„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

Nic a nikdo na tomto světě nepluje ve vzduchoprázdnu. Vše má souvislost, kontext, ukotvení v prostoru a v čase. Leckdy lze leccos vyčíst už s z pouhého jména, příjmení, přídomku. O muži, kterému patří tento díl cyklu o zapomenutých – protože národnostně nejednoznačných – postavách naší hudby, to platí bezezbytku.

Že byl po svém narození 28. prosince 1825 budoucí muzikant a buditel pokřtěn jako Ernest, aby se poté stal v rakouských kruzích Ernstem a v českých či moravských Arnoštem, je ještě snadno pochopitelné. Také přídomek Tovačovský není složité vysvětlit: Vždyť právě tam, v sídle ležícím mezi Prostějovem, Přerovem a Kroměříží přišel na svět. A za obrození bývalo navíc zvykem si německé příjmení okázale vylepšovat. Ale jak se to, mein Gott, má s tím Forchtgottem? Potažmo s Bohabojem, jak komponujícího dirigenta nazývali obrozenci? Příběh je delší, než by se na první pohled zdálo.

Ano, Bohaboj je v zásadě doslovným překladem z německého Forchtgott. Ale jak Arnoštovi prarodiče k tomuto příjmení přišli? Mohla za to Marie Terezie. Židy neměla příliš v lásce, například ty pražské vyhnala za město, aby je pak musela přichýlit nazpět, když se ukázalo, že bez jejich finančních injekcí společnost chřadne. Pro celé naše území ovšem platilo její nařízení, že všichni zdejší obyvatelé musí mít povinně příjmení. A Židé si musí vybrat německé, nebo jim bude přiděleno. Což byl zjevně případ Arnoštových předků. Patřili totiž asi k oddaně, nikoli však fanaticky zbožným charedim, bohabojným. A tak „vyfasovali“ příjmení Forchtgott, míněné zprvu posměšně, což čas postupně smyl, zahladil. Následný překlad do češtiny, tedy Bohaboj, měl však svůj jazykový základ, své opodstatnění.

Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se Arnošt neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem. K výraznému vlastenectví, prožívanému už za studií v Olomoucí a poté za pobytu ve Vídni. Než do prvního ze zmíněných měst roku 1938 coby třináctiletý připutoval, aby se zde díky stipendiu vzdělával na gymnáziu, měl už za sebou první výrazné krůčky ve světě hudby. Vděčil za ně otci Josefovi, varhaníku a učiteli hudby, který ho se svojí chotí zplodil jako sedmé ze čtrnácti dětí, třetího syna v pořadí. A prvního potomka, který k jeho radosti jevil hudební nadání. Vždyť byl už v devíti letech schopen za tatínka zaskakovat při mších a dirigovat místní pěvecký sbor!

Přesto byl Arnošt Forchtgott Tovačovský veden k „serióznímu“ povolání. V rodinném plánu byla jeho studia práv a zajištěné povolání, při kterém ať si ve volném čase muzicíruje dle libosti. Jenže syn to viděl jinak. Už na olomouckém gymplu nasákl dvěma vlivy. Přišel do styku se svým profesorem Aloisem Vojtěchem Šemberou i se spolužáky na čele s Janem Vlkem, kteří o překot básnili. Ať už doopravdy, ve verších, anebo blouznivě jako výřeční vlastenci, buditelé. Což nakonec splývalo do tvůrčích výronů, kterých se Arnošt ochotně zmocňoval coby začínající skladatel.

Mezitím, stále ještě v Olomouci, přešel po maturitě na práva a prožil revoluční rok 1848. Stanul v čele spolku Slovanská lípa, založeného 28. května, a vítal české a moravské studenty vracející se nakvap z Vídně, aby pomohli povstání. V rámci Akademické legie se dokonce stal velitelem jedné z ozbrojených rot, o jejímž bojovém nasazení se ovšem nedochovaly žádné zprávy. Rebelie skončila nastolením Bachova absolutismu a Arnoštovou frustrací, která jej paradoxně zavedla do epicentra moci, proti níž se vymezoval. Do Vídně.

Tam Forchtgott práva dokončil, diplomem byl ověnčen 22. července 1851. Že by se ale začal živit jako koncipient, to ho nenapadlo ani v nejhorším snu. Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným sbormistrem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem. Sólovou dráhu mu ale rozmluvil lékař s odkazem na rodinnou anamnézu, která ho nakonec beztak dostihla. A stejně vehementně horoval Arnošt pro vlastenectví. Spoluzakládal krajanské spolky nebo se do nich zapojoval jako člen. Z jeho úsilí těžily Slovanský pěvecký spolek, Slovanská beseda či Lumír ve Vídni, Jednota zpěváckých spolků československých či Hlahol v Praze. Pěvecké sbory řídil kdekoli a kdykoli to šlo, namátkou v lednu 1852 na vídeňském pohřbu Jána Kollára, profesora na tamní univerzitě a autora eposu Slávy dcera; úsměvně působí, že inspirací pro sošnou slovanskou bohyni byla slovenskému buditeli jeho manželka, baculatá Němka…

Obecně nelze nevidět shovívavost, s jakou rakouské úřady k provokujícím našincům vesměs přistupovaly. Bohaboj, byť stále známější jako autor vlasteneckých písní, sborů či kantát, nejenže svobodně vyučoval v Schubertově výchovném ústavu nebo v rodinách vídeňské šlechty. Úřady jej dokonce ocenily nezanedbatelnou finanční odměnou. Zní nám to nyní takřka rajsky, když víme, jak se nejen se zjevnými odpůrci, ale i se šedou zónou uměli následně, během 20. století, vypořádat nacisté či komunisté.

Ve Vídni uvedl Forchtgott Tovačovský řadu vlastních skladeb, zhudebňujících vlasteckou poezii českých básníků. Namátkou Stráž u Vyšehradu na verše od Aloise Vojtěcha Šmilovského či Vlasti podle předlohy Jana Vlka. Bojovného ducha nepostrádaly jeho Válečné písně husitské. Čerpal též s vlivů lidových písní, od českých přes chorvatské, srbské či bulharské až po ruské. Tím zaujal o generaci mladšího Leoše Janáčka, který byl za svého pražského pobytu, kde učil na varhanické škole, osloven mytologií kolem Bohabojovy osoby, vyzdvihované na přemrštěný piedestal. Z Vídně do Čech ji šířily vlastenecké kruhy po Arnoštově předčasném odchodu ze života 18. prosince 1874 – bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Skonal na následky vleklé plicní tuberkulózy, marně léčené díky sbírkám vídeňských Čechů a Moravanů. Zbylý obnos pomohl vdově Sofii uhradit náklady na pohřeb a za náhrobek, který byl vztyčen na vídeňském Centrálním hřbitově.

Skladatel, sbormistr a buditel Bohaboj byl po smrti zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou s výmluvným, byť pravopisně nepřesným názvem Zvuky ku památce Forchtgotta-Tovačovského. Zjevně z ní sám brzy vystřízlivěl, protože nikdy nedal podnět k jejímu veřejnému provedení. Toho se u nás dočkala až mnohem později. Teprve nedávno, v dubnu 2017, ji v brněnské Redutě provedl soubor Ensemble Opera Diversa. Světovou premiéru zažila ovšem péčí amerických Čechů už roku 1988 v St. Louis.

Arnošt Forchtgott Tovačovský, považovaný v Österreichisches Musiklexikon za rakouského skladatele českého původu, byl zpodobněn v dobových článcích svých vrstevníků, jako byli skladatel Konstantin Alois Jahoda-Křtinský anebo básník Jan Albert Kalandra. Až s odstupem času se tu a tam stal předmětem badatelů. Poměrně ucelený pohled na jeho tvorbu nabídl ve své diplomové práci z roku 1948 sbormistr Milan Uherek; v 60. letech na něj navázali muzikologové Bohumil Štědroň a Vladimír Gregor. Brzy má o Bohabojovi vyjít kniha od vedoucího Katedry teorie a dějin umění na Ostravské univerzitě, doktora Viktora Velka. Snad se díky tomu vynoří alespoň dílčím způsobem tato svérázná postava ze stínu našich hudebních velikánů. Na čele s jeho generačním souputníkem, o jednadvacet měsíců starším Bedřichem Smetanou.

Foto: Wikipedia / Jan Vilímek / volné dílo, ilustračční - Facebook / město Tovačov, Facebook souboru Ensemble Opera Diversa, Wikipedia / František Krišpín / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo