě osobní, citový. Krátce po svých prvních narozeninách tu totiž zemřelo první ze šesti dětí Andrease a jeho choti. A milovanou dcerku Rosinu mu zdejší prostředí na každém kroku připomínalo. Druhá příčina byla zato ryze pragmatická, profesní. Dozvěděl se, že v kraji Lužických Srbů, v půvabném, ale kvůli třicetileté válce jen ztěžka se probouzejícím městečku Žitava se nachází mohutný kostel svatého Jana Křtitele, kde bude mít k dispozici hned troje varhany. Takovému lákadlu se nedalo nepodlehnout. Sotva se tam s rodinou usadil, začal pilně komponovat.

Hammerschmidt vytvořil na sedm set skladeb nejrůznějšího ražení, z nichž asi čtyři stovky se zachovaly. Převládala chrámová hudba ve všech formách, tehdy v Německu běžných, které však originálně rozvinul. Jak dosvědčili jeho významní současníci, například básník Johann Rist, dovedl Hammeschmidt k dokonalosti tzv. dialogy, ve kterých propojil chrámovou píseň s koncertní. Vesměs na biblické verše skládal též písně slavnostní či děkovné. Ale kromě nich i na sto šedesát tanců. A zvlášť v počátcích se nevyhýbal ani hudbě ryze instrumentální. Ač varhaník, překvapivě se nevěnoval komponování pro tento nástroj. Že by jej ve volném čase, kdy nemusel u varhan vysedávat buď jako interpret, či pedagog, už nelákal?

Mylné by bylo nabýt pocitu, že Andreas se celoživotně věnoval jen hudbě a na nic jiného mu nezbýval čas. Že byl, řečeno bez obalu, šedivou kostelní myší skloněnou nad partiturami či ponořenou v modlitbách. Nic nebylo pravdě vzdálenější. Podobně jako mladý Bach, který byl ochoten „tasit kord“ na falešně znějícího sboristu, měl také Hammerschmidt vzteklou povahu a uměl se rozzuřit k nepříčetnosti. Soukromou ostudu vyvolal, když se do jeho domu dostavil nápadník dcery Sabiny, ovdovělý městský pištec Florian, kterého Andreas z duše nesnášel. A zahrnul „křikem, nadávkami a hrubými věcmi“, za které se musel omluvit. Veřejný skandál pak způsobil při příjezdu kurfiřta Johanna Georga II., který měl přijmout na žitavském Tržním náměstí hold. Místo toho byl svědkem bitky mezi varhaníkem a šenkýřem, kdy se „důkladně tloukli pěstmi“ a váleli na dlažbě.

Kvůli tomu byl Hammerschmidt vsazen na úsměvné tři hodiny do městské šatlavy, ale jinak si v Žitavě vydobyl výsostné postavení. Nejenže získal od radnice oprávnění, že jako jediný smí vyučovat hře na klávesové nástroje, a vychoval řadu schopných žáků. Byl členem deputace do Drážďan, obstaral Freibergu nový zvon, pomohl stavbě mlýna. Sám roku 1656 zakoupil dvůr, tři roky poté rozšířil pozemek o pusté místo u někdejších městských hradeb a postavil panský dům, který byl odrazem jeho občanské proslulosti. Umně ji navyšoval dedikací svých skladeb, například zdejšímu starostovi věnoval roku 1662 cyklus dvaadvaceti skladeb, z nichž polovinu představovaly chrámové písně a monodická proroctví. Ze Žitavy odjížděl Andreas jen občas, převážně jako žádaný varhaník při mších v Budyšíně, Zhořelci, či dokonce v Drážďanech nebo v Lipsku.

Hammerschmidt byl totiž ve své době, a ještě plných sto let po svém žitavském úmrtí 29. října 1675, široce oblíben a uznáván. Příčinou jeho obliby byla skutečnost, že na rozdíl od svých striktněji tvořících severoněmeckých vrstevníků komponoval srozumitelně. Částečně tvořil ještě v průběhu třicetileté války, viděl kolem sebe mnoho trápení i bídy a přál si, aby jim jeho hudba přinášela útěchu. Což bylo možné jen tehdy, pokud jí rozuměli.

Zároveň ale platí, že svým dílem, svými různorodými skladbami, se ani v nejmenším nepodbízel. Těžko by mu ještě dnes věnovala významný prostor webová stránka Bach Cantatas, která jej odborně zařazuje do širšího kontextu. Zmiňuje skutečnost, že ve Freibergu působil během Andreasova pobytu ceněný skladatel Christoph Demantius, který sice mladíka přímo neučil, ale přispíval k jeho tvůrčímu zrání jako mentor. Vyvrací domněnku, že ve hře na varhany školil Hammerschmidta mistr ve hře na tento nástroj Balthasar Springer. Zato potvrzuje vliv učených Andreasových přátel na jeho přemítání, ať už zbožné či filozofující; patřili k nim univerzitní rektor Christian Keimann nebo komponující muzikolog Theophil Lehmann.

Až na úzkou vrstvu znalců se pro nás ostatní jedná vesměs o neznámá jména, která však do své epochy obtiskla zřetelné tvůrčí či myšlenkové stopy. A na čele s Andreasem Hammerschidtem kypřila půdu nadčasovému velikánovi, který z ní měl brzy vykročit. Deset let poté, co odešel na onen svět Orfeus ze Žitavy, se v Eisenachu narodil Johann Sebastian Bach. Je už vlastností géniů, že se jeví jako zázračně seslaní z výšin. Jenomže ani tito velikáni by nemohli vyrašit z úhoru; nevědomky mívají v sobě zakódováno to nejlepší, co je předcházelo.

Největší poklonou pro Hammerschidta je skutečnost, že jeho hudba je stále v kurzu, zní na koncertních pódiích anebo ze zvukových nosičů. Za všechny vyjímám album jeho čtyř svit a dalších drobnějších skladeb, jež se svým souborem Hespèrion XXI, který založil v Basileji, natočil katalánský mistr gamby a hudební vědec Jordi Savall. Jsou pomníkem globálnějším, než honosný hrob, který nechala skladateli postavit vdova Ursula na žitavském hřbitově. K nalezení je tam dodnes. Když ještě existoval starý Most, měl v něm Andreas Hammerschmidt svou ulici; tak jako celé původní centrum vzala však za své. Na svých oficiálních stránkách se ale město ke svému rodákovi hrdě a zevrubně hlásí.

Foto: Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / VitVit / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Youtube