„Barenboim a Said si padli do oka; shodli se na lásce k Beethovenově dílu. Cítili, že mohou nad hudbou vyklenout most vzájemnosti.“

„Jenže zprvu panovala mezi mladými nedůvěra; primárně rozdělovala Židy a Araby, ale též ty, kteří přivezli do orchestru jak sunnitskou, tak šíitskou verzi islámu.“

„Budou v této době ochotni vedle sebe usednout Izraelci a Palestinci? Dokud žije a je schopen být jejich tmelem Daniel Barenboim, tak ano.“

Možná by měli to útulné lobby jednoho z londýnských hotelů ozdobit pamětní tabulkou: „Zde byl L. P. 1992 založen jedinečný West-Eastern Divan Orchestra“. Datum by sice nesedělo, protože oficiálně vznikl tento orchestr až o sedm let později. Vždyť také na letošek, bohužel ve stínu současného krvavého blízkovýchodního konfliktu, připadají jeho pětadvacetiny. Jiskra však byla opravdu zažehnuta už tehdy, v roce 1992. A právě na tomto místě.

„Seděl jsem u stolku nad kávou a četl si,“ vzpomínal na nečekané setkání Edward Said, palestinsko-americký akademik a politolog. „Něco jako by mě náhle donutilo zdvihnout zrak od knížky. A spatřil jsem, jak do hotelu vchází Daniel Barenboim. To je přece ten slavný klavírista a dirigent!“ Cosi přimělo Saida, aby vstal, překřížil Barenboimovi cestu a představil se. Teď bylo na hudebníkovi, zdali hozenou rukavici zvedne. „Došlo mi, o koho jde, četl jsem totiž některé z jeho esejů,“ uvedl Barenboim později, „a teď jsem měl možnost se s ním setkat tváří v tvář. Už to byl zážitek. Načež se stalo něco neobvyklého.“

Ti dva si tak padli do oka, že pokud zrovna Barenboim nezkoušel s Londýnskou filharmonií a Said nenatáčel v BBC, po celý víkend se od sebe nehnuli. Stále si měli co říct. Ať už v hotelové hale anebo v blízké libanonské restauraci. V hovoru dokonce pokračovali i pozdě večer, po telefonu z jednoho hotelového pokoje do druhého. Vedli řeč o všem možném, vějíři témat nicméně vládla hudba. Blízko k ní měl i Said, protože od mládí hrál amatérsky na piano. Shodli se na společné lásce k dílu Ludwiga van Beethovena. Ale jako by cítili, že mohou nad hudbou vyklenout něco navíc, most vzájemnosti. A chtěli vzácnou příležitost uchopit za pačesy.

Edward Said a Daniel Barenboim v Seville (2002)

Teoreticky se totiž mohli potkat už mnohem dřív než nyní, kdy bylo Barenboimovi padesát a Saidovi o sedm víc. Kde? Přece v Jeruzalémě, kde se Edward narodil. S rodinou už ovšem žil v Egyptě, když se do města tří náboženství přistěhoval Daniel až ze vzdálené Argentiny. Takže se minuli. Prostě se jejich cesty měly zkřížit až ve chvíli, kdy mohli kout velkolepé plány. Posvěcené tím, že je garantovali právě oni. Dvě osobnosti s renomé a s přesahem, požívající důvěru z obou břehů, od dějinně znepřátelených etnik, národů.

Kdo z nich přišel na nápad, že orchestr složený z mladých hudebnic a hudebníků jak z Izraele, tak z arabských zemí, se bude jmenovat West-Eastern Divan Orchestra? Těžko říct. Said byl literát a inspirace Goethem u něj byla nasnadě, ale ani Barenboimův kulturní rozhled nelze podcenit. Ať už tomu bylo jakkoli, zvolili název z mnoha hledisek trefný. A předvídavě související s místem, kde byl jejich společný sen přetaven do skutečnosti. Došlo k tomu přesně před pětadvaceti lety roku 1999 ve Výmaru. Tam, kde žili Schiller či Goethe, ve městě tradičně kulturním. Donedávna se nacházejím na území nepřirozeně rozděleného Německa. A ještě předtím, za druhé světové války, skomírajícím v zápachu, obrazném i doslovném, z blízkého Buchenwaldu…

Odkud odjinud, řekli si Barenboim se Saidem, lze dát nejen hudebnímu světu na vědomí, že nenávist patří do minulosti? A že stojí za pokus ztišit střet Izraelců s Palestinci? Zklidnit rozpory mezi Židy a Araby? Tak, jako se Johann Wolfgang von Goethe před dvěma staletími rozkročil ve své básnické sbírce rozkročil mezi Západem a Východem. Mezi křesťansko-židovskými světem na jedné straně a muslimským na straně druhé. Zastoupeným zde poezií perského básníka Háfize, jež Johanna Wolfganga ke tvorbě inspirovala. Goethův Západovýchodní díván (doslova: sbírka dokumentů), rozdělený do deseti knih neboli kapitol, se stal literárním skvostem. Také však nadčasovou inspirací pro počin, vytvořený dvojicí Daniel Barenboim a Edward Said.

Titulní list a titulní strana z knihy „West-östlicher Divan“ od Johanna Wolfganga von Goetheho (1819)

Začátky nebyly ideální. Do Výmaru se sice podařilo zajistit dostatečné množství muzikantek a muzikantů jak z Izraele, tak z arabského tábora, jejichž vhled do evropské klasiky Barenboima překvapil. Na programu jejich společného pobytu byl jak nácvik Beethovenovy Symfonie č. 7 A dur pod taktovkou samotného Mistra, tak mistrovský kurz pod vedením slavného violoncellisty Yo-Yo Ma. Jenže zprvu panovala mezi mladými dvojí nedůvěra. Primárně rozdělovala Izraelce a Araby. Ale též ty, kteří přijeli z Egypta, Íránu, Jordánska, Libanonu, Palestiny i Sýrie a přivezli do orchestru jak sunnitskou, tak šíitskou verzi islámu. Postupně se však ledy prolomily. Potvrdilo se, že projekt ve Výmaru nekončí, ale začíná.

Na pořadu dne bylo hledání místa, kde se West-Eastern Divan Orchestra usídlí, kde se budou pilovat skladby a prohlubovat vztahy. Volba opět zavoněla symbolikou. Domovem orchestru se stala španělská Sevilla, město hluboce katolické, křesťanské, ovšem v minulosti ovládané půl tisíciletí Maury. Začalo se koncertovat, natáčet. Repertoár sestával z Mozarta, Čajkovského, Sibelia, Strausse, Bouleze či Schoenberga, ale dominoval mu logicky Beethoven. Nevídanou záležitostí bylo provedení všech jeho devíti symfonií na londýnských Proms roku 2012; o rok později zahrál orchestr novému papeži ve Vatikánu. Mezi nahrávkami je skutečnou perlou Beethovenův Trojkoncert C dur pro klavír, housle, violoncello a orchestr, v němž se k Barenboimovi, dirigujícímu od kláves, připojili Anne-Sophie Mutter a Yo-Yo Ma. Cenný je také záznam z koncertu v Ramallahu, kde roku 2020 zazněla Beethovenova Symfonie č. 5 e moll „Osudová“ v kombinaci s Mozartovou Sinfonií Concertante. O čtyři roky dřív, jmenovitě 8. prosince 2016, byla v Berlíně otevřena Barenboim-Said Akademie, kam jako hostující profesor zajíždí vyučovat i dirigentův oblíbenec Radek Baborák.

Těchto dílčích vítězství, jež dohromady tvoří úctyhodný celek, se už nedožil Edward Said. Smrt jej ve věku sedmašedesáti let zastihla 25. září 2003 v New Yorku, kde vyučoval na Columbijské univerzitě. Skoro o dvacet let později začal postonávat i zdánlivě nezničitelný Barenboim. Vedení West-Eastern Divan Orchestra předal svému synovi Michaelovi, některých koncertů se jako dirigent musel vzdát na poslední chvíli. Například zahajovacího večera Pražského jara 2022, jakkoli se na provedení Smetanovy Mé vlasti s tímto tělesem připravoval a těšil. V únoru 2023 se třiceti letech vzdal vedení berlínské Opery Pod lipami, aby se k všeobecnému překvapení jen o týden později 16. února objevil třikrát za sebou ve Scale coby záskok za Daniela Hardinga.

Ranou do vazu se mu ale stal loňský 7. říjen. Netrvalo dlouho a vydal k němu prohlášení, které ve stejný den otiskly The Guardian, Süddeutsche Zeitung, El País a Le Figaro. Kromě jiného v něm píše: „Nynější události v Izraeli a v Gaze nás všechny šokovaly. Pro zločinné akty teroru, spáchané Hamasem na civilistech, ženách, dětech i batolatech, není omluvy. To musíme uznat a odmlčet se. Dalším krokem však bude otázka, co dál? Máme se tomu strašlivému násilí poddat? Máme nechat naše snahy o mír vyhasnout, nebo v nich pokračovat?“ Uprostřed článku se pak dirigent a světoobčan, který je držitelem pěti cestovních pasů, obrací do minulosti. „Židovský národ si hýčkal sen. Mít svou vlast. Problematickým se ale stal předpoklad, že lid bez svého území získá území bez jiných lidí. Na něm totiž žili Palestinci. A logicky nechtěli odejít. Dohoda nebyla možná, konflikt byl nevyhnutelný…“ Závěr Barenboimova zamyšlení je osobní: „Leckteří z West-Eastern Divan Orchestra buď přímo na území dnes znovu postiženém válkou žijí, anebo tam mají rodinu, příbuzné, přátele. Tím víc musíme, chceme a budeme nadále šířit naši víru, že hudba nás sbližuje a naplňuje lidskostí.“

Orchestr se přesto od událostí v Gaze odmlčel. Odehrál sice ještě dva dlouhodobě dohodnuté koncerty v Honkongu a v Ruhru, jejichž sólistou byl pětatřicetiletý klavírista Chiyan Wong. Lze však tušit, že namísto oslav svého pětadvacetiletého výročí se zabývá bojem o vlastní přežití. Jsou, budou v této době schopni a ochotni vedle sebe usednout Arabové a Židé, Palestinci a Izraelci? Dokud žije a je schopen být jejich tmelem Daniel Barenboim, tak ano. A pak? Jedno je jisté. Po devítiměsíční přestávce, 9. srpna 2024, by měl vystoupit West-Eastern Divan Orchestra se svým šéfem v berlínské Waldbühne. A bude to nepochybně velkou událostí.

Foto: Peter Adamik, Facebook / West-Eastern Divan Orchestra / Manuel Vaca, Wikipedie / Barenboim-Said Akademie gGmbH / CC0 – https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en, Wikipedie / volné dílo, Facebook / Wiener Philharmoniker / Benedikt Dinkhauser